Článek
Je z toho ostrý mezinárodní spor mezi Rakouskem a Polskem. Polský král Jan III. Sobieski měl velký podíl na záchraně Vídně před osmanskými nájezdníky v roce 1683. Jim vedených zhruba 20 000 polských vojáků včetně elitních jízdních husarů přispěchalo městu na pomoc a výrazně se podílelo na rozdrcení krutého nepřítele, který metropoli na Dunaji hrozil zničením. Přesto však sochu v místě vítězství na vrchu Kahlenbergu mít nemůže.
Polský král Jan III. Sobieski
Vedení vídeňské radnice to podle webu aktualne.cz zdůvodňuje tím, že nově vznikající památníky by měly odpovídat současnému historickému kontextu a v tomto případě tak tomu prý není. Nedávno se k tématu vyjádřila poslankyně zemského sněmu a zároveň městská radní za rakouské socialisty Aslıhan Bozatemurová. Ve svém příspěvku na Facebooku uvedla, že památníky by měly „představovat historický kontext různorodě a vyváženě“ a nesmějí se stát „nástrojem, který připravuje půdu pro diskriminaci a vylučování“.
Tohle je ovšem nesmyslné a přesně to vystihl ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný v komentáři na webu Neviditelný pes, „Nikdo rozumný přece nebude na základě více než 300 let staré události vyvolávat vůči někomu nenávist. To je to samé, jako kdyby někdo tvrdil, že památníky obětem nacismu vyvolávají nenávist vůči nynějšímu Německu. Jde o vzpomínku na člověka, který má výrazný podíl na záchraně rakouského hlavního města před hrozným nepřítelem.“
Připomeňme si tehdejší dobu. Jak uvedl web stoplusjednicka.cz, 14. července 1683 přitáhli Turci k hlavnímu rakouskému městu a vyzvali posádku ke kapitulaci, což její velitel polní maršál hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg rázně odmítl. Po osmi týdnech krutých bojů však začínala být situace obránců tísnivá. Řádila mezi nimi epidemie, vojáci postižení těžkými vodnatými průjmy nebyli schopni udržet zbraň a jejich řady nebezpečně řídly. Počátkem září již činil počet bojeschopných mužů na hradbách Vídně asi 4 000 a osud města visel na vlásku.
V tu chvíli se však již blížila k těžce zkoušenému městu pomoc. Tvořily ji vlastní císařské oddíly, k nim se postupně připojovala vojska dalších německých států a nakonec polská armáda pod velením krále Jana III. Sobieského. U Tullnu překročila spojenecká vojska v počtu asi 67 000 mužů Dunaj a pod velením polského krále zahájila postup na pomoc obležené Vídni. Ve dnech 12. - 14. září 1683 pak spojenci rozdrtili osmanské dobyvatele a zahnali je na útěk. Na tomto úspěchu měl lví podíl právě razantní útok polských husarů, který prolomil nepřátelské obranné linie. Vídeň tak byla zachráněna před krutým osudem, který ji v případě dobytí osmanskými nájezdníky hrozil. Můžeme zůstat i na našem území, smutné zkušenosti s osmanskými nájezdy má z tehdejší doby též jihovýchodní Morava, kdy Turci zde vypalovali vesnice, kradli úrodu na polích, obyvatelstvo vraždili či odvlékali do otroctví.
Vídeň proto má polskému králi Janu III. Sobieskému zač děkovat, za svoji existenci. Je to samozřejmě záležitost vedení města a jeho obyvatel, avšak odpor proti této soše je z hlediska historických reálií nepochopitelný. Je to projev přehnané politické korektnosti, abychom se náhodou někoho nedotkli. Zdá se však, že tímto syndromem trpí jen západní společnost, jiní tento problém jaksi nemají.
Zdroje:
