Článek
Představte si společnost, kde rodiče svým dětem nekážou nedosažitelná mravní hesla typu „nejdřív kostel, pak postel“. Naopak – mladý člověk, který nemá žádné sexuální zkušenosti, by tu působil spíše jako podezřelý podivín než jako poctivec. První intimní zkušenosti tu nevyvolávají pocit viny ani studu, ale vnímají se jako přirozený krok na cestě k dospělosti. Trobriandci svou sexualitu nijak nepotlačují, neschovávají ani se za ni nestydí. Intimitu vnímají jako součást každodenního života, stejně samozřejmou a přirozenou jako jídlo nebo spánek. Témata, u kterých by se většina Evropanů propadla studem, místní vnímají jako zcela normální záležitosti.
Pro lidi odkojené západní civilizací je trobriandský přístup k sexu tak trochu provokací, někdo by to dokonce označil za nenormální či nebezpečné. Jejich kultura a společenské normy už více než sto let rozdělují odborníky i laiky – jedni to vnímají jako návrat k „přirozenosti“, druzí varují před iluzí neomezené svobody. Jisté však je jedno – Trobriandci žijí podle pravidel, která jsou diametrálně jiná než naše představy o sexualitě, morálce i dospívání. A vypadá to, že jsou šťastní a spokojení.
Ostrovy bez studu
Trobriandci obývají východní pobřeží Nové Guineje – tato souostroví byla dlouho izolovaná od ostatního světa. Evropští dobyvatelé i misionáři sem dorazili o desítky let později než do ostatních regionů Austrálie i Oceánie.
Na začátku 20. století sem přicestoval britský antropolog polského původu Bronisław Malinowski a jeho objev převrátil tehdejší vědecké představy vzhůru nohama. Místo „primitivních“ zákazů a přísného dohledu nad sexualitou totiž objevil společnost, která k ní přistupovala překvapivě otevřeně.
Stejně jako u řady jiných „primitivních“ kmenů očekával Bronisław Malinowski u Trobriandců rovněž přísná omezení sexuality – konkrétně různá tabu, kontrolu starších a brzké uzavírání sňatků. Místo toho našel kulturu, kde je sexuální život mladých lidí považován za přirozenou součást socializace.
Jeho zjištění vyvolala senzaci – ukázalo se, že to, co Západ považuje za univerzální normu, je ve skutečnosti jen jedna z mnoha možných cest. A také, že lidské chování v oblasti sexuality je mnohem variabilnější, než si tehdejší odborníci byli ochotni připustit.
Dospívání bez tabu
V trobriandské společnosti si dospívající bez ostychu užívají různé tělesné zkušenosti. Mladí lidé zde navazují romantické i sexuální vztahy poměrně brzy – a nikdo to nepovažuje za problém (první intimní hrátky si nezřídka dopřávají už v deseti letech, někdy i dříve – třeba v osmi nebo i v šesti). Naopak, je to očekávaná součást jejich vývoje. Společnost to nevnímá jako hrozbu, ale jako formu učení, která má své místo a svůj smysl.
Důležitou roli zde hrají takzvané „domy pro mladé“ – chýše, kde chlapci a dívky žijí separátně od svých rodin. Nejde jen o přespávání – je to prostor, kde se seznamují, experimentují a učí se navazovat i udržovat vztahy. Získávají zkušenosti nejen fyzické, ale i sociální. Učí se komunikovat, reagovat na druhé a orientovat se ve vlastních emocích, touhách a potřebách.
Přitom platí, že nezájem o opačné pohlaví tu není vnímáno jako ctnost, ale spíš jako zvláštnost či odchylka. Mladý člověk bez zkušeností budí spíš rozpaky než obdiv – starší si začínají pokládat otázky, zda je s ním (nebo s ní) všechno v pořádku. Logika Trobriandců je jednoduchá: než mladý člověk vstoupí do vážného vztahu, měl by vědět, co vlastně hledá, co chce a po čem touží – a také, co znamená blízkost v praxi.
Svoboda, jež má pravidla
Na první pohled by se mohlo zdát, že takový systém vede k chaosu. Jenže realita je mnohem složitější – ale i strukturovanější. Svoboda trobriandské mládeže není bezbřehá – pohybuje se v jasně nastavených sociálních mantinelech. Existují nepsaná pravidla, která určují, co je přijatelné a co už ne.
Velký důraz se klade na respekt k partnerovi, dodržování rituálů námluv a vyhýbání se otevřeným konfliktům. Mladí lidé se tak neučí jen o „fyzické“ rovině vztahů, ale i o té emoční. Učí se vnímat a ctít hranice ostatních, domlouvat se a vnímat potřeby partnera. To všechno se považuje za klíčovou součást dospívání.
Velice zajímavou kapitolou je pak přístup k sexuální exkluzivitě a žárlivosti. Nejspíše neexistuje žádná společnost, která nezná žárlivost – tu tedy zažívají i Trobriandci. Nemá však tak destruktivní podobu, jakou mívá ve vztahových modelech v Západním světě. Předmanželské vztahy tu totiž nejsou založené na exkluzivitě, což výrazně snižuje napětí a očekávání, která mohou vést k nedorozuměním, nešťastné a neopětované lásce či konfliktům.
Manželství jako vědomé rozhodnutí
Paradoxem trobriandské kultury je, že navzdory velice nezávazným vztahům před svatbou zůstává manželství stabilní a respektovanou institucí. Nevzniká ale skrze složité obřady nebo formální smlouvy. Pro zpečetění manželství stačí jednoduchý rituál – žena zkrátka zůstane v domě svého vyvoleného a nevrátí se ke své rodině.
Tento krok je tichým, ale jasným signálem pro okolí, že pár učinil rozhodnutí. Od té chvíle se pravidla mění. Veškerá nezávaznost jde stranou – nyní se od obou partnerů očekává věrnost, stálost a společné soužití. Společnost tak jasně odděluje dvě fáze života: dospívání a mládí coby období hledání a experimentování, záhy pak přichází dospělost, která je obdobím závazku a zodpovědnosti.
Tato změna není násilná, dochází k ní pozvolna a zcela přirozeně. Lidé, kteří už mají za sebou různé vztahy, začínají hledat něco stálého a stabilního, a proto vstupují do manželství s větší jistotou a vědomím toho, co chtějí. I proto tento model v rámci své kultury funguje překvapivě dobře.
Sex, magie a postavení ve společnosti
Sexualita u Trobriandců není jen fyziologickou potřebou – má velký symbolický a sociální rozměr. Důležitou roli zde hraje magie a různé rituální praktiky. Existují tu milostná zaklínadla, speciální ozdoby nebo vonné látky, jež mají zvýšit přitažlivost a pomoci navázat vztah.
Mladí lidé se k těmto prostředkům běžně uchylují, ať už chtějí zaujmout konkrétního partnera, nebo prohloubit již existující vztah. Sexualita tím pádem nesouvisí jen s osobním životem, ale i se společenským postavením. Schopnost přitahovat druhé má svou hodnotu – a Trobriandci to moc dobře vědí.
V trobriandské společnosti je atraktivita, charisma a sociální obratnost vnímána jako typ kapitálu – člověk, jenž umí navazovat vztahy a působit na ostatní, získává respekt i prestiž. Sexualita tak není izolovanou sférou, ale je propojená s celkovým postavením jedince ve společnosti.
Proč to Západ tolik šokuje
Evropská civilizace byla po staletí formována přesvědčením, že lidské tělo a jeho touhy je třeba kontrolovat a krotit. Sexualita byla úzce spojená s morálkou, náboženstvím a často i s pocitem viny. Výchova ke zdrženlivosti byla považována za nutnou součást společenského řádu.
Na tomto pozadí působí trobriandský model až anarchisticky. Chybí tu koncept „hřích versus počestnost“, který je pro křesťanský svět jedním ze základních kamenů morálky i světového řádu. Tělesnost u Trobriandců není vnímána jako něco nebezpečného, co je třeba krotit. A právě to vyvolává ono napětí. Nejde ani tak o samotnou sexuální svobodu, ale o absenci omezení a studu, které považujeme za samozřejmé. Když zmizí pravidla, na nichž jsme vyrostli, vzniká pocit nejistoty. A ten si často vykládáme jako ohrožení.
Možná alternativa, nebo nemorálnost?
A pak samozřejmě vzniká logická otázka – je trobriandský model výchovy ideální? Nejspíše ne. Funguje v konkrétním prostředí – v malé komunitě s jasnými vztahy a předem definovanými rolemi. Přenést ho do anonymního prostředí velkoměsta by bylo přinejmenším problematické. Musíme mít na paměti, že kontext tady hraje zásadní roli.
Přesto je tu něco, nad čím bychom se mohli zamyslet. Trobriandský model totiž ukazuje, že sexualita nemusí být nutně zdrojem konfliktů, strachu, studu či napětí. Může být součástí učení, způsobem, jak lépe pochopit sebe i druhé. A že různé kultury mají různá pravidla – podle toho, co považují za důležité. A že neexistuje jediné univerzální řešení, které by sedlo všem.
Poučit se, nebo zavrhnout?
S trochou nadsázky by se dalo říci, že Trobriandci nám nastavují nepříjemně upřímné zrcadlo. Ukazují, že to, co považujeme za normální, je mnohdy jen výsledkem historického a kulturního vývoje. Není to žádná univerzální pravda (ta snad ani neexistuje), ale jedna z variant lidského chování.
Sex totiž nevnímají jako problém, ostudu nebo cosi zakázaného – je to pro ně jazyk, kterým se mladí lidé učí dospělosti. Prostředek poznání, komunikace i vztahů. A právě to na tomto přístupu působí nejvíc provokativně. Nutí nás to přemýšlet, zda děláme věci správně. Nejen pro sebe – ale i pro naše děti.
A otázky výchovy – jak známo – budí v lidech ty největší obavy.
Seznam použitých zdrojů:
