Ostrov Svijažsk: Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita

Díky Jeleně Ivanovně, ředitelce památkové rezervace Ostrov-Grad Svijažsk, jež zařídila, aby mne dnes ráno, cestou z Kazaně na ostrov Svijažsk, vyzvedl na nedalekém rozcestí u Innopolisu mikrobus, jímž denně cestují zaměstnanci jejich muzea do práce, se mi podařilo ještě předposlední den mého pobytu v Tatarstánu strávit na tomto podivuhodném kousku tatarské země.

I cesta tam je zajímavá. Vede totiž podél Volhy, rozlévající se místy do šířky několika kilometrů, vytvářejíc spleť slepých ramen, ostrůvků a lagun.

Z Innopolisu jedeme nejprve po E22, za Gavrilkovem přejíždíme řeku Svijagu, načež za Isakovem odbočujeme z federální silnice doprava a před Mizinovem znova doprava, pak po mostě přes říční rameno, načež následuje úzká šíje, Svijažskaja damba, spojující nyní někdejší ostrov s pevninou.

Do r. 1957, kdy byla postavena na Volze (pod soutokem s Kamou) Kujbyševská hydroelektrárna a napuštěno přehradní jezero, ležel Svijažsk na poloostrově, na soutoku Volhy a Svijagy. V důsledku vzestupu hladiny, jenž fakticky obec odřezal od okolního světa a zkomplikoval obyvatelům život, se následně místní populace zmenšila o dvě třetiny. Paradoxem je, že ačkoliv byl Svijažsk odřezán od pevniny díky stavbě hydroelektrárny, elektrický proud sem byl zaveden až v r. 1982, kdy už byl ostrov znovu spojen s pevninou náspem. Po této hrázi vede nyní do Svijažsku – kromě lodního spojení s Kazaní − jediná přístupová cesta, po níž sem i my dnes přijíždíme.

Hned na okraji ostrova, vlevo od hlavní ulice − Uspenské − protínající napříč ostrov, se nachází mužský klášter Uspenské Matky Boží, Uspenská ulice pak končí u Chrámu svatých isapostolů císaře Konstantina a Heleny.

Sídlo administrace památkové rezervace leží vedle mužského kláštera na Uspenské ulici, v budově bývalých kasáren ženijního pluku, který stavěl v letech 1911-13 Romanovský (Zelenodolský) železniční most přes Volhu.

Muzeum historie Svijažsku se nachází přímo oproti přes ulici, v objektu bývalé věznice a polepšovny. Zdejší poloostrov totiž díky své poloze sloužil, stejně jako všechna odlehlá místa ruské říše, v carské i sovětské době jako věznice. Přesněji, v letech 1920-30 sloužil tento objekt jako sirotčinec, v letech 1941-48 jako věznice NKVD č. 8 a poté až do r. 2009 jako polepšovna.

V hlavní budově (z r. 1838) se nyní nachází expozice přibližující historii Svijažsku, jenž vznikl počátkem 16. století fakticky jako základna pro ruské tažení proti nedaleké Kazani, potažmo k podmanění Tatarů.

Původní pevnost byla na strategickém ostrohu vystavěna z břeven, dopravených sem po proudu Volhy ve formě vorů, jež zde byly rozebrány a využity jako stavební prefabrikáty. Tuto skutečnost symbolizuje i svijažský erb, zobrazující pevnost stojící na voru.

Stejným způsobem sem byl údajně dopraven i první pravoslavný chrám, roubená Svjatotrojickaja cerkva, nacházející se nyní uvnitř areálu Joanno-Predtečenského kláštera, který byl v r. 1550 zkonstruován v Ugliči, poté rozebrán, jednotlivé trámy očíslovány a pak zde znovu poskládány.

Jedním ze zajímavých exponátů zdejšího muzea je kroužkové brnění Ivana Vyrostkova. Na jednotlivých kroužcích je střídavě vyraženo jeho jméno a modlitba.

Neméně zajímavé jsou kopie dokumentů o bolševické konfiskaci modloslužebných předmětů z drahých kovů zdejšímu klášteru. Jeden z nich, z r. 1922, uvádí, že zdejším mnichům byly zabaveny 2 pudy a 23 funtů stříbra[408]. Pro bolševiky měly tyto předměty, pochopitelně, jen cenu drahého kovu, na který i starodávné umělecké skvosty většinou bez milosti roztavili.

Další budova věnována zdejší vězeňské historii. Přízemí obsahuje expozici o carské justici, na poschodí se může návštěvník „kochat“ exponáty, dokumentujícími fungování komunistického vězeňství.

Nejzajímavějším exponátem z carského období je železná maska, jež kdysi údajně zakrývala tvář tajemného vězně, zřejmě příslušníka vládnoucí dynastie či nejvyšší šlechty, jehož identita měla být utajena i nezasvěceným dozorcům z ostatních oddělení. Takže nejen Francie, nýbrž i Rusko mělo svou Železnou masku.

Součástí expozice stalinského období je mj. věrná kopie cely s dřevěnými pryčnami, kde se na prostoru o velikosti zhruba 20 m2 tísnilo 36 vězňů. Dveře cely jsou dokonce původní. V dalších sálech se můžeme seznámit s kopiemi výslechových protokolů NKVD, jakož i se životopisy slavných osobností vědeckého a uměleckého života, které prošly touto věznicí, a jejich díly, obrazy a knihami, včetně těch, která vytvořili přímo zde.

Konkrétně jsou zde ukázky z tvorby malíře Vladimira Michajloviče Golicyna, tvůrce Murzilky, odsouzeného v r. 1942 k 5 letům odnětí svobody za „protisovětskou agitaci“ na základě udání sousedů. Rehabilitace se už nedožil, neboť zemřel po roce věznění, v únoru 1943, ve svijažském lazaretu v důsledku avitaminózy a celkového vyčerpání.

Další vitrína obsahuje kresby a rukopisné poznámky vědce (agronoma) a výtvarníka Andreje Gurjeviče Lošadkina, jenž zde zemřel v důsledku dyzentérie v srpnu 1942 (poté co byl odsouzen nejprve k 6 letům vězení v r. 1939 a následně v r. 1941 k dalším 10 letům „za poraženeckou agitaci mezi odsouzenými“).

Následuje medailon věnovaný významné kunsthistoričce Sofii Vladimirovně Olsufjevové, vnučce slavného muzikologa a mecenáše umění N. P. Trubeckého, odsouzené v listopadu 1941 za „protisovětskou propagandu“. Zemřela na následky avitaminózy ve svijažském lazaretu 15. března 1943.

Další vitríny obsahují ukázky plánů leteckého konstruktéra Pavla Georgijeviče Beninga (autora konstrukce letadel CHAI-4); notové záznamy skladatele Alberta Semjonoviče Lemana; rukopisy tatarského básníka Chasana Tufana atd.

Až morbidním dojmem pak působí vystavené ukázky primitivních protéz, které si zdejší vězni sami zhotovovali ze dřeva a kůže.

Podobně jako na Solověckých ostrovech, i zde byla od počátku 30. let součástí vězeňského areálu (GULAGu) též smutně proslulá „psychuška“, tj. psychiatrické oddělení ministerstva vnitra, kam byli hlavně v 80. letech umísťováni sovětští intelektuálové-disidenti. Do r. 1990 sídlila v objektu Uspenského kláštera.

Umisťování disidentů do ústavů pro duševně choré se stalo běžnou praxí hlavně za vlády Leonida Brežněva (a Jurije Andropova jako šéfa KGB), kdy si už s ohledem na mezinárodní situaci a atmosféru détente režim nemohl dovolit své odpůrce otevřeně fyzicky likvidovat.

Statistiky uvádějí, že v letech 1955 až 1974 se počet pacientů psychiatrických zařízení na území SSSR zvedl ze 116 000 na 390 000. Jedním z nejdůležitějších zařízení pro internaci nepohodlných občanů byla právě vězeňská psychiatrická nemocnice v Kazani, jejíž filiálkou bylo zařízení na ostrově Svijažsk. Podle historika Michaila Čerepanova zemřelo v kazaňské nemocnici za její existenci 1 802 chovanců a ve svijažském lágru (ITK-5 a ITK-9) dalších 3 087 lidí. Šlo nejen o občany všech regionů Ruska, ale také všech zemí tzv. blízkého zahraničí.

Za zmínku stojí, že v době I. světové války, kdy se ve Svijažsku nacházel zajatecký tábor, byl ve zdejší nemocnici hospitalizován budoucí maršál a jugoslávský diktátor Josip Broz-Tito. Poté, co o Velikonocích 1915 padl těžce raněn do ruského zajetí, strávil totiž celý rok v místním lazaretu.

Když sem dorazil, byl na pokraji smrti, neboť ruské kopí se dvěma hroty jen těsně minulo jeho srdce. K tomu ještě dostal těžký zápal plic a tyfus. Na rozdíl od statisíců vězňů bolševických věznic bohužel přežil.

Po vyléčení byl odtud převezen do zajateckého tábora v přiuralském Kunguru a po útěku odtud se přidal v Omsku k bolševickým Rudým gardám. (O čemž podrobněji pojednávám ve 2. svazku mé trilogie Cesta na konec světa a zpět.)

Z tohoto deprimujícího muzea se přesouvám na druhý konec ulice, kde se – přímo oproti Chrámu svatých Konstantina a Heleny – nachází druhá muzejní expozice, Muzeum Občanské války.

Hned u vchodu nás vítá figurína bolševika v životní velikosti, dost podobná Jaroslavu Haškovi, vyvedená symbolicky komplet v červené barvě a působící tak jako kašpárek.

Expozice je zajímavá tím, že kromě jiných exponátů se zde nachází i celá řada dokumentů přímo spojených s působením našich legií v Rusku. Včetně několika knih českých autorů-legionářů, jako je např. Komedie o hrozném a smutném konci krále Bolševika Karla Kovala či Naše vojsko Vojtěcha Holečka (vydáno nákladem Informačně-osvětového odboru Ministerstva vojenství v Irkutsku r. 1919).

Na rozdíl od mnohých ruských muzeí, zdejší informační panely obsahují víceméně nezaujaté, objektivní a vyvážené informace. Součástí expozice jsou např. jak bolševické, tak antibolševické propagandistické materiály − plakáty, karikatury a pohlednice.

V samostatné místnosti zde trůní za velikým psacím stolem velmi zdařile vyvedený voskový Lev Bronštejn alias Trockij, podepisující zřejmě právě rozkaz ke zničení zpupných Čechoslováků, okupujících Kazaň.

Tato expozice se zde totiž nenachází jen tak náhodně, stejně jako není náhodnou součástí kompozice figurína ženy, stojící u okna. Právě v tomto domě se v létě 1918 nacházel štáb Rudé armády, odkud lidový komisař pro vojenské záležitosti (bolševický ekvivalent ministra obrany) Lev Trockij řídil ofenzivu proti Kazani, obsazené tehdy jednotkami Komuče a bělogvardějců pod velením pplk. V. O. Kappela a „Běločechů“ (československých legií).

A ona figurína ženy u okna představuje soudružku Larissu Reissnerovou[409], která pracovala pro bolševickou rozvědku a během Kazaňské operace plnila vyzvědačské úkoly i přímo v okupované Kazani, jakož i roli spojky mezi Trockého štábem a dalšími útvary 5. armády.

Šlo mimochodem o výjimečnou ženu, která dosáhla též na ženu zcela výjimečného postavení (a neodpustím si jízlivou poznámku, že měla tudíž štěstí, že zemřela na tyfus dříve, než Lev Trockij upadl v nemilost, a vyhnula se tak jisté pobytu v Gulagu, který by ji jinak určitě neminul).

Poté, co sloužila jako komisařka průzkumného oddílu velitelství 5. armády, byla v prosinci 1918 jmenována komisařkou Generálního štábu loďstva RSFSR. Od léta 1920 se pak stala pracovnicí Politické správy Baltské flotily.

------------------------------------------------------

[408] 1 pud odpovídá hmotnosti 16,38 kg; 1 funt = 0,408 kg.

[409] Larisa Michajlovna Rejsner (1895-1926).

========================================================

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (str. 390-398).

Podrobnosti: https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/

nebo

http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf

http://www.cadpress.sk/recenze_povolzi2016web.pdf

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm