Článek
Jelikož většina slovenských patriotů si dnes nerada připomíná účast slovenské armády ve Druhé světové válce po boku Wehrmachtu (stejně jako podíl na Holokaustu a arizaci židovského majetku), málokdo tak na Slovensku ví i o tehdejší návštěvě Jozefa Tisa v okupovaném Kyjevě a tehdejším pokusu o atentát na jeho suitu.
Při příležitosti výročí této události nebude od věci připomenout tuto epizodu slovenské historie a související události hlavně slovenským „vlastencům“ vykřikujícím o někdejším „teroru banderovců“ a současném „útlaku ruskojazyčných obyvatel Donbasu kyjevskou fašistickou chuntou“ (v čele se Židem Zelenským?) ačkoliv doma nezřídka nostalgicky hýčkají portrét vůdce slovenského klerofašistického režimu - Jozefa Tisa!
Jako někdejší katolický disident Ján Čarnogurský, jenž je rovněž zároveň velkým obdivovatelem někdejšího slovenského fašistického režimu i současného režimu ruského, v jehož čele stojí pohrobci Brežněva (který nařídil okupaci Československa) a dědicové Stalinovi, proti jehož rudým ateistickým hordám Tisův režim vedl „svatou válku“!
Katolík a antikomunistický aktivista Čarnogurský s kalašnikovom v ruke po boku Rusov! jako parodie na disidenta.
Adolf Hitler a Jozef Tiso, Berlín, říjen 1941 (uprostřed Alexander von Dörnberg).
Každý trochu vzdělaný člověk samozřejmě zná aspoň zběžně kapitolu slovensko-nacistické družby a spojenectví v boji proti Sovětskému svazu během Druhé světové války. Ovšem patrioti raději vzpomínají na to, jak Slovensko pod patronátem Třetí říše vzkvétalo a v obchodech byly řecké pomeranče, polské máslo a ukrajinská mouka.
Jozef Tiso během návštěvy východní fronty (Ukrajina, 1941)
Pohled na areál Kyjevskopečerské lávry. Litografie podle kresby M. Sažyna, 50. léta 19. století
Málokterý ze slovenských návštěvníků Kyjeva však asi ví, že jednak zdejší Uspenský chrám je novostavba, jednak že s kyjevsko-pečerskou lávrou a konkrétně touto zdejší katedrálou je spojena i událost z historie celkem nedávné, která mohla před 84 lety výrazně změnit historii Slovenska, potažmo Československa.
Vasilij Petrovič Vereščagin (1835–1909): Katedrála Kyjevsko-pečerské lávry (1905).
3. listopadu 1941, zhruba ve 14:30, zde došlo k pumovému atentátu na hlavu fašistického Slovenského štátu Jozefa Tisa (resp. asi hlavně na říšského místodržícího na Ukrajině Ericha Kocha [1], který měl Tisa údajně doprovázet). Když se prý totiž vedení odboje dozvědělo, že má Tiso v doprovodu nacistické generality navštívit zdejší katedrálu, připravilo v její kryptě mohutné nálože, jež ho měly zlikvidovat i s jeho suitou.
Kyjevská lávra po atentátu
Bohužel, Tiso změnil na poslední chvíli program, přijel dříve a bomba tak vybuchla až po jeho odjezdu. Z hlavního chrámu Kyjevsko-pečerské lávry tak během pár vteřin zůstala jen hromada suti zakrývající starobylé hrobky kyjevských knížat[2], aniž bylo dosaženo kýženého cíle. A Jozef Tiso mohl dát sloužit děkovnou mši za Boží vnuknutí, zásah Prozřetelnosti[3].
Tiso v Kyjevě. Ilustrace z knihy (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1)
Událost, prezentovanou jako Božský zásah, následně klerofašistický režim i náležitě propagandisticky využil. Např. ve filmu „Od Tater až po Azovské moře“, věnovaném účasti slovenské armády ve válce proti Sovětskému svazu, obsahujícím záběry z Tisovy návštěvy Uspenského chrámu a následky atentátu, trosky původní jedinečné kulturní památky – fragmenty východní zdi, oltář a dva nosné sloupy.
Kyjevská lávra po atentátu
Kyjevská lávra po atentátu
Pokud jsem výše zmínil, že „tato událost mohla výrazně změnit naši historii“, pak vycházím z hypotéz historiků, kteří poukazují hlavně na skutečnost, že v případě úspěšného atentátu a smrti Tisa by jeho místo zřejmě zaujal předseda slovenské vlády, fanatický fašista Vojtech Tuka.
Ten podporoval těsnou spolupráci s nacistickým Německem, byl iniciátorem vyhlášení války Sovětskému svazu a hlavním organizátorem deportací slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů.
Je potřeba zdůraznit, že na rozdíl od Protektorátu a dalších okupovaných zemí deportace slovenských Židů v té době připravovaly a řídily slovenské úřady. Konkrétně 14. oddělení ministerstva vnitra (tzv. „židovské“) prostřednictvím okresních úřadů. Vlastní akci realizovali příslušníci Hlinkovy gardy, četníci a příslušníci Freiwillige Schutzstaffel[*].
Neodpustím si jedovatou poznámku, že zcela absurdně vyznívá srovnání, že ve stejné době, kdy severokavkazští muslimové pomáhali ukrývat před nacisty své židovské sousedy, slovenští katolíci mlčky přihlíželi štvanici na Židy (pokud se již přímo nepodíleli na arizaci a protižidovských pogromech, jako třeba biskup Ján Vojtaššák), přičemž nejméně od léta 1942 bylo veřejným tajemstvím, že cílem transportů je osvětimská továrna na smrt. O tom, že šlo od začátku o genocidu, je sotva možno pochybovat. Např. vatikánský vyslanec Burzio již 9. března 1942, kdy se dozvěděl o plánech hromadné deportace všech slovenských Židů, věděl, že tento krutý plán, postihující na 80 tisíc osob, se rovná odsouzení velké části z nich k smrti. Stejně jako on, ani představitelé slovenského kléru nežili ve vzduchoprázdnu, už jen proto, že v čele fašistického luďáckého režimu stál katolický kněz Tiso, takže se k nim dostávaly informace i ze slovenských vládních kruhů, které věděly, o co jde!
[*] Freiwillige Schutzstaffel (Dobrovolnické ochranné sbory) – polovojenská dobrovolnická organizace slovenských Němců, odnož Deutsche Partei (v čele s Franzem Karmasinem). Velitel byl jmenován slovenským prezidentem na návrh vůdce DP.
Faktem je, že si dodnes historici kladou zřejmě oprávněnou otázku, zdali byl cílem atentátu opravdu president Tiso, který se zde zastavil cestou k slovenským jednotkám na východní frontě, anebo spíše představitelé nacistické okupační správy (jmenovitě Reichskommissar Erich Koch, zodpovědný za nastolení tvrdého režimu), jak se domnívá třeba Pavel Mičianik.
Jozef Tiso během návštěvy východní fronty (1941)
„Na základě dnes dostupných dokumentů se to nedá s určitostí říci,“ připouští i historik Martin Lacko, ačkoliv jinak se kloní k verzi, že výbuch byl dílem Sovětů, jakožto hypotéze nejpravděpodobnější. S tím, že „Hitler neměl důvod k Tisově likvidaci, nemluvě o tom, že Tisa respektoval. A že by se o atentát pokusil někdo jiný z nacistických kruhů - proti Hitlerově vůli - o tom silně pochybuji,“ dodává Lacko (v rozhovoru pro LN z 23. 3. 2010).
Tím reaguje na pochybnou hypotézu sovětskou házející vinu na Němce. V prohlášení z 6. ledna 1942 Vjačeslav Molotov, lidový komisař zahraničí, označil zničení této kulturní památky za „jeden z důsledků německé okupace“. V témže roce pak časopis „Slovjanin“ přinesl v č. 2 fotografie trosek katedrály s komentářem, že jde o dílo nacistů, kteří tak chtěli jednak morálně zlomit obyvatele Kyjeva, jednak skrýt fakta o rabování unikátních muzejních fondů nacisty. Po vyhnání zdejších mnichů proměnili totiž bolševici v roce 1926 Lávru v „muzejní město“ – nacházelo se zde 15 muzeí, archivů a knihoven se sbírkami vzácných starodávných spisů.
Verzi o zničení Kyjevsko-pečerské lávry nacisty hlásala Moskva i po válce, dokonce byla součástí sovětské obžaloby během Norimberského procesu (která zde ostatně přisuzovala nacistům i Katyňský masakr, který byl zcela prokazatelně dílem sovětské NKVD).
Bolševická verze ovšem, jako obvykle, postrádá logiku. V případě úspěšného atentátu by totiž společně s Tisem zahynula i nacistická generalita. To však není jediná slabina sovětské verze. Ta představuje nevěrohodnou fantaskní konstrukci hned z několika hledisek. Pokud by chtěli nacisté skutečně bombou skrýt fakta o rabování muzejních fondů:
1) vyhodili by na oko do vzduchu některou z budov Lavry, v nichž byly tyto fondy uskladněny (poté, co by ji v noci vyprázdnili) a nikoliv katedrálu;
2) této kamufláži by udělali příslušnou mediální kampaň, přičemž ovšem dobové kyjevské noviny (ukrajinské i německé) naopak uvedenou událost mlčky přechází, namísto aby jí daly širokou publicitu;
3) jestliže mohli nacisté krátce nato klidně zmasakrovat v Babím Jaru na 100 tisíc obyvatel, je zřejmé, že neměli žádný důvod dělat nějaké divadlo okolo krádeže uměleckých děl.
Naopak zcela logické je předpokládat, že atentát byl zosnován sovětskými záškodníky, kteří k nějakým kulturním hodnotám, natožpak náboženským památkám, neměli sebemenší vztah. A to hlavně s ohledem na skutečnost, že od okamžiku, kdy Sověti v září vyklidili Kyjev, vyletělo na Kreščatiku do vzduchu hned několik budov, které bolševici při ústupu podminovali.
V říjnu 1941 němečtí ženisté odminovali např. budovu Opery, Pedagogické muzeum, Státní banku, univerzitu, katedrálu sv. Vladimíra a další významné objekty.
Jak je známo, po ústupu Rudé armády zůstala ve městě skupina sovětských diverzantů v čele s majorem NKVD Ivanem Kudrjou, jejichž nejvýznamnější akcí bylo odpálení několika budov v centru Kyjeva koncem září 1941. Atentáty, které si vyžádaly mnoho obětí z řad nacistů, následně okupantům posloužily jako záminka k masakru desetitisíců Židů v Babím Jaru.
Podle dostupných ruských zdrojů stál právě major Kudrja i za útokem na Uspenský chrám (byť v dekretu o udělení titulu Hrdina SSSR tento fakt nefiguruje). Řízením osudu byl půl roku nato Kudrja zatčen gestapem a takřka přesně rok po atentátu popraven.
I.D. Kudrja na sovětské známce z r. 1990 (CPA_6267)
Ačkoliv ani po válce se sovětský režim ke zpackané akci, které padl za oběť jenom Uspenský chrám z 11. století (jenž znamenal pro Ukrajince totéž, co pro Čechy Chrám svatého Víta), nehlásil, na přelomu 50. a 60. let, kdy si režim troufl samotnou Lávru zrušit, přiznal i zodpovědnost Kudrji za zničení Uspenského chrámu.
Navzdory faktům a zdravému rozumu trvají ovšem někteří slovenští publicisté a slabomyslní obdivovatelé Tisa na tom, že cílem atentátu byl opravdu slovenský president a jeho osnovateli nacisté.
Tito Tisovi pohrobci, jako jsou třeba známí obhájci ľudáctva M.S. Ďurica, Marek Tomek anebo Dárius Rusnák, tvrdí, že atentát byl vykonán na přímý rozkaz Heinricha Himmlera. Druhý muž Říše, jemuž byla údajně hlava Slovenského štátu trnem v oku, měl prý nařídit jeho likvidaci, jelikož se údajně „stavěl nacistům na odpor“.
Podivné okolnosti halí samotný zdroj jejich informací, jímž je údajně archiv NKVD. (Který je kupodivu jinak zcela uzavřen pro badatele pátrající po dokumentech ohledně zavlečení československých občanů anebo jejich věznění v SSSR.)
Podle dokumentů NKVD, které údajně získal v r. 1991 z Ruska tehdejší ředitel Slovenského národního archivu Dárius Rusnák, měli stát za přípravou atentátu jakýsi SS-Obergruppenführer Fridrich Eckelmann a SS Sturmbannführer Donner z Himmlerova osobního štábu, o jejichž samotné existenci se mi ovšem nepodařilo získat jakýkoliv důkaz.
Zarážející je, že pokud již příznivce pohádky o německé stopě nezarazí výše uvedené nesrovnalosti, nepozastaví se aspoň nad skutečností, že nacisté, kteří měli celou oblast pod kontrolou, měli tehdy jednoznačně tisíckrát víc možností atentát precizně připravit a provést, než skupina diverzantů skrývajících se v ilegalitě, a tudíž neexistuje jediný logický důvod, proč by odpálili nálož až 40 minut po odchodu delegace.
Průhledným motivem celé pochybné konstrukce – pohádky o spiknutí proti Tisovi, kterému mohli esesáci nastražit obyčejnou minu pod auto během inspekce v poli – je pouze snaha novodobých ľuďáků učinit z Tisa mučedníka, takřka antifašistu, vzdorujícího německému nátlaku i fanatickým fašistům z vedení HSĽS[4].
Tolik tedy ohledně této historické epizody …
=========================================
Tematické dobové filmové dokumenty:
Další doporučené zdroje:
=========================================
[1] Reichskommissar für die Ukraine.
[2] Zachráněné středověké náhrobky, jež kdysi zakrývaly hroby pod podlahou původního chrámu, jsou nyní vystaveny v parčíku před jeho vchodem.
[3] Za zmínku stojí, že Erich Koch se nakonec dožil 90 let. Zemřel až v r. 1986 v polské věznici jako poslední nacistický válečný zločinec.
[4] Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS)
Oslavy 2. výročí nastolení slovenského klerofašistického režimu - 22.03. 1941
Exkurze soudruha Gustáva Husáka na okupované Ukrajině pod patronátem Hlavního štábu Hlinkovy gardy a Wehrmachtu
Když už jsem u toho tématu, slovensko-ukrajinských vztahů během „speciální operace Barbarossa“, nedá mi abych nezmínil i další na Slovensku málo známou, resp. zamlčovanou epizodu té doby, a to účast komunistických intelektuálů v čele s Gustávem Husákem ve slovenské oficiální propagandistické delegaci, která navštívili okupovanou Ukrajinu (Ostgebiete) v září 1941 z iniciativy tehdejšího vrchního velitele Hlinkovy gardy a ministra vnitra slovenského fašistického režimu Šaňo Macha, aby získala svědectví o bolševických zločinech.
Jak konstatuje historik Michal Macháček: Šlo o „událost, jež by stála sama o sobě snad jen za strohé připomenutí. Na větší vážnosti jí však dodal čas a nevyzpytatelná turbulence dějin, díky čemuž si zaslouží hlubší pozornost.
Od 18. do 28. září 1941 proběhl ojedinělý propagandistický zájezd komunistických intelektuálů pod patronací slovenského ministra vnitra Alexandra Macha na nacisty začerstva obsazenou Ukrajinu, který se stal „citlivým“ místem v životopisu Gustáva Husáka. Vedle Gustáva Husáka se ukrajinské anabáze účastnil jeho přítel Michal Falťan, básník Ján Poničan, Miroslav Clementis (bratr Vladimíra Clementise) a nadporučík Anton Čulen (bratr Marka Čulena).“
Výpravu účastníků v uniformách slovenské armády označených páskou TLAČ – PRESSE vedl spisovateľ Mikuláš Gacek, jehož denník např. uvádí:
„20. září, Dobromil, solné šachty, v nich mrtvá těla - dílo „bolševické“ NKVD -, která Židé vytahují již několik dní. Mohyla ze 194 mrtvých těl Ukrajinců a Poláků. Ve Lvově okolo 15 h, nocování v hotelu Imperial. Vůkol normální život.“ [23]:125
Právě tato podivná epizoda Husákova života představovala trvale temnou skvrnu v jeho kádrových materiálech vedených v Moskvě[1] a důvod, proč sovětské politbyro nebylo v r. 1968 příliš nadšeno Husákovým vstupem do vrcholné politiky a nikdy mu opravdu nevěřilo.[2]
Paradoxem dějin je, že Gustáv Husák a Alexander Mach se nakonec po válce znovu potkali v leopoldovském vězení. Oba, Husák i Mach, byli v roce 1954 odsouzen na doživotí. Zatímco desítky odbojářů a válečných hrdinů, pilotů RAF i účastníků pražského povstání, byli v 50. letech komunistickým režimem zavražděni, Husák i Mach období stalinistického teroru přežili.
Mach byl propuštěn na amnestii v roce 1968, zatímco Husák byl propuštěn na amnestii o osm let dříve, v roce 1960.
Alexander Mach - Žilina, 18.10. 1941.
--------------------------
[1] Rossijskij gossudarstvennyj archiv novejšej istorii, Moskva (dále RGANI), f. 5 (Aparát ÚV KSSS), opus 109 (Mezinárodní oddělení ÚV KSSS), dělo 11997–12022 (personální spis Gustáva Husáka). Husákův spis se skládá z šestadvaceti svazků, které celkově čítají kolem 3500 stran a zahrnují období let 1936–1991 (sovětský zájem o Husákovu osobu rapidně narůstal s rokem 1968, naopak klesal ve druhé polovině 80. let). Spis obsahuje zejména tiskové zprávy, novinové články, záznamy z jednání stranických a státních orgánů, ale i výňatky z různých interních informativních zpráv (vzácněji celé zprávy), které vychází z rozhovorů sovětských činovníků s funkcionáři KSČ a KSS a které se nějakým způsobem vztahují k Husákovi. Písemnosti umožňují jednak nevšedně nahlédnout do sovětského monitoringu československé situace a dění, jednak přiblížit vztahy uvnitř (nejen) vedoucích komunistických struktur. Původci této pramenné materie byli zejména pracovníci sovětského velvyslanectví v Praze či sovětského generálního konzulátu v Bratislavě, ale i tajných služeb, přičemž přesnou identifikaci původce, primárního adresáta či datace není u výňatků zpráv vždy možné určit.
[2] RGASPI, f. 495 (Kominterna), op. 272 (personální spisy čs. funkcionářů).
...
Prameny:
Michal Macháček: „Gustáv Husák, Alexander Mach a cesta na Ukrajinu v září 1941“. In: Dvě století nacionalismu. Pocta prof. Janu Rychlíkovi. FF UK v Praze – Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., Praha 2014, pp. 236–247. ISBN 978-80-87782-35-4.
Martin LACKO (ed.): Dotyky s boľševizmom. Dokumenty spravodajstva slovenskej armády 1940–1941, Bratislava 2009, s. 169–201. Publikace nás seznamuje i s místy, která Machova výprava navštívila a též obsahuje zajímavou fotografickou přílohu.
=============================================================
Kyjevská lávra dnes:
Kyjevská lávra
Kyjevská lávra
Kyjevská lávra
===============================================================
ZDROJ:
Výňatek z knihy F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT , 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural, str. 46-49. (Ilustrace archiv autora)
Obálka knihy
---------------
TÉMATICKÉ WEBY:
Autor mezi obránci na východní Ukrajině - podzim 2014
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
mapa autorových cest
