Článek
Pro mnohé občany východní Evropy představoval příchod Rudé armády všechno možné, kromě „osvobození“, jak to opěvují rudí bardové a slabomyslní rusofilové.
Poté, co v létě a na podzim 1943 Rudá armáda obsadila většinu ukrajinského území[1], začaly například proudit do GULAGu celé ukrajinské transporty. Za sovětskými bojovými jednotkami totiž postupovaly speciální oddíly NKVD a vojenské kontrarozvědky Směrš, které zatýkaly potenciální nepřátele sovětského režimu (vedle skutečných spolupracovníků německé okupační správy a příslušníků antisovětských jednotek UPA[2] i členy nacionalistických organizací, intelektuály, kněze apod.). Do konce roku představovali již Ukrajinci s počtem 114 467 osob nejpočetnější neruskou národnostní skupinu GULAGu.
Další ukrajinské transporty – především ze Zakarpatska a Bukoviny –následovaly, jakmile Rudá armáda během Východokarpatské operace[3] završila osvobození Ukrajiny a sovětská moc zde byla obnovena v plném rozsahu. K 1. lednu 1947 činil již počet Ukrajinců v GULAGu oficiálně 180 294 osob (což poněkud koliduje s ostatními evidenčními údaji uvádějícími, že k 1. 1. 1942 byl počet ukrajinských vězňů 180 148, k 1. 1. 1943 pak 114 467 a k 1. 1. 1946 byl 107 550). [4]
Nemalá část z těchto vězňů pocházela mimochodem z tehdejší československé Podkarpatské Rusi!
Na přelomu let 1945 a 1946 počet vězňů GULAGu výrazně vzrostl nejen s příchodem německých válečných zajatců, ale též tisíců bývalých válečných zajatců sovětských, které na konci druhé světové války osvobodily spojenecké síly nebo Rudá armáda. Tito vojáci byli následně automaticky obviněni z vlastizrady anebo dezerce a často obdrželi tresty odnětí svobody v délce 10-25 let.[5]
Obvinění z dezerce bylo mimochodem v mnoha případech asi oprávněné, vezmeme-li do úvahy, že v rozporu s obecnou ideou „jednoty sovětského lidu pod vedením generalissima Stalina“, kterou dnes oprašují ruští propagandisté, v konfrontaci s fakty o situaci v Rudé armádě dostává vlastenecký étos „Velké vlastenecké války“ poněkud na frak. Dle dostupných pramenů totiž v r. 1941 přibližně 28 % všech rudoarmějců dezertovalo anebo se vyhnulo mobilizaci. Celkově šlo o 4,5 milionu osob! Přičemž do této sumy nejsou započítaní vojáci zajatí na frontě.
Podle údajů, které shromáždil historik G. F. Krivošejev na základě zpřístupněných dokumentů NKVD: z 1 836 562 vojáků navrátivších se ze zajetí bylo 233 400 následně odsouzeno za spolupráci s nepřítelem do GULAGu. Jiní, zejména západní historici tvrdí, že obviněni byli prakticky všichni bývalí váleční zajatci.[6]
Do lágrů ovšem putovali v průběhu války preventivně i mnozí tzv. okruženci, což byli sovětští vojáci, kterým se podařilo dostat z obklíčení.[7]
Spolu s nimi zamířily do GULAGu i statisíce násilně „repatriovaných“ bývalých sovětských občanů a lidí ruského původu, jmenovitě příslušníků ruské a ukrajinské porevoluční emigrace a kozáků z celé střední a východní Evropy, jakož i sovětské okupační zóny Německa, Rakouska a Mandžuska.
Jenom z Československa sovětská kontrarozvědka SMĚRŠ odvlekla několik tisíc osob, včetně významných osobností, jako byl kníže Čcheidze[8], generál Vojcechovský[9] nebo prof. Vološin[10].[11]
K nuceným pracím bylo odsouzeno také až kolem 80 % všech sovětských občanů nuceně nasazených ve Třetí říši , kteří se vrátili po skončení války do SSSR, někteří dokonce na 15 až 25 let. Většina ostatních skončila ve vyhnanství jakožto společensky závadné či rizikové osoby.
Krutou hříčkou osudu skončila v sovětských koncentrácích a tzv. „zvláštních osadách“ na Sibiři, Dálném východě a ve Střední Asii i řada někdejších vězňů nacistických koncentráků, jejichž smůlou bylo, že byli (ke své smůle) osvobozeni třeba z Buchenwaldu či Mauthausenu americkou armádou (a tudíž byli potenciálně ideologicky infikovaní).
Osud zde svedl dohromady někdejší spolubojovníky i úhlavní nepřátele: rudoarmějce, banderovce a vlasovce, židovské uprchlíky a bývalé vojáky Wehrmachtu, vory v zakoně a čekisty i antisovětské partyzány, „milicionáře“ Lokoťské republiky[1] a členy běloruské organizace „Černá kočka“[2].
Bok po boku tak rubali uhlí či manganovou rudu v šachtách GULAGu španělský komunista Valentín González alias El Campesino, velitel republikánské brigády během španělské občanské války; SS-Standartenführer Anton Kaindl, velitel nacistického koncentračního tábora Sachsenhausen; ukrajinský řeckokatolický biskup Vasyl Velyčkovskyj; litevský antisovětský partyzán Vytautas Svilas; starý bolševický revolucionář Grigorij Safarov; bývalý lékař SS v koncentračním táboře Mauthausen Heinz Baumkötter nebo židovsko-polský překladatel Šlomo Dykman atd.
-------------------------------
[1] Lokoťská samospráva (neoficiálně také Lokoťská republika, rusky Lokotskoje samoupravljenie) bylo území v Brjanské oblasti, kde za II. světové války němečtí okupanti experimentálně předali část pravomocí místním kolaborantům. Samospráva zaujímala rozlohu více než 30 000 km² a žilo v ní zhruba 580 000 obyvatel.
[2] Legendární běloruská podzemní organizace „Čorny kot“ („Černá kočka“), jež vedla partyzánskou válku proti sovětskému režimu až do konce 50. let (stejně jako Lesní bratrstva v Pobaltí).
Tak se krutou hříčkou osudu a ruské morbidní logiky např. v kazachstánském GULAGu setkala někdejší módní ikona protektorátní společenské scény MUDr. Karola Franková, žena SS-Obergruppenführera K. H. Franka (Staatsministra Protektorátu Čechy a Morava), s bývalými židovskými vězenkyněmi koncentračního tábora, které se zde ocitly jen proto, že měly německy znějící příjmení.
Karola Frank se svým manželem Karlem Hermannem Frankem (vpravo) a kolaborantskými vůdci Protektorátu Čechy a Morava; ministr školství Emanuel Moravec (vlevo) a prezident Emil Hácha (zády k fotoaparátu).)
Na rozdíl od většiny nevinných obětí NKVD MUDr. Karola Blaschek-Frank ovšem nejen věznění ve zdraví přežila, ale v r. 1956 jí sovětské úřady umožnily odcestovat do NSR, kde si otevřela lékařskou praxi a shledala se i se svými ztracenými dětmi, které mezitím přijali do opatrovnictví příbuzní.
Když už jsem se zmínil o Karole Frankové, zastavím se aspoň krátce u její osoby už jen proto, že se její životní dráha právě v Kazachstánu zkřížila i s osudy naší rodiny.
Tato druhá manželka „Lidického kata“ K. H. Franka se narodila v r. 1913 jako Karola Blaschke(ová) v severočeském Mostě v dobře situované česko-německé rodině, otec byl ředitelem v jednom z uhelných dolů.
S o patnáct let starším Karlem Hermannem Frankem se seznámila v Praze na podzim 1938, v době, kdy studovala posledním rokem na lékařské fakultě německé univerzity. Zřejmě prostřednictvím svého otce, dr. Blaschka, s nímž zde Frank – ve funkci zástupce říšského komisaře pro sudetské území – opakovaně jednal.
S Karlem Hermannem Frankem se vzali 14. dubna 1940. V té době pracovala jako lékařka interní kliniky v pražské Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. Na rozdíl od Franka ovládala češtinu, byla jen řadovou členkou NSDAP a politicky se neangažovala.
Dodnes mimochodem kdekomu vrtá hlavou, co tuto krásnou a vzdělanou ženu mohlo přitahovat k postaršímu knihkupci z Lokte se skleněným okem.
Karola Franková (vlevo) a manželka italského generálního konzula Casta Carusa
Není divu, že řada badatelů je nakloněna věřit verzi, že za tímto nerovným vztahem stály intriky sovětské rozvědky, která vycítila již během Sudetské krize ve Frankovi potenciálního protagonistu nacistického režimu a využila agentku Karolu jako „krtka“ v nejužším vedení Protektorátu. Zatímco ona samotná vystupovala jako nejelegantnější ze všech německých paniček a byla ozdobou protektorátních společenských akcí, její bratr byl díky manželovu vlivu dosazen do úřadu Reichsprotektora. Díky tomu měla vskutku dokonalý přehled o veškerém politickém dění i osobním životě všech protagonistů protektorátní společnosti.
Zleva manželé Frankovi, Heydrichovi a Toussaintovi na koncertu z díla Heydrichova otce ve Valdštejnském paláci 26. května 1942 – den před atentátem na Reinharda Heydricha.
Veškeré úvahy o její údajné spolupráci se sovětskou rozvědkou zůstávají (a zřejmě i nadále zůstanou) jen na úrovni legend. Však dodnes se nepodařilo objasnit ani okolnosti únosu a dalšího osudu Raoula Wallenberga, jehož stopa rovněž končí v moskevské Lubjance.
O příčině a okolnostech pobytu Karoly Frankové v Sovětském svazu kolují všelijaké dohady a hypotézy. Podle některých byla údajně již od roku 1937 příslušnicí sovětské zpravodajské služby v hodnosti poručíka a dostala za úkol provdat se za K. H. Franka.
Faktem je, že v květnu 1945 byla spolu se svým mužem a dětmi zadržena americkou armádou u Rokycan v koloně vozů na útěku do amerického zajetí. Po zadržení v Rokycanech se prý identifikovala jako spojenecký důstojník, a požádala, aby byla předána Rudé armádě.
Následně byla převezena do Prahy na policejní ředitelství v Bartolomějské ulici, zatímco děti zůstaly s chůvou. Zde si ji měla převzít sovětská vojenská zpravodajská služba a koncem května 1945 byla odvezena na vojenské letiště poblíž Drážďan. Odtud byla přepravena do Sovětského svazu. V tzv. „Vnitřní věznici“ v podzemí moskevské Lubjanky strávila více než rok, načež byla odsouzena ke 12 letům pobytu v pracovním táboře (GULAGu).
Ve skutečnosti, že nebyla na území Československa ani obviněna, natožpak souzena, nýbrž převezena do Sovětského svazu, vidí badatelé (jako např. Václav Miko na stránkách své knihy České milenky nacistů) důkaz pro své tvrzení, že byla agentkou sovětské výzvědné služby a v Moskvě byla odsouzena za nedovolenou spolupráci s britskými výzvědnými službami.
Zda někdo z těchto badatelů viděl na vlastní oči zmíněný rozsudek, nevím.
Její osud v sovětském zajetí není zcela vyjasněn a je předmětem bádání historiků. Jisté je, že zbytek trestu strávila v Kazachstánu, v kengirském lágru GULAGu. Zde se mimochodem její životní dráha právě zkřížila s osudem mé tety Evženie, vězněné zde za údajnou „sabotáž“ spočívající k pokažení svěřeného traktoru, který jí byl direktivně přidělen ačkoliv neměla ani řidičák.
Ukrajinské vězenkyně
V GULAGu pracovala MUDr. Franková jako vězeňská lékařka a v roce 1954 se stala přímou svědkyní a účastnicí legendárního povstání v Kengiru. Během této masové vzpoury vězňů pomáhala ošetřovat zraněné a byla přítomna při brutálním potlačení vzpoury sovětskou armádou pomocí tanků v červnu 1954. Během tohoto masakru povraždili rudoarmějci na 700 vězňů, vesměs Ukrajinců, Litevců a Lotyšů. Včetně mé tety.
Své zážitky z Kengiru a celého období věznění v SSSR později popsala ve svých vzpomínkách. Jmenovitě epizodu jak pásy sovětských tanků drtily těla bezbranných ukrajinských děvčat v národních krojích, které si naivně myslely, že se nad nimi rudoarmějci slitují a zastaví své stroje.
V roce 1956, na základě smlouvy mezi Sovětským svazem a Německem o předávání válečných zajatců, byla Karola Frank propuštěna a vrátila se do Vestfálska v Západním Německu, kde se vrátila ke svému lékařskému povolání.
Skupina politických vězenkyň v táboře Kengir, kazachstánské filiálky sovětského gulagu. V poslední řadě vpravo Litevka Aleksandra Kišonaitė (Miknevičienė), která byla zatčena v květnu 1949.
---------------------------------------------
[1] V září 1943 sovětská vojska na několika místech překročila řeku Dněpr a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk Kyjev a Bílou Cerkev.
[2] Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), jejíž příslušníci jsou zjednodušeně označováni jako banderovci, byla ozbrojenou složkou Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), hlásající ideu samostatné Ukrajiny. Koncem války tyto jednotky bojovaly jak proti Rudé armádě, tak proti nacistům. Viz článek Banderovci: Pravý příběh Ukrajinské povstalecké armády.
[3] V průběhu operace trvající od 8. září do 28. října 1944 byla osvobozena Podkarpatská Rus.
[4] Viz В. Н. Земсков: „ГУЛАГ (историко-социологический аспект)“, in: Социологические исследования № 6-7, 1991). Některé zdroje uvádí až dvojnásobný počet.
[5] А. В. Латышев: „Фильтрация: судьба советских солдат и офицеров после плена“, in: Живая история. 2017. № 4 (22), str. 32-37.
[6] Podle údajů Ministerstva obrany RF z roku 2005 bylo během II. světové války zajato 4 559 000 sovětských vojáků. Podle německých dokumentů k 1. květnu 1944 byl počet sovětských zajatců 5 160 000 (jen během první fáze války v r. 1941 skončilo podle statistiky vrchního velitelství německé armády v německém zajetí přes 3 350 000 sovětských vojáků).
[7] Fakticky všichni okruženci a osvobození váleční zajatci procházeli speciálními filtračními tábory, kde byli prověřováni důstojníky NKVD. Systém filtračních táborů vznikl na základě rozkazu lidového komisaře obrany SSSR № 0521 z konce roku 1941, oficiálně jako prevence vůči průniku nepřátelských agentů.
[8] Konstantin Alexandrovič Čcheidze pocházel ze staré gruzínské šlechtické rodiny. Za ruské občanské války byl adjutantem velitele Kabardinské jízdní divize knížete V. A. Bekoviče-Čerkasského. V květnu 1945 byl v Praze zatčen sovětskými bezpečnostními orgány a odvlečen do SSSR. Do Československa se vrátil po desetiletém pobytu v sovětských koncentračních táborech v r. 1955. Podrobněji o jeho osobě viz F. R. Hrabal-Krondak: Cesta na konec světa a zpět, 3. díl, CAD Press, Bratislava 2022, str. 246-249.
[9] Sergej Nikolajevič Vojcechovský byl československý legionář a generál ruského původu. Dne 12. května 1945 byl zatčen v Praze komandem NKVD, a přestože byl československý občan, byl zavlečen do Sovětského svazu. Zemřel 7. dubna 1951 ve vězeňské nemocnici tábora Ozerlag v Tajšetském okrese na celkové vyčerpání organismu.
[10] Msgre. Augustin Vološin byl rusínský duchovní řeckokatolické církve, bývalý předsedou autonomní vlády Podkarpatské Rusi a poslanec československého parlamentu. V Praze působil jako profesor pedagogiky a psychologie na Ukrajinské svobodné univerzitě. V roce 1945 (po osvobození Prahy) byl sovětskou vojenskou kontrarozvědkou Směrš odvlečen do Moskvy, kde zemřel ve vězení údajně na infarkt.
[11] Viz např. Vladimír Bystrov: Z Prahy do gulagu aneb Překáželi. Praha 1999.
...
Doporučuji k tématu též následující videa:
Kořeny ruské kleptokracie v GULAGu
=============================================================
Všechny impertinentní otázky neználků k výše uvedenému tématu jsou dávno zodpovězeny v mých knihách, resp. v článcích:
Jak modřínový elixír zachránil život tisícům vězňů Norillagu, zapomenutý příběh z tajmyrského GULAGu
P.S.
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 500 mých známých, potažmo někdejších přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
------------------------------------
Doporučuji i mé další články
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Trumpovský zglajchšaltovaný „mír“ by byl kapitulací Ukrajiny i mezinárodního práva, cestou do pekla!
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
nebo Moje ALBUM „Historie komunismu a fasismu v obrazech“ na FB:
+
Viz též blog „Vánoční rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile“
& FB-alba „Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“
& „Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“
& https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1540003472706394&set=a.1527006040672804&type=3&theaterURČITĚ JE SMYSLUPLNĚJŠÍ VKLÁDAT DOKOLA TYTÉŽ KOMENTÁŘE A ODKAZY NA STEJNÉ ČLÁNKY A ZDROJE INFORMACÍ (jež představují studijní materiály min. na několik týdnů), než dokola vyvracet dávno vyvrácené lži a mystifikace, a polemizovat s bláboly a posměšky kremlobotů, frustrátů a zlomyslných trollů, kteří na „diskuzní fóra“ i tak chodí jen provokovat a anebo ukájet svou touhu po zviditelnění. Polemika s nimi je zbytečnou ztrátou energie, času i sebeúcty .
=========================================================
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autor na místech stalingradské bitvy (Volgograd)
Autor v ruinách věznice Kalargon / Tajmyr
...
Autorovy další rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
