Článek
Greta Neumannová utekla do vysněného Sovětského svazu se svým mužem významným německým komunistickým funkcionářem Heinzem Neumannem v roce 1933 poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. Místo toužebně očekávaného ráje je však čekal šok. Gretina manžela zatklo na jaře 1937 NKVD čili gestapo v sovětském provedení a na podzim téhož roku jej bolševici ve vykonstruovaném procesu odsoudili k trestu smrti a popravili. Paní Neumannová přišla na řadu na jaře v roce 1938, kdy ji zatkli a komunistická justice zcela bezdůvodně poslala na pět let do pracovního tábora, z nichž dva roky si odseděla v lágru v Karagandě.
Margarete-Buber Neumann
V roce 1940 pak Stalin vydal Hitlerovi asi pět set Němců, převážně komunistů vězněných v gulazích. Nemůže být přesvědčivějšího důkazu, že sovětský vůdce to myslel se spojenectvím s nacistickým Německem vážně. On obětoval lidi, kteří věřili socialistické myšlence a v dobré víře hledali v Sovětském svazu záchranu, jenomže netušili, že jednomu zlu sice unikli, ale druhému se poddali dobrovolně a to s nimi ještě navíc naložilo takto hanebně.
Němci si převzali své občany na mostě v Brestu Litevském a paní Neumannová skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Tam zažila další šok, všude mezi bloky bylo čisto, uklizeno a ve vězeňských barácích byly dokonce evropské splachovací záchody. Jejím prvním jídlem byl oběd a k němu sladká kaše s ovocem. Vězněné ženy pak ještě dostaly velkou porci bílého chleba, kus salámu, asi pětadvacet gramů margarínu a lžíci sádla. V špinavém sovětském gulagu si o něčem takovém mohla nechat jen zdát. Svým spoluvězeňkyním v nacistickém koncentráku řekla jasně: „Ravensbrück je proti gulagům zotavovnou.“
Samozřejmě, tohle bylo ještě na začátku války a později se situace v Ravensbrücku zhoršovala. Navíc i tady byly vězeňkyně terčem brutálních útoků surových dozorců, docházelo k masovému vyhlazování lidí, takže o procházku růžovým sadem samozřejmě nešlo.
Greta Neumannová si s většinou uvězněných žen rozuměla, s kým však nedokázala vyjít, byly zdejší komunistky. Ty ji nenáviděly, protože podle nich byla zrádkyně socialismu a trockistka. Tyto soudružky také svým chováním dokazovaly, že nacisté a komunisté toho mají hodně společného. Komunistky často patřily k táborovým kápům a mnohé z nich mlátily vězeňkyně stejně krutě jako nacističtí dozorci.
Závěrečný verdikt Neumannové je proto jasný, mezi komunistickými gulagy a nacistickými koncentráky prakticky neexistuje rozdíl! Není žádný důvod jí nevěřit a osobní svědectví bývají klíčová! Uznávám, že je třeba respektovat fakt, že paní Neumannová byla zavřena v Ravensbrücku, který nepatřil mezi nejhorší nacistické lágry. Kdyby byla vězněna ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, asi by mluvila jinak. To však nijak nesnižuje hrůzu sovětských gulagů, kde sice neexistovaly plynové komory, ovšem vězně, z nichž velká většina byli nevinní lidé, vraždila rudá moc jinými způsoby, hlavně nedostatkem jídla a přehnaně tvrdými pracovními normami. Filozofie gulagů byla taková, že vězeň má právo žít jen první dva měsíce, kdy z něj bylo potřeba dostat nadlidské pracovní výkony a pak už bylo jedno, co se s nim stane.
Margaret Neumannová válku přežila, z komunistických myšlenek byla nadosmrti vyléčena, vstoupila do CDU a do konce života v roce 1989 žila v západoněmeckém Frankfurtu nad Mohanem. Ve svých knihách podala svědectví o poměrech v sovětských a německých lágrech i podstatě totalitních systémů. Svým svědectvím o hrůzách gulagů podpořila před soudem v roce 1949 ruského emigranta Viktora Kravčenka, který byl francouzským komunistickým tiskem lživě obviněn, že pomlouvá Sovětský svaz.Její vystoupení bylo klíčové, protože zásluhou její výpovědi Kravčenko proces vyhrál.
Celou tu dobu veřejně odhalovala skutečnou pravdu o Sovětském svazu, že socialistický režim tamních bolševiků není žádným rájem na zemi, ale ve skutečnosti je to ztělesnění teroru a zla.
To koneckonců dokazuje ve své knize Rusko plné křížů i Alexandr Jakovlev, který uvádí, že sovětský komunistický režim se nezastavil ani před násilím na dětech. A peklo zde nebylo jenom v gulazích, ale i ve vyhnanstvích, jak o tom píše Viktor Ivanovič Pankov z Ťumenské oblasti, jehož rodinu bolševici násilím deportovali do Tobolska. „Bylo nás v rodině sedm…Potom nám určili jako místo k pobytu vesničku Sovětská, což je 70 kilometrů západně od Tobolska. Žili jsme v dřevěných barácích. Velice mnoho rozkulačených, obzvlášť dětí a starců zemřelo hlady a zimou. Neměli jsme dětství ani mládí, hladověli jsme, jedli mech a lipové listy, chodili jsme v laptích a podomácku spíchnutých šatech.“ Čili v SSSR se v mnoha případech podmínky v gulazích nelišily od tzv. vypovězení na přikázané místo pobytu. On celý Sovětský svaz byl jeden velký gulag a to bylo horší než v hitlerovském Německu.
Zdroje:
Zajatkyní Stalina a Hitlera, Margarete-Buber Neumannová, Lukáš a syn (Barrister&Principal), Brno 2011
Rusko plné křížů, Alexandr Jakovlev, nakladatelství Doplněk, Brno 2008
