Článek
S ohledem na vžité vúmlovské stereotypy mnohým z vás zřejmě přijde uvedený titulek jako protimluv, logický nesmysl, hlavně pokud jde o přívlastek „odvěká“. To je ovšem zaviněno tím, že v mysli většiny z nás dříve narozených přežívá stará zavádějící, bolševická terminologie (marx-leninské zmatení pojmů či orwellovský "newspeak").
V bolševické terminologii reprezentoval pojem „reakce“ či „reakční síly“ prostě „zbytky starých vykořisťovatelských tříd z řad buržoazie, katolického kléru, nepracující inteligence, kulaků a živnostníků, usilujících o návrat ke starým pořádkům a obnovu kapitalistických poměrů“ (čti odpůrce zvůle lumpenproletariátu, bezpráví a revolučního násilí), zatímco komunisté podle ní představovali „revoluční předvoj dělnické třídy“ či „společenskou avantgardu, předvoj nové, vyšší civilizace“, a komunistický režim byl prezentován jako „nový řád“.
Jenže o jaký „nový řád“ v podání bolševiků šlo?
Ve skutečnosti byl pravý opak pravdou. Pokrokovost komunistického režimu se zračila jenom v jeho sloganech. Reálně šlo o režim reakční v plném smyslu toho slova (tj. zpátečnický), uvrhující celý národ do otroctví fyzického i duchovního. (Však již v r. 1921 i ruský revolucionář Alexander Berkman, zprvu velký obdivovatel bolševické revoluce, konstatoval, že „samotný režim bolševiků a komunistický stát představuje ničím nemaskovanou tyranii, reakční režim, který je největší a nejnebezpečnější kontrarevolucí“.[1])
Zatímco západní společnost byla v době bolševické revoluce na nejvyšším stupni společenského uspořádání, parlamentní demokracie, a postupně směřovala k liberalismu (který mimochodem všechny totalitní ideologie považují málem za sprosté slovo), v Rusku byl vítězstvím bolševiků nastartován proces opačný.
Směřování Ruska a Evropy
Jakmile se zmocnili vlády, začalo se Rusko fakticky vracet do hluboké minulosti. Stávající autokratický režim byl nahrazen režimem totalitním. Tím, že si tzv. sověty přisvojily kompetence vlády i dumy uvrhly Rusko ne jen do období předparlamentního, resp. předstolypinského, ale dokonce do období existence opričniny (skrze kterou Ivan Hrozný zavedl absolutistický režim).
Právě období opričniny je asi nejpřiléhavější analogií bolševického režimu. Ten totiž hned v úvodu nahradil Dumu, která byla vytvořena po ruské revoluci v r. 1905, jakousi obdobou kozáckých shromáždění, tzv. Všeruským sjezdem sovětů, do kterého byli jednotlivými sověty delegováni prověření zástupci, tvořící pouhou stafáž ÚV Komunistické strany. Jelikož se však Všeruský sjezd scházel jen dvakrát ročně, bolševickou obdobu dumy fakticky představoval 200 členný Všeruský výkonný výbor sovětů, obdoba někdejší Bojarské dumy, poradního sboru ruských carů v letech 1547-1711, složeného ze zástupců feudální aristokracie.
Souběžně s posilováním Stalinovy pozice diktátora, byla i ona „Bojarská duma“ neboli Všeruský výkonný výbor sovětů a jeho následnické instituce (od r. 1923 Ústřední výkonný výbor Sjezdu sovětů SSSR, od r. 1936 prezidium Nejvyššího sovětu) degradovány na operetní ansámbl, jehož poslání – i vliv na politiku státu – odpovídaly úkolu roztleskávaček na stadionu.
Aby si tito statisté nedělali přílišné ambice, byla jim jejich role neustále připomínána čistkami v jejich řadách (např. i 6 z 9 členů předsednictva ÚVV v období 1923-36 skončilo na popravišti, stejně jako 2 z jeho 3 tajemníků a 7 dalších funkcionářů).
V polovině 20. let již skutečná moc přešla na Politbyro ÚV KSSS a poté, co i odtud Stalin odstranil všechny vzpurné funkcionáře a nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví[2], byla završena proměna pseudofederativní kvazirepubliky v totalitní autokracii.
Stalinismus žije dál v srcích Stalinových pohrobků
V následujících letech se Vůdce obklopil jen naprosto oddanými nohsledy bez mocenských ambic. I tak dal občas některého z členů politbyra zastřelit, aby strach stmelil kolektiv.[3] Tak, jako si předtím vyčistil cestu do Kremlu likvidací poloviny bolševického vedení (14 z 26 členů ÚV z r. 1917 bylo popraveno, zavražděno anebo dohnáno k sebevraždě).
Jak může režim, který vytvořil centralizovaný totalitní stát, založený na teroru a všemocné tajné policii, jenž nejen, že od předchozího samoděržaví převzal systém útlaku a represí, ale ještě jej zdokonalil a rozšířil o útlak duchovní a zbavení práva na soukromé vlastnictví i svobodný pohyb, vrhaje tak vlastní národ do éry nevolnictví a otrokářství, označit stoupence parlamentní demokracie za reakcionáře, tedy zpátečníky?
Bolševický režim nejen že zavedením cenzury tisku a zákazem politických stran[4] vrátil Rusko o desetiletí nazpět, do období, kdy bylo na prahu konstituční monarchie, ale znárodněním průmyslu, popřením práva na soukromé vlastnictví[5] a zestátněním klášterů, ničením relikvií, konfiskací ikon a bohoslužebných předmětů a vražděním duchovních[6] uvrhl ruský národ nazpět do barbarského období, kdy úpěl pod mongolským jhem[7]. Přičemž ani Mongolové mimochodem v Rusku nezasahovali do náboženského života[8] a nedopouštěli se takových ukrutností, jako sovětští čekisté (samozřejmě, s výjimkou trestných výprav vůči vzpurným panstvím, odmítajícím odvádět tribut či tzv. "vychod").
Na rozdíl od americké a západoevropské liberální demokracie, která má kořeny v evropském osvícenství a klade důraz na osobní svobodu jednotlivce zajištěnou pouze minimálními státními zásahy[9], základem reakčního (zpátečnického) bolševického režimu bylo naopak pohrdání individualitou a osobní svobodou a její potlačovaní brutálním způsobem ve jménu státu, personifikovaného všemocným tyranem a jeho kamarilou, resp. malou kastou nadlidí stojící nad zákony.
Tolik ohledně zmatení pojmů.
A nejde jen o pojmy a minulost.
Za posledních 100 let jako by se v postavení a charakteru Ruska nic nezměnilo.
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
Dnes je totiž Moskva nejen Mekkou Gottwaldových pohrobků, potažmo lumpenproletářů všech zemí jako je Socialistická solidarita nebo Levá perspektiva, ale – pro někoho možná paradoxně – i pohrobků Hitlera, Horthyho, Mussoliniho, Degrella, Quislinga, Franca, Mosleye či Tisa. Však mají na co navazovat, viz někdejší sovětsko-nacistické spojenectví i historická ideologická spřízněnost.
Představitelé všech ultrapravicových hnutí, evropská „hnědá internacionála“ vzhlíží k Moskvě jako k onomu pověstnému Třetímu Římu.
Není divu.
Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85 000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě.[10]
nove_rusko_201901 (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět)
Jestliže někomu připadá 85 000 neonacistů jako marginální socio-politická skupinka (vycházeje z irelevantního odkazu k poměru vůči ostatní populaci), pak bych rád poukázal na skutečnost, že
1) v r. 1917 představovali Leninovi stoupenci rovněž zanedbatelnou skupinku v poměru k počtu obyvatel Ruské říše. Bolševickou „Starou gardu“ – členstvo SDDSR(b)[11] tehdy tvořilo pouhých 23 600 členů.
2) je rovněž nutno vzít v potaz, že potenciální zálohou a rezervoárem nových členů aktivních neonacistických a fašistických organizací jsou oficiální nacionalistické strany čítající statisíce členů a disponující potenciálem několika desítek milionů voličů a sympatizantů.
Mezi nejaktivnější organizace ruské černorudé fronty patří Ruská národní jednota (RNE), Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Rodina (Vlast), Ruská pravoslavná armáda, Slovanský svaz, Nacionálně-revoluční fronta, Nacionálně bolševická strana, Pamjať, Bílá legie, Černá sotňa, Severská aliance, Sláva Rusku, Fronta národní spásy a Lidově-nacionální strana …. a s řadou z nich jsou ideově i personálně spřízněni třeba také nechvalně známí Noční vlci, kteří se těší nepokryté podpoře Kremlu i samotného Vůdce.
Vlajka_rf&lebka
Takto vypadá šíření a obrana „ruských tradičních hodnot“ a "duchovních tradic"! Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii? :
Mekka (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět)
Ostatně, pomineme-li Stranu růstu[12], jejíž program se liší od idejí Jednotného Ruska jen v dílčích pohledech na formy rozvoje ekonomiky (ani v nejmenším však nikoli v otázkách zahraniční politiky), a pár obskurních spolků, najdeme nakonec na ruské politické scéně jen jedinou výrazně demokratickou stranu, která má aspoň jakýsi voličský potenciál, a tou je Jabloko.
Tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) „učit se, jak zakroutit krky buržujům“, dnes tam putují z celého světa i náckové a tálibové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit nenáviděnou EU a NATO.
Však čestný (polosrbský) „noční vlk“ Jaroslav Foldyna otevřeně přiznává ideovou spřízněnost mezi všem odnožemi protidemokratické světa: https://www.forum24.cz/rusky-kolaborant-foldyna-z-spd-politoval-krvave-diktatory-chteli-pry-to-nejlepsi-pro-svuj-lid ! byť navenek se tato jeví jako absurdní.
Je potom nabíledni, že není žádnou náhodou, jsou-li nejhlasitějšími podporovateli a obhájci putlerovského imperialismu – vedle Vyvadilových „Přátel Ruska“, „Veľké národné a proruské koalície“ a partají typu SPD, KSČM nebo KSS – koalice nacionalistických uskupení jako Evropská národní fronta (ENF), Aliance pro mír a svobodu (APF), Euronat, Europa Terra Nostra anebo Světové národně-konzervativní hnutí (WNCM)[13], zastřešující ultrapravicové a neofašistické organizace Evropy jako je Národní fronta Marine Le Penové, britská Strana nezávislosti (UKIP), Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, maďarský Jobbik, řecký Zlatý úsvit, britská Strana nezávislosti Nigela Farageho, polská Falanga nebo Zmiena, portugalská Národní strana obnovy (PNR), Srbská radikální strana Vojislava Šešelja, španělské Republikánské sociální hnutí (MSR), italská Fiamma Tricolore a Forza Nuova, švédští Národní demokraté, belgická Národní fronta, Alternativa pro Německo, Syrská sociálně-nacionalistická strana, americká Liga Jihu a Kotlebova Ľudová strana anebo česká uskupení jako Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) Tomáše Vandase, spolek Hej Občané! Žarka Jovanoviče, Národní demokracie Adama Bartoše , Foldynův obskurní pravoslavný Řád svatého Konstantina (a Heleny) a Permanova Alternativa pro Česko[14].
A zřejmě jen málokdo se mnou nebude souhlasit v tom, že v případě výše uvedených organizací a stran, vyznačujících se vesměs xenofobií, antisemitismem a pohrdáním demokratickým principy, jde o jednoznačně „reakční síly“.
Stejně jako v případě moskevského patriarchátu pravoslavné církve (prolezlého bývalými agenty KGB) a „obrozeného“ komunistického hnutí, jehož jediným snem je zlikvidovat prohnilou demokracii a strhnout vývoj nazpět k „diktatuře proletariátu“.
Patriarcha Kirill, bývalý agent KGB
A propos, jsem sice ochoten věřit, že nám – aspoň ve střední Evropě – dnes snad opravdu nehrozí znovuzřízení komunistických koncentračních táborů, ostnaté dráty na hranicích, zavedení výjezdních doložek a všeobecné pracovní povinnosti (hlavně však díky tomu, že někdejší nomenklaturní kádři a pohlaváři StB přesedlali na byznys a nehodí se jim do krámu restaurace někdejšího reál-socialismu).
Zkušenosti z Ruska či Běloruska (ale i z demokratických zemí, kde vystrkuje stále drzeji růžky ruská pátá kolona) však ukazují, že i dnes se lze obávat hrubých zásahů do občanských svobod, včetně represí vůči opozici (byť dnes pro nás v EU nepředstavitelných), dostane-li se k moci fašizoidní kleptokracie, ignorující demokratické principy a vymaněná zpod aspoň nominální kontroly mezinárodního společenství.
Slovy Garry Kasparova: například „když mafiánský stát v čele s Putinem jako capem di tutti capi (bossem všech bossů) přejde od ideologicky agnostické kleptokracie k používání nestydatě fašistické propagandy a taktiky, i dávno zapuzené strašidlo jaderné katastrofy se vrací na scénu…”[15].
Zároveň nemám ovšem nejmenších pochyb o tom, že naši zatvrzelí stalinisté – obdivovatelé Kima, Stalina, Gottwalda a Che Guevary − jako naše rudá ježibaba Semelová, s. Skála či s. Grebeníček, jsou kdykoliv ochotni zaprodat republiku Ruskému impériu a dosud si nenechali zajít chuť vypořádat se s buržuji (čti s opozicí, potažmo "demokratickými výstřelky") po čekisticku … a není vůbec jejich zásluhou, že k tomu zatím neměli možnost.
Postovětské reminiscence
Být komunistou ve 21. století, totiž neznamená hlásit se k nějaké určité politické orientaci, je to projevem patologického psychického defektu, paranoidního nazírání světa, anebo asociálním postojem deprivanta realizujícího se negativním způsobem.
I Magda Goebbelsová byla schopnější sebereflexe než Zjuganov (nebo bába Semelová se Skálou, Gospičem a Filipem), jestliže prohlásila: „My, elita třetí říše, musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a s jinými národy jsme jednali s nesmlouvavou krutostí. Za to se nám vítězové tvrdě pomstí. Všichni ostatní mají právo žít, my ne. Selhali jsme.“ (M. Goebbelsová, březen 1945).
Dnešní Krasnojarsk 0c06136990_resize
Dnešní stalinisté nejsou žádní pomýlení idealisté, blouznivci, nýbrž zatvrzelí sektáři, naprosto imunní vůči logickým argumentům i historickým faktům; satanisté obdivující a uctívající zlo. Proto jsou nepoučitelní. Proto jsou spíše objektem pro psychiatra či démonologa, než partnerem k diskuzi.
Stalinismus
Nebezpečí recidivy totalitarismu (v Rusku pod rudým stalinistickým praporem) nebude nikdy zcela zažehnáno, neboť, jak prohlásil Winston Churchill: „Komunismus je vzpoura méněcenných“ ⎼ a protože těch neschopných a neúspěšných bude vždy více než schopných a úspěšných, mesiášské ideologie a hlasatelé rovnosti (Království Božího a beztřídní společnosti) budou mít vždy dostatek stoupenců očekávajících zázračné vyřešení svých existenčních problémů. Obvykle na úkor té šťastnější společenské skupiny.
NeoStalinismus
Právě zde, v Rusku, kde stále intenzivně přežívá ona morbidní nostalgie za Sovětským svazem a stalinistická Komunistická strana RF je druhou nejsilnější parlamentní stranou[16], si nebezpečí uvědomuji o to intenzivněji.
Ona, zdánlivě neškodná, postsovětská nostalgie se totiž může pod vlivem ideologického brainwashingu ze stavu patogeneze kdykoliv rozvinout v morovou epidemii.
Není divu, že členy výše uvedených obskurních organizací ruské hnědorudé aliance vidíme v řadách ruských okupačních jednotek a teroristických band, které páchají genocidu ukrajinského národa, i mezi mužstvem žoldnéřské Vagnerovy armády v Africe či Sýrii!
Syntézou bolševické a fašistické ideologie vznikl nový zrůdný hybrid - rašismus.
Leninismus a Stalinismus nečiší v Rusku jenom ze zdí a pomníků
Memento Stalinismu na ruském dětském hřišti
------------------------------------------------------------------
[1] Alexander Berkman: Kronstadt Rebellion. Der Syndikalist, Berlín 1922.
[2] Ze 7 členů politbyra zvolených v r. 1924 nepřežil kromě Stalina Velkou čistku ani jediný. Michail Tomskij během procesu v r. 1936 raději spáchal sebevraždu; Nikolaj Bucharin, Lev Kameněv, Alexej Rykov a Grigorij Zinovjev byli následně popraveni v letech 1936-38. Lev Trockij, který zatčení unikl útěkem, byl r. 1940 zavražděn v emigraci agentem NKVD. (Během Velké čistky v letech 1936-1938 bylo popraveno zhruba 700 000 režimu nepohodlných lidí.)
[3] G. Ordžonikidze †1937, Jan Rudzutak †1938, V. Čubar a S. Korirov †1939.
[4] Po revoltě r. 1905 byla v Rusku legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva.
[5] Jedním z prvních kroků bolševického režimu vedle znárodnění průmyslu, bank a zemědělské půdy byl dekret o konfiskaci veškerého zlata nacházejícího se v soukromých rukou.
[6] Jen v roce 1918 byly zastřeleny 3 000 kněží.
[7] 1223-1480.
[8] Pravoslavní duchovní byli dokonce zvýhodněni tím, že nemuseli platit daně.
[9] Klasický liberalismus hovoří o potřebě minimálního státu, ve kterém je úloha státu omezena pouze na ochranu jedince před ostatními. Nejdůležitějším znakem klasického liberalismu je víra v negativně vymezenou svobodu, která tvrdí, že jedinec je natolik svobodný, nakolik ostatní nezasahují do jeho života.
[10] Např. NSDAP měla v r. 1925 pouze 27 tis. a v r. 1927 zhruba 72 tis. členů; KSČ měla v r. 1931 jen 40 tis. členů a v r. 1938 zhruba 70 tis..
[11] Předchůdkyně pozdější VKS(b) a KSSS.
[12] Партия Роста
[13] Není žádnou náhodou, že k založení Světového národně-konzervativního hnutí (WNCM) došlo právě během mezinárodního neonacistické konference konané v r. 2015 v Petrohradě pod patronátem ruské ultrapravicové strany Rodina (Vlast).
[14] Partnerská organizace mládežnické odnože Putinova Jednotného Ruska.
[15] Garry Kasparov: Zima přichází / Proč je nutné zastavit Vladimira Putina a nepřátele svobodného světa. Jota, Brno 2016.
[16] V posledních volbách získala KS přes 7 milionů hlasů, těsně následována Žirinovského fašizoidní LDPR.
„postsovětská nostalgie“ (Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět)
Postovětské reminiscence (Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět)
============================================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (str. 398-403)
PODROBNOSTI:
-----------
O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
-----------
TÉMATICKÉ WEBY A VIDEO DOKUMENTY:
https://argumentua.com/stati/kharbintsy-kak-chekisty-rossii-do-sikh-por-skryvayut-massovye-repressii
................... a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
