Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko

Okolo 15:30 projíždíme přes Muromcevo, překračujeme řeku Taru a pokračujeme zhruba dva kilometry do Petropavlovky. Hlavní zdejší pamětihodností je romantický zchátralý objekt likérky či palírny z r. 1844, nacházející se na břehu rybníka na severním konci vsi, jehož architektura připomíná spíše anglický zámeček, než fabriku.

V duchu si říkám: Když už v Rusku krachují i vinopalny, je to tu pěkně v háji.

Poté, co pořizuji několik fotografií zmíněné vinokurni, vracíme se do Muromceva a pokračujeme odtud zhruba 27 km po dosti bídné okresce již přímo k našemu cíli, jímž je Okuněvo.

Poté, co jsme minuli typické pozůstatky socialismu, tj. trosky kolchozních objektů, lemujících zprava vjezd do vsi, zahýbáme vlevo a kolem 16:30 nás již mezi vraty Galininy usedlosti vítá zdejší hospodyně Ljudmila Fjodorovna a vlčák Avatar, oba viditelně potěšeni naší návštěvou.

Jen co vyložíme zavazadla a Galina se převlékne do maskáčů, hned spolu vyrážíme na první obhlídku jejího sídla. Hlavně, abychom si po čtyřhodinové cestě trochu protáhli nohy a plíce.

Království Galiny Ivanovny se nachází na konci (resp. na začátku, z pohledu číslování) okuněvské Centrální ulice, v č. 1. Jediné, která tomu označení odpovídá, takže je vyloučeno její adresu rychle nenajít.

Kromě samotné adresy je unikátním orientačním bodem dřevěný kostelík, který je součástí její haciendy. Tento Chrám Ducha svatého nechala Galina zbudovat v r. 2013 jako jakousi duchovní protiváhu hinduistických a slavjanských kultovních míst, neboť do té doby se v obci paradoxně žádný pravoslavný svatostánek nenacházel.

Samotná Galinina usedlost, rozkládající se přímo na kraji lesa, se skládá ze čtyř roubenek a jednoho patrového domku, uspořádaných do čtverce okolo rozlehlého travnatého dvora. Les se rozprostírá i na protější straně cesty, vedoucí k areálu, kde se v létě konají etnické festivaly.

Abych se trochu zorientoval, vede mne Galina borovým lesem k nedaleké vyhlídce nad hlubokým korytem Tary, odkud se otevírá pohled na jeden ze záhybů řeky, kroutící se krajinou jako had.

Nazpět se vracíme obloukem podél břehu, přičemž míjíme i jedno ze slavjanských kultovních míst, okolo něhož momentálně táboří dvě mladé rodiny.

Po návratu z vycházky nás již v jídelně čeká hromada lívanců se zimolezovou marmeládou[1] a horký čaj ze směsi šípků, rakytníku a barbarisu (dřišťálu), což je shodou okolností i moje oblíbená podzimní kombinace (vitaminová bomba).

Ljudmila Fjodorovna zde žije již 5 let. Poté, co jí umřel manžel, prodala jednoduše byt v Omsku a utržené peníze investovala do rozšíření této usedlosti. Kromě období letních seminářů a občasných návštěv je vlastně jedinou stálou obyvatelkou. Ale jak říká, ani mimo sezónu si nemůže na nedostatek stěžovat. Kromě toho, že mívá často práce nad hlavou (například nyní se zpracováním úrody), má tu i internet a hlavně, drtivá většina zdejších obyvatel – bez ohledu na náboženskou orientaci − udržuje velmi přátelské vztahy, takže se tu necítí osamocená.

Po večeři a následné besedě mne hospodyně uvádí do mého příbytku, nacházejícího se hned vedle kuchyně. Je jím poustevnická chaloupka, malá roubenka s vyřezávaným krovem a zdobeným okenním rámem. Vnitřek tvoří jen jedna místnost, které vévodí veliká bílá pec.

Stěny zdobí několik ikon sv. Serafina Sarovského a Bohorodičky. Na poličce leží hromádka náboženské literatury pro potěchu poutníkovy duše. Štos sovětských osvětových publikací vedle pece je naopak určen na podpal.

Po dlouhé době se opět ocitám ve společnosti, kde nedominuje v hovorech téma Ukrajiny, kyjevských fašistů, banderovců a amerického imperialismu.

Galina Ivanovna začala tuto usedlost budovat před osmi lety. A to jednak jako jakési útočiště pro spřízněné duše, příbuzné a přátele, jednak jako venkovské centrum pro pořádání ozdravných pobytů a seminářů.

Přestože v té době bylo již Okuněvo poměrně známé mezi ruskou ezoterickou komunitou, Galinu sem tehdy nepřivedla nějaká vzedmutá vlna New Age, nýbrž skutečnost, že se v těchto místech nachází její kořeny. Několik generací jejích předků z matčiny linie žilo totiž právě v Okuněvu, které bylo až do poloviny 90. let známo jen úzkému okruhu archeologů a několika málo stoupencům bhaktického učení Mahavatára z Háidakhánu, starověkého indického proroka.

Pro svět, ale i pro Rusko samotné objevila tuto obec až stoupenkyně Babadžího učení, lotyšská jógínka Rasma Rozita (duchovním jménem Radžani), která do Okuněva přicestovala v r. 1992 z popudu svého učitele Múnirádži.

Přivedla ji sem dávná legenda, podle které se kdesi na Sibiři nachází pozůstatky starověkého Hanumanova chrámu, postaveného před 300 tisíci lety. Poté, co nejprve – celkem logicky – zamířila do Omsku (jehož název evokuje spojitost se sanskrtskou mystickou slabikou "Óm"[2]), následně ji intuice zavedla až do míst, kde se nachází vesnice Okuněvo. Shodou okolností ležící v ohbí řeky Tara, jejíž název zdá se rovněž upomínat na indické, resp. tibetské kořeny.

Tara či Tára[3] je totiž původně hinduistické božstvo, jehož jméno znamená v sanskrtu „Vysvoboditelka“, a dnes nejoblíbenější ženský bódhisattva tibetského buddhismu a vadžrajány, který (stejně jako ženský aspekt Avalókitéšvary[4]) ztělesňuje mateřství a soucit[5].

Jsa si zcela jista, že konečně nalezla hledané místo, pronajala si Rasma ve vsi malý domek, který proměnila v miniaturní chrám, v němž denně prováděla védské obřady. Postupem času se kolem ní vytvořil kroužek stoupenců (první šivaistická komunita v Rusku), jehož členové se zasloužili o šíření okuněvského mystéria po celém Rusku.

Navzdory tomu, že po pěti letech pobytu v Okuněvu ruské úřady Rasmu fakticky vyhnaly ze země, Okuněvo se mezitím stihlo zapsat do povědomí ruské ezoterické i religiózní komunity, a to nejen hinduistické. Koncem 90. let sem již v létě přijíždělo okolo 1000 lidí. Postupně se zde usadili, kromě jogínů a stoupenců bhakti-védánty, i přívrženci súfismu a slavjanských kultů (starověrci / rodnověrci).

Působení nového kultu způsobila vážné starosti představitelům Omsko-Tarské diecéze. V roce 1993 dokonce arcibiskup (nyní metropolita) Theodosius osobně přijel do Okuněva, aby apeloval na místní pravoslavné křesťany a odrazil „babábžisty“.

Na pátrání po mýtickém Hanumanově chrámu se kromě archeologů aktivně podíleli také jasnovidci, kteří – na rozdíl od vědců – tvrdí, že se jim podařilo lokalizovat jeho pozůstatky.

Olga Gurbanovičová z Nižněvartovska a Taťjana Švecová z Ivanova údajně lokalizovaly pozůstatky Hanumanova chrámu hluboko v podzemí. Olga Gurbanovičová tvrdí, že „hlavním artefaktem chrámu je magický Živý, resp. Myslící krystal ve tvaru osmistěnu vysokého 1,2 metru. Ten prý zajišťoval neustálou komunikaci pozemšťanů s vesmírem. Tento Mnohoúrovňový krystal všeobecného vědomí, jenž byl přivezen z planety Sírius, je nositelem znalostí o mimozemšťanech z této planety. Obsahuje informace pro spásu celého lidstva, jehož „vývoj“ uvázl ve slepé uličce, protože je obřím úložištěm či generátorem energie, schopným zcela změnit nejen současný pozemský systém zásobování energií, ale také způsob myšlení a tím i způsob života pozemšťanů.“

Jiní tři jasnovidci (G. Karpova, P. Muljaršč a E. Dombrovskaja) nezávisle „viděli“, že „v současné době existuje pouze chrámové podzemí a jeho Myšlenkový krystal byl přesunut do jiné dimenze, takže je pro pozemšťany prakticky nepřístupný. V blízkosti Okuněva se prý nachází pouze jeho energetická projekce, která realizuje program formování nových krystalických struktur.“

Nevím, co si o tom mám myslet, resp. co k tomu dodat, kromě poznámky, že s toutéž legendou, ohledně zázračného energetického krystalu ukrytého v podzemí, jsem se setkal i loni při návštěvě achunovské megalitické svatyně ve východním Baškirsku. Tamní legenda je však aspoň podepřena existencí kamenného kruhu a vědeckým datováním stáří menhirů do 17.-19. století př.n.l.

Nutno, samozřejmě, vzít v potaz, že zdejší přírodní oblast má rozlohu asi 15 000 hektarů, z nichž 90% je dosud pro archeology pole nezorané.

Přestože, navzdory tvrzením uvedených médií, hmatatelné stopy bájného Hanumanova chrámu se dosud nalézt nepodařilo, stalo se Okuněvo poutním místem spirituálně založených lidí z celé země.

Podle dobrozdání psychotroniků se totiž v těsném okolí Okuněva nachází hned dvě místa vyzařování prasíly, tj. pozitivní zemské energie, na jakých byly odedávna budovány nejvýznamnější kultovní místa všech náboženství.

Zřídlo tzv. ženské síly leží poblíž východního okraje obce. Místo mužské energie - Ómkar - se nachází na návrší nad řekou, západně od vesnice.

Kromě toho se v okolí nachází i několik jezer, rovněž obestřených závojem tajemství a považovaných za zdroj léčivé vody, která tvoří se samotným Okuněvem jakýsi magický komplex.

Výzkumu okuněvských paranormálních jevů se od konce 90. let intenzivně věnoval spisovatel M. N. Rečkin, který zorganizoval devět výzkumných expedic s cílem objasnit jejich podstatu. Své poznatky a hypotézy ohledně „systému pěti léčivých jezer“ shrnul v knihách Okuněvská archa, Sibiřská archa a Zachrání Sibiř lidstvo?![6].

Ačkoliv pátrání po bájném chrámu se zdá být i nadále neúspěšné a o jeho existenci lze pochybovat, v každém ohledu je zajímavé, že i v tomto případě (stejně jako v mnoha jiných) ezoterické konotace celkem korespondují s poznatky vědeckými, byť tyto jsou mezi laickou veřejností nepoměrně méně známé.

Poslední archeologické výzkumy, jmenovitě vykopávky prováděné pod vedením profesora Matjuščenka z Omské univerzity v Tatarském Uvalu, dva kilometry od vesnice, potvrdily, že malebný pravý břeh Tary dlouho sloužil jako místo posvátných obřadů pro početnou zde žijící populaci. Archeologové zde otevírají starodávná pohřebiště a nacházejí všechny druhy rituálních předmětů starověku.

Zjistili, že kromě středověkých tatarských osad z konce 16. století se v těchto místech nacházely i dvě starověká pohřebiště z pozdní doby kamenné a kultovní místa doby bronzové, kurgany. Řada nálezů dokazuje, že tato oblast na pomezí tajgy a stepi byla obývána přinejmenším již před 7 000 lety.

Kromě keramiky náležející kulajské a sargatské kultuře zde však byla při vykopávkách v lokalitě Usť-Tara nalezena i jedna velice záhadná lebka, podobná legendárním lebkám z peruánské Icy (známým jako „Lebky z Paracasu“).

Tyto peruánské kónické lebky se dostaly do celosvětového povědomí, když v r. 1928 učinil peruánský archeolog Julio Tello úžasný objev. Tehdy objevil na poloostrově Paracas v regionu Ica starověké pohřebiště obsahující množství hrobů, starých zhruba 5 000 let, v nichž byly nalezeny největší prodloužené lebky, které byly kdy objeveny.

Ačkoliv je dobře známo, že většina známých případů prodloužených lebek je výsledkem cílené deformace lebky, zplošťování hlavy během růstu, stejně tak je ověřeno, že takovouto technikou lze změnit pouze tvar lebky a nemá žádný vliv na změnu objemu lebky či velikost mozku.

Lebky z Paracasu i z Okuněva jsou ovšem odlišné.[7] V případě těchto lebek je objem jejich lebeční dutiny až o 25% větší a předpokládaná váha mozku až o 60% vyšší, než u běžné lidské lebky, což znamená, že tvar těchto lebek nemohl vzniknout záměrným deformováním za pomoci bandážování nebo zplošťování (za účelem dosažení změny anatomie, připodobnění vzhledu „bohů z hvězd“ – jak usuzují vědci). Tyto lebky také navíc obsahují pouze jeden temenní lalok (lobus parietalis), namísto obvyklých dvou. Zůstává tedy záhadou, jakému druhu náležely.

Z analýzy mitochondriální DNA (mDNA) vyplývá závěr, že se jedná o ostatky neznámého primáta anebo hominida, tedy tvora podobného člověku, ale zároveň velmi odlišného od Homo sapiens, denisovanů[8] či neandrtálců.

Jak vidno, již samotný nález těchto tajemných kónických lebek, nacházejících se nyní v okresním muzeu v Muromcevu, se zdá být dostatečně pádným důvodem k zamyšlení o reálném pozadí hanumanovské legendy (stejně jako o možné hominidní podstatě Slavíka-zbojníka ve stejnojmenné bylině o životě Ilji Muromce, naznačené v příslušné kapitole předchozího dílu).

Když k tomu připočteme ještě tzv. „Okuněvský fenomén“, tj. opakovaný výskyt nevysvětlitelných světelných jevů, který se řadě svědků podařilo dokonce vyfotografovat, je zřejmé, že Okuněvo je nepochybně mystické místo.

Tak se ostatně jeví byť i náhodnému návštěvníkovi již při prvních krocích vesnicí. Kráčeje hlavní, Centrální ulicí, lemovanou dřevěnými domky, z nichž mnohé zdobí hinduistické symboly, slavjanské svastiky či různé pestrobarevné výjevy, nepřipadá si ani jako v Rusku.

Zvláště za soumraku, když ulicí zní bhadžany, sanskrtské duchovní písně opěvující boží avatáry a božstva – Šivu, Krišnu, Lakšmí, Durgu atd.

A zrovna tak neruská zde panuje i atmosféra mezi lidmi. To si člověk, který předtím projel křížem krážem celým Ruskem, zmítaným šovinismem a hysterickou protizápadní kampaní, také velmi záhy uvědomí.

Pro představu jen sto metrů od naší usedlosti, které vévodí již zmíněný pravoslavný kostelík, se v zahradě zdejšího perunovského „žrece“ Stasa tyčí mohutné dřevěné idoly Roda (božstva zrození, lidského osudu a úrody) a Lady (bohyně lásky, manželství, jara, setby a orby).

O dalších dvě stě metrů dál se nachází babádžistický ášram Ómkár Šiva Dcham, jenž zadním traktem zase bezprostředně sousedí s centrem spřátelených krišnaitů (stoupenců hnutí Hare Krišna) atd.

Však zmíněná Centralnaja ulice je lidově nazývaná spíše Indická. Vzhledem k tomu, že v jejím středu se nachází chrám vyznavačů učení Šrí Babadžího a mnozí lidé chodí do ášramu na rituály oblečeni v indickém oděvu - pandžábí, dhoti, sárí …

Nazývá se i Písečná. Její povrch totiž tvoří jemný písek, jenž vám protéká mezi prsty, kráčíte-li po ní v sandálech, a tak se po ní obtížně jede na kole či motocyklu.

Celkem má vesnice pouhých pět ulic. Bývala tu prý ještě šestá, ale tu kdysi pohltila Tara, když jednou řeka podemlela břeh. Ale to už bylo dávno, takže si ji pamatují jen staré babky.

Takže o těch ulicích. Je to ulice Mira, ještě nedávno nazývaná Mogilnaja, protože se tudy ubíraly pohřební průvody na hřbitov. Ulice Počtovaja se nevyznačuje ničím, kromě toho, že tam sídlí málokdy otevřená pošta.

Další je ulice Kirpičnaja, obecně známá jako Karabach, která se velmi liší od zbytku vesnice. Žijí zde většinou Tataři. Ke svému neoficiálnímu pojmenování přišla díky tomu, že většina jejích obyvatel, přistěhovalců z vyhořelé tatarské vesnice Jurt-Bergamak, sem přišla právě během války mezi Arménií a Ázerbájdžánem a docházelo zde tehdy často k vážným střetům mezi příslušníky a stoupenci jednotlivých národů.

Poslední, Zelenou ulici, charakterizuje již samotný název. Široká, jakoby jasně zeleným kobercem pokrytá ulice vypadá spíše jako podlouhlá mýtina mezi vesnickými obydlími.

Donedávna neměly zdejší ulice ani viditelné označení. Těch pár místních obyvatel znal pošťák podle jména. Jelikož však v posledních letech jednak přibylo obyvatel, jednak sem začala častěji chodit pošta, mnohé domy začaly dostávat vlastní jména podle svých obyvatel anebo vzhledu, vnější výzdoby.

Neznalý poštovní doručovatel by asi šel do vrtule, kdyby dostal za úkol doručit zásilku „Do oblaků“ nebo „Slonům“. Pro člověka znalého představují ovšem „Oblaka“ malý modrý domek s bílými obláčky a „Sloni“ označují domek, jehož vrata jsou ozdobena vyobrazením slonů … Dalšími, pro nezasvěcené neobvyklými, adresami jsou: „Ášram“, „Badrinat“, „Kartikeja“, „Štáb“, „Baba-Joga“ (viz níže), „Bílý dům“, „Zelený dům "… Býval tu i „Modrý dům“, ale ten před časem padl za oběť nespoutaným „guljankam po sinej volně“ (drogovým tripům) někdejších obyvatel.

Jako motiv dekoračních maleb a řezbářských ozdob na krovech domů se nejčastěji střídá sanskrtský znak pro mystickou slabiku Óm (O) se staroslovanským kolovratem , symbolizujícím Slunce nebo různé koloběhy života (např. střídání ročních období v nekončícím koloběhu). Slovo „kolovrat“ totiž znamená otáčející se kolo. Ve staroslovanských pověstech je kolovrat spojován se Svarogem, který kolo (tj. Slunce) ukoval. Potom ho měl odevzdat Perunovi a ten později Dažbogovi, který byl uznáván jako bůh Slunce.

Ve čtvrtek ráno se hned po snídani vydávám navštívit nejdůležitější místo v Okuněvu, tzv. Ómkár, kde se pravidelně konají rituály řady náboženství.

Uvedené sanskrtské pojmenování lze přeložit jako „Jediné Jsoucno“.[9] Psychotroniky je toto místo označováno jako zdroj mužské síly, jehož protipólem je centrum ženské energie (zvané Ťup), ležící na opačné straně vsi.

Ómkár se nachází přibližně dva kilometry severozápadně od vesnice, v jednom z mnoha záhybů řeky Tary, zvaném Tatarskij uval. Od naší usedlosti je to tedy zhruba 20 minut příjemné chůze po lesní cestě.

Na návrší nad řekou se zde tyčí šestihranná dřevěná kaple, jejíž vnitřní stěny jsou až do výšky 3 metrů vyzdobeny stovkami maličkých ikon, umístěných tu pravoslavnými poutníky.

Z náboženských symbolů zdobících nevelké prostranství okolo kapličky je zřejmé, že jde o synkretické kultovní místo, na němž se odehrávají obřady nejrozličnějších věrovyznání.

Mezi masivním dvouramenným křížem a stožárem jehož vrchol zdobí staroslovanská svastika, tzv. kolovrat[10], se nachází zděný „bazének“ k vykonávání hinduistické zápalné oběti, zvané havana (nebo agnihotra). Podle hinduistů je to nejúčinnější způsob, jak se „setkat“ s bohy. Provádí se v určité příznivé dny (např. o svátcích Navarátri nebo Šivarátri), aby se na Zemi udržela rovnováha energií anebo aby se splnila určitá přání. Jejím účelem je také vyčištění atmosféry v prostoru, kde se havana provádí, a mysli těch, kteří jsou účastni tohoto obřadu.

Na některých stromech jsou připevněny malé vyřezávané idoly.

Barevné pentle věnčící okolní stromy upomínají na šamanská kultovní místa v Burjatsku či Tuvě, kde různobarevné stuhy slouží jako kostelní svíčky zapalované křesťany před ikonami. (Jednotlivé barvy symbolizují pět prvků či elementů tvořících základ vesmíru. Žlutá představuje zemi, červená oheň, modrá vodu, zelená dřevo a bílá železo.) Prostřednictvím tohoto rituálu se věřící svěřují do ochrany přírodních duchů.

Zatímco skupinka poutníků se modlí v kapli, několik dalších objímá borovice, aby načerpali životní energii.

Zajímavým, resp. podivuhodným fenoménem tohoto místa je, že je společným kultovním místem jak pravoslavných věřících, tak starověrců a rodnověrců, jejichž věrouka se jeví zcela kontroverzní (o hinduistickém učení už ani nemluvě).

Jelikož nezřídka dochází právě v souvislosti s výše uvedenými náboženskými hnutími k matení pojmů, nebude asi od věci, když na tomto místě uvedu základní informace o obou z nich.

Staroobřadníci (staroobrjadci, resp. razkoľniki), nazývaní často nesprávně „starověrci“, jsou stoupenci konzervativního křesťanského hnutí, které vzniklo uvnitř ruské pravoslavné církve v 17. stol. U jeho zrodu stál protopop Avvakum (1620-81), který odmítal liturgické reformy a opravy náboženských spisů, jež prosazoval patriarcha Nikon. Pod tlakem pronásledování[11] se kdysi staroobrjadci mnohdy uchylovali i k sebevraždě upálením[12].

Kolem r. 1666 se hnutí rozdělilo na dva hlavní proudy, jimiž jsou popovci a bezpopovci. Jejich obce existovaly hlavně v oblasti Karélie, Uralu a Sibiře, kde jich je nejvíc i v současnosti (hlavně v povodí Jeniseje a jeho přítoků, jakož i ve hvozdech Krasnojarského kraje a Tuvy).

I v dobách, kdy útlak staroobrjadců ze strany pravoslavné církve a carských úřadů byl poněkud zmírněn, představovali občany druhé kategorie. Není ani divu, že hledali azyl jak v nehostinných oblastech Ruska, tak v sousedních zemích. V r. 1862 se dokonce obrátili se žádostí o ochranu i na Napoleona III.

Oproti centralizované hierarchii pravoslavné církve staroobřadnické náboženské obce tvoří volnou strukturu samosprávných autonomních společenství. Obdobně jako američtí amišové a mennonité, i staroobřadníci žijí vesměs ve vlastních vesnicích a osadách stranou civilizace; odmítají alkohol, militarismus, televizi, internet a moderní lékařství. Muži se neholí a pohlavní styk mají povolen jen za účelem plození dětí. Věří v brzký konec světa a neangažují se ve veřejném životě.

Stupeň jejich bigotnosti či striktního dodržování výše uvedených zásad se samozřejmě liší případ od případu. Markantní rozdíl je zřejmý mezi komunitami, obývajícími zemědělské či příměstské oblasti, a izolovanými občinami, žijícími daleko od civilizace, v tuvinských horách či povodí Podkamenné Tunguzky.

Na druhé straně starověrci neboli správněji rodnověrci (resp. jazyčniki), kteří někdy svoje učení označují jako „starou víru“ (a bývají proto nezřídka zaměňováni se staroobřadníky) jsou stoupenci novopohanského náboženské hnutí hlásícího se k odkazu slovanských předkřesťanských kultů.

Stoupenci rodnověří usilují o obnovu staroslovanských kultů a pohanských zvyků, které se zachovaly do současnosti fakticky jen v lidové kultuře (folkloru) a mytologii.

V podstatě je lze definovat jako náboženství polyteistické, resp. pandémonické, spočívající – kromě adorace božského panteonu (Svaroga / Peruna, Bělboga a Černoboga; resp. Radegasta, Svantovíta a Triglava) – i v uctívání široké plejády duchovních bytostí (personifikovaných přírodních jevů, elementů) a duchů předků, do jisté míry srovnatelné s japonským šintoismem, který se ovšem – na rozdíl od slavjanského jazyčestva – může opřít o písemné záznamy, sahající až do 8. století.

Jediná písemná památka, která by měla být kopií staroslovanské svaté knihy (obsahující kosmologii a rituály starých Slovanů), tzv. Velesova kniha, je totiž většinou odborníků považována za jednoznačné falzum vzniklé v polovině 19. století.

Zajímavé je, že vzhledem ke skutečnosti, že základním rysem slovanského náboženství byla úcta k ohni, jako k projevu božství, a oheň byl nezbytným prvkem všech posvátných úkonů, je tento aspekt tudíž vlastně pojítkem mezi uctívači Perunovými a oddanými Babádžího, kteří pravidelně provádí svůj obřad agnihótry (havany) na okuněvském Ómkaru, jenom pár kroků od kolovratu, symbolu rodnověří.

Centrum stoupenců učení avatára Babádžího je dalším místem, kam míří mé kroky. Vydávám se tam přímo z Ómkáru, neboť jejich ášram Ómkár Šiva Dcham leží na téže, Centrální ulici, kde bydlím. Zhruba 500 metrů od Galininy usedlosti.

Díky vlajkoslávě a pomalovaným vratům − na nichž se na zeleném podkladu pod nápisem Омкар шива дхам vyjímá obrovský žlutý symbol Óm (O) a bílý lotosový květ − je sídlo ášramu nepřehlédnutelné.

Průvodce mi dělá Macha, moskevská výtvarnice, která bydlí v Okuněvu kromě malých přestávek již 11 let. Sama, jakožto stoupenkyně monistické filosoficko-náboženské školy advaita-védánty, sice nepatří k Babádžího oddaným, ale udržuje s nimi blízké vztahy a účastní se i jejich bohoslužeb.

Provádí mne nejprve hlavní, nedávno dokončenou budovou, v jejímž přízemí se nachází rozlehlá kuchyně a jídelna. Skupina žen se zde právě věnuje zpracování úrody, zavařování a nakládání zeleniny z klášterní zahrady.

Odtud pokračujeme na první poschodí, které zabírá modlitebna.

To je rozlehlá hala, které vévodí oltář, na němž spočívají sošky hinduistických božstev. Tj. hinduistická „Svatá Trojice“ neboli Trimúrti − Bráhma-stvořitel, Višnu-udržovatel a Šiva-ničitel. Uprostřed bývá vždy Bráhma, vlevo Šiva a vpravo Višnu, přičemž tato trojice je personifikací tří různých aspektů nejvyššího božstva Íšvary.

Panteon doplňuje soška Okuněvo - babadziOkuněvo - babadziOkuněvo - babadziopičího boha Hanumana a boha Ganéši se sloní hlavou.

Nalevo od oltáře je v křesle umístěna velká fotografie Bhólé Báby, poslední inkarnace avatára Babádžího.

Na tomto místě bude záhodno zmínit se o osobě tohoto duchovního učitele. Podle severoindických šivaistů je Babádží avatárem, inkarnací boha Šivy, zjevující se v průběhu věků na mnoha místech a v nejrůznějších podobách.

Existují zprávy o jeho dřívějších manifestacích před mnoha tisíci lety, kdy působil v Tibetu, Nepálu, Číně a Japonsku. Před pěti sty lety byl uctíván v Tibetu jako Lama Bába. Od začátku 19. století je v oblasti Himálaje uctíván jako Brahmačarí Bába a Nága Bába. Předposledním jeho vtělením byl údajně Babádží z Háidakhánu (Haidakhán Bába), který opustil tento svět v r. 1922. Následně, v červnu 1970, se věřícím znovu zjevil jako Bhólé Bába (Prostý Otec), načež pobýval až do r. 1984 v posvátné jeskyni na úpatí hory Káilás.

Babádží doporučoval jako jedinou cestu k osvobození cestu karma jógy, nesobecké služby Bohu a bhakti jógy, oddanosti Bohu. Tvrdil, že v současné době, ve věku Kali-jugy, není vhodný jiný způsob jógy, oddanosti Bohu a že asketická cvičení a speciální očistné praktiky (krija jóga) se pro průměrného člověka nehodí. Jeho duch je v této době slabý a neklidný již od narození. Proto také téměř nikdo není schopen provádět správně meditaci. Babádží často připomínal, že oddanost Bohu a vědomě prováděná veškerá činnost je cesta vedoucí k Poznání. Nesobeckou službou může člověk dosáhnout míru ve svém srdci.

I našim čtenářům je Babádží známý díky knize Autobiografie jogína od Paramahansy Jógánandy. Ten ve své knize uvádí, že Babádží představuje mimořádnou inkarnaci, zjevující se v nejrůznějších podobách. Jeho schopnost stvořit a rozpustit tělo, zjevovat se současně na různých místech a působit i z různých úrovní je prý nad lidské chápání.

Ačkoli Babádží žil v rámci v indické kultury a praktikoval hinduistické náboženské rituály, byl uctíván vyznavači všech náboženství. S úctou k němu přicházeli nejen hinduisté bez rozdílu kultu, ale i křesťané, muslimové a sikhové.

Často připomínal, že celé lidstvo je jedna Boží rodina. Že ten, kdo miluje Boha, by měl vést život na základě lásky, pokory a pravdy.

Babádží doporučoval jako jedinou cestu k osvobození cestu karma-jógy, nesobecké služby Bohu, a bhakti jógy, oddanosti Bohu. Tvrdil, že v současné době, ve věku Kali-jugy, není vhodný jiný způsob jógy a že asketická cvičení a speciální očistné praktiky (krija-jóga) se pro průměrného člověka nehodí. Jeho duch je v této době slabý a neklidný již od narození. Proto také téměř nikdo není schopen provádět správně meditaci. Babádží kromě důrazu na bezpodmínečnou oddanost Bohu často (obdobně jako zenoví mistři) připomínal, že vědomě prováděná veškerá činnost je cesta vedoucí k Poznání. Nesobeckou službou může člověk dosáhnout míru ve svém srdci.

Těm, kdož se jej tázali na podstatu pravého náboženství, avatár vždy odpovídal: „Následujte takové náboženství, jaké je ve vašem srdci.“ A zdá se, že zde doslova platí, že každý obyvatel této vesnice „následuje náboženství, které je nejbližší jeho srdci“, aniž by mu to bránilo žít v míru s vyznavači jiných kultů.

Lze říci, byť možná s trochou nadsázky, že tahle vesnice – ležící uprostřed stalinisticko-pravoslavného, zmilitarizovaného a rozhádaného Ruska − jakoby v každodenní praxi naplňovala Babadžího krédo.

A propos, jestliže používám výrazu stalinisticko-pravoslavné Rusko, nejde o nějakou floskuli, zlomyslný alogismus či pejorativní označení. Tento zdánlivý protimluv prostě odráží skutečnost, že 80% Rusů se hlásí k pravoslaví a zároveň skoro polovina z nich je více či méně obdivovateli Stalina.

--------------------------------------------------

[1] Zimolez modrý; rus. žimolosť sinnaja (жимолость синяя); lat. Lonicera caerulea.

[2] Sanskrtské Óm (v písmu dévanágarí ॐ) je posvátná slabika je známá z Véd, kterou začínají četné hinduistické texty a mantry (viz např. Óm mani padmé húm). Kromě hinduismu se však vyskytuje i v džinismu, buddhismu a sikhismu.

[3] Sanskrtsky Tārā (तारा); tibet. Dölma.

[4] Tibetsky Čänräzig (resp. Spyan-ras-gzigs), jeden z nejvýznamnějších bódhisattvů mahájánového buddhismu a patron Tibetu. V čínském buddhismu uctíván skrze svůj ženský aspekt jako Bohyně Milosrdenství Kuan-jin (jap. Kwanon).

[5] V hinduistické mytologii vystupuje jako manželka Brhaspatiho, učitele bohů. Nejrůznější náboženské texty zmiňují její další schopnosti, jako přemáhání duchů a démonů a léčení nemocí. Podle okolností se může projevit v pokojné nebo hněvivé podobě a její moc sahá až do nebeských a pekelných sfér.

[6] Okuněvskij kovčeg, Sibirskiy kovčeg a Sibir' spasjot čelověčestvo?!

[7] Jedna taková lebka, pocházející z Chasaotského pohřebiště v okolí Kislovodska, je uložena i v muzeu v Pjatigorsku.

[8] Denisované nebyli až dosud uznáni jako samostatný druh či poddruh homo sapiens. Z evolučního hlediska se však jednalo o „bratrance“ dalších dávno vyhynulých příbuzných dnešních lidí, tedy neandrtálců.

[9] Např. úvodní mantra sikhské posvátné knihy Guru Granth začíná veršem „Ikk óm kár“, což lze přeložit jako: „Existuje (pouze) jediné Jsoucno“ nebo „Jen jedno Jsoucno jest“.

[10] Znak symbolizující Slunce nebo různé koloběhy života (např. střídání ročních období v nekončícím koloběhu).

[11] Jeho součástí byly nejen exekuce majetku a tresty vyhnanství, ale i popravy. Trest smrti byl za pouhou propagaci jejich víry.

[12] Podle dostupné literatury se do r. 1690 uchýlilo k smrti sebeupálením na 20 tis. starověrců. Rituál tzv. samosožženija či garu souvisel s vírou, že „křest ohněm“ je účinnější nežli křest vodou.

================================================================

Zdroj:

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 2. dílu, str. 338-350

(http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm / http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm)

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

DALŠÍ ZDROJE / TÉMATICKÉ WEBY:

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Okunevo,_Omsk_Oblast

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9E%D0%BA%D1%83%D0%BD%D0%B5%D0%B2%D0%BE_(%D0%9E%D0%BC%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F_%D0%BE%D0%B1%D0%BB%D0%B0%D1%81%D1%82%D1%8C)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rodnov%C4%9B%C5%99%C3%AD