Článek
Mýtus o zlatém pokladu a zlotřilých legionářích
Více než rozličné selfíčkové sochy a vystoupení pouličních umělců – na které turista narazí jak na pražském Karlově mostě, tak na barcelonské Ramble – pro mne osobně (potažmo i pro čs. historii) je daleko zajímavější zdánlivě fádní budova státní banky.
Budova státní banky - Kazaň
V podzemí této banky se totiž v létě 1918 nacházel carský poklad, jenž sem byl krátce předtím, po bolševickém převratu, evakuován z Petrohradu. V srpnu téhož roku, během obsazení Kazaně Kappelovými oddíly a československými legionáři[1], byl tento ohromný poklad, tvořený mj. stovkami beden obsahujících zlaté mince a pruty[2], z Kazaně vyvezen na parnících do Samary a posléze jistý čas transportován po Transsibiřské železnici pod ochranou našich jednotek.[3]
Přestože lze z dostupných dokumentů rekapitulovat jednotlivé fáze jeho transportu, jakož i jeho protokolární odevzdání do rukou sovětských úřadů, dodnes četní ruští historici šíří fámu o krádeži zlatého pokladu „Běločechy“, tj. československými legionáři.
V souladu s latinským příslovím fama crescit eundo, uvedenou verzi příběhu carského zlata pak vědomě či nevědomky už 100 let přebírají a šíří další neseriózní „odborníci“ a publicisté, a pochopitelně velmi ochotně i kdejací ruští „patrioti“, kterým se hodí do jejich do písničky o „cizácích, kteří rozvrátili a rozkradli Matičku Rus“.
Přestože existují dokumenty, jež jednoznačně potvrzují, že dne 1. 3. 1920 byl poklad – po důkladné kontrole smíšenou česko-sovětskou komisí[4]− vojáky 10. čs. střeleckého pluku v Irkutsku oficiálně předán sovětským představitelům a svěřen 7. rotě irkutského strážního pluku. Podle předávacích protokolů tehdy Čechoslováci odevzdali Sovětům stejné množství zlata a dalších cenností, které pod ochranu převzali, tj. obsah původních 28 vagónů s pokladem (celkem 5 143 bedniček a 1 678 pytlíků).
Jenže to by muselo jít dotyčným pisálkům, pseudohistorikům, propagandistům a milovníkům konspiračních teorií o fakta, a nikoliv o senzace a populistická propagandistická klišé.
Na tomto místě se prozatím nakrátko (pomyslně) loučím s legionářskou tematikou a pokračuji Baumanovou ulicí, před jejímž vyústěním se zastavuji u malého a malebného chrámu, Nikolského soboru. Kousek za ním pak odbočuji po schodišti vzhůru na Profsojuznuju ulici, kterou přecházím a pokračuji nádvořím kláštera stále vzhůru. Načež se dostávám na náměstí 1. máje, před branou Kremlu, oproti níž – na rohu Kremljovské ulice a náměstí – se nachází tatarské Národní muzeum, můj další dnešní cíl.
Zde se mne ujímá mladý historik Vitalij Zajcev, jenž mi dělá individuální prohlídku muzejními expozicemi. Zajímavým zpestřením pro návštěvníky určitě je, že průvodci v jednotlivých odděleních na sobě mají oděvy příslušné epochy.
Vzhledem k mému časovému rozvrhu a apriornímu zájmu o působení mých krajanů v Povolží, jakož i předpokladu další návštěvy, zaměřujeme se především na expozice týkající se přelomu 19. a 20. století, období ruské občanské války a působení čs. legií na Rusi.
Jedním z oddělení, týkajícím se jistým způsobem problematiky legií a obsazení Kazaně čs. vojskem, je expozice věnovaná slavné rusko-americké spisovatelce Olze Alexandrovně Iljinové[5]. Tato pozoruhodná žena, pravnučka slavného básníka začátku 19. století Jevgenije Abramoviče Boratynského (jenž má nedaleko odtud vlastní muzeum), jejíž svobodný duch nebyl s to smířit se s novým bolševickým pořádkem, spojila de facto svůj osud na dva roky s čs. legiemi.
Když byli Čechoslováci nuceni v noci z 9. na 10. září 1918 město vyklidit, přidala se totiž i se svým mužem, poručíkem Iljinem, společně s řadou místních rodin k jejich koloně a poté absolvovala s „Běločechy“ celou sibiřskou anabázi, včetně evakuace na americké lodi do USA v r. 1920. Své zážitky, útěk před bolševiky a dvouleté putování Sibiří až po odchod do exilu literárně zpracovala v knize Bílá cesta – Ruská odysea 1919-1923 (Bělyj puť – Russkaja Odisseja 1919-1923)[6].
A její život byl nejen velmi dlouhý a pohnutý, ale i neobyčejně plodný. Díky čemuž se sama stala jednou z hrdinek slavného románu Thorntona Wildera Den osmý.
Nebude tedy od věci krátce se o její podivuhodné životní pouti zmínit… ale to již bude téma další, budoucí kapitoly.
--------------------------------------
[1] Tažení na Kazaň se účastnily ruské jednotky pplk. Kappela, srbský oddíl mjr. Blagotiče, části 1. čs. střeleckého pluku Jana z Husi a 2. baterie 1. čs. dělostřelecké brigády, vše pod velením por. Švece. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, 6.8. 1918 se zmocnili nádraží, věznice a pevnosti. Centrum města dobývaly jednotky pplk. Kappela, které se zmocnily i místní pobočky státní banky, kde zrekvírovaly na poslední chvíli státní poklad (což je fakt, který vyvrací základní mystifikaci – údajné drancování banky čs. legionáři). Již 7. 8. 1918 bylo celé město očištěno od bolševiků.
[2] Dle „Věstniku finansov“ omské vlády bylo z Kazaně vyvezeno 523.458.484 rublů v ruských zlatých mincích, 38.065.322 rublů v cizích zlatých mincích a 90.012.027 rublů ve zlatých prutech. Kromě toho byly součástí pokladu bankovky, platina a stříbro. Jeho celková hodnota byla odhadována úředníky státní banky na 1.100.000.000 rublů (viz Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě a československých legiích, Legiografie Praha, 1922, str. 9 - O ruském zlatém pokladě a československých legiích).
[3] Na začátku září 1918 byl poklad převezen vlakem ze Samary do Ufy a poté, v důsledku blížící se fronty, dále na východ, do Čeljabinsku. Tehdy zástupci ruské samarské vlády požádali čs. představitele o vojenskou ochranu pokladu. Jednalo se však pouze o vnější ochranu. Vagony byly zapečetěny pečetěmi samarské vlády a doprovázeny jednak jejími úředníky, jednak úředníky pobočky státní banky z Kazaně. Tito zástupci státní banky doprovázeli „zlatý ešelon“ přes celou Sibiř až do jeho předání Sovětům v Irkutsku v r. 1920.
[4] Přebírací komisi tvořilo 6 Rusů a 3 Čechoslováci.
[5] Angl. Olga Ilyina-Boratynskaya (1894-1991)
[6] Белый путь – Русская Одиссея 1919-1923.
Další tématické prameny:
----------------------------------------
Pomník Kolčaka - Irkutsk
Pomník Kolčaka - Irkutsk
Parodie „Kočakovo zlato“ Irkutsk-karneval_frh
„Kočakovo zlato“ Irkutsk-karneval_frh
========================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural ; ISBN 978-80-8236-012-0 (str. 329-331)
Podrobnosti:
nebo
---------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mysticke-sibirske-okunevo-aneb-jine-rusko-109933
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých
Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
