Článek
Sovětské koncentrační tábory (známé jako gulag) nebyly jen místem úmorné práce, zimy, hladu a týrání ze strany dozorců. Platila zde velmi přísná až brutální sociální hierarchie. Na jejím vrcholu stáli kriminální bossové (tzv. „vory v zákoně“ – воры в законе) – nejvyšší autority v postsovětském kriminálním světě.
Dále následovali vrazi, násilníci a zloději. Pak tu byli představitelé církve a lidé odsouzení za politický trestný čin neboli „nepřátelé lidu“. No a úplně vespod té hierarchie se nacházeli odsouzení podle článku 154А trestního zákoníku SSSR: muži stíhaní za „mužoložství“, tedy homosexuální styk. Zatímco političtí vězni nebo i duchovenstvo si občas mohli zachovat špetku důstojnosti, homosexuálové byli předurčeni k absolutnímu ponížení – ze strany státu, dozorců i ostatních spoluvězňů.
Homosexualita se totiž u Sovětů netolerovala a ani se nevnímala jako sexuální preference. Byla to „politická deviace“, hrozba pro bezpečnost státu, veřejný pořádek a celou společnost. Gaye nelze převychovat, rozhodl Stalin.
Památník Stalina v Moskvě, současnost
A tak se rozhodl, že jim zlomí páteř – doslova i obrazně.
Fyzická segregace, znásilnění a opovržení
Vězni, kteří si odpykávali trest za homosexualitu, byli hned na začátku odděleni od ostatních. Měli vlastní toalety, nádobí, museli jíst sami. Fyzické a psychické týrání bylo na denním pořádku. Spoluvězni je označovali za „nečisté“, „nechlapy“ – a byli vhodní jen k tomu, aby sloužili jako sexuální objekty.
Heterosexuální vězni, kteří se dopouštěli násilí na gayích, však nebyli sami považováni za homosexuály. Naopak. Znásilnění bylo vnímáno jako potvrzení jejich dominance a síly a jako bonus – opětovné ponížení pro homosexuály. Aktivní role v aktu znamenala převahu; pasivní – společenskou smrt.
Co na to dozorci? V lepším případě tyto akty násilí ignorovali (což znamená, že je de facto schvalovali). Často se ale i oni sami homosexuálné vězně znásilňovali, jiní nacházeli zalíbení ve sledování sadistického ponižování gayů. Homosexuálové se stávali lovnou zvěří a byli ponižování na každém kroku své existence.
Gaye do gulagu, lesby ne
Zatímco muži za homosexualitu končili v táborech, ženy většinou stíhány nebyly. Ne že by mezi představitelkami slabšího pohlaví nevznikaly lesbické vztahy – právě naopak. V ženských částech gulagů fungovaly dokonce celé „pártnerské systémy“, v nichž jedna partnerka byla dominantní a zastávala – dá se říct – mužskou roli a druhá byla ta pečující. Často se stávalo, že mnohé ženy v těchto párech ani nebyly homosexuální, ale buď zkrátka toužily po lásce a přítomnosti blízkého člověka, nebo potřebovali ochranu (v případě, že ta dominující partnerka měla dobré postavení ve vězeňské hierarchii). Stát však lesby de facto neřešil a i tyto vztahy v gulazích přehlížel. Proč?
Vysvětlení je prosté: lesbické vztahy nebyly z pohledu sovětských mužů (a i těch, co stáli ve vedení státu) něčím vážným, co by si zasloužilo zásah státu. Prostě, holt, „ženský blbnou“. Navíc ženy byly považovány za „napravitelné“ – kvalitní heterosexuální styk je prý mohl „vyléčit“. Tento názor zastávali i lékaři – dokonce i ti, kteří pracovali v gulazích.
Kultura násilí v mužských táborech
Mužské tábory však fungovaly podle zcela jiných pravidel. Gayové se zde stávali nejsnazším cílem pro každého, kdo si chtěl vybít zlost, vypustit páru, sexuálně se uspokojit nebo ukonejšit své sadistické sklony. Homosexuálové proti tomuto zacházení byli zcela bezbranní, zkrátka obětní beránci, které mohl kdokoli ponižovat a týrat – a většinou absolutně beztrestně.
Jak dokládá profesor Dan Healey, gayové byli běžně vylučováni z kolektivního života, fyzicky je segregovali a mnohdy i brutálně zneužívali. Jakékoliv dokumenty z této doby a tohoto prostředí jsou ovšem velice vzácné – většina obětí nikdy neměla šanci o svých zkušenostech mluvit, natož je sepsat. Mnoho gayů se z gulagů už nikdy nevrátilo.
Je tu však i několik málo výjimek – například paměti sovětského zpěváka Vadima Kozina, který si během odpykávání trestu v gulagu psál deník. I v něm však mluví o homosexualitě pouze v kódech a o sobě ve třetí osobě. Strach z homofobie byl tak silný, že ani po letech nedokázal o své orientaci mluvit otevřeně.
Politika, paranoia a špionáž
Zavedení zákona o „mužoložství“ (homosexualitě – ale opět, i v zákoně se de facto mluví hlavně o vztahu muže s mužem) v roce 1934 bylo čistě politickým tahem. Stalinovi nestačilo ideologické ovládnutí veřejného prostoru – chtěl mít pod kontrolou i intimní život svých „poddaných“. A homosexualita jaksi nezapadala do jeho vidění světa, do představ o zrození nového sovětského muže – silného, disciplinovaného, plodného. A zároveň byl tento zákon výborným nástrojem šikany, vydírání a zastrašování.
Státní bezpečnost navíc šířila konspirační představy, že se z homosexuálů mohou stát zběhové a špioni. Gayové byli zkrátka považováni za morálně narušené, politicky nespolehlivé a „nepřevychovatelné“.
Proto byli vylučováni z převýchovných kolonií, umisťováni do nejtvrdších táborů v nejdrsnějších oblastech SSSR (třeba na Sibiři a na Kolymě), kde šlo de facto o přežití.
Zločinci s nožem, intelektuálové se studem
Zatímco homosexuálové z inteligentní společnosti se za svou orientaci většinou styděli a svou sexualitu tajili, vězni z kriminálního prostředí naopak často otevřeně projevovali svou „mužnost“ tím, že znásilňovali ty slabší. Hranice mezi násilím a „dobrovolným“ vztahem byla často tenká – a někdy zcela neexistovala.
Přitom zrovna tito „kriminálníci“ byli táborovým vedením často tolerováni – mohli si hrát v barácích karty, na práci místo sebe občas posílali své „partnery“ (kterým občas i do očí říkali „otroci“). Pak jim ale odebírali jídlo, pití nebo i zásilky, které dostávali z domova.
Po propuštění: přežít a zmizet
Po opuštění gulagu (pokud tedy pobyt v lágru přežili) čekal na homosexuály další boj – tentokrát o důstojný život v běžné sovětské společnosti. Homofobie v 50. a 60. letech byla velice silná, lidé ale také začínali pomalu více ctít soukromí druhých. Nebo se tomu alespoň začínali učit. Nebylo to ale pravidlem – často bdělí občané občas udávali své homosexuální sousedy. Nebo jim zkrátka dělali ze života peklo.
Alexandr Solženicyn: Žít, ale ne ve lži!
Příběh sovětských gayů je příběhem pronásledování a utlačování, které se dělo jak oficiálně ze strany státu, tak neoficiálně ze strany společnosti. Je to příběh tichého utrpení, nezdokumentovaných traumat a umlčených hlasů.
Na rozdíl od mužů, homosexuální ženy – lesby – byly „neviditelné“. Ony totiž státu ani nestály za to, aby je stát trestal. Nebyly totiž součástí bezpečnostních struktur a neohrožovaly ideologii. Jejich sexualita se nebrala vážně, a tím pádem byla přehlížena. A právě tento nezájem a přehlížení je částečně ochránily.
Když přežít neznamená být svobodný
I když byli gayové posíláni do těch nejdrsnějších gulagů a mnoho z nich se nevrátilo, byli tu i ti, co přežili. Avšak přežít gulag a vrátit se „na svobodu“ neznamená být svobodný. Jejich životy po propuštění byly většinou poznamenány diskriminací, sociálním vyloučením, zákazem profesního působení – jako třeba v případě Vadima Kozina, který nesměl vystupovat až do své smrti.
A přesto existovali. Často psali (i když většinou v šifrách). I když v cizích příbězích. Jejich odkaz – jako odkaz poetičky Anny Barkovové (o které česká režisérka Marta Nováková natočila film s názvem 8 hlav šílenství a hlavní roli ztvárnila Aneta Langerová).
Premiéra filmu 8 hlav šílenství v roce 2017
Tato básnířka strávila mnoho let v gulazích – a její hlas je jedním z mála, který je slyšet z mrazivého ticha sovětských trestních táborů.
Seznam použitých zdrojů:
