Článek
12. června okolo poledne vyjíždíme z Kazaně směrem na obec Vysokaja Gora, přes kterou pokračujeme do 50 km vzdálené vesnice Kamai[1], kde žijí rodiče kamarádky Lilie. (Pro zajímavost: vesnice je údajně pojmenovaná po místním velmoži, jenž ji obdržel od Džingischána v odměnu za podporu během jeho válečného tažení Povolžím.) V této vsi se ovšem také nachází skanzen zvaný Iske Kazaň neboli Staraja Kazaň, který je přinejmenším druhým důvodem mé návštěvy.
Okolo 13. hodiny nás už vítá Liliina maminka Venera a otec Vachid. Zároveň se seznamuji s druhou dcerou Lilie, Káťou, jež zde v rodném domě žije s manželem a dvěma Liliinými sestrami, z nichž každá má opět po dvou dcerách. Hotový babinec.
Dům Liliiných rodičů, byť všechny jejich děti mají universitu a slušné zaměstnání, je – aspoň ze středoevropského pohledu – nuzným příbytkem. Podle něj si mohu udělat hrubou představu, jak zde asi žijí opravdu chudobní lidé. Faktem však je i to, že zdejší lidé mají jiný žebříček hodnot a jsou pro ně důležitější vztahy než věci.
Tatarský venkov, vesnice Kami / Iske-Kazaň
Důvodem rodinného setkání jsou Světlaniny narozeniny, které společně slavíme ve vachrlatém zahradním altánku uprostřed vinohradu. I z této prosté skutečnosti je zřejmé, že zdejší Tataři si s abstinencí hlavu nedělají.
Po výborné nudlové polévce (jako od mé babičky) a šašliku (z vepřového!) následuje oblíbený pokrm Tatarů, a dá se říci, že i nejtypičtější, jímž je tzv. zur-beleš (zur-bäleş). Jde o jakýsi koláč, resp. spíše bochník, který je plněný směsí masa, brambor a cibule.
Jeho příprava je následující: Nekynuté těsto (tzn. bez droždí) rozdělíme na dvě části. První, větší část rozválíme do kruhové placky o tloušťce 5 mm, kterou vložíme do kruhového pekáče vytřeného tukem. Na placku pak klademe masovou nádivku, kterou tvoří nadrobno nakrájené maso (hovězí, jehněčí, husí nebo kachní) brambory, cibule a kousek másla. Tuto vrstvu pak zakryjeme druhou vrstvou vyváleného těsta, načež okraje obou placek spojíme po celém obvodu jemným „seštípnutím“ těsta mezi palcem a ukazovákem.
Doprostřed koláče uděláme shora malý otvor, kterým dovnitř vlijeme masový tučný vývar. Nakonec otvor uzavřeme zátkou z těsta a vložíme koláč do trouby.
Pečeme jej 90 minut až 2 hodiny (podle druhu použitého masa), občas otvíráme „špunt“ a doléváme bujón. Aby se horní část beleše nespálila, můžeme ji přikrýt navlhčeným papírem. Když je beleš hotový, odřízneme prostě vršek a podáváme.
Recept lze najít zde: https://www.youtube.com/watch?app=desktop&v=_jUBG1SacJU
Tatarstán
To nejlepší z tatarské kuchyně
Když už jsem doslova nakousl téma tatarské kuchyně, nebude od věci zmínit aspoň pár dalších místních kulinářských specialit (kromě těch, které jsem už zmínil v kapitole o kuchyni čuvašské, která je, samozřejmě, do značné míry obdobou té tatarské).
Azu
Pravděpodobně jedním z nejběžnějších jídel tradiční tatarské kuchyně je azu. Jde o jakési soté, resp. obdobu v balkánského džuveče[2]. Tj. na nudličky nakrájené maso (hovězí, jehněčí nebo mladé koňské) se prudce osmahne a pak se dusí s rajčaty, cibulí, brambory (a obvykle s plátky kvašených okurek) v pikantní rajčatové omáčce.
Jehněčí azu se často dusí s mrkví nakrájenou na tenké plátky.
Plov na kazaňský způsob (tatarské rizoto)
Hovězí, koňské nebo skopové nakrájíme na kostičky a mírně osmahneme na másle společně s mrkví nakrájenou na nudličky a kolečka cibule. Obojí pak smícháme a vložíme do hrnce. Osolíme, okořeníme, podlijeme trochou vody a přivedeme k varu. Poté přidáme propláchnutou rýži, hrnec zakryjeme poklicí a vaříme bez míchání na mírném ohni 1-1,5 hodiny. Před koncem vaření přidáme spařené hrozinky a sušené švestky a meruňky.
Kalža – tatarská rolka
Hovězí, skopové či koňské maso rozklepeme tak, aby vznikl plátek o tloušťce zhruba 1 cm. Z jedné strany posypeme pepřem, solí, řádně potřeme rozdrceným česnekem, pokapeme octem nebo citrónovou šťávou. Polotovar je dobré nechat uležet na chladném místě po dobu 3-4 hodin.
Následně plátek svineme do rolky a převážeme nití. Roládu rychle osmahneme na pánvi, poté maso podlijeme trochou vody a dusíme asi 30 minut na středním ohni. Pak je přendáme do hlubokého hrnce a zalijeme vroucí vodou tak, aby bylo maso zcela ponořené. Zároveň k masu přidáme do hrnce nahrubo nakrájenou mrkev a cibuli, bobkový list a kuličky pepře.
Poté, co jsme rolku dalších 30-40 minut dusili pod pokličkou na středním plameni, vyjmeme ji z hrnce, odstraníme kuchařské nitě a nakrájenou na kolečka ji podáváme (teplou či studenou). Servíruje se obvykle společně s rajčaty, okurkou a pórkem.
Hradiště Staraja Kazaň (Iske Kazaň) Tatarstán
Stará Kazaň (Iske Kazaň)
Po tom zmíněném tatarském dortu (zur-beleš), zalitém jakousi vietnamskou vodkou (v níž plave had), se vytrácím, abych navštívil výše zmíněný místní skanzen.
Replika hradiště Iske Kazaň (Stará Kazaň) se nachází na malé vyvýšenině nad zákrutem řeky Kazaňky na kraji Kamaie, přímo u vjezdu do vsi z okresní silnice, takže už z dálky jsou viditelné jeho palisády a roubené strážní věže.
Hradiště Staraja Kazaň (Iske Kazaň) Tatarstán
Hradiště Staraja Kazaň (Iske Kazaň) Tatarstán
Jinak se tu lze na několik stech metrech čtverečních obeznámit se způsobem života ve středověkém tatarském hradišti, jakož i s rozličnými typy výstroje a výzbroje tehdejších obránců, včetně mohutných samostřílů, praků a katapultů. Některé z těchto katapultů (vrhačů) − jež se používaly jak při obraně, tak při dobývání nepřátelských opevnění − byly schopny vrhat i mnohakilogramové balvany, resp. soudky hořící smůly s dehtem.
Válečné stroje. Hradiště Staraja Kazaň (Iske Kazaň) Tatarstán
V budově administrace poblíž brány se nachází i malé muzeum věnované tatarské historii a kultuře. Především však prezentuje nálezy pocházející přímo z této lokality. Na tomto místě byly totiž objeveny pozůstatky obchodní osady z 12.-14. stol. a hlavně středověkého hradiště, které bylo ve 13.-14 stol. (před příchodem chána Ulug-Mohammeda) důležitým ekonomickým a politickým centrem regionu. Toto osídlení bylo zničeno v polovině 16. století ruskou armádou.
Čingischánův památník v místech jeho údajného polního ležení
Byly zde objeveny zbytky obytných a hospodářských budov, kovárna a další řemeslné dílny. Byly nalezeny zbraně, pracovní nástroje a předměty denní potřeby, jako keramika apod.
Keramiku ve sbírce zastupují fragmenty architektonických modelů, majolika, úlomky kdysi skvostného nádobí, šperky v podobě korálků, obchodní závaží a závaží do rybářských sítí. Zvláštní místo ve sbírce zaujímají kostěné předměty jako hroty šípů a rybářských harpun, jakož i hřebeny a knoflíky. Nechybí ani takové zemědělské nářadí jako srpy, kosy a další. Kovářství kromě domácích potřeb a řemesel zastupují také zbraně: nože, hroty šípů a kopí, šavle a jiné.
Mezi exponáty jsou nádherně provedené mosazné zámky a klíče s filigránovými vzory, svědčící o precizní a dokonalé technologii kovářství a měděné a bronzové metalurgie, kterou jsou tyto výrobky vyrobeny. Mezi další výrobky kovářského řemesla patří ocelové nůžky, šperkařské váhy, vyrobené pro obchod s velmi drahým zbožím (drahými kameny, zlatem a stříbrem či léčivými bylinami a kořením, které bylo ve středověku velmi ceněné).
Ale též depot obsahující šperky a množství džučidských[3] stříbrných mincí. Kromě nich se zde nachází také kolekce stříbrných a měděných mincí z dob Zlaté hordy, Astrachaňského a Kazaňského chanátu ze 14.-15. století.
Unikátem jsou dělové „pískací“ koule, které našli lidé při polních pracích poblíž v okolí vsi, pocházející přibližně ze 13.-15. století. Jsou to duté koule se čtyřmi otvory. Pravděpodobně měly za úkol docílit během bitvy psychologický dopad na nepřítele díky vyluzovanému svistotu.
Muzeum se však pyšní řadou exponátů, které jsou podstatně starší, než samotné iske-kazaňské období. Jde např. o bronzový hunský kotel, štíhlou válcovitou zdobenou nádobu se zaobleným dnem, spojeným s podstavcem ve tvaru zvonu, a hranatými držadly z období stěhování národů, tedy ze 4.-5. století. Zvláštností tohoto exponátu je, že takové kotle nebyly určeny jen k vaření jídla, ale sloužily i k rituálům a občas jako hrobové milodary, resp. jako symbol moci a klanu.
Ještě starobylejším exponátem je bronzové skythské zrcadlo pocházející přibližně z 6. století př. n. l. Sbírka muzea obsahuje také etnografické materiály z pozdějšího období, z přelomu 19. a 20. století. Jedná se o lidové ženské kroje, šátky, tkané koberce, ručníky apod.
Třeba poznamenat, že ve vědeckých kruzích není dosud otázka ohledně původního umístění města Iske Kazaň uzavřena. I mezi tatarskými historiky přetrvává spor i o to, kdy zaujala výsostné postavení politického a obchodního centra regionu nynější Kazaň (vzdálená odsud 40 km), resp. v jakém období existovala souběžně obě centra.
S ohledem na stáří zde nalezených předmětů (z období až 6. stol. př. n.l.) a stáří archeologických vykopávek z kazaňského Kremlu (z 10.-11. století) je zřejmé, že stáří zdejšího původního osídlení – sahající daleko před období vzniku protobulharské říše – dává této lokalitě jednoznačně právo na její název Stará Kazaň.
V areálu skanzenu se pravidelně konají různé národní slavnosti a etno-festivaly.
Tatarské hudebnice
Tatarské krasavice
Tatarské tanečnice
Tatarské krasavice-tanečnice
Tatarská děvčata
---------------------------------------------------
[1] Ruský název je Kamajevo.
[2] Například v gruzínské kuchyni je to čanachi.
[3] Džuči (1180-1227) byl nejstarším ze čtyř synů Čingischána a jeho manželky Börte. Spolu se svým otcem se účastnil dobývání Centrální Asie. Když Čingischán před svou smrtí rozdělil mongolskou říši na čtyři části, nejstarší Džuči obdržel severozápadní část sahající od Altaje až k Uralu a na jihu po Aralské jezero, která se stala základem později vzniklé Zlaté hordy.
============================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (výňatek z knihy, str. 365-369).
Podrobnosti:
nebo
......................................................
Doporučené linky na tematické weby:
