Článek
Federace, anebo Žalář národů?
Jelikož právě Povolží je – vedle Kavkazu – jedním z etnicky nejrůznorodějších regionů, dostávám se během zdejšího pobytu samozřejmě i k problematice vzájemných vztahů mezi místními etniky, jichž zde na poměrně malém teritoriu žije celá řada, jakož i jejich vztahu k Rusům, jakožto někdejším kolonizátorům, „panskému národu“.
Sounáležitost neruských národů s Ruskou říší byla od počátku a po všechny časy udržována a stvrzována pouze karabáčem, násilím, intrikami a strachem.
Zároveň nám pak historické anály skýtají svědectví o dlouhé tradici mírumilovného soužití a spolupráce, resp. spojenectví, turkických a ugrofinských národů tváří v tvář nebezpečí ze strany krutých mongolských a následně ruských dobyvatelů.
Díky pěti stoletím násilné rusifikaci se podstatná část hlavních původních národů středního Povolží – náležejících k etnikům ugrofinským (Marijci, Mordvinci a Udmurti) a turkickým (Baškirové, Čuvaši a Tataři) – ocitla na svém původním území v pozici menšiny, resp. v důsledku umělého administrativního rozdělení teritoria dokonce na území jiného subjektu federace.[1]
Když už jsme u toho, logiku státoprávního uspořádání a rébus kompetencí a stupňů autonomie jednotlivých subjektů této asymetrické federace bez jasně vymezených pravomocí zřejmě nechápe v Rusku nikdo. Snad kromě ústavních právníků. V průběhu carské vlády a následně sovětského i postsovětského režimu došlo k nekonečné řadě územně-administrativních reorganizací, jejichž výsledkem je dnešní administrativní členění Ruské federace na 21 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy [2] a jedna autonomní oblast.
Již při letmém obeznámení se strukturou RF si člověk uvědomí absolutní disproporce mezi jednotlivými subjekty co do velikosti i počtu obyvatel. Přes sebepodrobnější bádání jen stěží dospěje k nějakému logickému klíči, na jehož základě byly jednotlivé subjekty formovány. Hranice a rozloha většiny subjektů, jež se během let opakovaně měnily, vesměs neodpovídají ani národnostně-etnickým, ani historickým reáliím.
V Čuvašsku třeba sice tvoří Čuvaši 65 % populace (Rusové 27 %), ovšem statisíce Čuvašů (cca 30% národa) žijí mimo území Čuvašska; především v Baškortostánu, Tatarstánu a sousedních oblastech RF, jež byly od historických území Čuvašska od 16. stol. postupně odtrženy.
Nejmarkantněji lze čirou nesystémovost vidět při porovnání statusu Adygejské republiky (7 600 km²), Severní Osetie (7 987 km²) či Ingušska (3 000 km²) a na druhé straně stonásobně větších celků, rovněž obývaných převážně původními etniky, kterým byl status republiky upřen, jako je Jamalo-něnecký autonomní okruh (750 300 km²) či Jugra (Chanty-mansijský AO –523 100 km²).
V mnohých případech připomíná administrativní členění někdejší jihoafrickou politiku vytváření bantustanů, tj. zřízení pseudoautonomních, neživotaschopných domorodých útvarů, okleštěných o všechna ekonomicky zajímavá a strategicky důležitá teritoria a obklopených územím JAR.
Navíc gubernátoři (guvernéři) oblastí jsou – na rozdíl od USA – jmenováni presidentem a volby presidentů jednotlivých republik jsou fakticky jen fraškou, jelikož v nich obvykle „vyhrávají“ činitelé loajální Moskvě (v Ingušsku obvykle bývalý generál). Jak dopadli čečenští presidenti, řádně zvolení samotnými Čečenci, všichni dobře víme!
Zářným příkladem takového ruského bantustanu může být třeba historické území Burjatů, jež bylo rozděleno na tři, fakticky vzájemně nesouvisející územní celky – Burjatskou republiku (kde žije jen 28% Burjatů), Aginský burjatský autonomní okruh (r. 2008 začleněn do Zabajkalského kraje) a Usť-ordynský burjatský autonomní okruh (r. 2008 začleněn do Irkutské oblasti). Anebo třeba Norilská průmyslová oblast (včetně největšího města na Tajmyru – Norilsku), která byla vyňata z jurisdikce Tajmyrského autonomního okruhu, jehož území ji zcela obklopuje, a začleněna pod přímou správu Krasnojarského kraje nepochybně vzhledem k tomu, že se zde nachází obrovské zásoby niklu a dalších strategických surovin.
Když si k tomu ještě připočteme více či méně latentní separatistické tendence ve většině regionů RF, včetně oblastí téměř čistě „ruských“, máme tu zaděláno na proces, jenž může velmi zásadním způsobem změnit mapu Ruské federace. Byť momentálně je do značné míry zmražen umělým sjednocením národa ve jménu obrany vůči vnějšímu nepříteli – Západu. Nemluvě o tom, že v obavě z represí a v atmosféře vzedmuté vlny šovinismu, kdy je nesouhlas s vládní politikou považován téměř za velezradu, se mnozí občané bojí své postoje vyjadřovat veřejně. Asi jako v období naší Charty 77.
Je otázkou času, kdy se jednotlivé ujařmené národy Ruské federace dokážou zkoordinovat a rozbít ten žalář národů! Dosavadní pokusy o nezávislost jednotlivých národů vždy ztroskotaly díky jejich izolovanosti.
Právě z toho důvodu v Povolží znovu ožívá idea federace Idel-Ural, která by zahrnovala (obdobně jako někdejší stejnojmenný státní útvar) území všech šesti povolžských neruských republik (resp. oblastí obývaných ugrofinskými a turkickými národy) – Baškortostánu, Čuvašska, Marijska, Mordvinska, Tatarstánu a Udmurtska.
Problémem je, že zatímco zásadním předpokladem životaschopnosti suverénní Povolžské federace může být jen opětovné sousedství, společná hranice s nedalekým turkickým Kazachstánem, tak západosibiřští separatisté (a jmenovitě orenburští kozáci) mají naopak ideu připojit v případě nezávislosti svých teritorií ke svému státnímu útvaru nejen oblast severního Kazachstánu, ale i část území dnešního Baškortostánu.
Ufa
------------------------------------------------------
[1] Např. v Baškortostánu (Baškirsku) tvoří Baškirové pouze 22% populace (vedle Rusů a Tatarů). V Tatarstánu tvoří Tataři polovinu populace (53,24%), druhým největším etnikem jsou zde Rusové (39,71%). V Marijsku tvoří Marijci necelou polovinu populace (45%), přičemž Rusové (kterých je 47%) mají v městských aglomeracích drtivou převahu. V Mordvinsku žije méně než 30% Mordvinců (tvořících pouze 33% obyvatel, zatímco Rusové 61%). Zbytek mordvinské populace žije např. v Orenburské, Nižněnovgorodské, Penzenské a Samarské oblasti, v Tatarstánu a na Sibiři. Národnostní složení obyvatel Udmurtska: Rusové (60%), Udmurti (29%), Tataři (7%).
[2] Do r. 2008 bylo autonomních okruhů 10.
---------------------------------------------------------
Dobový japonský plakát na téma ruského imperialismu
Jepičí trvání nezávislé povolžské federace
Až počátkem 20. století, kdy se Ruská říše začala pomalu hroutit (v důsledku porážky Ruska v Krymské válce, prohrané války s Japonskem a domácích nepokojů), vysvitla pro porobené národy naděje, že by se mohly vymanit z ruského područí.
Poslední ranou byla pro Ruské impérium I. světová válka, během níž se carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala.
Při vědomí opakovaného krutého potlačení všech dosavadních regionálních protiruských povstání a reálné neschopnosti jednotlivých malých národů vzdorovat ruské přesile ožila v Povolží idea vytvoření federace zdejších neruských – turkických a ugrofinských – národů zhruba na půdorysu někdejšího Volžského Bulharska, s perspektivou přičlenění sousední Saratovské gubernie osídlené Povolžskými Němci[97].
Nepřehledné situace využili představitelé povolžských turkických národů, kteří (na základě usnesení II. Všeruského muslimského kongresu[98] ohledně řízení záležitostí muslimů ve vnitřním Rusku a na Sibiři z 2. srpna 1917) vytvořili společný turkotatarský národní parlament – Millet Medžlisi.
Na činnosti Millet Medžlisi se podílelo 110 poslanců, kteří byli zvoleni na základě pravidel vypracovaných Komisí pro rozvoj základů kulturní a národní autonomie muslimů vnitřního Ruska a Sibiře, a to v poměru jeden poslanec na 50 tisíc obyvatel. Právo volit a být volen měli Turkotataři – muslimové obou pohlaví, kteří dosáhli věku 20 let.
19. listopadu 1917 vyhlásilo Národní shromáždění (Millet Medžlisi) v Ufě vznik státu Idel-Ural, který nominálně zahrnoval území o rozloze 220 tisíc kilometrů čtverečních a kromě většiny území dnešního Baškirska, Čuvašska a Tatarstánu si nárokoval i některá území, která dnes leží mimo hranice neruských republik.
Mapa federace Idel-Ural
Během zasedání Millet Medžlisu (jenž dočasně sídlil v Ufě, v domě kupce S. Šamgulova), probíhajícího od 22. listopadu 1917 do 11. ledna 1918, byla zde vytvořena Komise pro realizaci územní autonomie, pověřená vypracováním návrhu nového státoprávního uspořádání regionu[99].
Hlavním propagátorem plné nezávislosti nového státu (odmítajícím formu omezené autonomie) byl předseda výše uvedené Komise, Galimzjan Šaraf, který 3. ledna 1918 prohlásil: „Kolik je národů na zemi, na tolik států je třeba ji rozdělit“ … a trval na tom, že z příslušníků turkických národů, roztroušených v různých guberniích, je třeba vytvořit samostatný stát.
Vůči plánu na vyhlášení úplné nezávislosti anebo široké národnostně-kulturní autonomie se ovšem vymezili již v dubnu 1917, během kongresu „povolžských bulharských muslimů“, svolaného stranou „Firkai Nadžia“ pod vedením Sardara G. Vaisova, jeho stoupenci.
Sotva ho totiž únorová revoluce roku 1917 osvobodila ze sibiřského exilu, nabídl naivní Sardar hned po příjezdu do Kazaně městskému sovětu (bolševikům) spojenectví „pro společný boj proti utlačovatelům lidu“, které podle nich reprezentoval právě Millet Medžlisi.
Vaisovci, koketující s marxismem, žili totiž v iluzi o slučitelnosti bolševické ideologie a islámského socialismu, ze které je měly doživotně vyléčit události nejbližších několika měsíců.
Komise pro územní autonomii následně předložila Millet Medžlisu několik územních projektů, variant muslimské autonomie ve Volžsko-uralském regionu.
Podle prvního z nich se do tohoto státu měla začlenit území Kazaňské a Uf(im)ské gubernie obývaná Tatary, Čuvaši a Marijci, přičemž muslimové by v něm tvořili 44%.
Širší koncept plánované federace zahrnoval kromě celé gubernie Kazaňské a Uf(im)ské i část území gubernie Orenburské, Permské a Vjatské, a též oblasti Samarské, Saratovské a Simbirské gubernie, obývané převážně etnickými Němci. V takovém případě by muslimové tvořili 51% populace.
Radikální představitelé hnutí však navrhovali do státu Idel-Ural začlenit celou Orenburskou a Samarskou gubernii a další historické oblasti při dolním toku Volhy, obývané turkickým obyvatelstvem (jmenovitě území tzv. Bukejské hordy[100]), aby nový stát – Velký Idel-Ural – sahal až ke Kaspickému moři a na jihovýchodě hraničil s Kazachstánem. V takovém útvaru by muslimové tvořili 29%, Slované 56%.
Během jednání Galimzjan Šaraf navrhl Medžlisu přijmout šestibodové prohlášení o vyhlášení státu Idel-Ural. V prvním odstavci tohoto dokumentu Millet Medžlis konstatuje prohlášení státu na území, kde většinu populace tvoří příslušníci turkických národů Povolží.
Druhý odstavec vymezuje území nového státu, zahrnující kromě celých gubernií Kazaňské a Uf(im)ské i části Orenburgské, Permské, Samarské, Simbirské a Vjatské gubernie, obývané Tatary, Baškiry, Čuvaši a Marijci.
Ve třetím odstavci je parlament (Millet Medžlisi) prohlášen za nejvyšší orgán moci, který se stává zákonodárným sborem.
Ve čtvrtém odstavci jsou stanoveny pravomoci federálních orgánů, včetně fungování pošty, železnice a vodních cest, peněžního systému, základů občanského, trestního, obchodního a směnečného práva, federální daně, mezinárodních půjček, zahraniční politiky a cel. Jen v těchto věcech mají mít zákony (budoucího) federálního parlamentu nadřazenost nad zákony parlamentů místních.
Pátý odstavec vyhlašuje rovnoprávnost národů, jazyků a náboženství národů státu.
Millet Medžlis přijal návrh Komise pro realizaci územní autonomii v plném znění, s výjimkou doplnění třetího bodu následujícím odstavcem: „Region Idel-Ural je formou své vlády lidovou republikou, tvořící spolu s ostatními „ulkami“ (regiony) Ruskou federativní republiku.“
Ze všech výše uvedených formulací vyplývá, že stát Idel-Ural měl mít na jedné straně vysoký stupeň suverenity, zatímco na straně druhé byl považován za jeden ze subjektů federálního státu. Při absenci federální legislativy a ústavy definovali tvůrci koncepce nového státu jeho hlavní pravomoci a kompetence ponechané ústřední vládě, aniž měli reálného, natožpak vstřícného partnera na federální úrovni. A navíc, představa požadovaných kompetencí pro jednotlivé subjekty odpovídala spíše formě konfederace než federativnímu uspořádání. Nehledě na to, že konečným cílem bolševiků byla i tak jen federace formální a nikoliv nějaká unie silných a rovnoprávných státních útvarů koexistujících na základě svobodného rozhodnutí.
Teprve v průběhu jednání Medžlisu přijalo Všeruské ústavodárné shromáždění 5. ledna 1918 „Dekret o státní struktuře Ruska“, ve kterém se „Ruský stát prohlašuje za Ruskou demokratickou federaci, spojující suverénní národy a regiony v nerozlučném svazku v mezích stanovených podle federální ústavy“.
Ještě v týž den, 5. ledna 1918, ovšem Ahmed Calikov, osetský poslanec Všeruského ústavodárného shromáždění a člen organizačního výboru Všeruského kongresu muslimů, vystoupil s „Prohlášením muslimské socialistické frakce“. Konstatoval v něm, že „Rada lidových komisařů se ukázala neschopnou zajistit svobodný rozvoj národů Ruska a realizaci jejich plné národní tvořivosti“.
Deklarace vyžadovala „skutečné uznání Ruska jako federativní republiky a respektování národních států, včetně státu Povolží a jižního Uralu Ústavodárným shromážděním …“
Druhý den po vyhlášení Ruské federativní republiky, 6. ledna 1918, oznámil Millet Medžlis formálně zrod svého subjektu – státu Idel-Ural – a rozhodl o postupu vytvoření státních struktur. Komise pro realizaci územní autonomie, známá také jako Kolegium uralsko-volžského státu (KUVŠ), měla vypracovat návrh ústavy, určit hranice státu a zajistit svolání kongresu v Ufě s cílem přijmout tam prozatímní ústavu a vytvořit prozatímní vládu.
Nejvyšším výkonným orgánem turkotatarského státu se z rozhodnutí Medžlisu stala Výkonná rada (Milli Idare).
Předsedou vlády (Milli Idare) byl Národním shromážděním (Millet Medžlisi) 5. ledna 1918 zvolen prof. Sadri Maksudi Arsal (S. N. Maksudov), místopředsedou Ibnijamin A. Achtjamov.
Obranou nově ustaveného státu byla pověřena Všeruská muslimská vojenská rada (Charbi Šura, resp. Vošura), která byla vytvořeno již v červenci 1917 v Kazani rozhodnutím I. všeruského muslimského vojenského kongresu.
Tvořili ji zástupci armády, vojenských újezdů a jednotlivých vojenských jednotek a 12 nezávislých členů zvolených na sjezdu. Jejím předsedou byl zvolen tatarský šlechtic Iljas Alkin, významný geograf a poslanec Dumy (Všeruského ústavodárného shromáždění) za esery.[101]
Za aktivní účast na likvidaci povstání generála L. G. Kornilova Prozatímní vláda v září 1917 povolila vedení Charbi Šury vytvořit v armádě muslimské vojenské útvary.
Z její iniciativy byly pak zformovány 4 muslimské pluky[102], 2 muslimské prapory ve Finsku, a v regimentech, divizích, sborech, armádách, frontách, posádkách a distriktech bylo organizováno více než 300 muslimských vojenských výborů (sovětů).
Roli realizace uvedené ideje, vytvoření státu, nakonec převzal v únoru 1918 II. Všeruský muslimský vojenský kongres, který se od 8. ledna do 3. března 1918 (s několika přestávkami) konal v Kazani za účasti 203 delegátů reprezentujících široké politické spektrum[103].
Tento kongres měl na programu následující body:
- vytvoření Uralsko-volžského státu;
- postoj k sovětské moci;
- činnost Charbi Šury;
- účast muslimských vojáků v národním hnutí;
- organizace vojenských velitelství středního Povolží a jižního Uralu;
- vytvoření národní armády.
Hlavním cílem kongresu bylo vytvoření Uralsko-volžského státu (federace Idel-Ural), nicméně řešení této otázky bylo komplikované předchozím vyhlášením Autonomní baškirské republiky baškirskou šúrou.
V této souvislosti se na kongresu rozvinula diskuse o etnicitě baškirského národa. I. Alkin tvrdil, že Baškirové jsou součástí turkicko-tatarského národa, proto by měli být součástí Uralsko-volžského státu. Nesouhlasili s ním zástupci baškirské delegace v čele s T. Imakovem, kteří hájili stanovisko, že Baškirové jsou samostatný národ s vlastními zvyky a kulturou, stejně jako Čuvaši.
Po dlouhých jednáních se Baškirové dohodli na podpoře vytvoření autonomní sovětské republiky Idel-Ural a na začlenění Baškirů do tohoto státního útvaru. Následně kongres rozhodl o vytvoření zákonodárného sboru a prozatímní vlády republiky Idel-Ural.
Vedení Povolžsko-uralského sjezdu sovětů a kazaňských bolševiků, konaného v téže době, v únoru 1918, bylo zásadně proti vytvoření státu Idel-Ural, ačkoli tuto myšlenku podporovalo i mnoho Rusů Kazaňské gubernie.
Přestože delegáti sjezdu zdůraznili, že podporují sověty zástupců dělníků, vojáků a rolníků a uznávají je jako nejvyšší orgán sovětské moci, představitelé kazaňského sovětu jim nedůvěřovali a připravili plán na likvidaci sjezdu. Během zasedání kongresu se vůdci Charbi Šury dozvěděli o telegramu náčelníka štábu kazaňského vojenského okruhu I. P. Šelchmanova lidovému komisaři vojenství N. I. Podvojskému se žádostí, aby zabránil příchodu třítisícového Finského muslimského pluku do Kazaně.
Levá frakce, která bezvýhradně podporovala sovětskou moc, opustila zasedání a Mirza Sultan-Galijev se připojil k bolševickému Revolučnímu štábu, aby bojoval proti vedení muslimského kongresu. Na stranu bolševiků se, bohužel, přidali i stejně naivní Vaisovci, kteří již v říjnových dnech pomáhali bolševikům nastolit sovětskou moc v regionu.[104]
Bohužel, stejně jako Sardar Vaisov, i Mirza Sultan-Galijev žil tehdy v iluzi o možnosti dát marxismu islámskou tvář. Když následně poznal svůj omyl, seděl již v bolševickém vězení. Ovšem nejen že oba výše uvedení revolucionáři přišli díky své naivitě o život, ale stali se též hrobaři vznikajícího státu Idel-Ural.[105]
Vzápětí poté, již v předvečer vyhlášení rezoluce o vzniku Uralsko-volžského státu (autonomní „Idel-uralské republiky jako federativní součásti RSFSR“), byli noci z 28. února na 1. března 1918 jednotkou rudogvardějců pod vedením Ch. Urmanova zatčeni čelní představitelé Charbi Šury, delegáti II. Všeruského muslimského vojenského kongresu a Kolegia pro realizaci Idel-uralského státu D. a I. Alkinovi, J. Muzafarov a O. Tokumbetov.
V reakci na to se uskutečnila mnohatisícová demonstrace tatarského obyvatelstva Kazaně (na 10 tisíc lidí). Její účastníci vyslali své zástupce do sídla kazaňského sovětu s požadavkem propuštění zatčených vůdců vojenského kongresu.
Odpovědí bolševiků bylo, že jednotky Rudé armády začaly obkličovat tatarské osady a sovětské represivní orgány zahájily provokativní akce vůči tatarským představitelům. Součástí těchto provokací byla zřejmě i vražda Sardara G. Vaisova, který přitom prosazoval mírové, nenásilné řešení problému.
Samotná Všeruská muslimská vojenská rada (Charbi Šura) byla dekretem Lidového komisariátu pro národnosti RSFSR z 24. března 1918 (podepsaným Stalinem a Vachitovem) oficiálně bolševickými úřady postavena mimo zákon.
V reakci na to Charbi Šura na ochranu svých zájmů vytvořila Muslimské revoluční velitelství v čele s G. Monasypovem a přesunula své sídlo do kasáren 95. záložního pěšího pluku v západní části Kazaně, za řeku Bulak (odtud název Zabulačnaja republika).
Do 27. března 1918 byla tato část města obklíčena Rudou armádou, načež kazaňský sovět předložil Muslimskému revolučnímu štábu ultimátum: složit zbraně a vydat všechny střelivo.
Po vypršení ultimáta (28. března 1917) vyslal Revoluční štáb do ulic „Zabulačné republiky“ vládní vojenské jednotky v čele s oddílem námořníků, kteří dorazili z Moskvy a s pomocí kulometů a děl během několika dní utopili turkotatarské národně-osvobozenecké hnutí v krvi.
Při vojenských střetech s jednotkami Rudé armády byly jednotky Charbi Šury fakticky rozprášeny. Nakonec tatarští vůdci, kteří si nepřáli zbytečné krveprolití, tváří v tvář jednoznačné přesile a krutosti rudoarmějců odmítli vést sebevražedný boj a vyzvali muslimské jednotky ke kapitulaci.
21. dubna 1918 byla v souladu s rozhodnutím Lidového komisariátu pro národnosti RSFSR a Tatarsko-baškirského komisariátu povolžská turkotatarská vláda (Milli Idare) oficiálně rozpuštěna, 1. května bylo obsazeno čekisty její sídlo v Ufě a budova i finance Milli Idare konfiskovány.
V květnu 1918 byly rozpuštěny téměř všechny turkotatarské národně-demokratické řídící orgány v Povolží, zvolené na všeruských muslimských kongresech.
22. května pak byla v Moskvě rozpuštěna i Všeruská muslimská rada (Milli Šura), vytvořená v květnu 1917 v Petrohradě rozhodnutím I. všeruského muslimského kongresu s cílem usměrňovat politický a kulturní život muslimů a zajistit jejich co největší zastoupení v Ústavodárném shromáždění Ruska.
Členy této rady bylo 30 představitelů muslimů Vnitřního Ruska a Sibiře (10 osob),Turkestánu, Buchary a Chivy (7 osob), Kazachstánu (5 osob), Krymu (2 osoby), Kavkazu (5 členů) a 1 představitel litevských Tatarů.
Nejvyšším výkonným orgánem rady se stal Výkonný výbor (Iskomus), jehož členové se účastnili jednání Prozatímní vlády. Jménem Všeruské muslimské rady zde navrhli uvést do vlády i zástupce neruských národů.
Po založení turkotatarského národního parlamentu (Millet Medžlisi) v Ufě přešly hlavní funkce Rady na tento výše zmíněný orgán.
V červenci 1918 byla sice s podporou československého vojska činnost uralsko-povolžského Národního shromáždění částečně obnovena, ale po stažení čs. legií z Kazaně 10. září 1918 byl již zánik státu Idel-Ural zpečetěn.
Někteří z poslanců Národního shromáždění poté vytvořili „Malý Medžlis“, který pokračoval v práci na územích osvobozených od bolševiků.
Koncem roku 1918 nejvyšší představitel státu Idel-Ural prof. Sadri Maksudi Arsal uprchl do Finska a zbytky vojsk Všeruské muslimské vojenské rady (Charbi Šura) byly začleněny do Kolčakovy armády jako 16. tatarský pluk.
Po odchodu S. N. Maksudiho do exilu vykonával povinnosti předsedy vlády jeho zástupce I. A. Achtjamov.
Až do ustavení sovětské moci na západní Sibiři pokračovali členové Milli Idare ve své činnosti ve městě Petropavlovsk v severním Kazachstánu. Poté se většina představitelů Idel-Ural (stejně jako příslušníků turkické inteligence a buržoazie) uchýlila jednak do Iránu a Turecka, jednak do Mandžuska, které se stalo útočištěm statisíců ruských uprchlíků.[106]
Aby bolševici zabránili sjednocení povolžských národů, nejprve 22. března 1918 zinscenovali vytvoření Tataro-baškirské autonomní socialistické republiky s hlavním městem Sterlitamakem (od roku 1922 Ufa), která však existovala kvůli občanské válce jen na papíře. 20. března 1919 pak vznikla samostatná Baškirská ASSR.
Následně 27. května 1920 ustavili na území části Kazaňské a Uf(im)ské provincie Tatarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku jakožto součást RSFSR, přičemž moskevští plánovači překreslili historické hranice regionu ve prospěch ruských územních jednotek (oblastí). Tak se například 75% tatarské populace ocitlo mimo hranice sovětského Tatarstánu.
24. června 1920 bolševický Ústřední výkonný výbor a Výbor lidových komisařů RSFSR přijaly dekret ustanovující Čuvašskou autonomní oblast jakožto součást RSFSR. (Následně 21. dubna 1925 Ústřední výkonný výbor rozhodl změnit Čuvašskou autonomní oblast na Čuvašskou autonomní sovětskou socialistickou republiku.)
Na závěr bych rád poznamenal, že po potlačení tzv. „Zabulačné republiky“ byli sice zatčení vůdci vojenského kongresu na základě dohody mezi Charbi Šurou a kazaňským sovětem propuštěni, ale osudu neunikli. Řada z nich byla ve třicátých letech 20. století dodatečně obviněna z účasti na kontrarevolučním hnutí, uvězněna a popravena.
Některé si komanda NKVD a SMĚRŠ našla i po desetiletích třeba v Mandžusku, okupovaném v letech 1945-46 Rudou armádou.
Idel-ural
Idel-Ural (ilustrace z mé knihy PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural )
Idel-Ural (ilustrace z mé knihy PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural )
------------------------------------------
[97] Populace etnických Němců v tomto regionu tehdy čítala okolo 430 tisíc osob.
[98] Konaného v Kazani od 21. července do 2. srpna 1917.
[99] Označovanou též jako Kolegium pro realizaci Uralo-volžského státu (KUVŠ).
[100] Zvané též Vnitřní Kirgizská horda, kazašská poloautonomní státní entita, chanát v rámci Ruské říše, který existoval v letech 1801-1876 mezi Povolží a pobřežím Kaspického moře (do r. 1771 území Kalmyckého chanátu). Do r. 1920 bylo administrativně součástí Astrachaňské gubernie.
[101] Během občanské války byl celkem osmkrát zatčen a uvězněn, čtyřikrát bílými a čtyřikrát rudými. V r. 1919 přešel na stranu bolševiků. Stal se členem komunistické strany [(RKP (b)] a od roku 1922 profesorem a vědeckým pracovníkem Vědecko-výzkumného ústavu Komunistické univerzity pracujících. Soudruzi se mu nakonec odměnili po svém. 27. října 1937 byl odsouzen k smrti podle článků 58-6, 59-8, 58-11 (špionáž, teroristická činnost a účast v kontrarevoluční teroristické organizaci). Téhož dne byl zastřelen.
[102] 1. muslimský střelecký pluk v městě Orenburgu, 2. muslimský pěší pluk v Ufě, 6. muslimský střelecký pluk ve městě Belebej a kombinovaný gardový pluk v Petrohradě.
[103] Většina zastupovala stranu eserů, 22 bolševiků a 13 „levých eserů“ tvořilo levou frakci.
[104] Se souhlasem kazaňského sovětu se tehdy „Firkai Nadžia“, přejmenovala na „Sovět povolžských bulharských muslimů“.
[105] Sultan-Galijev byl v r. 1923 obviněn z nacionalismu a šíření panislámských idejí a zatčen. Na Leninův příkaz byl sice osvobozen, ale Iljičovou smrtí v r. 1924 ztratil svého jediného ochránce a stal se politickým vyvrhelem, neustále sledovaným státní bezpečností. V r. 1928 byl zatčen podruhé a v červenci 1930 odsouzen k zastřelení za protisovětskou činnost. V lednu 1931 mu však byl trest změněn na 10 let nucených prací. V r. 1934 byl sice propuštěn, ale počátkem r. 1937 byl zatčen znovu a donucen k přiznání, že je „organizátorem a vůdcem protisovětské nacionalistické skupiny, která vede aktivní boj proti sovětské moci na základě panturkismu a pan-islamismu, s cílem odtrhnout od Sovětského Ruska turkicko-tatarské oblasti a zřídit v nich buržoazně-demokratický turanský stát“. V prosinci 1939 byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 28. ledna 1940 v Moskvě.
[106] Celkový počet ruských občanů v Mandžusku a Číně byl v roce 1923, kdy skončila ruská občanská válka, přibližně 400 000 osob. Z toho zhruba 100 000 následně obdrželo sovětské pasy a bylo repatriováno do SSSR (díky sovětské amnestii pro řadové členy bílého hnutí vyhlášené v listopadu 1921).
Idel-Ural
===========================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatky, str. 119-128)
nebo
-----------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Marijské pohanství jako naše oživená minulost
„Děsivé dědictví Rudého Babylonu aneb Rusko na cestě k fašismu“
=================================================================
O AUTOROVI:
