Filipínské Vánoce jsou v disneyovském stylu a trvají měsíc

V Manile panuje dva dny před Štědrým večerem třicetistupňové vedro a vánoční atmosféra jako ve střední Evropě. V červených mikulášských čepicích tu běhají jak prodavačky v bufetech a supermarketech, tak zřízenci rychlodráhy, ale i policajti se samopaly.

Pokud jde o stráže se samopaly a brokovnicemi, těch je tu opravdu požehnaně. Narážím na ně všude – hlídají v úřadech, hotelech, stanicích metra i na nádraží, v supermarketech, ale i spoustě obchodů. Zdejší úřady nepodceňují nebezpečí islamistického teroru, s nímž mají dostatek zkušeností. Filipínská armáda se potýká s teroristickými bandami, operujícími především v jižních oblastech souostroví, na ostrovech Mindanao a Basilan, přes dvacet let, přičemž útoky islamistických skupin, usilující změnit Mindanao v islámský emirát, občas připomínají vojenskou invazi.[1]

Jak se tak dívám kolem sebe, připadají mi Filipíny − aspoň ty civilizované, které mám možnost navštívit – spíše jako Mexiko, než jako ostatní země jihovýchodní Asie. A to nejen díky vzhledu většiny Filipínců a typickému španělskému koloniálnímu architektonickému stylu zdejších kostelů a patricijských domů.

Tak, jako se projevují vlivy někdejších koloniálních metropolí – Španělska a USA − v celé filipínské kultuře, jsou zřejmé i v samotném obecně používaném jazyce. Zhruba 30 % slov má pochopitelně původ ve španělštině (podle jazykovědců počtem 5000 převzatých slov předčila v implementaci španělština dokonce i malajsko-indonéské jazyky s 3500 slovy). Ale nemalým dílem se podílí na populární slovní zásobě americká angličtina. [2]

Však samotné vánoční svátky, resp. měsíční „vánoční“ oslavy, představují jakýsi hybrid mexické fiesty a amerických barvotiskových Vánoc.

Co se týče mého santovského imidže, sice mne občas to věčné pokřikování „Santa Claus“ a hloučky dětí tvořící se všude kolem mně už otravují, ale nakonec je dobře, že bradu jsem si nakonec nechal. Vzhledem k tomu, že oslavy Vánoc trvají na Filipínách běžně od poloviny prosince do poloviny ledna, ještě si všeobecné pozornosti pořádně užiji, ale na druhou stranu jakožto dvojník Santa Clause mám tu výhodu, že mám všude přednost a lidé se předbíhají v úslužnosti. Policajti na bezpečnostních stanovištích mne nekontrolují, a když mne usazuje nějaký dispečer do autobusu, jen křikne na řidiče „Santa Clause vysaď tam a tam“, a nemusím se tudíž ani starat, kudy jedeme.

Jako první dnešní úkol si dáváme sehnat nějakou mapu, abychom si mohli naplánovat program. Bohužel, na rozdíl od bohatších zemí (včetně Koreje, Japonska, Singapuru či Tchaj-wanu), kde dostane turista zadarmo veškeré propagační a informační materiálně na každém kroku, zde je třeba se po nich pídit.

V pátrání po mapě Filipín či aspoň plánu města se dostáváme k radnici, kde právě probíhá slavnostní ceremoniál, vítání družební delegace z japonské Jokohamy. Na nádvoří defiluje před japonskými hosty čestná stráž, policejní jednotka se zástavou vzdává delegaci poctu a městská kapela hraje japonskou a filipínskou hymnu.

Napadá mne, že namísto běhání po cestovních kancelářích a knihkupectvích, zaskočíme jednoduše na radnici, kde by měli mít nějaký odbor podpory turismu či podobně. Tam bychom mohli nějakou mapu vyloudit, navíc zadarmo.

Vše nakonec dopadne trochu jinak. Na radnici, resp. na odboru výstavby a municipálních investic na čtvrtém poschodí, nakonec náš dnešní program i skončí, jelikož tam právě probíhá vánoční večírek, do něhož se necháváme ochotně zapojit.

Venku je dusno a horko, 35°C a přede mnou ještě skoro měsíc času na obíhání pamětihodností, takže s povděkem přijímám sklenici červeného vína s ledem a občerstvení.

U jedné sklenky nakonec nezůstane. A nejen to, pod vlivem vína a všeobecného veselí nakonec skončím po celých desetiletích znovu na pomyslném parketě, s filipínskou dámou v náručí, a křepčím tu jak zamlada. O kousek dál předvádí obdobné taneční kreace můj texaský kamarád Dave, pokřikujíc na mne, že je rád, že se dnes ke mně připojil.

Když za tmy opouštíme radnici, mám již zase o pár kamarádů více, a také už vím, kde se mohu během potulky městem zastavit na kus řeči, budu-li znaven vedrem.

Jak jsem již zmínil, filipínské Vánoce (stejně jako Velikonoce) se odehrávají ve velkém, takřka disneyovském stylu a duchovna v nich je asi tolik jako v těch našich. Připomínají spíše našeho Silvestra. A to včetně ohňostroje, petard a půlnočních gratulací. Stejně tak i dárky se rozdávají až o půlnoci. Malé děti je dostávají až pětadvacátého, na Štěpána, po probuzení.

Vzhledem k obecné chudobě země, a obzvláště čtvrtí jako je Signal Village, kde bydlím, dárky jsou tu vesměs skromné, spíše symbolické než šokující. Obvykle věci denní potřeby. Mýdlo, levná voňavka, tričko.

Stejně skromná je v této čtvrti i štědrovečerní večeře, skládající se hlavně z filipínského národního pokrmu, jímž je adobo či adobong, pikantní dušená směs marinovaného vepřového či kuřecího masa[3] − obdoba korejského bulgogi − s bílou rýží, jež zde o Vánocích nahrazuje našeho smaženého kapra s bramborovým salátem.

K přípravě marinády je nejčastěji používána sójová omáčka, bobkový list, česnek, cibule, pepř − černý nebo bílý − a trocha octa (obvykle ocet kokosový, rýžový či třtinový, případně i jablečný), nebo bílého vína. Ve variantě známé jako pinatisan se používá namísto octa rybí omáčka (patis).

Výše uvedená směs se následně, po několika hodinách marinování, dusí na mírném ohni, případně s dalšími ingrediencemi. Těmi mohou být stejně tak brambory jako ananas, papričky jalapeño (chili) nebo červené papriky, případně květy banánovníku. Varianta s příměsí kokosového mléka se nazývá adobo sa gata, adobo ochucené kurkumou se jmenuje adobong dilaw (žluté adobo).

Adobo v celé škále svých variant je zde stejně rozšířené a populární jako náš guláš, takže na něj návštěvník narazí na každém kroku, od restaurací na bulvárech po bufety v chudinských čtvrtích. Můj osobní dojem je, že pro chuťové buňky Středoevropana je to pokrm mnohem přijatelnější, než většina typických pokrmů japonských či čínských[4].

Však proto též jsem zařadil adobo i do naší domácí (rodinné) kuchyně. Je to vítaná změna.

Naše skromná hostina je završena banány pečenými v těstíčku, s glazurou ze třtinové melasy, mimochodem vůbec nepřipomínajícími chutí běžné banány, a sklenicí kokosového mléka s ledem.

Navzdory všeobecnému povědomí o blížícím se supertajfunu a opakujícím se varováním na všech televizních kanálech, se tu nikdo nezabývá myšlenkami na zabezpečení majetku, jak je známe z amerických měst. Tam ihned po prvním varování meteorologů obyvatelé začínají zakrývat okna a výkladní skříně obchodů překližkovými deskami a doplňovat zásoby potravin a benzínu pro případ výpadku elektřiny.

Filipínci nechávají tyto záležitosti v rukou Božích a soustřeďují se na nehmotné, duchovní věci a srdcové záležitosti. Jejich krédem by mohlo být „Hlavně ať je sranda.“

Aby toho nebylo málo, kolem půlnoci přerušuje televizní moderátor vysílání oznámením, že během štědrovečerní mše odpálili džihádisté nálož před katolickým arcidiecézním chrámem Božího dítěte (Iglesia de Santo Niño) v Midsayapu na ostrově Mindanao.

Ani tato zpráva ovšem nedokáže narušit sváteční pohodu a téměř silvestrovskou euforii. Lidem stačí k uklidnění informace, že při atentátu nikdo nezahynul a všichni zranění jsou mimo ohrožení života. Svou roli hraje, samozřejmě, i fakt, že se Filipínci za ta tři desetiletí islamistických útoků naučili s terorem, jakou součástí běžného života, pomalu žít. Dá-li se to tak vůbec vyjádřit.

O půlnoci propuká slavnostní běsnění naplno. Všichni obyvatelé čtvrti, snad kromě batolat, vítají půlnoc všeobecným veselím

Do rána se pak ozývá městem hurhaj. Řev televizorů se v úzkých uličkách mísí s povykováním a odkudsi se linoucím, víceméně falešným karaoke, střídajícím se s reprodukovanou hudbou.

Veškeré dospělé obyvatelstvo a většina dětí pobývá na ulicích, ozdobených barevnými světýlky. My máme před domem i vánoční stromeček, jen místo smrčku vysvícenou palmičku.

Alexův bratr hraje na kytaru, soused vyvláčel na ulici stowatový reprák a pouští americký hip-hop. Sousedi vlevo i vpravo grilují vepřové, takže se uličkou valí dým, z něhož se občas vynoří motorka či hejno dětí. Prostě cvokhaus na entou. Atmosféra evokuje spíše noční Bronx, Haarlem či argentinskou favelu než naše Vánoce.

Vánoční období je tu aspoň pro mne velmi náročné. Nejen kvůli tomu, že se za mnou všude táhnou houfy dětí jako za pověstným Krysařem z Hammelnu. Ale hlavně kvůli narůstajícímu spánkovému deficitu. Denně totiž pouliční vřava jakžtakž utichá až ve chvíli, kdy mi pod oknem začínají vyřvávat první kohouti.

Mají to – snad z věčných bitek – nějak v hlavě popletené, jelikož začínají řvát už několik hodin před svítáním. A hlas mají řádně mohutný. Jsou to totiž kohoutí gladiátoři, žádní obšourníci českých smetišť. Hned po jejich laudatu začínají startovat letadla z nedalekého letiště a první motorky. Vzhledem k přetrvávajícímu vedru nelze okna pochopitelně zavřít, i místo dveří máme jen železnou mříž.

Nejradši bych jim…Bohužel, jsou nedotknutelní. Bojoví kohouti dokážou totiž svým majitelům při krvavých soubojích, populárních kohoutích zápasech, vydělat slušné peníze.

----------------------------------

[1] O tom, že se jedná o regulérní válku, svědčí i obsazení dvousettisícového města Marawi na filipínském ostrově Mindanao islamistickými oddíly v květnu 2017. Během 5 měsíců bojů o Marawi nasadila armáda proti teroristické „mezinárodní brigádě“ (složené z občanů Indonésie, Malajsie, Indie, Čečenska, Maroka a Saudské Arábie) i tanky a letectvo.

[2] Podle jazykovědce Jose Villa Panganibana „z 30.000 kořenových slov jazyku tagalog pochází téměř 4000 ze španělštiny, 3200 z malajštiny, 1500 z angličtiny, 1500 z čínských dialektů, 300 z tamilštiny a sanskrtu, 200 z arabštiny, a několik set z jiných jazyků“.

[3] Vepřové adobo − Adobong baboy, kuřecí adobo − Adobong manok.

[4] Které se vesměs výrazně liší od tzv. „číny“, servírované v našich, byť „čínských“, restauracích a bistrech, přizpůsobené evropským chutím.

=================================================

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017 (rukopis)

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

O mých cestách viz můj web: http://www.cadpress.sk/cestovani/

nebo Mé expedice za hranice všedních dnů https://www.facebook.com/groups/364710763539851