Článek
Obchod s lidmi je starý jako lidstvo samo. Už ve starověké Mezopotámii, ve střední Evropě za Přemyslovců nebo v afrických říších se lidé stávali zbožím – jejich cena se odvíjela od síly, věku, schopností i původu.
Otroctví vzkvétalo ve starověkém Egyptě, Řecku, ale i za oceánem – otroky vlastnili i Mayové či Aztékové. Ale až transatlantický obchod mezi Afrikou, Evropou a Amerikou dal otroctví podobu, která zanechala stopu v moderních dějinách. Od 16. století se z tisíců lidí stávala komodita, která měla měřitelnou hodnotu a považovala se za opravdu luxusní zboží.
Od koní až po zlato
V průběhu dějin se cena otroků měnila – vyvíjela se podle politické a kulturní situace, záleželo i na tom, jak dalekou cestu musel obchodník s otroky urazit, aby své „zboží“ prodal. Ve vnitrozemí v oblasti Senegambie kolem roku 1520 se za jednoho koně dalo pořídit až 25 otroků. Na pobřeží Guineje kupci za jednoho otroka zaplatili 12–15 bronzových či měděných hřiven (tzv. manill). Portugalští překupníci, kteří obchodovali z Beninu, nakoupili šest až osm otroků za 25 manill a v Lisabonu je prodali za 5 300 réis. Ti, kteří doputovali do karibských kolonií, se pak mohli prodávat i za 110–180 dukátů, v přepočtu na dnešní peníze zhruba 240–400 tisíc korun.
Přeprodej otroků byl běžnou praxí. Někteří obchodníci je převáželi z Afriky do Lisabonu nebo Sevilly, odkud putovali na plantáže v Karibiku, Brazílii, Peru či Chile. Jejich cena během cesty postupně rostla – od původní africké hodnoty (kde se otroci kupovali téměř za pár drobných) až po několikanásobek, jakmile otrok dorazil do míst, kde byla jeho práce nejžádanější. Roli hrála nejen vzdálenost, ale i riziko převozu, odolnost proti nemocem a schopnost adaptace.
Kdo byl drahý a kdo levný?
Největší poptávka byla po mužích schopných těžké práce na plantážích či v dolech. Nebyla to však pouze fyzická síla, co určovalo cenu otroků. Zvláštní místo na trhu měli tzv. „luxusní“ otroci – bílí muži, většinou Evropané nebo lidé evropského vzhledu, kteří se do otroctví dostávali po ztrátě svobody při válečných konfliktech, pirátských přepadeních či prodeji dlužníků. Byli považováni za exkluzivní zboží, jejich cena byla několikanásobně vyšší než u běžného afrického otroka. Dospělý bílý muž mohl stát v dnešních korunách i několik milionů.
Pochopitelně nikdo pak takto drahého otroka neposílal pracovat na plantážích či v dolech. Čekala je mnohem prestižnější práce – byli komorníky či jiným služebnictvem v domě svých pánů, dělali jim doprovod při vzdálených cestách či pracovali jako učitelé cizích jazyků nebo vychovatelé pro děti statkářů.
Připlatit si museli i ti, kdo chtěli otroka, který ovládal nějakou profesi či řemeslo. Kováři, tesaři, stavitelé či kuchaři byli ceněným zbožím – šikovný kovář stál až o 55% víc než běžný otrok, tesař o 45% a kuchař o 20%.
V roce 1615 byl v Mexiku prodán otrok s detailní znalostí zpracování cukrové třtiny za osminásobek běžné ceny. Naopak zdravotní vady, nízký (nebo naopak vysoký) věk mohly cenu srazit až o 60 % (stejně tak za zlomek ceny se prodávali otroci, kteří se opakovaně pokusili o útěk). Ženy a děti byly zprvu méně žádány, ale vzhled a schopnosti mohly jejich cenu zvýšit, zejména pokud šlo o pohledné dívky nebo mladé chlapce schopné rychle se učit práci na plantáži. Po zákazu dovozu otroků z Afriky se museli plantážníci sami postarat o to, aby se jejich otroci poctivě rozmnožovali (a tím rostlo i jmění bílých pánů), a tak zdravé a pohledné mladé dívky začaly být žádaným zbožím.
Přeprodej a regionální rozdíly
Ceny otroků se lišily podle kolonií. V Karibiku byli nejžádanější čerstvě dopraveni otroci, jejichž cena se odvíjela od fyzické zdatnosti a věku. Barbados, Jamajka a Kuba se staly centry transatlantického obchodu. Zatímco průměrná cena afrického muže pro prodej ve Virginii byla kolem 74 tisíc korun, v Chile či Peru mohl ten samý Afričan stát až 300 tisíc korun. Naopak v Severní Americe, kde byla nižší poptávka, ceny rostly pomaleji a více zde záleželo na vzhledu a schopnostech jednotlivých otroků.
Přeprodej otroků znamenal, že jeden člověk mohl během života změnit několik majitelů. Africký otrok mohl svůj život v zajetí začít v Senegambii, pak přes Lisabon doputovat na Barbados a nakonec skončit na plantáži v Georgii. Každý krok zvyšoval jeho cenu a zároveň prodlužoval utrpení: přepravy byly kruté, podmínky nelidské, hlad a nemoci zcela běžné.
Pro otrokáře bylo jednodušší a levnější hodit nemocného otroka přes palubu, než ho léčit či riskovat, že nakazí ostatní.
Bílý lev připlouvá
Symbolickým začátkem otroctví v budoucích USA byl rok 1619, kdy loď White Lion (Bílý lev) připlula k pobřeží Virginie s dvacítkou afrických otroků z Angoly. John Colyn Jope, nizozemský kapitán, je prodal jako domácí pomocníky. Cenu stanovil odhadem a jeho pomocník Smith tvrdil, že se Jope zbláznil – za dospělého muže tehdy požadoval v přepočtu 200 tisíc korun, za chlapce 100 tisíc a za dívky 75 tisíc. Poptávka však překvapila i samotného kapitána – otroky místní plantážníci koupili téměř hned. Afričané pro ně byli rizikem i příležitostí. Poptávka po otrocích postupně rostla, zejména po mužích schopných těžké práce.
Indiáni? Svobodný lid, žádní otroci!
Někdo by se mohl pozastavit nad otázkou, proč evropští kolonisté pracně dováželi otroky z Afriky místo toho, aby k nuceným pracím použili původní obyvatelstvo? Odpověď je jednoduchá – indiánské komunity byly menší, dobře organizované a hlavně byly schopné bránit své území i svůj lid, což činilo systematický otrocký odbyt riskantním a nákladným.
Navíc domorodí obyvatelé více trpěli na nemoci, které do Ameriky dovezli Evropané, takže jejich populace rychle klesala. Kolonisté však potřebovali spolehlivou, odolnou a stálou pracovní sílu na plantážích tabáku, bavlny nebo cukrové třtiny. A tak se Afrika ukázala jako ideální zdroj – vynikala masivní populací, místní měli zkušenost s tvrdou prací, byli více odolní vůči nemocem a hlavně nebyl nikdo, kdo by jejich práva (a jejich životy) jakkoli bránil (zatímco Indiáni byli schopni organizovat opakované válečné nájezdy na plantáže, aby své soukmenovce osvobodili). Dovoz afrických otroků byl ekonomicky efektivní a systematický, zatímco indiánští zajatci byli spíše příležitostnou „pracovní silou“ a nikdy nepředstavovali hlavní zdroj pracovníků. Tento systém měl dlouhodobé důsledky: indiánské komunity se separovaly a žily v ústraní, zatímco afričtí otroci se stali jádrem pracovní síly a sociální hierarchie amerického jihu.
Americká realita a dlouhodobé investice
Po zákazu dovozu otroků do USA v roce 1807 se ceny začaly stabilizovat a poté postupně stoupat. Průměrný otrok (v přepočtu na dnešní peníze) stál 150–500 tisíc korun podle věku, pohlaví a schopností. Výsledná cena luxusních otroků – bělochů nebo řemeslníků – mohla v dnešních penězích dosahovat až 4,6 milionu korun. Majitelé otroků je vnímali jako dlouhodobou investici, jejíž návratnost nastávala po 14–21 letech každodenní práce.
Z historických románů a kinematografie mnozí nabyli dojmu, že otroci byli v USA běžnou součástí téměř každé domácnosti. Není to ale pravda. Některé rodiny vlastnily jen několik či dokonce pouze jednoho otroka a přes 70% jižanských rodin nevlastnilo žádného. Jen méně než 5% jich vlastnilo více než stovku. Vlastnit pět set či více otroků – to bylo výsadou těch nejbohatších rodin, z dnešního pohledu to byli pouze miliardáři.
Otroctví tak bylo dalším faktorem, který prohluboval sociální nerovnost – bohatí bohatli, chudí zůstávali odkázáni na vlastní práci, často pod podmínkami, které je ekonomicky velice omezovaly.
Sociální dopad otroctví
Otroctví nebylo jen ekonomickou záležitostí. Každý přeprodej znamenal rozvrácení rodin, ztrátu identity a utrpení milionů lidí. Otroci neměli žádná práva, většinou nesměli vlastnit žádný majetek ani dobytek. Zároveň pak otroctví ovlivňovalo rozvoj celých komunit – bohaté rodiny měly kapitál a moc a svůj vliv neustále prohlubovaly, zatímco většina obyvatel žila bez možnosti vzestupu. Krátce před zrušením otroctví – tedy kolem roku 1860, těsně před Lincolnovou emancipací – žilo ve Spojených státech přibližně 3,9–4 miliony zotročených lidí (tento údaj vychází z tehdejšího sčítání lidu a činilo to asi osminu celé populace USA).
A když Abraham Lincoln v roce 1863 zrušil otroctví, jeho skutečný sociální dopad se projevil až postupem času. Otroci sice získali svobodu – dostali právo vlastnit majetek, dobytek i půdu, plnoprávnými občany se ale stali téměř až za další století. Oddělená sedadla v MHD, samostatné toalety či vyhrazená místa u stolů v restauracích byla definitivně zrušena až v roce 1964, kdy americká vláda schválila Zákon o občanských právech (Civil Rights Act). Tento zákon zaručoval všem rovné volební právo, zakazoval diskriminaci na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo národního původu a podporoval zrušení segregace.
Seznam použitých zdrojů:
