Svět duchů, upírů a čarodějnic v mordvinské náboženské tradici

Dobrých i zlých duchů je v mordvinské démonologii obrovské množství, mají složitou hierarchii a podle lidové víry se reprodukují, vzájemně spolupracují a intrikují stejným způsobem jako lidé, takže jde o téma opravdu komplikované, mnohonásobně přesahující prostor této knihy.

Pokud jde o náboženský život Erzjanů, vzhledem ke společným kořenům s Marijci a Udmurty neliší se příliš ani jejich tradice a způsob uctívání božstev.

Ani Erzjani neměli žádné chrámy nebo duchovenstvo, ale po celém jejich území se rovněž nacházelo obrovské množství přírodních svatyní, posvátných hájů neboli keremetů.

Stejně jako v Marijsku a Udmurtsku (anebo Osetii), i v Mordvinsku každý keremet tvoří čtyřúhelníkový prostor posvátného háje obehnaný ohradou z břeven se třemi vchody se speciálním účelem. Lidé vcházeli jižní branou, východní branou se přiváděl obětní dobytek, severní branou se přinášela voda na vaření obětního masa. U východní brány se nacházely tři sloupy, ke kterým byla přivázána obětní zvířata.

Ústředním objektem keremetubyl obvykle mohutný, starý strom, symbolizující světovou osu (axis mundi) nebo mýtický „strom světa“[1], který byl považován za posvátný, protože spojoval tři světy: větve se pnuly k nebi (hornímu světu vyšších bohů), kořeny tkvěly v zemi (spodním světě mrtvých) a kmen představoval reálný hmotný svět, který obývají lidé.

Mohl to být dub, bříza nebo lípa …

K modlitbě byl vždy vybrán jako hlavní žrec jeden z vesnických stařešinů, jenž vylezl na posvátný strom, ze kterého se modlil a vzýval bohy.

Potom žrec sestoupil ze stromu, přistoupil k nádobí, nalil do misky pivo, vložil tam maso obětního zvířete, zvedl misku k nebi a obracen tváří k východu vyzval bohy, aby přijali oběť. Poté všichni věřící házeli do obětního ohně špetku soli a kousky masa a chleba a odlévali trochu piva.

Podle okruhu účastníků společných modliteb se rozlišují háje rodinné, rodové, kmenové, obecní, oblastní a celonárodní. V širším smyslu byla chrámem ugrofinských národů (obdobně jako u šintoistů, druidů či starých Slovanů) celá příroda … a speciálně rozličné výrazné či specifické přírodní útvary. Například mnohé jeskyně jsou považovány za brány do jiného světa.

Ale celonárodní Raskeň Ozks (národní modlitební shromáždění) bylo již v roce 1629 zakázáno carským výnosem a obnoveno až v roce 1999. A to navzdory odporu úřadů a pravoslavné církve (jak bylo zmíněno výše).

Nejuctívanějším mordvinským stromem, k němuž se konají pouti z celého regionu, je posvátný dub, který roste v lesích Simkinského přírodního parku v Bolšebereznikovském okrese. Jde zřejmě o nejstarší strom v Mordvinsku.

Zajímavé je, že u Erzjanů nebyly modlitebními místy jen posvátné háje, ale i hřbitovy.

Ke hřbitovu měli totiž zvláštní vztah. Smrt pro ně byla jen přechodem do jiného světa – tonačiň vele (nadpozemské vesnice), odkud zesnulí příbuzní sledují záležitosti živých a mohou jim pomáhat i škodit.

Z toho důvodu bývalo běžné, že pokud měli lidé dojem, že jejich mrtví se ze záhrobí nějak podílí na jejich problémech, obraceli se na ně se žádostí, aby jim pomohli řešit domácí i obecné problémy (např. přivolat déšť v období sucha).

Aby uchlácholil mrtvé předky, šel takový Erzjan v noci na hřbitov a vzal si s sebou obětní pokrm (chléb a sůl). Zde se pak uložil ke spánku u příslušného hrobu ve víře, že mrtví mu ve snu poskytnou potřebné rady.

Pávě proto, že Erzjani věří, že nebožtíci sledují ze záhrobí svět živých, a chtějí „odpočívat v pokoji“, také nebylo na území nekropole možné nejen kácet stromy na palivové dříví, ale ani kosit seno, sbírat lesní plody a houby.

Zajímavým zvykem je, že určití nebožtíci, kteří byli považováni za strážce hřbitova, bývali pohřbíváni ve stoje. Obvykle šlo o starou pannu nebo osamělého rolníka bez kořenů (někdy obojí). Věřilo se, že tito „strážci“ dokážou strhnout případného vetřelce k sobě pod zem. Z této tradice pochází strach z procházek po hřbitovech.

V běžném duchovním životě Mordvinců (Erzjanů i Mokšanů), zvláště pak po likvidaci kasty jejich žreců, hrály ovšem hlavní roli místní duchové, spadající do „kompetence“ věduní a vědunů.

Mordvinci donedávna skálopevně věřili (a i dnes mnozí věří), že určití jedinci disponují nadpřirozenými schopnostmi, včetně schopnosti převtělování v různá zvířata a cestování v čase, a mohou spoluobčanům pomáhat anebo škodit, takže není radno brát jejich existenci na lehkou váhu.

V mordvinských pověstech se vyskytuje nespočet příběhů o tom, jak takový vědun či věduňja proniká do domu komínem v podobě černé kočky anebo barevného záblesku. Pokud se taková černá vědma, resp. stařena považovaná za čarodějnici, objevila na svatbě, předznamenávala její návštěva neštěstí v uzavíraném manželství.

Obecně lze říci, že magii se věnovaly v naprosté většině ženy (věduně), a údajně v této sféře převažovaly spíše zlovolné babice věnující se černé magii. Traduje se, že tyto vědmy se obvykle dožívaly výrazně vysokého věku, což údajně souviselo se skutečností, že věduňja nemůže tento svět opustit dříve, než svoji moc odevzdá následovnici.

Z tohoto důvodu se prý děti, ponaučeny rodiči, úzkostlivě vyhýbaly obydlím známých čarodějnic, které prý lákají děti do svého domů, aby se zmocnily jejich duše, tj. přenesly na ně svou energii a mohly zemřít. Jejich počínání bychom mohli nazvat jakousi inkarnací.

„Šaman“, zvaný uriděv, se účastnil i svatebních obřadů. Ve svatebním průvodu kráčel před nevěstou a ženichem jakožto odháněč zlých duchů, které hlasitě zaříkával, oháněje se kouzelnou holí kolem dokola.

Poslední vědmy, čarodějnice a léčitelky, se údajně vyskytovaly v Mordvinsku ještě na přelomu 60. a 70. let minulého století.

Kamarádova maminka Lýdia vypráví o svých vlastních zkušenostech s místními věduňjami z této doby. Tehdy žily v nedalekém lese v zemljance dvě slepé sestry, Ňura a Riša, jež v 15 letech ztratily zrak v důsledku onemocnění variolou (neštovicemi).

Zatímco Ňura trávila celé dny pohroužena v modlitby, Riša zase pečovala o několik včelích úlů a zahrádku na pasece, na níž pěstovala léčivé byliny a zeleninu.

Jakmile se rozneslo, že děvčata mají léčivé schopnosti, začali k nim přicházet pro pomoc obyvatelé okolních vesnic, přinášejíce jim na oplátku potraviny. Ňura léčila silou modlitby, Riša bylinnými lektvary.

Pomohly i Lýdii, která je v mládí několikrát v jejich zemljance navštívila a jednou u nich se svojí tetou i přenocovala.

Pověst o jejich léčitelských schopnostech je přežila. Dodnes prý lidé navštěvují jejich hrob v přesvědčení, že i po smrti jim mohou pomoci.

Jako další příklad uvádí Lýdia případ svého synovce, jenž byl zhruba před 17 lety jako adolescent postižen kožními problémy, s nimiž si lékaři nevěděli rady. Během několika měsíců se mu na obou rukou vytvořily desítky bradavic, jež odolávaly všem pokusům saranských dermatologů. Když dosáhl jejich počet 44, aniž by jakákoliv tinktura anebo vypalování tekutým dusíkem zabránilo jejich opětovnému růstu a šíření, rozhodla se Lýdia oslovit jednu babku, kterou znala z doslechu.

Věduňja Šura jí řekla, ať si přinesou na léčebnou proceduru plátek čerstvého masa. Tímto kouskem masa pak chlapci, za souběžného zaříkávání, několik minut potírala ohyzdné bradavice. Poté nařídila Lýdii, aby toto maso zahrabala do země na jakémkoliv slunečném místě, kde co nejdříve dojde k jeho rozkladu, jelikož v okamžiku, kdy maso zetlí, zmizí i bradavice. Kromě toho si měl hoch obě ruce pravidelně potírat jáhlovou kaší.

Učinili, jak jim babka nařídila, a čekali, co se bude dít. Ubíhaly však týdny, aniž by došlo k nějaké pozitivní změně, a už se zdálo, že se stali jen obětí šarlatánky.

Chlapcovi rodiče neskrývali pochybnosti, on však věřil v úspěch a dál poctivě aplikoval vývar z pšena (jáhel) na postižená místa. A pak, po několika měsících, synovec zatelefonoval Lýdii, že bradavice začínají mizet. Během následujících dvou týdnů nezůstalo po nich ani stopy. Není divu, že Mordvinci, mají-li obdobné osobní zkušenosti, věří v nadpřirozené schopnosti svých věduní.

Zinajda přispívá též svou troškou do mlýna, a to příběhem o místní Bílé paní, když už jsme u nadpřirozených jevů. Někdy před dvaceti lety došlo nedaleko odtud, ve vesnici Rodžestvennoje, k neštěstí, jehož obětí se stala mladá žena, jež se vracela autobusem z okresního města, kde byla na lékařském vyšetření. Sotva vystoupila z autobusu a vstoupila do vozovky, přiřítilo se zpoza autobusu osobní auto a srazilo ji. Žena byla na místě mrtvá.

Od té doby se přinejmenším několik let stávalo, že se řidičům na této silnici v nočních hodinách opakovaně zjevovala ženská postava v bílém hávu. Většinou se jim zjevila několik metrů před autem v okamžiku, kdy je zmáhala únava, aby je varovala před hrozícím nebezpečím. Mnohým tak prý zachránila život, jelikož je zjevení natolik vystrašilo, že zpomalili a soustředili se na řízení, díky čemuž se například vyhnuli srážce s padlým stromem anebo havarovaným vozidlem za zatáčkou.

Lýdia doplňuje, poněkud od věci, že v Ičalce žije také jejich místní Viktorka, žena jménem Izuma, která často pobíhá nahá po silnici a zastavuje auta. V tomto případě však nejde o přízrak, nýbrž o ženu zcela hmotnou, bývalou učitelku, jež se pomátla po smrti syna, zahynuvšího při autohavárii, jehož od té doby bez přestání hledá.

-------------------------

[1] Marij. onapu.

======================================================

======================================================

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT (2016-2017). Díl první - Regionem Idel-Ural (výňatek, str. 291-294).

Podrobnosti: https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/

http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf

nebo

http://www.cadpress.sk/recenze_povolzi2016web.pdf

Další zdroje:

https://blog.sme.sk/smihula/cestovanie/zabudnuta-europa

https://www.blisty.cz/art/116900-idel-ural-aneb-neznama-evropa.html