Článek
Marijské tradiční pohanské náboženské obřady (Republika Marij El)
Marijské pohanské náboženství (Čimarii jüla) je de facto jakousi sondou do polozapomenuté duchovní sféry našich vlastních předků, která během řady staletí christianizace a následným desetiletím buranizace pod antiteistickou vládou „diktatury proletariátu“ upadla v zapomnění, resp. se zachovala jen v mlhavé podobě ve formě folklóru.
Marijská kultura a duchovní tradice si nepochybně zaslouží naši pozornost už jenom proto, že Marijci jsou jediným evropským národem, kterému se podařilo uchovat své původní, předkřesťanské zvyky a náboženství v autentické podobě.
Marijské tradiční (pohanské) náboženství, zvané Čimarii jüla, je nejzachovalejší polyteistický systém nejen v oblasti Povolží, ale v Evropě vůbec. I přes jisté vlivy křesťanství a islámu si zachoval ucelenou podobu mytologie a kultu. Jeho současná podoba vychází přímo ze staré tradice, nejedná se o novopohanský revival, jako v případě různých novopohanských kultů.
Marijský pohanský náboženský obřad
Je pozoruhodné, že navzdory pěti staletím poroby, národnostního útlaku a brutální rusifikace si Marijci dokázali uchovat nejen aspekty tradiční kultury ve formě folkloru, ale i původní náboženskou víru. Že původní tradice přežily systematické brutální pokusy o jejich vymýcení, jemuž byly vystaveny jak v dobách carských, tak sovětských.
A pokud mluvíme o národnostním útlaku, musíme zdůraznit, že během tří rusko-marijských válek v letech 1570-90 zahynula téměř polovina marijského národa.
I v dobách největšího útlaku ze strany pravoslavného kléru či NKVD přežívaly jazyčeské tradice a obřady, které se odehrávaly potají v příšeří hlubokých marijských hvozdů. Tak jako u nás obřady Jednoty bratrské za Doby temna. Nejdéle pak mezi tzv. Horskými Marijci, kteří byli rusifikací méně postiženi než jejich soukmenovci v rovinatých, lučních regionech.
Již od v poloviny 16. století začali pravoslavní kněží ničit posvátná místa Marijců a trestat přinášení obětí tradičním božstvům. Od 17. století perzekuce ze strany carského režimu, mj. v souvislosti s účastí Marijců na povstání Stěnky Razina, ještě zesílila.
V reakci na násilnou christianizaci došlo v 19. století (kolem r. 1870) v Marijsku ke vzniku synkretického kultu Kuga sorta (resp. Kugu Sorta) neboli Velká svíce, v němž se prolínají prvky křesťanství s výše uvedenými prastarými pohanskými prvky.
Symbol hnutí „Čimarij tamga“
Název tohoto teokratického hnutí byl odvozen od velké svíce, jež je ústředním artefaktem při rituálu, který se provádí v domech věřících.
Jestliže carské úřady představitele Kuga sorty vytrhávaly ze společenství a posílaly do vyhnanství na Sibiř, bolševici je rovnou stříleli anebo deportovali do koncentračních táborů (GULAGu), odkud se málokteří vrátili.
Tradiční víra však byla silnější. Přežila v podzemí čtyři sta let caropapistického útlaku i sedm desetiletí ještě krutějšího ateistického režimu, aby vzápětí poté, co tzv. vědecký materialismus zmizel v propadlišti dějin, znovu vyrašily její výhonky.
Dnes působí v Marij El oficiálně registrované náboženské hnutí Marij Jumyjúla[1] (rus. Marijskaja tradiciónnaja relígija neboli MTR), které zastřešuje většinu marijských „jazyčeských“ společenství.
Marijský pohanský náboženský obřad
Podle statistik se více než 15% obyvatel Marijska považuje za stoupence tohoto hnutí. Jeho představitelé však tvrdí, že do posvátných hájů, kde probíhá komunikace s marijskými bohy, přicházejí nejen čimari („čisti“ Marijci), ale také ti, kteří zároveň navštěvují i pravoslavné kostely – nazývaní „dvojvěřícími“. Panuje zde totiž přesvědčení, že každý Marijec, bez ohledu na to, k jaké víře se hlásí, je „jejich“, a může se vždy klanět bohům, na jejichž pomoc se spoléhali jeho předkové.
Za pozornost stojí, že největší procento „pohanů“ se vyskytuje mezi marijskou diasporou východního Tatarstánu a Baškortostánu, kam Marijci v 19. století masově prchali před nucenou christianizací. Mezi marijskými ženami je zde údajně až 70% věřících pohanek.
Marijský pohanský náboženský obřad
Uvedený kult nemá kněžstvo ani neuctívá žádné obrazy (ikony). Rituály jsou – stejně jako u Osetů − řízeny staršími, tj. vybranými členy komunity, požívajícími přirozené autority, resp. žreci (zvanými karti nebo onaengové). Bývají to ženatí muži, otcové rodin, kteří mají jinak vesměs své občanské povolání.
Tradiční marijské náboženské obřady se nadále konají na starých kultovních místech, v posvátných hájích, nazývaných kjusoto nebo keremet[2], kde lidé obětují božstvům a duchům obětiny v podobě různých potravin. Někteří Marijci ovšem ještě stále přinášejí duchům i krvavé oběti – jehňata, kozy či drůbež.
Tyto posvátné háje se obvykle nacházejí na vyvýšených místech nedaleko vesnic, uprostřed polí, a mají podobu zeleného ostrova. Běžně dosahují velikosti 0,3-0,5 hektaru a někdy mohou zabírat plochu až jednoho hektaru.
Bývají oplocené a mají tři vchody: na východní straně – pro zavádění obětních zvířat, na jižní straně – pro přinášení pramenité vody a ze západu – pro vstup všech účastníků modlitby.
Uprostřed háje jsou zmíněné uctívané stromy, u kterých jsou instalovány dřevěné oltáře (šage), pódia z břeven pokrytých jedlovými větvemi, sloužící k umístění obětin (bochníků chleba, palačinek a lahví kvasu).
Každý, kdo se přišel pomodlit, předá obětiny kartovi (knězi), řekne své jméno a vznese prosbu, kterou by chtěl předat bohům. Žrec od něj převezme potraviny, položí je na stůl a pomodlí se. Balíčky s obilovinami, z nichž je následně uvařena v kotli kaše pro společnou hostinu, jsou uloženy pod stůl.
Marijský pohanský náboženský obřad
Malou část ze všech pokrmů pak žrec vhodí během modliteb do ohňů jako symbolickou oběť bohům a zbytek – posvěcený žreci – si mohou věřící vzít a sníst doma.
Marijský pohanský náboženský obřad
Jinak v areálu posvátného háje není dovoleno sbírat houby ani lesní plody anebo trhat květiny či lámat větve stromů. Vše zde je nedotknutelné!
V myslích věřících Marijců fungují posvátné háje jako zvláštní prostor, spojovací článek mezi pozemským a nebeským světem, zprostředkující komunikaci mezi lidmi a božstvy, resp. Nejvyšším Bohem, zvaným „Oš Poro Kugu Jumo“ (Velký dobrý bílý Bůh).
Podle okruhu účastníků společných modliteb se rozlišují háje rodinné, kmenové, rodové, obecní, oblastní a celomarijské. V závislosti na předmětu uctívání existují háje zasvěcené určitému bohu (božstvu nebo duchu) a svatyně, ve kterých se současně přinášejí oběti celé řadě vyšších (nebeských) bytostí, bohům a duchům.
Jako prostředník v komunikaci lidí s Bohem (spojení mezi pozemským a nebeským světem) slouží v posvátných hájích výše zmíněné speciálně vybrané stromy, zasvěcené Bohu, nazývané onapu, u nichž se konají modlitby nad předkládanými obětinami (rituálních pokrmů, resp. domácích zvířat a ptáků), resp. je lidé objímají během modlitby.
Při modlitbách na něj, zhruba ve výšce tří metrů, žreci zavěšují věnec z lipových a jedlových větví. Břízy, duby a lípy jsou považovány za kultovní stromy pro vyšší duchy a jedle pro duchy nižší.
Zmíněný strom onapu není tedy sám o sobě idolem, předmětem uctívání. Jde o obdobu tzv. Světového stromu (představujícího symbolicky osu světa, marij. Kava mente, či vertikální strukturu vesmíru), s kořeny v podsvětí a korunou v nebesích, fenomén, který je široce rozšířen, především v severní Eurasii.
Společné modlitby pod širým nebem jsou spojené s významnými daty solárního i lunárního kalendáře, jelikož Marijci odedávna věří, že vesmírné objekty mají klíčové postavení v řízení pozemského života jednotlivce.
Však jedním z ústředních marijských symbolů je archaický symbol stylizovaného slunce, představující plodnost, život a věčnost (viz obrázek vpravo). Ten byl i ústředním motivem předchozí marijské vlajky z let 2006-2011. Na té současné se nachází na štítě svíraném medvědem.
Ještě na začátku 20. století měli Marijci zvyk, že stojíce čelem k východu poblíž svatého stromu onapu, zvedli ruce k nebi a modlili se k Všemohoucímu.
(Podle dostupných informací se na území republika Marij El nachází dnes na 500 těchto posvátných hájů, které mají statut chráněných přírodních a kulturních památek.)
Marijský pohanský náboženský obřad
Základem tohoto panteisticko-animistického náboženství je úcta k přírodě a předkům (velice připomínající japonský kult kami).
Klíčovým konceptem marijského náboženství je víra ve vnitřní energii všech věcí a přírodních jevů – „Ju“. De facto jde o fenomén, který Číňané nazývají čchi, resp. brahman hinduistů.
Tato energie prostupuje vším, co existuje; je základem všeho; díky proudění této energie si člověk udržuje kontakt s Vesmírem. Nejlepší je očistit se a načerpat kosmickou energii v přírodě, zatímco městské prostředí člověka o tento kontakt připravuje, ubíjí v něm životní energii.
Součástí marijské náboženské etiky je i systém tabu, zahrnující používání jakýchkoliv stimulantů a některých potravin, které rovněž tuto životní energii ničí.
Energii ju dokážou ovšem podle Marijců ovládat nejen kartové, ale také čarodějové a vědmy (ju-zo; kolduni), využívající ji ke zlým skutkům a škodící lidem.
Na nejvyšším místě marijského pantheonu stojí Bílý bůh – Jumo (z ugrofinského slova jumala – „Bůh“), zvaný též Oš Kugu Jumo neboli „Velký Bůh Světla“ či „Velký Bílý Bůh“, jehož pojetí je patrně ovlivněno postavami křesťanského Hospodina a muslimského Alláha.
Bývá také nazýván Kugurak – „Starší“; nebo Tüňa – „Nebeský“ (zřejmě v odkazu k jinému božstvu, které s Oš Kugu Jumoem kdysi splynulo). Mýtus o tom, jak stvořil svět, je však evidentně starobylý: bůh se v podobě kachny potopil do prvotního oceánu a vylovil ze dna kousek země, z něhož stvořil pevninu. Je to variace na starý uralský mýtus, jehož různé verze znají Chantové, Něnci, Nganasani, Selkupové a další uralská etnika.
Vedle uralského základu a křesťanského, případně muslimského vlivu obsahuje marijská mytologie i prvky skytho-alanské (indoevropské), turkické a zřejmě i staroslovanské (předkřesťanské).
Součástí marijského panteonu je pak nekonečné množství božstev či duchovních bytostí, spjatých s jednotlivými přírodními živly, fenomény a konkrétními objekty − stromy, jezery, řekami, prameny či skalními útvary.
Nižšími, a evidentně tradičnějšími, božstvy jsou zejména bůh ohně Tul Jumo, bůh počasí a větru Mardež Jumo, bůh bouře a blesku Küdryčö Jumo, bůh oblak a deště Tutyra Jumo (možná příbuzný s alanským bohem lovu Tutyrem), bůh úrody a plodnosti Saksa Jumo, bůh rodiny a domácnosti Surt Jumo, bůh Měsíce Tölze Jumo, bůh úsvitu a Slunce Užara Jumo a bůh osudu Puryšö Jumo (snad etymologicky příbuzný s hinduistickým Purušou[3]).
To je devět bohů, kteří bývají obvykle chápáni jako pomocníci Oš Kugu Jumoa, ale jindy jako jeho aspekty.
Mimo tuto devítku se nachází např. bůh hvězdné oblohy Šüdyr Šamyč (všimněme si, že jeho jméno neobsahuje složku „jumo“).
Tylmače pak je božský služebník Oš Kugu Jumoa, který zprostředkovává jeho vůli a příkazy mezi ostatními bohy i smrtelníky.
Negativní postavou je bůh smrti Azyren, evidentně příbuzný s muslimským andělem smrti Azraelem[4]. Nabízí se i srovnání s postavami, jako je baškirský démon Azraka (jeden z protagonistů v eposu Ural Batyr), nebo čuvašský Ezrel, což je pohádkový lidožravý obr s osmi rukama.
Součástí marijského panteonu jsou i bohyně, jako je Šočyn Ava, bohyně porodu a mateřství. Mezi nižšími božstvy najdeme dvojice boha a bohyně, jako jsou Tul Jumo a Tul Ava – bůh a bohyně ohně, Mlande Jumo a Mlande Ava – bůh a bohyně půdy, zemědělství a obilí, atd.
Panteon lučních a horských Marijců se výrazně liší, luční Marijci uctívají až 140 božstev a duchů (jumo, ava), zatímco horští Marijci „jen“ 70.
Marijská idylka mimo čas
------------------------------------------------------
[1] Марий Юмыйyла, v překladu zhruba „Marijská tradiční víra“.
[2] Výraz keremet či kiremet (z arabského „karamat“) označuje v tradičním náboženství povolžských turkických a ugrofinských národů jak posvátný háj, tak obecně oběť či úlitbu. V čuvaštině pak také hřbitov.
[3] Jiné jméno stvořitele Brahmy.
[4] Z arabského Azra'il.
========================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatek z knihy: str. 139-144).
Podrobnosti:
nebo
Další zdroje:
...........................................................................
Doporučené prameny:
Муравьева Т.: Злые духи // Мифы Поволжья. От Волчьего владыки и Мирового древа до культа змей и птицы счастья. — Москва : Манн, Иванов и Фербер, 2023. — С. 328. — (Мифы от и до).
Егоров В.А.: „Автохтонная марийская традиционная религия как возможная общероссийская традиционная религия“ // Язычество в современной России: опыт междисциплинарного исследования : монография / под ред. Р. В. Шиженского. — Калининград : Издательство БФУ им. И. Канта, 2023. — С. 40-55.
Тойдыбекова Л. С.: Марийская языческая вера и этническое самосознание. Joensuu, 1997.
