Bolgar, centrum Volžského Bulharska

Jen díky dalšímu ruskému specifiku se mi nakonec (po dvou nezdařených pokusech; plánech, jež nevyšly) daří navštívit i legendární Bolgar. Tím specifikem je, že v Rusku (potažmo v Tatarstánu) platí zásada náhrady státních svátků, spočívající v tom, že připadne-li svátek např. na neděli, mají občané automaticky volno i v pondělí, aby nebyli ochuzeni o den pracovního volna.

Díky tomu může se mnou v pondělí do Bolgaru jet Lilija, která byla přes víkend zaneprázdněna rodinnými záležitostmi. Jede s námi, samozřejmě, i Voloďa a také Světlana, která z nás jediná v Bolgaru již byla.

Bolgar, ležící na soutoku Volhy s Kamou (zhruba 220 km od Kazaně), býval hlavním městem výše zmíněné středověké říše turkických Bulharů (Protobulharů), tzv. Volžského Bulharska. Jeho historické centrum figuruje od r. 2014 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Svého času byl Bolgar nejen duchovním centrem Tatarstánu, ale poté i poutním místem muslimů z celého SSSR, kteří považovali návštěvu těchto míst za „malý chadž“ (hadž = pouť do Mekky).

V roce 1989 zavedl nejvyšší islámský muftí Talgat Tadžuddin tradici každoroční celonárodní pouti do Bolgaru – „Izge Bolgar Džieny“ – , která se koná vždy při příležitosti výročí dobrovolného přijetí islámu volžskými Bulhary za vlády chána Almuše v roce 922. Postupem času přesáhla tato tradice hranice Ruska a získala mezinárodní měřítko. Loni, v roce 2015, navštívilo Bolgar na 50 tisíc muslimů z více než 20 zemí světa.

Pobývat v Tatarstánu a nenavštívit Bolgar by bylo tudíž neodpustitelným hříchem. Ovšem dostat se tam bez vlastního auta je poměrně složité, resp. drahé, pokud bych využil služby nějaké cestovky. Přestože při pohledu na mapu se to zdá z Innopolisu do Bolgaru kousek, je to i s vlastní dopravou na celodenní výlet, jelikož zde kupodivu neexistuje žádný trajekt (např. z Teťjuši), jenž by zkrátil cestu z Kazaně přinejmenším na polovinu (z Innopolisu pak na třetinu), a nejbližší další most přes Volhu je až v Uljanovsku. Proto se z tohoto výletu tak raduji.

Jelikož z Innopolisu do Bolgaru to máme dobrých 250 km, vyjíždíme ráno již v osm.

Musíme projet celou Kazaní a poté pokračujeme jihovýchodním směrem, po silnici č. 239 na Čistopol. Zhruba 60 km za Kazaní (od obce Čirpy) se nám naskýtá po pravé straně výhled na rozsáhlou vodní plochu Kujbyševského přehradního jezera. Díky tomu, že se nám nabízí příčný pohled, působí dojmem moře, jelikož není vidět žádný protější břeh.

V Imeňkovu a dalších vesnicích podél pobřeží nabízejí vesničané ve stáncích před svými domy na prodej různé domácí klobásy a všemožné ryby; syrové, pečené, sušené, uzené …

Za odbočkou na Soročy Gory následuje téměř desetikilometrový most s estakádou nad ústím Kamy, jež je dnes součástí přehradního jezera. V obci Bazarnyje Mataki odbočujeme na Nikolovskoje a ve 14 hod. jsme v Bolgaru.

Díky tomu, že mezi Levaševem a Kapropolem probíhá rekonstrukce silnice, kterou nelze nikudy objet, trochu se cesta protáhla. Abychom ušetřili aspoň trochu času, využíváme služby elektrovozítka (samozřejmě placené), jež nás zaveze od brány areálu k hlavním historickým objektům.

První naše kroky vedou do Muzea Koránu, věnované vzniku a historii této svaté knihy islámu, včetně ukázek nejrozličnějších typů arabské kaligrafie. Součástí expozice je údajně největší exemplář Koránu na světě vystavený v samostatném sále.

Odtud pokračujeme k nedaleké věži, odkud je výhled po části areálu. Vedle ní stojí středověký křesťanský chrám, Uspenskij soubor, a zhruba 20 m od něj mauzoleum bolgarských velmožů. Několik set metrů odtud, zhruba severovýchodním směrem, se nachází minaret a další, Severní mauzoleum. V dálce je vidět bolgarská Bílá mešita.

Přestože zdejší architektonický komplex různorodých stav působí vskutku impozantně, nutno mít na zřeteli, že se jedná pouze o torzo někdejšího velkého a bohatého města, svého času jednoho z největších měst Zlaté hordy. Resp. o pokus o rekonstrukci jeho někdejšího centra.

Roku 2014 byl tento historický a archeologický komplex zahrnující pozůstatky opevnění, chrámové mešity, lázní, hrobek a jiných středověkých staveb zanesen na seznam světového dědictví UNESCO s odůvodněním, že „dokládá vzájemné ovlivňování a reintegraci několika po sobě jdoucích kulturních tradic, které se odráží v architektuře, urbanismu a tvorbě krajiny. Zdejší stavby ilustrují kulturní výměnu a prolínání turkických, ugrofinských a slovanských tradic. Orientální vlivy, související s přijetím islámu, se zde snoubí s evropskými (ruskými), které zde dominovaly po přičlenění regionu k ruskému státu.

Bolgar byl založen volžskými Bulhary v 10. století[1], roku 1361 vypleněn vojsky Zlaté hordy. Poté, co byl opět obnoven, zničil jej roku 1431 ruský kníže Fjodor Pjostryj, načež byl Bolgar opuštěn a nebyl již nikdy obnoven.

Přesto, a navzdory skutečnosti, že pozůstatky starověkých staveb sloužily ruským přistěhovalcům jako sklad stavebního materiálu, během návštěvy Petra I. v r. 1722 zde tehdy stálo ještě 70 dochovaných staveb, které panovník nařídil obnovit (z jeho příkazu byl např. opraven Velký minaret).

Plundrování historických památek však pokračovalo dál, takže v době návštěvy Kateřiny II. Veliké bylo zde zaznamenáno už jen 44 staveb, na konci 19. století pak už jen šest původních objektů.

Např. Severní mauzoleum z počátku 14. století, proti hlavnímu vchodu Chrámové mešity (určené pro uložení ostatků význačných osob), sloužilo pravoslavným Rusům jako sklad potravin.

Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice (Uspenský chrám) byl vystavěn v letech 1732-1734 na troskách někdejšího chánského paláce, přičemž při stavbě byl evidentně použit materiál z okolních bulharských staveb, včetně hrobek.

V pravoslavný chrám bylo počátkem 18. století přeměněno i Východní mauzoleum (hrobka bulharské šlechty z 13. století z bílého a šedého vápence). Díky tomu se dochovala aspoň hrubá stavba a velmi cenná původní klenba. Při rekonstrukci v 90. letech 19. století zde byl nalezen vzácný náhrobní kámen datovaný 4. června 1291.

Památkově chráněným se stalo bolgarské hradiště roku 1969, tehdy také začaly práce na obnově a konzervaci dochovaných památek. Intenzivní renovátorské práce se rozeběhly až roku 1998 v souvislosti s kandidaturou památky na zápis do seznamu UNESCO.

Jednou z mála dochovaných staveb z dob Volžského Bulharska v Bolgaru je tzv. Černý palác či pavilon. Jednalo se zřejmě o náboženskou školu, soudní síň či jinou veřejnou instituci.

Budova má čtvercový základ, na němž spočívá osmiúhelník zakončený kupolovitou střechou. Je dvoupatrová, v horním patře byl prostorný bohatě dekorovaný sál. Podle nejnovějších výzkumů byla budova součástí většího komplexu – okolo se nachází základy dalších sedmi staveb.

Při zpáteční cestě k hlavní bráně se zastavujeme ve zdejším muzeu, nacházejícím se přímo na břehu Volhy, mezi Muzeem Koránu a hlavní branou.

Na prostranství před muzeem se nachází archeologická lokalita, zakonzervované pozůstatky někdejšího hradiště s půdorysy domků, u nichž jsou umístěny informační panely s reprodukcemi zdejších nálezů (nádob, nástrojů a šperků), objevených v těchto místech.

Od hlavní brány pokračujeme již autem zhruba dva kilometry k tzv. Bílé mešitě, která stojí zhruba kilometr od výše uvedeného areálu. Zvláště za krásného počasí, jaké je dnes, se bělostná stavba mešity se dvěma minarety nádherně vyjímá na pozadí blankytné oblohy. Celkovou kompozicí, s vodní nádrží a fontánami před hlavním portálem, trošku připomíná slavný Tádž Mahal.

V souladu s jejím názvem Ak (Bílá) je bělostný i interiér mešity, sestávající výlučně z bílých štukových ornamentů a citátů z Koránu na bílých stěnách.

Nedaleko mešity se nachází ve stylové dřevěné budově světově unikátní Muzeum chleba, jehož expozice přibližuje historii a různé technologie zpracování obilí a výroby chleba.

Před odjezdem z Bolgaru se ještě zastavujeme u malebného modrobílého chrámu Avraamija Bolgarskovo čudotvorca na kraji obce.

Pokud bychom se nemuseli potýkat s dopravní zácpou, možná bychom stihli navštívit i zdejší safari, byť toto není zrovna atrakce, kvůli níž jsem Bolgar vyhledal.

Takto je už nejvyšší čas vyrazit na zpáteční cestu, jelikož je 18 hod. a čeká nás ještě kodrcání v koloně před Kazaní.

Jinak právě návštěva Bolgaru, jakožto připomínky někdejší existence Volžského Bulharska, evokuje stejně jedinečný a zajímavý, jakož i složitý problém kulturní identity tatarského národa, který – polopaticky řečeno – přišel vlastně i ke svému názvu jako slepý k houslím.

Jestliže třeba Rusové de facto své pojmenování štípnuli Ukrajincům (jelikož centrem Kyjevské Rusi byl pochopitelně ukrajinský Kyjev a nikoliv Moskva, Novgorod či Petrohrad), dnešním Tatarům přiřkli v podstatě jejich název evropští historici. Asi jako kdybychom současné obyvatele Maďarska nazývali Huny anebo obyvatele Čech Avary.

Etnonymum „Tatar“ je totiž odvozeno od jména mongolského kmene Ta-ta, který v 5. století obýval severovýchodní oblast pouště Gobi, a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy mongolské veleříše.

Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa kmen Ta-ta (společně s jinými mongolskými kmeny) přesídlil na západ a podmanil si cestou mnohá turkická etnika. Příslušníci těchto etnik, tvořící jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13. století, byli souhrnně nazýváni „Tata“ nebo „Tatar“, podle vládnoucí vrstvy a postupně toto etnonymum přijali za své (resp. jim „přischnulo“).

Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary (jak mnozí historici, hlavně středověcí, často činili), protože jde o dvě odlišné etnické skupiny. V praxi etničtí Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, nepočetnou vládnoucí vrstvu, elitu, zatímco oni „Tataři“ tvořili nejpočetnější složku tohoto vojska.

Evropští kronikáři však nerozlišovali jednotlivé složky mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko (ale i Kyjevskou Rus a Uhry, a pronikli až na Moravu).

V Ruské říši pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny turkické, případně i další muslimské národy (například ještě v 19. století tak Rusové běžně nazývali i Altajce, Chakasy a kavkazské Čečence, Kumyky nebo Nogajce).

A bez ohledu na současnou úroveň poznání, tj. jednoznačně prokázaný fakt, že Tataři obývající Tatarstán jsou potomky turkických Bulharů (svébytného etnika Protobulharů), jejichž stát v Povolží byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů, dodnes někteří publicisté nadále míchají hrušky s jablky.[2]

Akademik B. D. Grekov konstatuje: „Pokud jde o původ soudobých Tatarů, nemají nic společného s Mongoly. Jsou přímými potomky Volžských Bulharů a etnonymum „Tataři“ ve vztahu k nim je historickou chybou“.[3]

Historik a archeolog A. P. Smirnov, který se celý svůj život věnoval studiu odkazu Volžského Bulharska, zdůrazňuje, že zdejší „Tataři“ se nejen odnepaměti nazývali Bulhary, ale představují etnikum kulturně i geneticky odlišné od jiných turkických národů souhrnně označovaných jako Tataři. Nejde pouze o odlišnosti jednotlivých aspektů kultury anebo jazyka.[4]

To je naprosto logické, jelikož během téměř tisíciletého období rozluky přijímaly jednotlivé „tatarské“ populace během asimilace s okolními etniky výrazně odlišné genetické informace.

Známý lingvista-turkolog L. Zalyai prokázal, že jazyk moderních Tatarů je přirozeným a přímým pokračováním jazyka Volžských Bulharů (Protobulharů).

Přední turkolog A. J. Jakubovskij poznamenává, že „etnické složení obyvatelstva Tatarstánu, které dnes obývá území středověkého bulharského státu, je dodnes geneticky konzistentní, autochtonní“; resp. „Můžeme skutečně s jistotou říci, že předky zdejšího tatarského etnika, resp. většiny obyvatel Tatarstánu, jsou starověcí Bulhaři …“.

Dovolím-li si na tomto místě citovat Jana Reichstätera, pak „Nedávné genetické studie v tomto ohledu ukázaly, že invaze z asijských stepí skutečně nezanechaly v genofondu Tatarů příliš výrazné stopy, a že většina populace vykazuje blízkost zejména k ugrofinským Mordvinům.

Genetická afiliace k sousedním Ugrofinům byla evidována nejen u Tatarů, ale také u jejich západních příbuzných Čuvašů (obývajících především Čuvašskou republiku a nábožensky se hlásících – na rozdíl od Tatarů a Baškirů – obvykle ke křesťanství).

Tato zjištění zjevně odrážejí jazykovou a kulturní historii středního Povolží, kdy v průběhu 13.-20. století přejala část zdejších Mordvinů, Marijců a Udmurtů jazyk, kulturu a identitu politicky dominantního tatarského superstrátu.

U turkických Baškirů, žijících převážně ve východním sousedství Tatarstánu, je zase z genetických výzkumů zjevné silné substrátové dědictví některé z předslovanských indoevropských skupin v oblasti, nejspíše starých Íránců (zatímco jejich fyziognomie a tradiční kultura vykazují podstatně výraznější společné znaky s Kazachy a Mongoly, než je tomu v případě Tatarů.“[5]

Mimochodem, i nejvyšší islámský muftí Talgat Tadžuddin, který trvale hájí bulharský původ tatarského národa, opakovaně prohlásil, že je třeba vrátit Tatarům jejich historické jméno – Bulhaři (resp. Volžští Bulhaři).

Například v roce 2001 na mezinárodní konferenci v Sofii prohlásil: „Řízením osudu nám říkají Tataři, ačkoli ve skutečnosti jsme Bulhaři … Jen někteří zůstali na Volze, zatímco jiní šli dál, k Dunaji, a smísili se tam se Slovany. Tudíž zdejší Bulhaři jsou nejbližší příbuzní Bulharů balkánských.“.[6]

Podobná prohlášení činí muftí opakovaně v médiích, v televizi, na internetu i v osobních projevech.

Souběžně s národní emancipací a zpětným seznamováním s historií předkoloniálního období vystává tak aspoň před tatarskými intelektuály jisté dilema ve smyslu sebeidentifikace.

-----------------------------------

[1] První opevněné osídlení zde, tehdy na vyvýšeném pahorku u řeky, vzniklo někdy ve 4.-7. století.

[2] Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s mongolskými a ugrofinskými a národy Uralu a Altaje.

[3] Viz A. G. Karimullin: Tatars: ethnos and ethnonym, Kazaň 1989, s. 9-12.

[4] Moderní tatarština se dělí na čtyři dialekty: střední (kazaňský), západní (mišarský), východní (jazyk sibiřských Tatarů) a krymský (jazyk krymských Tatarů).

[5] Jan Reichstäter : Islám povolžských Tatarů versus islamofobní stereotypy Středoevropanů: Historický exkurz do severních enkláv náboženství půlměsíce „patřícího do Evropy“ již dvanáct století. In: Sacra, 16(1), 56–67.

[6] Viz kupř. „Rossijskaja gazeta“ z 3. 10. 2001.

Faktem je, že ještě před bolševickým převratem v roce 1917 zaujímal tatarský národ jedno z předních míst v Ruské říši, co se týče gramotnosti (schopnosti psát a číst). A jak se moskevská byrokracie rozrůstala, neměla dost vzdělaných lidí, takže Tataři postupně zaujímali významné místo ve všech ruských státních institucích, armádě a obchodu. V jejich rukou se shromažďovala významná politická i hospodářská moc. Není divu, že více než tři sta běžných ruských příjmení (včetně jmen významných ruských aristokratů, vědců, vojevůdců a politiků) má tatarské kořeny, stejně jako jejich nositelé. V šestnáctém století již Tataři mezi ruskou šlechtou převládali. Koncem 19. století dokonce v Rusku žilo přibližně 70 tisíc šlechticů s tatarskými kořeny. Desítky takzvaných „ruských rodů“ byly založeny Tatary. Na 120 tatarských rodů patřilo do nejvyšších aristokratických kruhů. Řada jejich členů se zasloužila i o rozvoj nejrůznějších odvětví vědy a umění.

Ohledně tatarského původu cara Borise Godunova, jenž vládl v letech 1598-1605 a byl údajně potomkem tatarského velmože Murzy Četa (který ve 30. letech 14. století přešel ze Zlaté hordy do služeb Ivana Kality), panují sice mezi odborníky neshody, ale je tu mnoho slavných šlechtických rodů Ruska, o jejichž tatarských kořenech není pochyb.

Například Čirikovové pocházeli z klanu Chána Berkeho (bratra Bátúa a vnuka Čingischánova); původ hrabat Šeremetěvových kromě příjmení potvrzuje také rodový znak, obsahující stříbrný půlměsíc. Zakladatelem šlechtického rodu Jermolovových, z něhož pocházel slavný generál Aleksej Petrovič Jermolov, byl představitel tatarského klanu Arslan-Murza-Jermola, jenž přešel ze Zlaté hordy na ruskou stranu v roce 1506.

Zakladatelem rodu Tuchačevských byl jistý bej Indris, rodák ze Zlaté hordy. Předkem rodu Turgeněvů byl Murza Lev Turgen, který přešel ze Zlaté hordy k velkovévodovi Vasiliji II. Joannovičovi, stejně jako Murza Kutlamamet, přezdívaný Ogar, zakladatel rodu Ogarevů.

Předkem Timirjazevových byl Ibrahim Timirjaz, který přišel do Ruska v roce 1408 ze Zlaté hordy; zakladatel rodu Koževnikových, přiševší do Ruska v r. 1509, pocházel z tatarského klanu Murza Kožaja; u kolébky rodu Almazovových stál jistý Almaz z Hordy, který křtem v roce 1638 získal jméno Jerofej; zakladatelem rodu Bulgakovových byl Ali Bej Bulgak, jenž přišel z Turecka v 18. století na Krym …

Tatarské kořeny má rod Achmatovových, Apraksinových, Berdjajevových, Buninů, Bykovových, Čadajevových, Daškovových, Děržavinů, Goleniščevových-Kutuzovových, Golicynů, Jusupovových, Kobjakovových, Mansurovových, Saburovových, Saltykovových, Stroganovových, Suvorovových, Tarakanových, Urusovových … a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

O tom dosti podrobně vypovídají genealogické knihy ruské šlechty: „Bojarské knihy“[1], „Obecná heraldika šlechtických rodů Velkoruské říše“ z r. 1797, „Ruská genealogická kniha“ (1854-1857) anebo „Historie ruských šlechtických rodů“ z r. 1886.

Jen tak na doplnění zmíním, že tatarské kořeny měla i celá řada světoznámých „ruských“ spisovatelů – např. Jevtušenko, Nabokov a Turgeněv.

Vladimir Nabokov vystopoval své kořeny k tatarskému knížeti Naboku Murzovi, který vstoupil do carských služeb ve 14. století.

Jevgenij Jevtušenko se narodil jako Jevgenij Aleksandrovič Gangnus (později přijal jako umělecké jméno příjmení své matky Jevtušenko).

Ono rčení „Poškrábeš-li Rusa, objeví se Tatar“ (připisované slavnému ruskému historikovi Karamzinovi, jenž sám byl tatarského původu[2]) není tudíž ani v nejmenším pouhou metaforou. V centrálním Rusku má nejméně polovina Rusů tatarské geny.

Ještě jako perličku zmíním, že k tatarskému původu se hlásí i americký herec Charles Bronson[3], který ovšem nemá s Tatarstánem či Povolžím nic společného, jelikož jeho kořeny jsou baltské. Jeho otec, Valteris P. Bučinskis, byl litevský katolík tatarského původu.

----------------------------------------

[1] Registry představitelů vyšší vrstvy feudálů s údaji o místních daních, hospodářských výnosech a rentách, lenních povinnostech atd., sestavované v 16. až 17. století.

[2] Nikolaj Michajlovič Karamzin, spisovatel a historik, známý především svými dvanáctisvazkovými Dějinami Říše ruské, ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století, pocházel z krymsko-tatarského šlechtického rodu Kara-Murza.

[3] Rodným jménem Karolis Dionyzas Bučinskis

Ale zpátky k pointě – hledání kořenů a zápasu o identitu Povolžských Bulharů.

V řadách tatarské akademické obce se mimochodem objevilo hned několik návrhů alternativních variant pojmenování zdejšího etnika.

Šlo např. o název Turkité (resp. Türki), jenž by odrážel skutečnost, že jde o etnikum turkického původu, a zároveň by odlišoval zdejší Tatary od jejich krymských a sibiřských příbuzných (jakož i Turků, rusky Turki).

Dalším navrhovaným pojmenováním je Volgari, představující jednoznačné a logické domicilium. Někteří zastánci tohoto druhého názvu tvrdí (resp. jsou přesvědčeni), že jde o původní název zdejšího etnika, odvozený od jména řeky Volgy, zatímco výraz Bulgari či Bolgari je jen pozdní zkomoleninou, vzniklou kdysi nesprávnou transkripcí pojmenování Volgari.

A aby bylo názorové spektrum kompletní, uvedu zde i kontroverzní verzi prezentovanou ruskými šovinisty, jmenovitě jistým Andrejem Aleksandrovičem Tjunjajevem, prezidentem jakési Akademie základních věd, jinak „historikem“ samoukem (což je pro pochopení kontextu důležitým faktem).

Aby toho nebylo málo, problémem je i to, že ani samotní tatarští aktivisté, historici a publicisté nejsou schopni dohodnout se na jediné a jednoznačné teorii etnogeneze jejich národa. Dva hlavní proudy – stoupenců hypotézy protobulharského a turkicko-mongolského původu povolžských Tatarů (ve druhém případě vesměs zároveň i panturkismu) – jsou takřka vyrovnané.

Jsou zde však i tendence vytvořit jakousi syntézu či hybrid obou směrů.

Někteří tatarští vědci se od 90. let 20. století snaží spojit „bulharskou“ a „tatarsko-mongolskou“ teorii etnogeneze tatarského národa do nové „turkicko-tatarské“ teorie, přičemž se obrací k odkazu starodávných turkických státních útvarů, včetně Chórezmské říše a Chazarského kaganátu, a pokouší se tak o výraznou „starovku“ vlastních kořenů (tj. jejich posunutí hlouběji do minulosti).

V akademické vědě jsou takové procesy násilného propojování segmentů dávné historie ve snaze archaizovat původ etnika či státního útvaru, definovány jako fenomén „etnického historismu“. Taková etnizace historie je zároveň spojena s její politizací.

Ukázkou je mnou již výše zmíněná analogie, kdy někteří maďarští historici překrucují historická fakta (resp. domýšlejí si hypotetické konstrukce), tvrdíce, že Maďaři jsou potomky Hunů, zatímco ve skutečnosti maďarské etnikum existovalo paralelně s Huny, resp. bylo jedním z národů Huny podmaněných.

Obdobně i většina nacionalisticky orientovaných historiků všech národů, žijících dnes na teritoriu obývaném kdysi Skythy, vyhlašuje se za potomky Skythů, bez ohledu na neexistenci reálného kontaktu mezi těmito národy v čase a prostoru.

Však i ruská historiografie pracuje s mystifikací ohledně údajné kontinuity, návaznosti na Byzantské císařství (symbolizované i přisvojenou byzantskou symbolikou, včetně dvouhlavého orla), odkazujíc např. na genealogický svazek vzniklý svatbou cara Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna.

Však Ivanu III. nejvíce záleželo na jejím vznešeném původu, jelikož jejím prostřednictvím chtěl získat nárok na duchovní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo převzetím nejen byzantské symboliky, dvouhlavé orlice, ale i principu náboženské autokracie.

Jak už to bývá zvykem v ruské historiografii (a jak jsem již zmínil výše), i tato idea „byzantského dědictví“ Moskvy má ovšem řadu trhlin. Např. Sofie jednak nereprezentovala byzantskou nástupnickou linii, jednak před příchodem do Moskvy nebyla ani pravoslavného, nýbrž řeckokatolického vyznání. Ale to už jsou detaily.

....................................................................................................................

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural.

Podrobnosti: https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/

nebo

http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf

http://www.cadpress.sk/recenze_povolzi2016web.pdf

http://www.cadpress.sk/cestopisy.htm