Článek
Vzhledem k blížícímu se výročí konce II. světové války a s ním spojeným nekonečným oprašováním mýtu o „osvoboditelské roli Sovětského svazu“ a „nerozborné jednotě sovětského lidu tváří v tvář nacismu a fašismu“, zdálo se mi níže uvedené téma celkem aktuální.
vlajka_Idel-Ural
Povolžsko-tatarská legie „Idel-Ural“
Jelikož jde nejen o zajímavou kapitolu nedávné povolžské historie, ale i o kapitolu, která je v Rusku víceméně tabu anebo obestřena závojem ideologických mystifikací – a to dokonce i v samotném Mordvinsku či Tatarstánu, zaslouží si téma Legie „Idel-Ural“ obsáhlejší pojednání.
Jednou z forem mystifikace je přikrášlování reality zkazkami vykreslujícími legionáře jako ryzí sovětské vlastence, kteří svou službou v nacistických jednotkách jenom maskovali svou odbojovou činnost.
Jako třeba v ukázkovém případě někdejšího velitele sovětské 171. střelecké divize plukovníka Šakira Alkajeva, který se po svém zajetí v září 1941 dal do služeb nacistů a stal se jedním z organizátorů Volžsko-tatarské legie. Po návratu ze „zajetí“ byl v r. 1946 převelen do zálohy, načež ho dávno po válce někdo udal a v červenci 1952 byl zatčen a vojenským soudem odsouzen k 25 letům vězení za vlastizradu, byť rovněž tvrdil, že v legii působil jako sabotér.
Druhá verze příběhu pak naopak vykresluje legionáře jako bandu zbabělců, bezcharakterních kolaborantů a podlých vlastizrádců. Nutno zdůraznit, že začlenění jednotek sestavených z příslušníků národů SSSR původně v plánech německého vedení nefigurovalo a Adolf Hitler jen neochotně souhlasil i s náborem sovětských občanů do pomocných jednotek v týlu operace Barbarossa.
Za začátek formování tatarských vojenských jednotek na východní frontě lze považovat návrh pracovníka německého ministerstva zahraničí Wernera von Hentiga, ve kterém zdůvodnil potřebu zformování Tatarské legie, která měla být použita především v boji proti partyzánům na okupovaných sovětských územích.
Legie Wehrmachtu Idel-Ural
V rámci SS pak stál u zrodu „východních legií“ dr. Fritz R. Arlt[1], někdejší profesor vratislavské university a odborník na národnostní otázky v SSSR, který se následně stal šéfem Ústředí východního dobrovolectva SS-Hauptamtu (Freiwilligenleitstelle Ost der SS).
K tomu ještě třeba poznamenat, že uvedené označení „Tatarské legie“ či „tatarští legionáři“ (v této knize i literatuře obecně, ale i v mnohých dobových německých dokumentech) je třeba brát jako technický termín, jelikož povolžští Tataři sice tvořili jádro Legie Idel-Ural, ale ta byla jinak od počátku formovaná jako multietnický útvar národů Povolží (jak dokazuje již samotný název Idel-Ural odkazující ke stejnojmennému státnímu útvaru, vyhlášenému v Povolží 1. března 1918 a 28. 3. 1918 obsazeného Rudou armádou.)
Zajímavé je, že uvedený plán byl přitom realizován navzdory tomu, že ještě 16. července 1941 na setkání nejvyššího německého vedení za účasti Hitlera, Göringa, Keitela a Rosenberga zaznělo resumé: „Železné pravidlo by mělo být: Nikomu by nemělo být dovoleno nosit zbraň s výjimkou Němců!
A to je obzvláště důležité. I když zpočátku by se mohlo zdát užitečné přilákat cizince, podmaněné národy k vojenské pomoci – je to špatně! Pokud tak učiníme, jednou se to nevyhnutelně obrátí proti nám. Zbraň smí nosit pouze Němci – ne Slované; ani Češi, ani Ukrajinci, ani Kozáci!“
Ovšem již v září 1941 vydal Alfred Rosenberg (krátce předtím dosazený do čela Ministerstva pro okupovaná východní území) nařízení propustit z táborů zajaté rudoarmějce německého, baltského, běloruského, finského, rumunského a ukrajinského původu, kteří složí slib věrnosti Německé říši.[2]
Prvním krokem k vytvoření Východních legií bylo předběžné separování zajatců z řad neruských etnik Povolží a Uralu od masy ostatních sovětských zajatců, které začalo v táborech na podzim 1941.
Oficiální rozkaz na vytvoření Tatarské legie byl vydán 15. srpna 1942. Do-kument předepisoval vytvoření legie z Tatarů, Baškirů a představitelů dalších národů Povolží, kteří mluví tatarsky. Zároveň měli být Tataři, začlenění dosud do Turkestánské legie a dalších jednotek, přeloženi do nového útvaru.
Nábor byl prováděn v zajateckých táborech na území Polska a Ukrajiny, kde byla pro válečné zajatce z Povolží následně zřízena hlavní střediska vojenského výcviku a politického školení sovětských válečných zajatců, tzv. přípravné tábory ve městech Siedlec v Mazovském vojvodství a Demblin v Malopolském vojvodství. Ještě před zveřejněním rozkazu bylo v táboře Siedlec 2550 zajatců.
Cesta tatarských dobrovolníků následně vedla přes tři tábory:
První („filtrační“) se nacházel v obci Ostrów Mazowiecki; druhým (přípravným) byl Siedlec „A“, jehož velitelem byl jistý čas výše zmíněný bývalý sovětský plukovník Šakir Ibragimovič Alkajev.
Ti, kteří prošli prověrkou a vyjádřili přání sloužit v legii, byli poté posláni do hlavního výcvikového tábora, který se nacházel ve městě Jedlino poblíž Radomi (v Mazowieckém vojvodství).
Už 6. září 1942 byla zástava slavnostně předána legii a o dva dny později nad ní převzalo velení Velitelství východních legií spolu s velitelem vojenského obvodu Generálního gouvernementu (Wehrkreisbefehlshaber im Generalgouvernement).
Zároveň vydal velitel vojenského obvodu Generálního gouvernementu generál Curt L. Freiherr von Gienanth pokyny s pravidly přímé organizace polních národních praporů. V souladu s tímto rozkazem byla určena doba výcviku legionářů v I. etapě 4 týdny a výcvik probíhal jak individuálně, tak skupinově; II. etapa výcviku (6-8 týdnů) probíhala již v rotách a četách.
Poté, co absolvovali výše uvedený základní vojenský výcvik v trvání 12 týdnů, byli legionáři zařazeni do polních praporů, které byly rozděleny do 4 střeleckých a 1 velitelské roty. Každý prapor zahrnoval asi 950 dobrovolníků a 27 Němců.
Formálně bylo vedení legie „Idel-Ural“ podřízeno vedení Svazu boje za nezávislost Turko-Tatarů Idel-Uralu[3], ve skutečnosti byly všechny hlavní vojenské funkce obsazeny důstojníky Wehrmachtu. Velitelé praporů, stejně jako adjutant a výkonní praporčíci byli jmenováni pouze z řad Němců (hlavně ruských či pobaltských), velitelé rot – částečně z legionářů, velitelé čet – pouze z legionářů.
Exilová representace Federace Idel-Ural, Tokyo 1937
S narůstajícím počtem legionářů samozřejmě vyvstal problém, pokud jde o důstojnický sbor. Počet Němců ovládajících ruštinu (případně nějaký jazyk ruských menšin) byl pochopitelně omezený, a tudíž bylo třeba rekrutovat do důstojnického sboru i prověřené důstojníky z řad zajatců a dezertérů. Zajímavé je, že v takovém případě Němci dávali přednost bývalým důstojníkům Rudé armády před dobrovolníky z řad ruské bílé emigrace.
Lze říci, že Němci byli obecně velmi podezřívaví vůči politickým emigrantům první porevoluční vlny. Nakonec se tak na vzniku legie podíleli spíše lidé z řad přeběhlíků z řad pozdějších emigrantů než těch, kteří se nějak podíleli na moci ve 20. letech. Ono je celkem pochopitelné, že někdejší carští oficíři by se asi těžko sžili s mužstvem odchovaným již vesměs sovětským režimem.
Podle dostupných pramenů bylo zformováno 7 bojových praporů, složených kromě povolžských Tatarů i z Baškirů, Čuvašů, Marijců, Mordvinů a Udmurtů ovládajících tatarštinu:
825. prapor vznikl 25. prosince 1942 a sestával ze štábní roty a čtyř střeleckých rot. Jeho velitelem byl jmenován major Zeks. Od února 1943 byl nasazen do boje proti běloruským partyzánům ve Vitebské oblasti.
826. prapor vznikl v Jedlině 15. ledna 1943. V březnu 1943 vyslán do Nizozemska pod velením kapitána Shermuliho.
827. prapor vznikl v Jedlině 10. února 1943. Jeho velitelem byl kapitán Pram. Bojoval proti partyzánům na západní Ukrajině (v okolí Drohobychu a Stanislavu). Následně byl prapor ve Francii připojen k 7. armádě a působil v Bretani, v okolí Lannionu. Koncem roku 1943 byl dán k dispozici veliteli skupiny německých sil v Belgii a severní Francii, kde střežil důležité objekty.
828. prapor vznikl 1. června 1943 v Jedlině. Na území západní Ukrajiny se účastnil operací proti partyzánské armádě S. Kovpaka. Po dezerci části příslušníků byl zbytek jednotky kvůli nespolehlivosti v r. 1944 přemístěn do Francie, Belgie a Nizozemska.
829. prapor vznikl 24. srpna 1943. Jeho velitelem byl kapitán Rausch. Prakticky nebyl nasazen do bojových akcí, v srpnu 1944 byl rozpuštěn.
830. prapor byl zformován v Jedlině v září 1943. Hlídal objekty v Polsku a na západní Ukrajině. Následně, po doplnění příslušníky 791. turkestánského praporu, byla tato jednotka transformována v ženijně-stavební prapor. Na konci války prapor působil v Pomořansku.
831. prapor byl zformován v Jedlině v říjnu 1943. Byl nasazen na území Polska, v závěru války vykonával strážní službu v Legionowě poblíž Varšavy.
Na podzim 1943 byly oficiálně vytvořeny další 3 prapory – 832., 833. a 834. – které však zřejmě ve skutečnosti existovaly pouze na papíře.
Kromě bojových praporů[4]byly vytvořeny desítky volžsko-tatarských ženijních rot[5] přidělených jednotlivým německým uskupením.
Ruský badatel I. Giljazov uvádí, že k 10. říjnu 1944 sloužilo ve 12 polních praporech 11 tisíc tatarských dobrovolníků, další 4 tisíce pak v jiných formacích a 8 tisíc mužů v pomocných praporech.[6]Zřejmě však nemá na mysli jen útvary legie Idel-Ural.
Útržkovité informace o struktuře, složení a početních stavech východních dobrovolnických jednotek jsou často zmatečné i díky tomu, že většina z nich časem prošla restrukturalizací (např. sloučením s jinými útvary kvůli bojovým ztrátám anebo rozpuštění), resp. přeměně z bojových na pomocné (často z důvodu nespolehlivosti).
Volžsko-tatarská legie (Waffengruppe Idel-Ural) byla začleněna pod tzv. Výcvikový štáb Východních legií (Aufstellungsstab der Ostlegionen)[7], zastřešující útvary složené z příslušníků neruských etnik (arménskou, ázerbájdžánskou, gruzínskou, severokavkazskou, turkestánskou a volžsko-tatarskou legii), jehož velitelem byl jmenován plukovník Ralf von Heigendorf.
Útvar sídlil nejprve v polském městě Rembertov, v létě 1942 byl přesunut do Radomi, kde sídlil až do podzimu 1943, kdy byla většina východních legií (včetně povolžských praporů) na základě Hitlerova příkazu z 29. září 1943 přesunuta do Francie.[8]
Zde se stalo sídlem velitelství Východních legií město Nancy, kde sídlilo i velitelství Skupiny armád Západ.
Velitelem Volžsko-tatarské legie (něm. Wolga-Tartarische Legion) byl až do května 1944 major Oskar von Seckendorff, rodák z Moskvy, ovládající mimo ruštiny a němčiny i angličtinu, francouzštinu a čínštinu, částečně ukrajinštinu a španělštinu.[9]
Od 12. května 1944 zaujal jeho post kapitán Willibald Kelle a novým sídlem velitelství Volžsko-tatarské legiese stalo město Le Puy.
Po přesunu do Francie došlo k zásadní reorganizaci dobrovolnických útvarů východních národů, která byla zaměřena hlavně na posílení kontroly nad nimi a dosažení jejich maximální bojeschopnosti.
Od února 1944 byly začleněny do nové struktury nazvané Freiwilligen Stamm Division se sídlem v Lyonu, a to nejprve pod velením plukovníka Holsteho, kterého koncem března 1944 vystřídal generálmajor Wilhelm von Henning. Jmenovaná divize byla rozdělena do několika pluků podle etnického složení, včetně útvarů Rusů, Ukrajinců a kozáků.
Volžsko-tatarská legie, jejíž velení se nacházelo ve městě Le Puy, byla začleněna do 2. pluku a nasazena do akcí proti francouzským partyzánům. V létě 1944 např. v departementu Chantal, poté v Issoiru a Rochefortu v regionu Clermont-Ferrand. Později i k obraně Atlantického valu.
Třeba též zmínit, že ze strany vůdců turkicko-muslimských národů vládla nedůvěra vůči generálu Vlasovovi, resp. obecně vůči jejich ruským spojencům z řad antisovětského hnutí. Dokonce společně podepsali protivlasovský manifest, ve kterém žádali Němce, aby jejich útvary nespojovali s armádou generála Vlasova, protože, cituji: „Generál Vlasov je ruský generál a celý jeho myšlenkový pochod je ruský … a naše konečné cíle se diametrálně liší!“[10]
Vzpoura tatarských legionářů
V oficiálních německých dokumentech byla neustále zdůrazňována nespolehlivost legionářů. A nikoliv neoprávněně. Však odchodem z území vlasti ztratila většina z nich motivaci pro boj na německé straně, a tak jejich bojová hodnota na těchto frontách byla vesměs mizivá.
V letech 1943-45 mnoho legionářů při první příležitosti přešlo na stranu partyzánů. Asi 1 000 bývalých válečných zajatců, kteří uprchli z legie, se přidalo k partyzánským oddílům na okupovaných územích a zapojilo se odbojového hnutí v Polsku, Itálii, Jugoslávii, Francii, Belgii a Holandsku, ale i v Československu (během SNP). Několik stovek legionářů se např. zúčastnilo v řadách oddílů Maquis partyzánské bitvy za osvobození francouzského města Le Puy.
Jejich (relativně) nejznámějším protinacistickým vystoupením je však otevřená vzpoura 825. praporu, nasazeného do operací proti běloruským partyzánům ve Vitebské oblasti. Ke vzpouře došlo 23. února 1943, kdy tatarští vzbouřenci pobili většinu německého personálu a se zbraněmi v rukou přešli na stranu partyzánů. Celkově přeběhlo k nepříteli 557 legionářů[11].
Podobně 30 legionářů z 828. praporu, operujícího na západní Ukrajině, koncem ledna 1944 odstranilo stráže a velitele čety a odešlo do lesů k partyzánům.
826. a 827. volžsko-tatarský prapor byl Němci odzbrojen kvůli četným případům dezerce a neochotě vojáků jít do boje proti invazním silám v Normandii (stejně jako třeba 797. gruzínský prapor).[12]
Není divu, že ruští historici přebírají štafetu od svých sovětských předchůdců a dál pokračují v dehonestaci a bagatelizaci bojového nasazení dobrovolnických jednotek, a na druhou stranu zdůrazňují „antifašistická vystoupení“ jejich příslušníků, aby tato historická epizoda neposkvrnila patriotický obraz „Velké vlastenecké války“ a nerozborné jednoty národů Sovětského svazu.
Tito historici a publicisté vyzdvihují především případy zapojení legionářů do odbojové činnosti a poukazují na četnost případů jejich dezerce a přeběhnutí k partyzánům.
Nepopiratelnou skutečností je, že ne u všech dobrovolníků – a především pak těch z řad válečných zajatců – bylo jedinou motivací ke vstupu do legií Wehrmachtu čiré vlastenectví a touha bojovat se zbraní v ruce proti nenáviděnému sovětskému režimu.
Ale už jen údaje o celkovém počtu tatarských legionářů v poměru k oněm „antifašistům“ a dezertérům zpochybňují hypotézu, že většina z nich vstoupila do řad dobrovolnických jednotek „z hladu“ (tj. aby se dostali ze zajateckých táborů) anebo s plánem „rozvrátit tyto jednotky zevnitř“, resp. vzápětí poté z nich dezertovat.
Už jen proto, že podstatná část z dobrovolníků se jednak nerekrutovala z řad zajatců v zajateckých táborech, ale i z přeběhlíků, emigrantů atd.; jednak většina z nich se účastnila válečných operací až do konce války, jak nasvědčují níže uvedené údaje, které předkládá třeba ve své práci „Německo a Turkestánci během II. světové války“[13]Halil Sakal:
Počet tatarských dobrovolníků v říjnu 1944 – 35 000 mužů.
Vojenské a polovojenské formace povolžských Tatarů a příslušníků turkických národů v německé armádě a Waffen-SS k 24. lednu 1945: 45 000 (z nich 20 000 z řad válečných zajatců)[14].
Hrabě Constantin Stamati z Říšského ministerstva pro okupovaná východní území[15]ve zprávě z 20. března 1945 informuje o 19 300 Tatarech v bojových jednotkách. Přičemž má zřejmě na mysli jen příslušníky legie Idel-Ural, jelikož jak vysvítá z dalších dokumentů, tisíce Tatarů (resp. příslušníků povolžských národů) sloužily v jiných složkách.
Například ve zprávě šéfa dobrovolnické sekce SS-Hauptamtu „Východ“[16]SS-Obersturmbannführera Fritze Arlta pro Einsatzgruppe Wiking[17]ze dne 14. prosince 1944 se uvádí: „… počet Tatarů v ROA je 20 tisíc a stejný počet slouží jako Hiwi[18]“.
Třeba 370. turkestánský prapor sestával kromě 2 uzbeckých a 1 kyrgyzské roty i z 1 roty tatarské. 130 povolžských Tatarů bylo v řadách 811. turkestánského praporu. Tataři sloužili (společně s Kyrgyzy, Rusy a Uzbeky) i v 627. Východním praporu, vytvořeném koncem roku 1942 v rámci armádní skupiny Střed.
Jelikož z původní dokumentace Wehrmachtu a SS mají i ruští badatelé k dispozici pouze fragmenty (podstatná část ze zachráněných německých archivů skončila v moskevském ústředí NKVD / KGB / FSB), těžko přesně rekonstruovat strukturu a složení dobrovolnických útvarů.
I z dokumentů, které máme k dispozici, však vyplývá, že značná část dobrovolníků z řad povolžských národů sloužila i v dalších jednotkách mimo legii Idel-Ural.
Každopádně uvedené údaje zcela jasně vyvrací tvrzení ruských historiků o desetitisících legionářů přeběhnuvších k partyzánům, i dostupná čísla to vyvrací.
Ovšem především je zavádějící nahlížet na bojového ducha legionářů prizmatem let 1943-1945, jelikož úpadek jejich bojové morálky přímo souvisel s tím, jak se po Stalingradu postupně obecně hroutila víra ve vítězství Třetí říše.
V případě tatarských legionářů, s tím, jak se fronta čím dál tím víc vzdalovala od Povolží, s každým dalším ústupem Wehrmachtu klesala i jejich naděje, že by se do rodné země vrátili v řadách osvobozenecké armády.
Ostatně již v okamžiku, kdy byly východní legie – kvůli zásadním výhradám nacistických ideologů a dlouhému váhání německé generality – nasazeny do regulérní služby, nacházela se už fronta daleko od jejich vlasti, jejíž osvobození bylo hlavní motivací jejich vstupu do dobrovolnických jednotek. Není tedy divu, že po porážce nacistických vojsk u Stalingradu upadali legionáři stále více na duchu a postupně pozbyli víceméně motivaci k setrvání v boji za Říši kdesi v Bretani, Normandii nebo v podhůří Alp[19].
To se samozřejmě odráželo v narůstajícím počtu případů dezerce a odmítání účasti v bojových akcích v řadách volžsko-tatarských útvarů, především od konce r. 1943.
K případům vzpoury či hromadné dezerce docházelo ostatně koncem války i u řady dalších „východních“ dobrovolnických jednotek. Ukázkovým případem je vzpoura příslušníků Gruzínské legie na holandském ostrově Texel.[20]
Tatarští legionáři (stejně jako ti arménští, gruzínští, kavkazští či turkmenští) nebyli vesměs žádní námezdní žoldáci a žádný z nich nevstoupil do nacistických jednotek proto, aby vraždil vzpurné obyvatele okupovaných západoevropských zemí anebo nasazoval život v boji proti americkým a britským invazním silám.
Takže jejich „nespolehlivost“ z pohledu německého velení nelze chápat jako projev zbabělosti či marodérství. Však jeden z vůdců francouzského odboje, podplukovník Serge Zapalsky, popsal činnost tatarských legionářů takto: „Např. Uťaševův oddíl byl vždy připraven bojovat do poslední kapky krve a svou odvahou sloužil francouzským partyzánům jako příklad.“
-------------------------------------------------------------------
[1] V hodnosti SS-Obersturmbannführera.
[2] Konkrétně text služebního slibu skládaného volžsko-tatarskými legionáři zněl: „Jsem připraven v řadách německé armády vynaložit všechny své síly k osvobození své vlasti, a proto souhlasím se vstupem do legie. Tímto považuji přísahu, kterou jsem dříve složil v Rudé armádě, za neplatnou. Zavazuji se bez jakýchkoli pochybností poslouchat rozkazy svých nadřízených.“
[3] Союз борьбы за независимость тюрко-татар Идель-Урала.
[4] Prapor Wehrmachtu tvořilo 800-1000 mužů.
[5] Rota Wehrmachtu čítala 100-200 mužů.
[6] Dokument šéfa dobrovolnické sekce SS-Hauptamtu „Východ“ (Freiwilligenleitstelle Ost der SS) Obersturmbannführera Fritze Arlta „Verzeichnis von fremdvölkischen Verbänden in der deutschen Wehrmacht“ z podzimu 1944 uvádí seznam 18 tatarských útvarů (praporů a rot), ovšem bez bližší specifikace.
[7] 23. ledna 1943 přejmenovaný na Velitelství východních legií (Kommando der Ostlegionen).
[8] Hitler nařídil přesun všech východních dobrovolníků z východu na západ, což se odrazilo v rozkazu německého generálního štábu č. 10570/43 z 2. října 1943 o přesunu východních legií, poskytnutí k dispozici veliteli Skupiny armád Západ. K 1. březnu 1944 měl velitel Skupiny armád Západ podle oficiálních údajů k dispozici 61 439 zahraničních dobrovolníků.
[9] Po odchodu z Volžsko-tatarské legie sloužil Sickendorff na Velitelství východních legií, poté byl jmenován velitelem školy pro důstojníky a překladatele východních formací v Neuhammeru.
[10] Čímž měli na mysli, že jejich cílem není pouhá obnova ruského impéria v jiné podobě.
[11] Několik desítek z těchto novopečených partyzánů ovšem následně pozatýkala sovětská kontrarozvědka Směrš.
[12] Obecně lze říci, že většina východních dobrovolnických praporů se kvůli neuspokojivému morálnímu a psychologickému stavu v boji proti anglo-americké invazi nijak nevyznamenala. Kromě 795. gruzínského a 809. arménského praporu, které byly zničeny nebo se rozpadly pod údery spojeneckých vojsk, ostatní (jako třeba 798. a 823. gruzínský či 800. severokavkazský) byly zablokovány v pevnostech atlantického pobřeží anebo Němci raději staženy do týlu.
[13] Halil Burak Sakal: „Germany and Turkestanis during the course of the World War II.“ (Diplomová práce). Department of International Relations, Bilkent University, Ankara 2010, str. 176.
[14] Do tohoto stavu není pochopitelně zahrnuta SS-Waffengruppe „Krim“, složená z Krymských Tatarů v počtu 10 000 mužů (jak se občas omylem stává).
[15] Reichsministerium für die besetzten Ostgebiete.
[16] Freiwilligenleitstelle Ost der SS.
[17] Odnož Organizace Todt, která byla v r. 1944 podřízena SS.
[18] Hilfswilliger, zkráceně Hiwi, byli dobrovolníci sloužící ve Wehrmachtu nebo SS, kteří byli rekrutování z řad obyvatel z okupovaných území východní Evropy, zejména SSSR. Posléze však bylo mnoho z nich přesunuto i k bojovým jednotkám. Na konci roku 1942 tvořili tito dobrovolníci 50% stavu 134. pěší divize 2. tankové armády, zatímco 6. armáda v bitvě u Stalingradu jimi byla tvořena z 25% (včetně více než 50 000 příslušníků slovanských národů). Do roku 1944 jejich počet dosáhl 600 000. SS zaměstnávala tisíce sovětských Hiwi, rekrutovaných přímo ze zajateckých táborů, jako pomocné policisty, kteří byli po výcviku nasazeni do služby na okupovaném sovětském území a v Generálním gouvernementu. Podle některých údajů sloužilo nejméně 50 tisíc ruských Hiwis u válečného námořnictva a dalších 100 tisíc u různých jednotek zbraní SS.
[19] Zde byly dislokovány povolžsko-tatarské prapory v regionu Auvergne.
[20] Měsíc před koncem války v Evropě došlo k nejvážnějšímu z mnoha incidentů týkajících se jednotek Východních legií. V noci z 5. na 6. dubna 1945 se na nizozemském ostrově Texel vzbouřil 822. gruzínský prapor. Gruzínci operující pod rudou vlajkou zlikvidovali německou část posádky a téměř úplně se zmocnili ostrova. Němcům trvalo celý týden, než potlačili povstání přesilou a vrátili Texel pod svou kontrolu.
Idel-Ural-map_big_resize
Idea Volžsko-uralské federace
============================================================
Je třeba zdůraznit, že stejně jako mezi národy Povolží, vznikly dobrovolnické antisovětské jednotky i v Bělorusku, na Ukrajině, v jižním Rusku či na Kavkaze, a třeba kozácké jednotky Wehrmachtu a SS měly desetitisíce příslušníků:
Kislovodsk
Svátek Bajram, Kislovodsk
-------------------------------------------------------------
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
Reagovat je zbytečné, nemíním házet chrách na zeď a přesvědčovat jednoho hlupáka po druhém o kulatosti země A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil např. na blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ":
a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
Historie komunismu a fašismu v obrazech
=============================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural , ISBN 978-80-8236-012-0 (Výňatek, str. 269-284)
Podrobnosti:
nebo
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory:
