Článek
(Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět – 2)
Výlet do Marjanovky aneb V místě prvního střetu legií s bolševiky
Jak jsem opakovaně předeslal, jednou z mých priorit je porozhlédnout se během pobytu v Omsku po českých stopách, kterých je zde dodnes habaděj. A jelikož stopu nejvýraznější zde zanechali naši legionáři a prologem k obsazení samotného Omsku byly boje v nedaleké Marjanovce, je celkem logické začít mou zdejší exkurzi právě tam.
V pátek ráno se tudíž vydávám do tohoto městečka, ležícího pouhých 35 km západně od Omsku, tedy zhruba ¾ hodiny autobusem anebo hodinu jízdy vlakem.
Kvůli autentičnosti zážitku i proto, že to mám na nádraží, co by kamenem dohodil, volím vlak. V 8:18 nastupuji do električky, tj. lokálky č. 6475, abych přesně za hodinu vystoupil na marjanovském nádraží, jemuž dodnes vévodí vodárenská věž z r. 1896.
Expozice železniční historie na stanici Marjanovka
Expozice železniční historie na stanici Marjanovka - místo památné bitvy
Tato stavba z červených cihel a s dřevěnou nástavbou je nejen symbolem Marjanovky, ale i němým svědkem památné bitvy mezi Čechoslováky a omskými rudogvardějci. Lze se s ní setkat nejen na každé dobové fotografii i na známém obraze Jurije Pantjuchina „Bitva u stanice Marjanovka“ ve stylu socialistického realismu:
Boje legionářů s bolševiky na stanici Marjanovka na obraze Jurije Pantjuchina
Předehrou k tomuto střetu a následnému obsazení Omsku čs. jednotkami byly opakované přepady legionářských vlaků a pokusy bolševiků legionáře zcela odzbrojit a internovat, a to v příkrém rozporu s garancemi obsaženými v „Penzenské dohodě“ z 26. března 1918.
Ústředním bodem tzv. „Penzenské dohody“ (schválené i Josifem Stalinem), kterou 26. března 1918 v Penze podepsali zástupci Rady lidových komisařů RSFSR a velitel čs. sboru generál Štokorov, bylo, že legionářům je zaručen nerušený přesun do Vladivostoku, přičemž „Čechoslováci nepostupují jako bojové jednotky, ale jako skupina svobodných občanů, kteří si berou s sebou omezené množství zbraní pro vlastní sebeobranu před kontrarevolucionáři…“, jak zdůrazňuje i dále uvedená Stalinova depeše.
Oficiální souhlas Stalina s průjezdem Legií do Vladivostoku (26.3. 1918)
„Penzenská dohoda“ i garance neutrality a příslib bezpečného průjezdu Sibiří ze strany bolševických úřadů byly následně anulované níže uvedeným rozkazem Lidového komisaře vojenství[1] Lva Trockého (tehdy vrchního velitele Rudé armády) k odzbrojení a internování Čechoslováků:
Rozkaz č. 37. o odzbrojení Čechoslováků
V Moskvě 25. května, 23 hodin všem Sovětům na železniční trati od Penzy do Omska.
Všechny Sověty, pod tlakem odpovědnosti, musí okamžitě odzbrojit Čechoslováky.
Každý Čechoslovák, který bude objeven ozbrojený na železniční trati, musí být zastřelen na místě. Každý ešalon (vojenský vlak), ve kterém bude objeven jediný ozbrojený, bude vyložen a osazenstvo přemístěno do zajateckého tábora.
Místní vojenští komisaři musí okamžitě splnit tento příkaz, jakékoliv zpoždění bude bráno jako zrada a bude znamenat tvrdé tresty pro viníky. Zároveň posíláme do týlu Čechoslováků jednotky s rozkazem trestat vzdorné.
S čestnými Čechy, kteří odevzdají své zbraně a podřídí se sovětské moci, bude zacházeno jako s bratry a bude jim poskytnuta veškerá podpora.
Všichni železničáři zaručí, že ani jediný ozbrojený vagon Čechoslováků se nepohne na východ. Kdo ustoupí a nepostaví se Čechoslovákům postupujícím na východ, bude přísně potrestán.
Tento rozkaz předejte všem československým ešalonům a všem železničářům v oblasti výskytu Čechoslováků.
Každý vojenský komisař musí bezodkladně vykonat rozkaz.
Lidový komisař vojenství L. Trockij
(koncept textu telegramu z 25.5. 1918)
Poté, co se bolševici 7. května pokusili zajmout nejradikálnějšího představitele Legií, kapitána Radolu Gajdu, a 11. května obsadili kanceláře Čs. národní rady v Moskvě a zatkli jejího představitele Prokopa Maxu, poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti (a důvěry v čestné jednání bolševiků) bylo odmítnutí průjezdu čs. ešalonů omským sovětem a útok na legionářské vlaky na marjanovské železniční stanici, který se stal fakticky prvním ozbrojeným střetem mezi Čechoslováky a bolševiky.
Jestliže Čeljabinský incident[2], který se odehrál týden předtím, lze považovat za lokální epizodu, na jejímž pozadí se projevil vztah sovětů k Legiím, pak ozbrojený střet v Marjanovce byl již vyhlášením válečného stavu Čechoslovákům ze strany bolševické moci (zcela v intencích Leninových plánů, do nichž zmíněný incident zapadl jako vítaná záminka[3]).
K ozbrojenému střetu u Marjanovky došlo 25. května 1918, kdy omský sovět dostal zprávu, že předchozího dne byly z Čeljabinsku vypraveny dva vlaky 6. pluku („Hanáckého“), které je třeba za každou cenu zastavit. Vojenský komisař omského sovětu S.A. Fursov se rozhodl vyslat ozbrojenou jednotku několika set mužů (složenou valnou měrou z německých a maďarských „internacionalistů“) na stanici Kulomzino[4], ležící na západním břehu Irtyše (c. 20 km od Omsku), aby zde projíždějící vlaky násilím zastavila a vynutila si na jejich osádkách vydání zbraní a munice. Přitom samotné odzbrojení legionářů mělo být ovšem jen předehrou k hlavnímu plánu. Tím byl záměr následně oba vlaky na omském seřaďovacím nádraží zablokovat a bezbranné legionáře postřílet připravenými kulomety z oken a střechy nádražní budovy.
Poté, co se velitel 33. vlaku odmítl ve stanici Kulomzino (omském předměstí na levém břehu Irtyše) podřídit rozkazu bolševického komisaře, dal strojvůdcům příkaz zařadit zpětný chod a oba vlaky se vrátily do stanice Marjanovka, aby zde vyčkaly na příjezd celého 6. pluku z Čeljabinsku. Zároveň byl odeslán telegram omskému sovětu, v němž pplk. Vojcechovský protestoval proti pokusu o odzbrojení a požadoval uvolnit trať na Vladivostok.
V Marjanovce je pak v podvečer dostihly dva vlaky bolševiků, kteří vzápětí na čs. ešalon zaútočili. Navzdory tomu, že v souladu s podmínkami sovětů většina legionářů cestovala beze zbraní (v celém vlaku nebylo více než 120 pušek), přestřelka skončila zničením bolševické jednotky.
Ivan Alekseevič Vladimirov: Přepadení ešelonu bílých vojsk na železniční stanici (1920)
Tuto skutečnost následně jeden z pamětníků, eser Pavel Docenkov[5], ve svých pamětech vydaných v americkém exilu vysvětluje tak, že někteří rudí gardisté prý začali na vlastní pěst vyskakovat z vlaků a bez rozkazů okamžitě na Čechoslováky střílet, načež legionáři palbu opětovali a na vlak zaútočili, ještě než zbytek rudých vůbec dokázal vystoupit.
Každopádně, když za soumraku signál trubky „Moravo, Moravičko milá …“ oznámil, že boj je dobojován, zůstalo ležet na bojišti 250 padlých a 128 raněných bolševiků, zatímco ztráty legionářů činily 18 padlých a 15 raněných. (Těžce raněn byl však, bohužel, i velitel jednoho z čs. vlaků, škpt. Ulrich.)
Zbývající bolševici se rozprchli po lesích, nechávaje za sebou na pospas legionářům oba své vlaky a hromadu zbraní (včetně 12 kulometů a několika set pušek), jimiž se vyzbrojují Čechoslováci, kteří předtím museli své zbraně potupně odevzdat bolševikům v Penze na základě jejich příslibu nerušeného přesunu do Vladivostoku (viz penzenská dohoda z 26. března 1918).
Poté se oba čs. vlaky takticky stáhly ještě dále na západ, do stanice Isilkul, kde se připojily ke dvěma dalším vlakům 6. pluku.
Ještě předtím, během zastávky ve stanici Moskalenky, se mezi cestující tam stojícího osobního vlaku vloudil legionářský kurýr[6] v civilních šatech, aby se pokusil doručit kapitánu Gajdovi, veliteli 7. pluku „Tatranského“, dislokovaného v Novo-Nikolajevsku[7], žádost, aby dle možnosti provedl obchvat Omsku od východu.
Zároveň velitel 6. pluku žádá o poskytnutí dělostřelecké podpory a munice štáb 3. pluku v Čeljabinsku a legionáři narychlo přebudovávají ukořistěnou vlakovou soupravu na provizorní obrněný vlak. Ten je sestaven z 3 nákladních vagonů, jejichž stěny jsou obloženy pytli s pískem.
Kvůli zabezpečení týlu útočné formace je v noci z 31. května na 1. června 2. a 3. údernou rotou 3. pluku obsazen Petropavlovsk, kde získávají legionáři v místních skladech zároveň další výzbroj.
Legionáři s děly ukořistěnými v Simbirsku
Ve snaze vyhnout se zbytečnému krveprolití rozhodl se štáb pluku namísto pokusu vynutit si průjezd Omskem rovnou silou nejprve s bolševiky vyjednávat, ačkoliv jednotky omského sovětu by v žádném případě nebyly s to čelit útoku 6. pluku o síle 8 000 mužů, navíc ostřílených a motivovaných profesionálů.
Nemluvě o Gajdově 7. pluku, který se mezitím 26. května zmocnil oblasti východně od Omsku, včetně měst Novo-Nikolajevsk a Tomsk, čímž se omští bolševici dostávali do kleští.
Po několika dnech, kdy mj. přicházely i z jiných úseků Transsibiřské magistrály zprávy o útocích na legionářské vlaky (v Krasnojarsku[8], Zlatoustu a jinde[9], z čehož vyplývalo, že jde o koordinované operace), rozhodlo se nakonec velení čs. armádního sboru prorazit na východ silou.
Tím fakticky skončila nominální neutralita Čechoslováků, kteří doposud neměli sebemenší zájem angažovat se v ruských vnitropolitických záležitostech, jak opakovaně deklarovali čs. představitelé.
Následně, poté, co získalo čs. vojsko oficiálně status spojenecké armády (podléhaje na Sibiři velení francouzského generála Maurice Janina, nejvyššího velitele vojsk Dohody na východní frontě) a po ustavení ruské Prozatímní vlády v Ufě, která obnovila bojové operace proti Ústředním mocnostem[10], zapojily se čs. jednotky otevřeně i do bojů proti bolševikům, představujícím de facto spojence Německa a Rakousko-Uherska, po boku ruské národní armády pod velením admirála Kolčaka.
Velení československého armádního sboru (zleva): adjutant Hess, generál J. Syrový a generálmajor Stanislav Čeček. Samara, léto 1918
Označovat ozbrojené vystoupení čs. vojska jako „vzpouru“ („mjatěž“), jak je obvykle interpretují ruské prameny, je poněkud zavádějící. Původně byl totiž čs. armádní sbor v Rusku formálně součástí ruské armády (přičemž vznikl z rakouských zajatců usilujících bojovat proti Centrálním mocnostem!). Od ruské armády se pak osamostatnil deklarací Československé národní rady vydanou v Kyjevě 7. února 1918, kterou byl prohlášen za část autonomní československé armády ve Francii[11].
Z hlediska mezinárodního válečného práva se tak útvary čs. armády staly regulérní součástí francouzské armády, expedičním sborem, spolupracujícím s armádou legitimní ruské vlády, bojující proti bolševickým vzbouřencům.
Na Omsk – druhá marjanovská bitva
Operace k obsazení Omsku, byla zahájena 4. června ráno. Vedle 6. pluku se do ní zapojily i jednotky 2. pluku pod velením plukovníka Syrového a oddíly kozáků atamana Anněnkova (zajišťující průzkum a ochranu okolí trati).
Okolo poledne vyráží z Isylkulu předvoj konvoje tvořený drezínou s průzkumníky, vzápětí následovanou obrněným vlakem, sestaveným ze tří pullmanů (amerických nákladních vagonů), jejichž stěny jsou zevnitř vyztuženy pytli s pískem na ochranu posádky proti střelám. Drezína je chráněna z obou stran jízdními hlídkami, jež jedou ve vzdálenosti několika set metrů podél trati.
S několikaminutovým opožděním vyráží na trať i další vlaky – 4., 3. a 2. praporu 6. pluku – udržujíce si několikakilometrový vzájemný odstup. Jako poslední vyráží štábní vlak.
Od stanice Moskalenky postupují vlaky na Omsk zvolna, jednak z bezpečnostních důvodů (aby jízdní oddíly stihly prozkoumat a zabezpečit terén okolo trati), jednak kvůli tomu, že je třeba poskytnout dostatek času 4 rotám pověřeným speciálním posláním.
Tyto oddíly mají za úkol obejít v noci z 5. na 6. června levé křídlo bolševiků[12], za pomoci místních kozáků projít přes močály, dostat se nepříteli do týlu a obsadit strategický most přes Irtyš, který by bolševici mohli při ústupu zničit. Vzhledem k tomu, že mezi Povolžím a Omskem se nacházejí ještě desítky legionářských vlaků[13], je tento most pro legie životně důležitý.
(V tomto okamžiku není totiž ještě rozhodnuto o zapojení do bojů na uralské frontě a jediným cílem jeví se přesun do vlasti přes Charbin a Vladivostok.)
Ráno 5. června je čs. konvoj v Moskalenkách dostižen 3 rotami 2. pluku vyslanými z Čeljabinsku. Kromě posílení početního stavu (jmenovitě 2 kulometnými četami) to znamená i významné posílení palebné síly, jelikož vlak 2. pluku přiváží i 3 děla, z nichž jedno okamžitě doplňuje výzbroj obrněného vlaku.
Po noční přestávce v Piketném, vyráží odtud čs. vlaky 6. června okolo 10. hod. Poté, co Čechoslováci rozprášili bolševický oddíl ve stanici Taťanovka, opravili zde poškozenou výhybku a odstranili zátarasy v kolejišti, bez větších problémů postupují dál na Marjanovku, vzdálenou odtud pouhých 12 verst.
Až do poloviny cesty mezi Taťanovskou a Marjanovkou pak vlaky dojíždějí fakticky bez překážky, nebereme-li v potaz řadu pokusů místních bolševiků ničit zabezpečovací zařízení trati apod. Poté začíná střelba z bolševických pozic houstnout. U vjezdu do Marjanovky setkávají se již s intenzivní dělostřeleckou palbou, řízenou z ideální pozorovací stanice, kterou je zdejší vodárenská věž.
Stanice Marjanovka - historická expozice v místech bitvy
Bohužel, rovinatý terén v okolí nádraží neskýtá útočícím jednotkám ani nejmenší možnost krytí, zatímco bolševici pod velením zkušených německých důstojníků měli dost času zbudovat si dokonalá obranná. Dokonce si stihli vytvořit v předpolí záměrné body, díky jimž dokázali přesně zaměřovat střelbu.
Po několika neúspěšných stečích proti postavení bolševiků, tvořenému třemi řadami okopů, chráněných 7 děly a 70 kulomety, rozhoduje se čs. velení vzhledem k otevřenému terénu vyčkat s frontálním útokem na večer, spoléhaje kromě šera zároveň na to, že výše zmíněné 4 roty mezitím dosáhnou svého cíle a zaútočí na nepřátelské pozice z týlu.
Jakmile se snesl soumrak, znemožňující bolševikům využít převahu ve výzbroji a výhodu přesné střelby díky předchozímu zastřílení, přešli legionáři do útoku, aby následně během necelé hodiny rozdrtili nepřátelskou obranu.
„Okolo 3 000 vojáků bolševických, německých, lotyšských a maďarských pod velením Zvereva bylo obklíčeno hlubokým obchvatem z týlu.“[14]
Své vítězství zaplatil čs. armádní sbor kupodivu jen 16 mrtvými. (Jako velitel 10. roty se zde vyznamenal i budoucí generál František Bláha; od 18. září 1918 do 1. června 1919 velitel okupovaného Jekatěrinburgu.)
Bolševici byli 6. června nuceni ustoupit v takovém spěchu, že nejenže nestihli poškodit most přes Irtyš, ale svým bezhlavým útěkem též umožnili čs. jednotkám doplnit si z kořisti svou chatrnou výzbroj.
V dobyté marjanovské stanici zůstalo po druhé bitvě po bolševických jednotkách na pospas Čechoslovákům 6 vojenských vlaků a několik lokomotiv, dva obrněné automobily, 7 děl, 70 kulometů a okolo 2000 pušek, nemluvě o značném množství munice.
Díky tomu bylo možné nejen plně dozbrojit legionáře, ale ještě zbylo nemálo pušek pro jejich kozácké spojence, chystající se táhnout na Omsk po boku Čechoslováků.
Legionáři s děly ukořistěnými v Marjanovce
Přestože zde tehdy „Běločeši“ bojovali proti bolševickým hordám, které následně uvrhly Rusko na celá desetiletí pod vládu teroru, a navíc jednali vlastně v sebeobraně, jedinými připomínkami na boje v Marjanovce jsou zde památníky oslavující hrdinství rudogvardějců.
Poblíž nádražní budovy se nachází kamenný kvádr a na něm pamětní deska s nápisem „25.-28. května a 4.-6. června 1918 se u stanice Marjanovka střetly oddíly Rudé armády a omských Rudých gard s bělogvardějskými vojsky útočícími na Omsk“.
Pomník rudogvardějcům - Marjanovka
A v centru obce, na konci Leninovy ulice (vedoucí od nádraží) pak Bratrská mohyla padlých „bojových orlů“ (tj. krasnogvardějců)[15], ke které chodí pravidelně klást věnce zdejší stalinisté a komsomolci.
Omští neostalinisté u pomníku rudogvardějcům - Marjanovka
Zatímco v létě 1918 byl příchod Čechoslováků v Omsku slaven děkovnými bohoslužbami a „krestným chodem“ (procesím s ikonami).
Rudí gardisté během rekonstrukce bitvy občanské války kluby vojenské historie
Rekonstrukce jakékoliv bitvy občanské války členy klubů vojenské historie většinou vyzní jako oslava hrdinství bolševických bojovníků
----------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Funkce odpovídající postavení ministra obrany
[2] Když 14. května 1918 čeljabinským nádražím, kde stály zadržené vlaky 3. a 6. čs. pluku, z projíždějícího vlaku s propuštěnými maďarskými a německými válečnými zajatci jeden z Maďarů hodil kus želez, jímž vážně zranil českého legionáře. Nato rozzuření kamarádi zraněného legionáře vlak se zajatci dostihli na druhém čeljabinském nádraží a pachatele na místě utloukli. Místní sovět poté zatkl 10 legionářů, které následně jejich spolubojovníci osvobodili, přičemž zároveň obsadili město a zmocnili se 3000 pušek (jako náhrady za vlastní zbraně, které jim předtím bolševici zkonfiskovali). Bolševici využili tento incident jako vítanou záminku k plánované likvidaci čs. armádního sboru. Lev Trockij vydal následně, z pozice „lidového komisařem vojenství“ (tj. vrchního velitele bolševické armády), příkaz za každou cenu odzbrojit a internovat všechny čs. jednotky. Jeho příkaz zněl „každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce zastřelit“. 21. května Čeka zatkla v Moskvě civilní představitele československého odboje.
[3] Dnes je již jasné, že již dávno před Čeljabinským incidentem bylo bolševické vedení rozhodnuto udělat s Čechoslováky, odmítajícími vstoupit do řad Rudé armády, krátký proces. Lenin s Trockým se již začátkem května 1918 rozhodli, že Legie, které jsou teprve na cestě do Vladivostoku, z Ruska neodjedou a budou násilně rozpuštěny. Čechoslováci, odmítající začlenění do Rudé armády měli být umístěni do pracovních táborů (nadále však nebylo zažehnáno ani riziko jejich vydání do rukou rakouských úřadů).
[4] Dnes je Kulomzino součástí Omsku, Kirovského administrativního rajonu (Levoberežja).
[5] Docenko Pavel Sergejevič (1894-1988), člen Socialistické revoluční strany. Na jaře roku 1918 se stal členem podzemního Krasnojarského komisariátu Prozatímní vlády autonomní Sibiře a po svržení sovětské moci úřadujícím gubernátorem Jenisejské gubernie. Po útěku do Mandžuska emigroval do USA, kde vydal své paměti pod názvem The Struggle for a Democracy in Siberia: 1917-1920 (Stanford, 1983).
[6] Ruský dobrovolník Tichon Matvějev.
[7] Dnešní Novosibirsk.
[8] V Krasnojarsku došlo 22. května k prvnímu konfliktu s bolševiky, kteří zde přepadli čs. ešalon číslo 29, ve kterém cestovali příslušníci Leteckého a automobilového oddílu a štábu 2. divize, přestože tehdy mělo československé vojsko ještě neutrální status. Rudogvardějci ukradli Čechoslovákům přepravovaná letadla a odebrali zbývající zbraně, které legionářům po nedobrovolném odzbrojení v Penze v souladu s povolením ústředních bolševických úřadů zůstaly. Útočníci se též pokusili zatknout náčelníka štábu 2. divize, podplukovníka B.F. Ušakova, jemuž se však podařilo skrýt. Odzbrojení legionáři byli propuštěni. Do Vladivostoku dorazili 11. června.
[9] 26. května došlo k přepadení neozbrojeného československého ešelonu 2. čs. dělostřelecké brigády v Irkutsku.
[10] Blok mocností stojící proti státům Dohody zahrnujícíl Německou říši, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanskou říši.
[11] T.G. Masaryk jako velitel tohoto sboru uzavřel v Kyjevě se sovětským generálem Muravjevem smlouvu, kterou byla čs. vojenskému sboru zaručena „přísná ozbrojená neutralita“ a volný odchod z Ruska do Francie.
[12] První skupina postupuje po trase Isilkul – Gorodiště – Bredakin – Jekatěrinovka – Borozince - Čeremšin, zatímco druhá směřuje do Marjanovky přes Gofmstal, Švarc, Volči, Orlovskij a Moskalenky.
[13] Čechoslováci se přesouvali na východ v 63 vlacích po 40 vagonech.
[14] Prof. Viktor M.Fic: Československé legie a boj za vznik Československa 1914-18, IV.díl, s.349
[15] Celý nápis v originále zní: «Слава и честь вам, орлы боевые! Вечная слава погибшим в боях! На постаменте выбиты слова: Омским рабочим, бойцам Красной Гвардии, павшим в боях с белогвардейцами у станции Марьяновка в мае – июне 1918 г.».
============================================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT.
Výňatek z 2. dílu (ISBN 978-80-8236-015-1), str. 129-145.
Podrobnosti:
-----------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
… moje video-kanály:
Nové Rusko
a tematická obrazová alba:
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
=================================================================
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: https://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
A jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování: Evangelium dezoláta: rychlokurz kritického myšlení pro rusofily a populisty - 1. část
