Článek
Čuvaši byli pro ruské vědce vždy záhadným národem, mnozí se kvůli Čuvašům (ale i Čeremisům / Marijcům) k smrti pohádali, navzájem si vyčítajíce neznalost a šarlatánství…[1]Jejich jazyk sice byl podobný tatarštině a turečtině, ale značně se lišil výslovností a obsahoval mnoho slov prokazatelně íránského a ugrofinského původu. Proto zpočátku někteří vědci (jako Georg von der Gabelentz) považovali čuvaštinu za ugrofinský jazyk silně ovlivněný tatarštinou. Německý jazykovědec Johann Ch. Adelung ve svém pojednání „Mithridates, neboli Všeobecná lingvistika“ zařadil Čuvaše do dvou speciálních oddílů pod podivnými názvy „Turkotataři“ a „Různé smíšené kmeny“. Až později lingvisté odhalili, že je čuvaština mnohem „turkičtější“ než se předpokládalo, neboť si uchovala četné rysy praturkického jazyka. Kontakty s Íránci, Kavkazany a Ugrofiny pak přispěly k její ještě větší specifičnosti.
Ruští etnografové 19. století, jako třeba Alexandra Fuksová, popisují Čuvaše jako plaché, opatrné, pověrčivé, ale mnohdy i neuvěřitelně důvěřivé až naivní. Ve spisech předního ruského orientalisty, profesora Osipa Ivanoviče Senkovského (1800-1858), člena-korespondenta petrohradské Akademie věd[2] (jenž hojně cituje ze Zápisků Alexandry Fuksové [3]) najdeme popisy mnohých čuvašských zvyků a rituálů i náčrt hlavních rysů jejich jazyčestva (pohanství).
Čuvašsko
Dozvíme se, že ještě v polovině předminulého století Čuvaši vyznávali náboženství, jehož základem je víra ve dva principy – Dobro a Zlo. Představitelem Dobra je mírný a přívětivý bůh Tora, pán vesmíru. Představitelkou Zla je jeho žena, zlomyslná, vzteklá a hašteřivá bohyně Kiremeti. Tory se Čuvaši nebojí a mají jej rádi, zato z Kiremeti mají hrůzu a předcházejí si ji různými oběťmi.
Mimochodem, není asi náhodou, že nám jméno hlavního čuvašského boha Tory připomíná jméno germánského boha Thora. Vždyť i v samotné Eddě se dočteme, že Vikingové se s Thorovým kultem seznámili na březích Kaspického moře…
Kromě dvou hlavních božstev tvoří původní čuvašský pantheon ještě množství vedlejších bohů, například bůh sýpek a úrody Terkula či bůh léčitelství Irich. Každé z nižších božstev má pak k ruce pomocníky či posly, zvané kebe, kteří pomáhají lidem.
Jinak s kosmologií a teologií si Čuvaši hlavu příliš nelámali. Na otázku „co je Bůh“, otevřeně přiznávali svou naprostou nevědomost, a dodávali: „Jak to můžeme vědět?“.
Zároveň však, jak uvádí Senkovskij, bývali Čuvaši donedávna – a na venkově asi zřejmě dosud jsou – velice pověrčiví a jejich každodenní život byl pro-lnut všemožnými tabu a pověrami.
„Když se peče chleba, neustále koukají do pece, a když se na nějakém bochníku, nedej bože, odlomí kůrka, hned ho hodí do rokle. Když se Čuvaš cítí špatně poté, co se napije vody z řeky nebo studny, okamžitě vezme nějaké peníze, chléb či vejce a hodí to tam.“
„Zajímavým aspektem je způsob tradičních společných modliteb, které se konají poté, co skončil výmlat, a ve všech domech je zásoba sladu, navařeno pivo a napečený čerstvý chléb. Den před modlitbami musí všichni dodržovat půst.
Poté, co se všichni příbuzní shromáždí v domě hlavy rodu, přichází mezi ně jomza (koldun) – což je kněz, šaman, žrec a lékař v jednom – jenž každému z přítomných přidělí božstvo, k němuž se bude dotyčný modlit, aby byl celý čuvašský panteon kompletně uspokojen. Poté, co otevřeli dveře, se všichni postavili čelem k nim, to znamená k východu (jejich domy jsou vždy vchodem obráceny k východu), a začíná modlitba.
Na závěr obřadu synové nakrájejí čerstvý chléb na malé kousky a manželky a dcery je předkládají svým starším, přičemž se ukloní v pase a praví: „Žádáme Tóru, abyste byli dlouho živi a zdrávi, a aby nám dopřál pojíst spolu nový chléb i napřesrok.“ Poté začíná tanec.
Čuvaši mají velký respekt k bohu sýpek a úrody Terkulovi, jehož svatyňka se obvykle nachází v nějaké stodole. Loni pop v jedné zdejší vesnici, rozzlobený pověrčivostí svých farníků, nařídil prodej dvou stodol s Terkulem.
Když ruský sedlák, který je koupil, roubené stodoly rozebral, našel ve spárách mezi břevny a v rozích na patnáct rublů v drobných mincích, které zde Čuvaši obětovali.
Dokonce i nyní prý mnozí Čuvaši, ať pokřtění či nepokřtění, přicházejí k onomu sedlákovi a vkládají peníze do rohu jeho přestavěné stodoly."
Senkovskij ve své práci dosti obšírně pojednává rovněž o čuvašském lidovém léčitelství. Uvádí, že všechny nemoci a všechna neštěstí Čuvaši připisují zlé bohyni Kiremeti, která nedovolí nikomu uzdravit se, dokud jí není přinesena oběť hříběte.
„Poté, co vybrané hříbě přivedli na místo zasvěcené této strašlivé bohyni, načrtnou kolem něj veliký čtyřúhelník a obloží ho suchým dřívím. To potom zapálí a s pokřikem „haj haj haj!“ běhají okolo, dokud zvíře neuhoří. Když je hříbě mrtvé, vyjmou z ohořelého těla játra a tři žebra z pravé strany a vše ostatní nechají shořet.
Namísto léků pak jomza nakrmí pacienta játry a masem obraným ze žeber zvířete.
Během celé léčebné procedury se přítomní modlí k ochrannému božstvu, patronu léčitelů, jménem Irich, jemuž bývají obětovány nekvašené koláče a kisel[4].
Jeho obrazy, odlité z cínu, vypadají jako malé idoly, sošky o velikosti palce, s rukama, nohama a očima. Bývají zavěšeny poblíž obydlí na jeřabinové větvi, která se po devíti letech mění. K Irichovi se Čuvaši běžně modlí, když je bolí oči, zuby nebo uši.
Každodenní modlitba Čuvaše k Torovi vyjadřuje všechny jeho potřeby a představy o štěstí: je jednoduchá, ušlechtilá a dokonce dojemná.
„Tora. Sirlach. Tora, on-brach. Sjuldi Tora. Sirlach sirdi Padša, Yvoldan, chyrdan. Tyreran, pylran, Tora badyr. Ismjaškan, simjaškan, Syvlychne, Tora badyr. Vylichran čirlichran Tolyjach karda, Utba karda, Injaba karda, Sarychba karda, Tora, badyr. Kadaran kil žoldan vysjasja Kiljaggana jaras, Tora, badyr tuduch. Šaitandan sirlach, Chuza jader, Tora.“
„Toro, smiluj se. Toro, neodcházej. Všemohoucí Toro. Chraň pozemského krále, syny, dcery. Chléb, med nám dej Toro. Pít, jíst. Zdraví, Toro, dej. Naplň dvory zdravým dobytkem. Koni, kravami, ovcemi, Toro. Poutník, z dálky přicházející a cestou unavený, nechť je vždy do domu vpuštěn, Toro. Z osidel ďábla osvoboď nás, vyžeň ho, ó Toro.“
Senkovskij se pozastavuje nad tím, že tato podivná léčebná metoda vykazuje stejné či mnohem lepší výsledky než standardní léčba, což Čuvaši lakonicky komentují slovy: „Jak máme vědět, díky čemu se člověk uzdraví?“.
Čeboksary
Zmiňuje i neobvykle snadné porody čuvašských žen, které po nich zůstávají plné síly a nepotřebují čas na zotavení: „jakmile porodí, jdou okamžitě samy vytopit lázeň, uvařit pivo a pustit se do všech domácích prací“.
Důsledně dodržovaným obyčejem býval donedávna u Čuvašů zvyk provdávat dceru do jiné vesnice – sňatek v rámci jedné komunity se považoval za hřích – obdobně jako je tomu dodnes u většiny přírodních národů.
Je třeba zdůraznit, že se v tomto směru sice lišili od zvyklostí většinových Rusů, avšak nejde o nějaké pravidlo typické výlučně pro Čuvaše. Exogamie (tj. sňatek mimo rodiště) je velmi rozšířené kulturní pravidlo, určující skupinu, z níž si mladí muži a ženy nemají vybírat své partnery. Tou může být rod, klan, totem nebo jinak vymezený populační okruh.
Pravidlo exogamie je tedy jakýmsi rozšířením téměř univerzálního zákazu incestu, pohlavního styku mezi nejbližšími příbuznými.
Etnologové a antropologové 19. století chápali pravidlo exogamie právě jako rozšíření zákazu incestu a vysvětlovali je genetickými důvody: pokud se sexuální partneři rekrutují soustavně z blízkého okolí, roste nebezpečí výskytu geneticky podmíněných chorob a defektů.
Čistě kulturní výklad exogamie podal Claude Lévi-Strauss. Podle něj exogamie brání přílišnému uzavírání a izolaci menších lidských skupin a nutí je uzavírat vnější sňatky, které znamenají také širší spojenectví a vzájemnou podporu. Skupiny, které se exogamně chovaly, dokázaly jednak čelit přechodným výkyvům v poměru mužů a žen ve skupině, jednak vytvářely širší solidární společenství s rozšířenou výměnou nevěst.
Podobně, jako hodně vypovídají o každém etniku svatební obřady, totéž platí i o rituálech spojených s posledními věcmi člověka.
V této souvislosti dám znovu slovo prof. Senkovskému:
„Starodávný zvyk, tak užitečný pro obchodníky se starožitnostmi, pohřbívat své zesnulé do hrobu spolu s jeho oblíbenými věcmi, je mezi Čuvaši zachováván nadále v primitivní jednoduchosti.
Když někdo z rodiny zemře, jeho tělo je vyneseno na dvůr, umyto, oblečeno do slavnostního šatu, uloženo do rakve a znovu přineseno do chatrče, kde pozůstalí za zády popa vloží do rakve s nebožtíkem různé předměty, které nebohý používal anebo měl rád za živa.
Pokud byl zesnulý řemeslník, pak jsou do rakve vloženy jeho nástroje; zemřelým ženám a dívkám se tam vkládá vše potřebné k vyšívání: hedvábí a jehly; koudel pro toho, kdo byl proslulý svou přízí a tak dále. Všem se obecně dávají do rakve aspoň drobné peníze.
Z tohoto zvyku občas vzejdou „vtipné“ příhody.
V jedné bohaté rodině zemřel otec, a předtím, než byl pohřben se všemi obřady, vložili mu do rakve sto rublů. Darebáci, když se dozvěděli, že s Čuvašem bylo do země vloženo hodně peněz, vykopali hrob, otevřeli rakev, sebrali peníze a než rakev znovu zakryli, dali nebožtíkovi do jedné ruky karty a do druhé láhev vína.
Poté rozhlásili po vsi, že dotyčný vede zhýralý život i v záhrobí, kde hraje karty a pije víno jako zaživa. Čuvaši nelenili, běželi na hřbitov, odkryli hrob a skutečně spatřili nebožtíka s kartami a karafou; samozřejmě už bez jediného groše.
Požádali ho tedy, aby se zřekl neřestí a choval se slušně aspoň po smrti, znovu mu vložili peníze do rakve a uzavřeli hrob.
Podvodníci nelenili, znovu hrob vykopali, vzali peníze a oznámili příbuzným, že nebožtík nepřestal pít. Ovšem Čuvaši tentokrát nebožtíka, který držel opět v ruce karty, položili na zem a zmrskali bičem za zvrácené chování, načež zabednili rakev bez peněz a pevně uzavřeli hrob.“
S výše uvedeným tématem souvisí i čuvašské pověry ohledně vampýrů, resp. tzv. „nemrtvých“, a s nimi spojené obřady. K tomu si dovolím citovat přímo z knihy Zápisky Alexandry Fuksové[5] zajímavý autorčin popis zádušních obřadů, domácích i přímo na hřbitově, kterých byla svědkem:
„21. července ráno jsme vyrazili na 10 verst vzdálený čuvašský hřbitov, kde se již sjížděly tělegy[6] z celého okolí. Na každé malá bečka piva či demižon vína. Zhruba po hodině dorazili čtyři staří muži, jomzové, a vydali se v čele zástupu do středu hřbitova. Zde všichni padli na kolena a začali se modlit a prosit u Tory o útěchu.
Po skončení modlitby každá rodina ze svého vozu vzala přivezené pokrmy a nápoje, které poté všichni rozložili na plátěné ubrusy u svého rodinného hrobu. Na ubruse pak prostřeli skromnou hostinu k uctění nebožtíků, poháry na pivo a víno, bochník chleba, misku s pšeničnou či ječnou kaší, tvarohové koláče; někdo kousek skopového. Tabuli doplnily malé bečky piva či demižon vína.
Poté započaly zároveň u všech hrobů zádušní modlitby dle starodávného obyčeje, které byly věnovány postupně všem od nejstarších po osmiletého chlapce.
Přičemž při každé modlitbě všichni pojídají jedno sousto ze všech pokrmů a opakují tato slova: „Pamatujeme na tebe, nic ti nevyčítáme, modlíme se za tebe k Torovi, ty však za to buď pokojný, nevzpouzej se v hrobě, neruš nás, nenavštěvuj nás!“
Po těchto modlitbách začala strašná pitka, všichni do sebe lili dovezené pivo a víno jak diví.
Po hodině byla ta horda Čuvašů téměř nepříčetná. Opilí Čuvaši zběsile tančili za doprovodu balalajek a houslí, objímajíc se navzájem, a blekotali o přátelství, zatímco jíní hořce plakali. Chlapi byli ještě jakž takž snesitelní, ale ženy byly tak hnusné, že jsem se na ně nemohla ani podívat.
Některé ženy, zpité do němoty, rozcuchané a vydávající příšerné skřeky, vrhaly se na hroby, rvouc si vlasy. Pak náhle vstaly, luskly prsty a začaly plesat, aby po chvíli opět s pláčem padly tváří na hrob.
Další ženy, které byly za nebožtíkova života s dotyčným – manželem, švagrovou, tchyní – znesvářeny či v jeho nemilosti, v opilosti dupaly po jeho hrobě, nadávajíc mrtvému těmi nejhnusnějšími oplzlými slovy; plivajíc na jeho rov.
Už jsem tu odpornou podívanou nemohla snést. Poodešla jsem do nedalekého lesíku, kde jsem narazila na skupinu ruských chlapů a bab, kteří se sem neplahočili 10 či 15 verst, aby shlédli čuvašské obřady, ale proto, aby potom pokradli obřadní dary zanechané nebožtíkům na hrobech.
Rozmlouvala jsem dlouho s těmito Rusy, nechápajíc, jak dokážou okrást mrtvé, ulakomit se na zbytky jídla a nosit ošacení ponechané na hrobech. Odpověděli mi, že tento zvyk pochází ze starých časů.
Přitom jíst obětiny anebo nosit na sobě oděv z čuvašských hrobů je i Rusy obecně považováno za zavrženíhodné a dokonce je považováno za hrubou urážku, když někomu řekneš: „Koukám, žes nakupoval na mazaroku“[7] anebo „Tvá rubáška vypadá jak z mazaroku“.
Čuvašské popíjení, povykování, pláč a hudba pokračovaly, až dokud nebylo vypito všechno pivo. Poté, co vyprázdnili bečky, všichni se odebrali domů, a Rusové okamžitě přispěchali k hrobům, aby pobrali všechno, co tam zůstalo.
S výše uvedeným tématem mužického hyenismu nepřímo souvisí i níže uvedená poznámka profesora Sbojeva (renomovaného kazaňského etnografa 19. století) z r. 1851:
„Čuvaši se z někdejšího dobrosrdečného národa stali opatrnými a nedůvěřivými kvůli Rusům. Ti totiž tak dlouho zneužívali jejich zvyku každého obdarovat a pohostit, až se jich Čuvaši počali stranit a usídlovali se co možná nejdál od hlavních cest a splavných řek.
Téměř každá čuvašská vesnice je dnes položena tak, že si jí nevšimnete, dokud do ní nosem nevrazíte. Skrývat před Rusy cestu do své vsi je povinností a otázkou cti každého Čuvaše.“
Ale dejme znovu slovo Alexandře Fuksové:
„Uvedené modlitby a rituální úlitba souvisí se skutečností, že Čuvaši jsou si naprosto jisti, že mrtví mohou i po smrti navštívit svůj domov, zejména ti, kteří tam byli během života nešťastní anebo zlí. Hlavně se Čuvaši bojí těch nebožtíků, kteří byli velmi oškliví, jsouce přesvědčeni, že tito jedinci byli tajní čarodějové a určitě budou opouštět hrob a pokračovat ve svém čarování.
Z takových nebožtíků mají nepokřtění Čuvaši takový strach, že jejich hroby zabezpečují (zakrývají) velmi pečlivě. Obvykle jejich rakev zatěžkávají těžkými železnými předměty, obručemi či kovadlinou, případně jim zarazí do srdce a do chodidel velké železné hřeby v přesvědčení, že tímto způsobem jim zabrání opustit hrob a škodit živým.
Jinak obecně považují Čuvaši za nejlepší prostředek jak usmířit nebožtíka a předejít jeho zlovůli jakousi formu zádušních obřadů, modliteb za klid jeho duše. Je zvykem, že v určitém období po pohřbu je v rodině zemřelého při každém jídle z každého pokrmu část odebrána, a předložena nebožtíkovi, pro kterého je u stolu prostřena miska, s prosbou, aby pozůstalým neškodil.
Stejně tak mu do této misky hospodyně se stejnými slovy vždy odlévá hlt vína a piva.
Na konci tohoto obřadu pak byly zbytky jídla a chléb, který zůstal neporušený, vysypané na kus plátna, které pozůstalí rozprostřeli na pravé straně hrobu, a kousky jídla, smíchané s pivem, z nebožtíkovy misky vylili na hrob se slovy: „V noci vstávej, napij se do sytosti a tady máš ručníky, aby ses osušil.
V záhlaví hrobu pak umístili košile, onuce, láptě[8], bohaté rodiny i kabáty.
Pozůstalí vždy rozmlouvají s mrtvými jako s živými.“
Potud Zápisky Alexandry Fuksové[9].
Ale abychom neskončili pojednání o tradičních zvycích Čuvašů zrovna výše uvedenými orgiemi, nutno zmínit, že typickým byl též čuvašský zvyk obdarovat každého příchozího tím nejlepším z majetku hostitele.
Již zmíněnou čuvašskou prostotu obdivuje Alexandra Fuksová ve svých Zápiscích: „Oni následují hlas svého srdce, které je jen málokdy vede ke zlu. Zřídka mezi nimi dochází k hádkám, ještě řidčeji k vraždám. A když už se mezi sebou osudově znesváří, jejich pomsta je pak podivná. Čuvaš jde tehdy ke svému nepříteli, a aby na něj poštval neštěstí, zabije se na jeho dvoře. Ubozí, neznají se jinak pomstít, než že obětují svůj život…“
O tomto čuvašském zvyku se zmiňuje i profesor kazaňské univerzity Vasilij Afanasjevič Sbojev, jenž roku 1851 ve svých Poznámkách o Čuvaších píše: „O barbarském zvyku oběsit se na dvoře svého nepřítele, a tak na něj seslat bídu, už není ani slechu…“
Na závěr zmíním ještě jeden zajímavý aspekt současného čuvašského jazyčestva, jímž je jeho interakce se sibiřským šamanismem, díky které se do něj dostávají různé prvky rituálů a duchovních technik altajských, burjatských a tuvinských šamanů.
O tom jsem se mohl osobně přesvědčit, když jsem se například před 5 lety seznámil v šamanské klinice v Kyzylu s čuvašským léčitelem Dr. Sergejem Aleksinem, který sem každý rok přijíždí na „stáž“. Anebo když jsem byl v červnu 2011 svědkem iniciace čuvašské tuchatmaši[10] Ljudmily Astašovové během šamanských obřadů Chuche Munche Tengeri[11] na světiliščiAmitchama poblíž Aginsku[12].
Je třeba zmínit, že MUDr. Aleksin (lékař, chiropraktik, kineziolog a hypnoterapeut z Čeboksar) i Ljudmila navazují na rodinnou tradici. Konkrétně babička Ljudmily byla známá čuvašská vědma, léčitelka a bylinkářka (která se prý do ní – dle tvrzení místních šamanů – během extáze vtěluje).
-------------------------------------------------
[1] Problematikou čuvašské etnogeneze a jazyka se zabýval i Anorov, Edman, Klaproth, Leopoldov, Pallas a další.
[2] O. I. Senkovskij byl profesorem arabštiny a jedním ze zakladatelů ruské orientalistiky; byl rovněž redaktorem a vydavatelem časopisu Knihovna pro čtení. Soubor jeho děl vyšel v 9 svazcích v letech 1858-1859.
[3] Zápisky Alexandry Fuksové o Čuvaších a Čeremisech Kazaňské gubernie. (Zapiski Aleksandry Fuks o čuvašach i čeremisach Kazanskoj gubernii), Kazaň, 1840.
[4] Kisel je želatinový pokrm vyrobený ze škrobu nebo obilovin (oves, žito, pšenice, konopí, hrách).
[5] Zápisky Alexandry Fuksové o Čuvaších a Čeremisech Kazaňské gubernie. (Zapiski Aleksandry Fuks o čuvašach i čeremisach Kazanskoj gubernii), Kazaň 1840, str. 12-17.
[6] Typ čtyřkolového vozu, resp. žebřiňák
[7] Mazarok – v turkických jazycích „hrob“.
[8] Obuv z lýka
[9] Zápisky Alexandry Fuksové o Čuvaších a Čeremisech Kazaňské gubernie. (Zapiski Aleksandry Fuks o čuvašach i čeremisach Kazanskoj gubernii), Kazaň 1840, str. 12-17.
[10] Čuv. čarodějnice (тухатмӑш), též asamčá (асамҫӑ)
[11] Burj. Zasvěcení věčným nebesům (Хухэ Мунхэ Тэнгэри).
[12] V někdejším Aginském burjatském autonomním okruhu. Dnes je součástí Zabajkalského kraje.
====================================
p.s.
Ostatně zcela zřetelným projevem původního náboženství a vážnosti, které se těší, je monumentální socha chtónického božstva, "Matky-Patronky"[1] (navíc s údajně pohanskými rysy), tyčící se nad Čeboksarským zálivem, která zdejšímu pravoslavnému duchovenstvu leží v žaludku.
Socha chtónického božstva, "Matky-Patronky, Čeboksary
Černoprdelníci nemohou přenést přes srdce, že 57 metrů vysoký monument,[2]proti jehož stavbě marně protestovali, navíc opticky zastiňuje jejich okolní chrámy.
------------------------------------------
[1] Mať Pokrovitělnica («Мать-Покровительница»).
[2] Výška je včetně umělého návrší a piedestalu.
=================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural.
nebo
