Článek
Je trapné, jestliže se někdejší kolaboranti s bývalou okupační mocí, potažmo jejich potomci, pokoušejí zlehčovat, bagatelizovat lví podíl USA (a západních Spojenců obecně) na porážce nacismu / fašismu! Přitom odpočítáme-li znovudobytá (či nově nabytá) teritoria SSSR, je jasné i z letmého pohledu na níže uvedenou mapu, že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!
mapa_osvobozeni_evropy_def1
Faktem je, že Sověti pod pláštíkem „osvobozování“ jen realizovali svůj choromyslný sen o světovládě a bez ohledu na oběti rozšiřovali své impérium.
Přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska, Jugoslávie i Řecka:
Letecké operace západních Spojenců v Evropě v letech 1941-1943
Letecké bitvy 2. světové války nad českým územím
Letecké bitvy nad územím Protektorátu Čechy a Morava jsou opomíjenou kapitolou 2. světové války, neboť v poválečných letech a v komunistickém Československu nebyla ochota a vůle zabývat se bojovým úsilím spojeneckého letectva. Na konci 2. světové války přitom umíraly nad naším územím stovky Američanů, kteří dělali masivní nálety na nacistické cíle.
15th USAAF - 15. americká letecká armáda
Na útocích na tzv. palivové cíle (např. rafinerie v Záluží u Mostu, Kolíně, Pardubicích a Ostravě), komunikační uzly (hlavně nádraží) a zbrojovky (v pražských Vysočanech, v Brně a především v Škodovy závody Plzni) se podílely stroje všech tří amerických leteckých armád, které operovaly v Evropě: 8th Air Force, která měla základny ve Velké Británii, 15. letecká armáda (15th USAAF) startující z Itálie, a 9th Air Force rozmístěná ve Francii, Belgii, Nizozemí a Německu, která byla určena k přímé nebo nepřímé podpoře amerických pozemních sil v západní a střední Evropě.
Na jaře 1945 výrazně stoupla aktivita hloubkových stíhačů amerického letectva (nebo také hloubkařů či kotlářů). Přilétali v podstatě každý den a s rostoucí intenzitou útočily na pozemní cíle, a ochromovaly tak nejen válečnou mašinérii, dopravu a hospodářství, ale v podstatě každodenní život obyvatel českých zemí. Dochované dálnopisy, hlášení a telegramy dokládají desítky útoků na letiště Luftwaffe, železniční nádraží, nákladní i osobní vlakové soupravy, automobily nebo povozy. Podle Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu bylo v Čechách zničeno na zemi asi 300 německých letadel.
Ztráty však při nich utrpělo i americké letectvo, útoky stály život 700 amerických pilotů, kteří zahynuli při zřícení svých letounů nebo je čekal ještě horší osud — po přistání na území Sudet s většinově německým obyvatelstvem se stali oběťmi násilí, v některých případech i v podobě lynče. Podrobnosti o jejich smrti se příbuzní často ani nedozvěděli a o jejich osudech se v Československu mlčelo až do roku 1989. …
Na útocích se podílely stroje všech tří amerických leteckých armád, které operovaly v Evropě: 8th Air Force, která měla základny ve Velké Británii, 15. letecká armáda (15th USAAF) startující z Itálie, a 9th Air Force rozmístěná ve Francii, Belgii, Nizozemí a Německu, která byla určena k přímé nebo nepřímé podpoře amerických pozemních sil v západní a střední Evropě.
Zbraně ze vzduchu
Spojenecké letectvo britských a amerických perutí „special duty“ dodalo v letech 2. světové války vzdušnou cestou 10 485 tun vojenského materiálu francouzským odbojářům a 13 659 tun jugoslávským partyzánům. Do Řecka letecky přišlo „jen“ 5 796 tun. Na předposledním místě pomyslné evropské odbojářské tabulky bylo vzdálené Polsko. Přesto do něj během války odstartovalo 858 letounů, z nichž 483 se podařilo provést výsadek parašutistů či zbraní. Do Polska bylo od února 1941 do prosince 1944 vysazeno 351 parašutistů a 670 tun vojenského materiálu, z čehož se však jen 443 tun dostalo do rukou polského odboje. Nejhůře na tom byl však s pouhými 65,6 t shozeného vojenského materiálu odboj v českých zemích.
Složitá problematika leteckých shozů zbraní a vojenského materiálu českému nekomunistickému odboji patří dodnes k stále jen velice povrchně a nedostatečně analyzovaným kapitolám dějin našeho odboje. Pro většinu historiků je to možná dané tím, že považují toto téma za marginální, přestože od prosince 1944 do května 1945 vysílal londýnský rozhlas téměř dvě stovky hesel, avizujících lety se zásilkami zbraní českému odboji, ale z různých důvodů se jich podařilo přijmout jen pouhých 10 %!
Za této situace potom ovšem nedělalo po válce komunistickým demagogům žádnou velkou práci zahořklé nekomunistické odbojáře, orientované dosud na Benešovu exilovou vládu, přesvědčovat o tom, že za neúspěchy leteckých operací jsou „intriky Západu, který tím tlumil revoluční nadšení pracujícího lidu“. To potom usnadnilo v dalších letech také práci komunistickým historikům, když se nemuseli zabývat rozborem skutečného pozadí neúspěchů leteckých dodávek zbraní do českých zemí západními spojenci a mohli převzít líbivé argumenty stranických propagandistů.
Zdroj: http://www.vhu.cz/zbrane-ze-vzduchu/
Americké bombardéry nad Zlatými Horami
V předposledním roce 2.sv.války, kdy spojenci otevřeli druhou frontu vyloděním v Normandii, bylo jisté, že se válka blíží ke svému konci. Trvalo však ještě 11 měsíců, než bylo učiněno zadost nacistickému běsnění v Evropě. Město Zlaté Hory, tehdy Zuckmantel, nezažilo válečné vřavy, pár výstřelů snad padlo na konci války s příchodem Rudé armády. Místní muži byli v počátečních letech války naverbováni do německé armády, bojovali převážně na východní frontě, kde většina z nich položila životy za svého vůdce. Ale bylo tomu i jinak. Např. Emil Ronge, byl strojníkem na německém bitevním křižníku Scharnhorst. Smrt ho zastihla spolu s dalšími německými námořníky v chladných vodách Severního moře v prohraném souboji proti britské bitevní lodi Duke of York 26.12.1943. Dalšího rodáka Herberta Schönwaldera zavlekl válečný osud na křídlech německé Luftwaffe do Itálie, kde byl 16.10.1943 spojenci sestřelen. Bylo to v den jeho 22 narozenin. Emil Hein, jehož otec byl majitelem restaurace v Dolním Údolí (dnes Hotýlek U Pekina) padl v zimě 1942 u Stalingradu, bylo mu 19 let….
V roce 1944 chemičky a rafinérky Třetí říše v Horním Slezsku byly schopny produkovat tisíce tun syntetického benzínu. Proto velení spojeneckých vojsk rozhodlo o destruktivních náletech na tyto cíle. Úkol spadl na bedra americké 15. letecké armády USAAF. Ze základny Foggio v Itálii bylo provedeno od 7.7. do 26.12. 1944 celkem 17 náletů na rafinérie u Blechhammer, Heydebreck a Odertal. Dnes se jedná o polská města Blachownia Ślaska, Kiededrzyn Koźle a Zdiezsowice. K náletům na tyto rafinérie využívaly americké bombardéry B-17 a B-24 prostor Jeseníků, ve kterých se nacházely čtyři otočné body I.P. (Initial Point), před vlastním náletem na rafinérie. Tyto otočné body byly stanoveny nad městy Zlaté Hory, Vrbno p. Pradědem, Město Albrechtice a Krnov. Nad těmito body se svaz bombardérů přeformoval z letové formace na formaci bojovou. Po přeletu nad pozicemi protileteckého dělostřelectva – flaku a shození bomb na rafinérie, provedl svaz úhybný manévr ke zformování do letové formace a vracel se zpět do Itálie.
Zdroj:
http://zlatehory.cz/americke-bombardery-nad-nbsp-zlatymi-horami/d-306708
Letecká bitva nad Bílými Karpaty (USAAF):
Letecké operace Američanů na jihu Evropy probíhaly po přesunu jednotek na italské základny v prosince 1943 v rámci nově vytvořené 15. letecké armády (15th USAAF, vznikla k 1. listopadu 1943). Její velitelství bylo 1. prosince 1943 přesunuto do italského města Bari. Velitelem byl generálmajor James H. Doolittle (proslavil se odvážným odvetným bombardování Tokia v odpovědi na přepadení Pearl Harboru Japonci v roce 1941). Tato letecká armáda měla následující strategické cíle v rámci strategie CBO (Combined Bomber Offensive):
V dosahu 15. letecké armády zničit nepřátelské stíhače jednak ve vzduchu (tím, že je bombardéry, letící ke svým cílům, vylákají k boji), jednak na zemi (bombardováním letišť).
Podílet se na ničení německých závodů na výrobu letadel a balonových baráží), rafinerií, gumáren, muničních závodů, ponorek a jejich základen a dalších cílů vybraných pro CBO.
Podporovat pozemní jednotky operující v Itálii zejména ničením komunikačních cílů na italském území, hlavně poblíž Brennerského průsmyku a rakouských hranic (mosty, nádraží, silnice, apod.).
Později byly stanoveny další cíle souvislosti s vyloděním spojenců v jižní Francii v srpnu 1944.
Po přesunutí do Itálie se výrazně zvýšil dosah spojeneckých letounů. Na stojánkách letišť kolem jihoitalského města Foggia byly od prosince 1943 připraveny stovky amerických bombardérů B -17 Flying Fortress, B -24 Liberator společně s britskými Halifaxy, Lancastery, Wellingtony. Kolem letišť se ve stanových táborech ubytovaly posádky letounů. Piloti, navigátoři, bombometčíci, rádio operátoři, palubní mechanici i střelci. Den co den vzlétaly desítky, stovky strojů k plnění svých bojových úkolů a zasahovaly rafinerie i závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, Slezsku, Rumunsku, v protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku. Den co den se některé z nich ani jejich posádky na italské základny nevracely.
...................
Zdroj: http://www.leteckabitvakarpaty.cz/bitva/15-usaf/
----------------------------------------------
Chronologie letecké války 1939-45
říjen 1940 — květen 1942 První neúspěšné pokusy RAF o bombardování Škodových závodů v Plzni
25. — 26. 10. 1942 Bombardování pardubického letiště (pilot Leo Anderle, při vysazení paraskupiny Antimony)
27.—28. 10. 1940 Bombardování Mostecka letounem RAF
16.—17. 4. 1943 Další neúspěšný pokus RAF o bombardování plzeňské Škodovky. Zničena psychiatrická léčebna v Dobřanech
22. 2. 1944 První ztráty 15th USAAF nad územím Československa
12. 5. 1944 Útok na rafinerii v Mostu — první ztráty 8th USAAF nad územím Československa Od 12. května 1944 se pokusila 8. letecká armáda zničit německý průmysl na výrobu pohonných hmot. Proto zahájila sérií náletů, jež vstoupily do historie jako tzv. Bitva o benzín (Battle of Fuel). Cílem se staly i některé rafinérie na území Čech-např. petrochemický závod Sudetenlandischen Treibstoffwerke (STW) u měst Záluží a Most. 7. 7. 1944 První velké boje nad Moravou (15th USAAF) – Letecká bitva nad Hodonínskem 7. července 1944 se rozpoutaly nad okresem Hodonín urputné vzdušné boje. V tu dobu opět zaútočila 15.letecká armáda na rafinérie v Blechhammeru a v Odertalu v Horním Slezsku. Nad územím Maďarska, Slovenska a jižní Moravy se odehrávaly těžké letecké boje, jež pokračovaly i při cestě amerických letadel zpět na své základny. Američtí stíhači uvedli celkem 14 sestřelených německých stíhaček. Německá strana uvedla 12 ztracených letadel- 9 Bf-109, 2 Bf-110 a jeden Fw-190. Maďarské letectvo ztratilo 2 Bf-109. Místa ztráty letadel podle katastrálního území: -dva Bf-109 G-6: západní a jižní Slovensko (I./JG 302) -jeden Bf-109 G-6: Horní Rakousy (I./JG 302) -jeden Bf-109 G-6: Hovorany u Hodonína (I./JG 302)
Letecká bitva nad Hodonínskem (Wikipedie)
21. 7. 1944 Rafinérie STW Brüx-Most (USAAF) Dne 21. července 1944 z jihoitalské vojenské základny „Stornara“, na které byla dislokována část 15. letecké armády USAAF, vzlétlo několik desítek bobardovacích letadel typu B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress, která měla za cíl bombardovat rafinérii Sudetenlandische Treibstoffwerke AG v Záluží u Mostu, a dále vojenské objekty v severoitalském městě Mestre. Mělo se jedna o velký nálet, ovšem řada posádek pro špatnou viditelnost při přeletu Alp raději bombardovali náhradní cíle v severní Itálii. Nad rafinéii v Záluží se tedy dostalo pouze 143 bombardovacích strojů od 5., 49. a 304 BW. Němečtí stíhači tehdy pro špatné počasí vůbec neodstartovali, a tak veškerá obrana radinérie padla na bedra protiletadlového dělostřelectva. Liberátor B-24G (42-78306) jménem „Porky“ od 746. squadrony 456 BG. po odbardování cíle dostal do palby flaku a po zásazích se pro neovladatelnost srazil s přilétajícím letounem B-24H (42-64501), od 744. squadrony, který byl znám jako „Judy Ann“, 15. letecké armády USAAF. Oba tyto stroje se zřítily poblíž Teplic, jeden u továrny Zeiss-Werke, dnešní „Somet“, a druhý poblíž „Písečného vrchu“. Bilance byla tragická: z obou osádek zahynulo 14 letců a 4 byli zajati. Velké části posádek se podařilo vyskákat ze svých letadel, a na padácích se snášeli k zemi. To však neznamenalo, že všichni tito letci si zachránili své životy, přežili jen čtyři z nich, ostatní byli ubiti na místě dopadu zfanatizovaným davem, jednoho zastřelili příslušníci místního Reichsarbeitdienstu (RAD) a jednoho letce přivázali příslušníci Schutzpolizei k automobilu, který jej usmýkal v ulicích Teplic. Nálet rafinérii v Záluží přitom příliš neublížil. Bomby dopadly většinou na přilehlé tábory zahraničních dělníků a válečných zajatců, při náletu zemřelo 195 osob. Přínosem této akce byla skutečnost, že chaosu po náletu využila řada dělníků a zajatců k útěku. Na památku letců byly vybudovány dva pomníky — jeden v Mukově a jeden na Písečném vrchu v Teplicích. Severočeský letecký archiv Teplice ve spolupráci s dalšími organizátory pořádá každoročně vzpomínkovou akci k uctění památky amerických letců.
21.—22. 7. 1944 Bombardování Pardubic (RAF)
22. 8. 1944 Druhá letecká bitva nad Moravou (15th USAAF) – Letecká bitva nad Hodonínskem. Další letecké boje nad Hodonínem a jeho okolím propukly s nevídanou intenzitou
22. srpna 1944, kdy se pokusila 15. letecká armáda opět zaútočit na rafinérie, jež byly umístěny v Odertalu, Blechhammeru, Korneuburgu a na benzínová skladiště v Lobau s na zbrojní chemický závod v Heidebrücku v Horním Slezsku ( nyní Kedierzin v Polsku). Po celé trase letu amerických letadel se rozpoutaly silné boje. Američané tentokrát utrpěli těžké ztráty. Podle amerických údajů to bylo 27 bombardérů (z toho 23 B-24). Ovšem Němci oznámili sestřelení 41 letadel (31 bombardovacích a 10 stíhacích). Luftwaffe ztratila 21 zničených a 11 poškozených letadel. Z nichž 6 dopadlo na území Moravy.
Letecká bitva nad Hodonínskem (Wikipedie) Drama nad Jakubčovicemi a Vršovicemi 22. srpna 1944
24. 8. 1944 Letecká bitva nad Jindřichovým Hradcem Bombardování Pardubic, Kolína a Mostu, setkání 8th a 15th USAAF nad naším územím, letecká bitva nad jižními Čechami (15th USAAF) Američané bombardovali rafinérii v Pardubicích a při zpáteční cestě je nad Hradcem napadli Němci. Při útoku sestřelili Němci čtyři americké bombardéry a spadlo kolem patnácti německých stíhaček. Zraněné piloty ošetřili lékaři nemocnice v Hradci. Americké letouny spadly u Vlčic, Lomů, Číměře a čtvrtý asi u Člunku. Části spadlých letadel vystavují v Leteckém muzeu v Deštné.
25. 8. 1944 Útok 15th USAAF na Brno a Prostějov
29. 8. 1944 Útok 15th USAAF na Ostravu, třetí letecká bitva nad Moravou — Letecká bitva nad Bílými Karpaty Bitva se odehrála v rámci Bitvy o benzín. 29. srpna 1944 kolem jedenácté hodiny v blízkosti moravských vesnic Sidonie, Šanov, Rudice, Krhov, Kašava, Liptál a mnoha dalších. Velká část této těžké letecké bitvy se rychle přenesla do vzdušného prostoru Slavičína. Pouhých několik minut trval urputný souboj dvou protivníků na jehož konci zůstalo mnoho mrtvých a raněných na obou stranách. Slavičín se o dva dny později stal svědkem pohřbu 28 amerických letců, kteří havárie svých pevností nepřežili a byli posváženi do Slavičína, kde byla část padlých amerických letců dočasně pohřbena. Dnes je na jejich počest na místním hřbitově památník a o bitvě samotné pojednává expozice v místním muzeu. Další informace: Letecká bitva nad Bílými Karpaty Letecká bitva nad Bílými Karpaty (Bojkovsko)
11. 9. 1944 Letecká bitva nad Krušnohořím (8th USAAF) a bombardování STW Brüx — Letecká bitva nad Schmiedebergem (dnes obec Kovářská) Letecký masakr Spojenců nad Schmiedebergem, jak se dříve Kovářská jmenovala, se stal dne 11. září 1944. Němci tu během několika málo minut sestřelili 13 amerických létajících pevností. O 53 let později, v roce 1997, se v obci otevřelo unikátní muzeum. V obci je také pomník padlým letcům odhalený k 50. výročí bitvy nad Kovářskou 11. září 1994.
12. 9. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
23. 9. 1944 Útok na Most, Zlín, Valašské Meziříčí (15th USAAF)
7. 10. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
16. 10. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
20. 10. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
23. 10. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
20. 11. 1944 Bombardování Brna, Přerova, Břeclavi a Zlína (15th USAAF)
16. 12. 1944 Bombardování STW Brüx (USAAF)
17. 12. 1944 Bombardování Ostravy, čtvrtá letecká bitva nad Moravou (15th USAAF)
V neděli 17. prosince 1944 se nad severní Moravou a Slezském odehrála mohutná letecká bitva mezi německou Luftwaffe a americkou 15. leteckou armádou USAAF, která vešla jako největší vzdušný souboj nad naším územím v tehdejším Protektorátu „Böhmen und Mähren“. Toho dne odstartovalo z jižní Itálie z 13 letišť 15. americké letecké armády 527 těžkých čtyřmotorových bombardérů B—17 Flying Fortess a B—24 Liberator v doprovodu 300 stíhaček P—38 Lighting a P—51 Mustang. Cílem této mohutné letecké formace bylo bombardování a zničení továren na výrobu syntetických paliv v Odertalu a Blechhammeru Nord a Süd v nynějším Polsku. Při přeletu nad naším územím v oblasti mezi Olomoucí a Přerovem byl jeden z bombardovacích svazů napaden německými stíhači, kteří proti němu odstartovali ze vzdálených letišť až z okolí Berlína. Jednalo se o asi 100 stíhacích letadel typu Messerschmitt Bf 109 G a Focke—Wolf FW 190 A elitní stíhací eskadry JG 300 „Wilde Sau“ určené k obraně „německé říše“. V následné gigantické bitvě, která se na nebi posléze rozhořela a rozšířila se i do prostoru Novojičínska bylo zničeno celkem na 53 německých stíhaček a 25 letadel amerických a znamenala ztrátu 222 letců obou bojujících stran. K prvnímu střetnutí došlo někde nad obcí Troubky, potom už sestřelené stroje padaly po celé trase od Slezska až po Jadran. Celkem ztratila 15. armáda 21 bombardérů a 6 stíhaček (cca 230 mrtvých), tedy asi 3% nasazených letadel. JG 300 ztratila celkem 51 letadel (asi 22 mrtvých), tedy asi 50% letadel. Asi 15 amerických a 30 německých letadel spadlo na území ČSR. Obce, u kterých havarovala americká ledadla: Libina a Václavov (okr. Šumperk), Palačov (okr. Nový Jičín), Kokory a Rokytnice (okr. Přerov) Více v článku Krvavá řež nad Hanou Jiřího Rajlicha .
20. 12. 1944 První úspěšný nálet na plzeňskou Škodovku (15th USAAF)
5. 12. 1944 Útok na Most (15th USAAF)
28. 12. 1944 Útok na Pardubice, Kolín a Kralupy, první větší akce „kotlářů“ na našem území 16. 1. 1945 Útok RAF na Most
14. 2. 1945 Mylný bombardovací útok na Prahu (8th USAAF), bombardování STW Brüx
14.—15. 2. 1945 Bombardování Mostecka (RAF)
22. 2. 1945 Oficiální zahájení akce Clarion — útoky stíhačů na dopravní cíle (USAAF)
Od léta 1944 se nad územím protektorátu „Böhmen und Mähren“ začaly pravidelně objevovat americká stíhací a bitevní letadla. Nad Moravou a Slezskem to byly především letouny P—51 Mustang a dvoutrupé P—38 Lightning 15. americké letecké armády, které sledovaly provoz na železničních tratích a sváděly „boj o koleje“. Zatím sice jen jako doprovod bombardovacích svazů, které příležitostně ničily i cíle na železnici. Od 22. února 1945 byly tyto nálety prováděny již „oficiálně“ a systematicky v rámci operace „CLARION“. Jejím cílem bylo rozvrácení německé dopravní sítě. Účinky této okázalé demonstrace síly byly pro německý dopravní systém katastrofální a německá obrana byla prakticky bezbranná. Další informace: Vzpomínka strojvedoucího Alberta Šatánka st. na „americké kotlaře“ a Nálety na železnice a silnice
5.—6. 3. 1945 Útok na Chemnitz a Most, poslední těžké ztráty RAF na našem území
22. 3. 1945 Útok 15th USAAF na Kralupy a Neratovice
23.—25. 3. 1945 Útok 15th USAAF na České Velenice, České Budějovice, Cheb a Prahu
8. a 10. 4. 1945 Útok na Cheb
15.—16. 4. 1945 Boje nad Moravskou Ostravou (L. A. SSSR) 16.—17. 4. 1945 Útok RAF na Plzeň 8., 25. a 27. 4. 1945 Útok 5. L. A. SSSR na Brno, Vyškov, boje nad jižní Moravou 17. 4. 1945 Útok na Ústí nad Labem, Roudnici, Beroun, Kladno (8th USAAF)
18.—19. 4. 1945 Útok na Chomutov — poslední útok RAF na našem území 25. 4. 1945 Poslední bombardovací mise 8th USAAF — Škoda Plzeň, poslední ztráty 8AF 30. 4. 1945 Poslední padlý americký letec na našem území 1.—3. 5. 1945 Poslední bombardovací mise 9th USAAF — Stod
...
Americké krídla nad Slovenskom
Dejiny druhej svetovej vojny po dlhé roky cenzurovali komunisti. Privlastnili si zásluhy na víťazstve nad fašistami natoľko, že úplne vyškrtli niektoré kapitoly
Pro zajímavost:
Na Slovensku sa počas desiatich mesiacov zrútilo 48 bombardérov a 8 stíhačiek 15. USAAF. 106 letcov zahynulo. Ďalších minimálne 370 bolo zajatých na území dnešného Slovenska a putovalo do zajateckých táborov. Niekoľkým sa podarilo vyhnúť zajatiu. Z ďalších 13 posádok lietadiel na Slovensku zoskočili alebo prešli hranicami z Poľska a protektorátu viacerí letci. Celkovo evidujeme 499 mien letcov, ktorých osudy sú spojené so Slovenskom. Stovky bômb a tisícky zničených budov. To je bilancia bombardovania Nových Zámkov, ktoré je považované za najničivejší letecký útok na území dnešného Slovenska počas druhej svetovej vojny. Mesto, ktoré bolo v tom čase súčasťou Maďarska, sa na prelome rokov stalo terčom troch mohutných bombardovaní americkými leteckými silami. Bývalému prednostovi Mestského úradu v Nových Zámkoch Petrovi Ághovi sa priamo v Národnom archíve USA podarilo zistiť, že dôvodom na bombardovanie mesta bol strategický význam železničnej stanice. „Má dve depá pre lokomotívy a niekoľko dielní a opravovní a je schopné obslúžiť značné množstvo prepravy. Pre jeho strategické umiestnenie vo vzťahu k východnému frontu je tento uzol jedným z najvýznamnejších cieľov, ktorým sa zásobuje nepriateľ na ruskom fronte,“ uvádza sa v rozkaze Veliteľstva 456. brigády amerického letectva. Americké bombardéry útočily na rumunská ropná pole (v Ploješti), zdroj nafty pro německé tankové divize na východní frontě. 15. letecká armáda útočila na rafinérie, jež byly umístěny v Odertalu, Blechhammeru, Korneuburgu a na benzínová skladiště v Lobau s na zbrojní chemický závod v Heidebrücku v Horním Slezsku ( nyní Kedierzin v Polsku). Chemičky a rafinérky Třetí říše v Horním Slezsku byly schopny produkovat tisíce tun syntetického benzínu. Proto velení spojeneckých vojsk rozhodlo o destruktivních náletech na tyto cíle. Úkol spadl na bedra americké 15. letecké armády USAAF. Ze základny Foggio v Itálii bylo provedeno od 7.7. do 26.12. 1944 celkem 17 náletů na rafinérie u Blechhammer, Heydebreck a Odertal. Dnes se jedná o polská města Blachownia Ślaska, Kiededrzyn Koźle a Zdiezsowice. Spojenci mohli nalietavať na strednú Európu po otvorení a dobytí južného Talianska. Známa kniha Josepha Hellera - Hlava XXII., sarkasticky opisuje osudy týchto letcov, ktorí museli prekonať Apeniny a Alpy, aby mohli zhodiť svoje bomby na nemecké mestá. Nemecko malo dobrú protileteckú obranu, a preto spojenecké velenie hľadalo možnosti, ako čo najviac znížiť straty lietadiel. Nočné nálety boli už samozrejmosťou, ale ani tie nedokázali znížiť straty spojencov na prijateľnú mieru. Keď sa spojenci dostali do južného Talianska, Nemecko sa pre nich stalo oveľa viac dosiahnuteľným. Mohla sa tak natiahnuť letová trasa, aby bombardéry dokázali s palivom letieť aj nie priamo na Nemecko. Spojenecké štáty nacistov, ako Chorvátsko, Maďarsko alebo Slovensko nemali tak dobre zabezpečenú protileteckú obranu a ich vzdušný priestor bol pre spojeneckých letcov priechodnejší s oveľa nižšími stratami. Po začátku SNP zajatí piloti uprchli. Americkí letci po príchode na povstalecké územie odleteli z letiska Tri duby, kde po nich americké veliteľstvo poslalo špeciálne lietadlá. Z Apeninského polostrova nalietavali na strednú Európu bombardovacie perute 15. letecká armáda Spojených štátov amerických (15. USAAF). Tvorili ju štvormotorové bombardéry B-17 od spoločnosti Boeing a B-24 Liberator od spoločnosti Consolidated Aircraft, ktoré boli sprevádzané stíhačkami P-51 Mustang. Pre amerických pilotov sa stali cez tento letový koridor dostupné ciele v Rakúsku a vo východnom Nemecku. Ich cieľom boli väčšinou Viedeň a priemyselné oblasti v Blechhammeri, Odertale a v Ostrave.
Zdroje:
...
Jedna z utajovaných kapitol 2. světové války:
Stalin souhlasil s americkou základnou na půdě SSSR.
Z depeše, která přišla do Berlína 2. června 1944 ve 4:05 hodin, byl Hitlerův štáb v šoku. Pokud zpráva nelže, znamenalo by to, že se Američanům povedlo přimět Stalina k něčemu neuvěřitelnému. „Maďarský Debrecín zničil americký bombový útok!“ hlásala depeše…
Situace na evropských bojištích v květnu 1944 nevypadala pro Spojence vůbec zle. Z východu se jako jeden velký tank valila Rudá armáda. Itálii od jihu osvobozovaly americké, britské, kanadské, polské, indické i francouzské jednotky a nad kanálem La Manche bylo ve vzduchu cítit napětí. Otevření západní fronty bylo na spadnutí. Ani náramně příznivá situace však Spojencům nedovolovala, aby usínali na vavřínech. Z toho důvodu se zrodila jedna z nejúžasnějších akcí 2. světové války. V íránském Teheránu ji nevyzpytatelnému Stalinovi již na konci roku 1943 předložil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Můj následující návrh přinese zisk oběma stranám,“ začal zeširoka Roosevelt. Dobře věděl, že cestou ke svému sovětskému protějšku musí našlapovat jako lehkonohá baletka. Již za pět minut bylo Stalinovi jasné, proč všechny ty tanečky. Američané totiž navrhovali, aby jim Rudá armáda na svém vlastním území poskytla šest vojenských letišť. Důvod? K tomu se Stalin dovedl propracovat sám. Myšlenka se mu však upřímně líbila. Znamená to přece, že za drobnou cenu, vpuštění pár stovek Američanů na své území, mu americké bombardéry pročistí pozice pro budoucí vpád na Balkán a do střední Evropy.
Původně chtěl ovšem generálporučík Eaker akční radius této operace Frantic zásadně rožšířit a provádět z ukrajinských letišť i nálety na cíle v Bělorusku a Lotyšsku, které byly jinak mimo dosah amerických a britských bombardérů, ale Rusové tyto operace neschválili; samozřejmě z obavy, aby Američané svými úspěchy nezastínili vítěznou aureolu Rudé armády, nenarušili propagandistické klišé. Stejně jako sabotovali, resp. takřka úplně zmařili zapojení amerického letectva do podpory SNP anebo Varšavského povstání, které nechali cíleně utopit v krvi.
Operace Frantic
-----------------------------------------------
[1] Ale i Albánie a Jugoslávie, osvobozené následně „svépomocí“, tj. komunistickou partyzánskou armádou, mj. též vyzbrojenou anglo-americkou koalicí (vedle bombardovacích operací dodalo americké a britské letectvo v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu).
[2] Sovětská armáda poskytla v r. 1944 americkému letectvu k operacím proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku 3 polní letiště: Poltava, Mirgorod a Pirjatin (fungující pod označením 169. letecká základna zvláštního určení). Jen z letiště Poltava uskutečnilo od června do října 1944 sedm leteckých skupin 18 vzdušných operací, kterých se zúčastnilo 1 030 letadel, včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané ztratili pouhých 68 letadel (z toho 58 díky neschopnosti sovětské protiletadlové obrany při náletu Luftwafe na letiště v Poltavě 22. června 1944). Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
-----------------------------------------
Stejně jako v případě Slovenského povstání, i během Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. Během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[1] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci.[2] Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
V souladu se svými záměry ohledně „osvobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[3], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda zastavila svůj postup a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím bojovali proti nacistům po boku Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
--------------------------------------
[1] Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[2] Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.
[3] Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS - Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun speciálních spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé však v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly neprezentuje oficiální pomoc západních spojenců SNP, protože k tomu by byl nutný předchozí souhlas SSSR.
Zdroj:
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní „kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy“, s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů. Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 prominuly Spojené státy Rusům celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!
Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLEVA: „Důležitost americké role v 2. světové válce“ (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html ) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný jazyk).
„Sovětské“ shermany na Křenové ulici_Brno, 1945
----------------------------------------
Doplněk k původnímu článku Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta
... aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Ačkoliv Operace „OVERLORD“ byla největší vyloďovací operací v historii vojenství (5000 lodí spolu s tisíci menších plavidel, podporovaných 11 000 letadly, mělo během 48 hodin vrhnout téměř 200 000 mužů proti Hitlerovu vychvalovanému Atlantickému valu), účast Američanů totiž zdaleka nezačala Operací „OVERLORD“, 6. června 1944, kdy započala bitva o Normandii, a zdaleka se neomezovala jen na západní Evropu.
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu po severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Novou Guineu, Barmu, Indii a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny.
Americká pomoc Rusku a globální spojenecké operace 2. světové války
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SOE a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP), a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, chemičkám, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska i Jugoslávie − jež následně obsadila Rudá armáda[1], které spojenecké letecké svazy de facto „čistily cestu“ v prostoru od Baltického po Černé moře! A to včetně leteckých úderů americké 15. letecké armády vedených proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku ze sovětských základen na východní Ukrajině v rámci výše uvedené operace „Frantic“.
---
Slovenské národní povstání jako cynická sovětská habaďůra
V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[1] Fakticky hlavně v zájmu oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[2]
Následně bylo povstání utopeno v krvi nejen díky jeho improvizačnímu charakteru, ale i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů, schopných nepochybně zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie[3],[4]. Sovětská strana totiž jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
O schopnosti anglo-amerického letectva poskytnout relevantní podporu slovenským povstalcům svědčí samotná skutečnost, že vedle balkánských bombardovacích operací dodaly britské a americké perutě v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou třeba jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu a 5 796 tun řeckému odboji. A dokonce i do Polska, představujícího nejvzdálenější oblast operačního nasazení, dokázalo 858 spojeneckých letounů od února 1941 do prosince 1944 dopravit 670 tun vojenského materiálu a provést výsadek 350 parašutistů. (Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.)
Stejně jako v případě Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. I během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[5] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci. Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
V souladu se svými záměry ohledně „osbobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[6], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda (jejíž rozhlas a propagační létaky shazované z letadel předstím vyzývaly Poláky, aby povstali) zastavila svůj postup[7] a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím podporovali ofenzívu Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
Na tomto místě si neodpustím poznámku, že v žádném případě neobstojí alibistické tvrzení ruských historiků, že Rudá armáda tehdy nebyla schopna včas provést přeskupení svých útvarů a zapojit se do bojů.
Naskýtá se nám totiž analogie Varšavského povstání a povstání v Paříži, které vypuklo rovněž v srpnu 1944. Přestože podle původních operačních plánů měly spojenecké jednotky francouzskou metropol obejít ze severu a jihu a nebyly vypracovány konkrétní plány osvobození Paříže, vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower promptně reagoval na zprávy o bojích v pařížských ulicích a během jediného dne dokázal operační plán změnit. Bez váhání vyslal na pomoc bojující metropoli 2. obrněnou divizi generála Leclerca a americkou 4. pěší divize. Díky tomu se Paříž vyhnula osudu Varšavy.
O Varšavském povstání se zde ovšem zmiňuji hlavně proto, že mnohé okolnosti vzniku a průběhu Pražského povstání v květnu 1945 až příliš připomínají okolnosti povstání Varšavského a nechybělo mnoho, aby se i v Praze naplnil osud Varšavy.
Však hlavně díky sovětskému nátlaku na Spojence, zmaření postupu US Army na Prahu[8] a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území (stejně jako v Polsku) vyprovokovali Rusové jednak květnové povstání v Čechách[9] (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané. Ti však ⎼ na rozdíl od Sovětů ⎼ jednak brali ohled na oběti (ztráty vojenské i civilní), jednak na prvním místě vždy zohledňovali faktor vojensko-strategický, kdežto Rusové, bez ohledu na ztráty, podřizovali všechny kroky výlučně svým politicko-mocenským plánům. Následně politicky zúročené prestiži, spojené s osvobozením střední Evropy a dobytím Berlína, obětovali Sověti statisíce svých vojáků i civilistů. Před důsledky gentlemanského přístupu k Rusům marně varoval nejen generál Patton, ale opakovaně i vizionář Winston Churchill, který byl jednoznačným zastáncem osvobození Prahy západními spojenci, kvůli čemuž na amerického prezidenta Trumana apeloval naposledy ještě 30. dubna 1945, kdy americké jednotky stály 150 km od Prahy[10], vyčkávaje na svolení k dalšímu postupu od sovětské strany. (Ještě 4. května 1945 se vrchní velitel spojeneckých vojsk obrátil na sovětské velení další depeší, v níž navrhl postup amerických vojsk až po západní břeh Vltavy. Sověti se však proti tomuto záměru důrazně postavili.)
Stejně tak již tři roky předtím Churchill marně prosazoval vizionářský plán[11], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do východního Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí (která od r. 1941 pokrývala až 60% německé spotřeby pohonných hmot)[12], ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením loutkových prosovětských režimů. [13]
Bohužel, ani během anglo-americká konference „Trident“, konané v květnu 1943 ve Washingtonu, se Churchillovi nepodařilo přesvědčit jeho partnery o mimořádném vojensko-politickém významu Itálie, která se podle něj po porážce Osy v Alžírsku, Maroku[14] a Tunisku[15] měla stát těžištěm další strategie Spojenců. Pokud by se totiž podařilo rychle ovládnout Apeninský poloostrov, otevřela by se schůdná cesta k realizaci Churchillem prosazovaného úderu na „měkký podbřišek“ Evropy − průnik na Balkán, a odtud do Maďarska, Rakouska a Československa (z Pádské nížiny rovinatým severovýchodním Slovinskem a Chorvatskem přímo na Vídeň[16]).
Pokud by Sověti namísto bezohledné štvanice za trofejemi akceptovali (anebo byli Spojenci přinuceni akceptovat) optimální strategickou koordinaci, a namísto krvavých bojů v horách, zoufalých stečí karpatských opevnění či slezské Maginotovy linie, které si vyžádaly hekatomby obětí (jako během Karpatsko-dukelské a Ostravské operace), postupovali dál na západ Polskem, resp. podél Karpat, a umožnili spojeneckým armádám operovat, mohly se i poválečné poměry v Evropě vyvinout zcela odlišně.
O vojevůdcovské genialitě (resp. úmyslech) sovětských maršálů lze oprávněně pochybovat, stačí pohled na operační mapu Rudé armády z r. 1944.
Mám na mysli třeba skutečnost, že v létě 1944 Rudá armáda namísto pomoci polským a slovenským vlastencům v boji proti německým okupantům nechala utopit Varšavské povstání i SNP v krvi a namísto osvobození Varšavy, vstupu na slovenské území ze Zakarpatí (v závěru Jasko-kišiněvské operace[17]) a následného postupu na západ rovinatým terénem Transylvánie a dunajskou nížinou, na Jasko-kišiněvskou operaci navázala 29. srpna 1944 operací Bělehradskou, ve snaze obsadit co největší část Balkánu[18] a zmařit tak případný postup západních Spojenců z Pádské nížiny na sever (na Budapešť, Vídeň a Bratislavu) a následně se zapojila do nesmyslné sebevražedné Karpatsko-dukelská operace (8. září - 28. říjen 1944), na kterou pak v březnu 1945 navázala stejně problematická Ostravsko-opavská operace (10. března - 30. dubna 1945).
Na poslední dvě uvedené operace připadá značná část ztrát Rudé armády i Čs. armádního sboru (c. 35%)[19], jelikož byl útok veden proti dokonale vybudovaným obranným liniím, využívajícím těžko prostupné terénní překážky (a v případě Ostravské operace i mohutné původní čs. hraniční opevnění[20])[21], ačkoliv bylo možné vyhnout se obrovským ztrátám taktickým obchvatem, nasměrováním hlavního postupu přes maďarské stepi, jižní Slovensko a Moravu. V případě takového postupu ovšem hrozilo, že se Sovětům nepodaří včas „osvobodit“ České země, takže raději obětovali desetitisíce vojáků, kteří byli hnáni proti německým bunkrům a kulometným hnízdům jako dobytek na jatkách.
Klíčem k pochopení výše a smysluplnosti ztrát Rudé armády ve II. světové válce může být níže uvedená tabulka zobrazující bilanci Zimní války, kdy se navíc Sověti neutkali s rovnocenným či silnějším protivníkem (jako byl následně Wehrmacht), nýbrž s mnohonásobně slabší a technicky zaostalou finskou armádou! Z uvedeného skóre jasně vyplývá jednak neschopnost sovětského velení, jednak jeho a bezohledné používání živé síly jakožto příslovečného kanonenfutru, jenž při opakovaných stečích proti nacistickým pozicím jednoduše velitelé tak dlouho hnali proti kulometům, až mrtvoly rudoarmějců zaplnily nepřátelské okopy a přeživší po nich mohli přeběhnout.
-----------------------
Americká vojska v Čechách
Roosevelt skočil na špek Stalinovi, tak jako když ve 20. letech Američané naivně zachraňovali bolševické Rusko před hladomorem, a odskákali si to Čechoslováci
Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit.
Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit. Ovšem svého hlavního cíle - „osvobodit“ Prahu a zbytek ČSR - se nevzdali.
Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (např. Kyjevské či Leningradské[22]), a třeba v případě operace Karpatsko-dukelské a Ostravské motivovaných víceméně jen horečnou snahou urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili racionálně výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo „osvobozená“ území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu pod různými záminkami rozšiřovat.
(Existuje záznam komunikace mezi náčelníkem amerického generálního štábu generálem Marshallem a generálem Eisenhowerem (vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě), ve které George Marshall říká: „Osobně bych – bez přihlédnutí k strategickým záležitostem – byl proti tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely.“, reagujíc tak na naléhání Britů, aby americká armáda osvobodila Prahu. I z této sentence jasně vyznívá chápání americké generality lišící se zcela diametrálně od přístupu sovětských maršálů k jejich „živé síle“.)
Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě sovětských machinací k zabránění vstupu americké armády na území Čech komplikovaly obstrukce sovětského velení a komunistických představitelů odboje i spojenecké dodávky vojenského materiálu pro odboj v českých zemích a na Slovensku. Aktivity 301. perutě zvláštního určení RAF, americké 2641st Special Bombardment Group a dalších útvarů, které zajišťovaly tyto shozy a diverzní výsadky, výrazně sabotovalo sovětské velení, které např. zakázalo americkým letcům přelet maďarského území; v některých případech byly americké letouny dokonce Sověty ostřelovány. Na protektorátní území musely tudíž americké letouny létat přes Alpy, kde počátkem r. 1945 panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let zhatilo.[23]
Dá se říci, že jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)[24], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského nebo varšavského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9. 5. 1945 dosáhly hlavní síly Rudé armády linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že tam padlo 30 rudoarmějců.
Už ten jednoznačný fakt, že Sověti obsazovali většinu Čech až po kapitulaci Německa, onen notoricky známý mýtus o „osvobození“ Československa Rudou armáda zpochybňuje !
Osvobození
A nejen to…
Otazný je ostatně i samotný pojem „osvobození“, vezmeme-li do úvahy, že si zde rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).
Zdroje:
http://www.militarycarclub.cz/z-historie/2nd-infantry-division https://cs.wikipedia.org/wiki/16._obrn%C4%9Bn%C3%A1_divize_arm%C3%A1dy_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch
Především ovšem „osvobození“ podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o „svobodě“ nemůže být řeči.
„Osvobození“
----------------------------------------
[1] Spojenecké B-17 totiž nemohly podniknout let z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[2] Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.
[3] Armija Krajowa
[4] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např. německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[5] Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[6] Armija Krajowa
[7] Vojska 1. běloruského frontu maršála Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.
[8] Obdobně jako v případě Varšavského povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva, využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.
[9] Však i nad Varšavou shazovala sovětská letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na holičkách.
[10] Američané vstoupili na naše území 18. dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš, 25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.
[11] Churchill byl nejen iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.
[12] V říjnu 1943 zahájila 15. letecká armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu. Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20 tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%. Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwafe, jelikož např. výroba pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba leteckého benzínu.
[13] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.
[14] Maroko a Alžírsko byly dobyty anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do 16. listopadu 1942.
[15] Poslední německé a italské jednotky v Tunisku kapitulovaly 13. května 1943.
[16] Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1. května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.
[17] Ofenzíva RA proti rumunským vojskům 20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.
[18] K tomu nutno poznamenat, že Titovi partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávii a kromě účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou armádu.
[19] Celkem padlo při obsazování Československa 120-140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle činily min. 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000 mrtvých a 89 000 raněných.)
[20] Linie těžkých obranných objektů se táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jedna z nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých pohraničních opevnění, vzpomíná, že „vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala … opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu“ (železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového dělostřelectva 205 mm).
[21] Dukelský průsmyk nejen, že představoval nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné vzdálenosti.
[22] Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk bylo Stalinem ignorováno. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.
[23] I tak např. jen během tří únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16 letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro 1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641st Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.
[24] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
=============================================================
Všechny impertinentní otázky neználků k výše uvedenému tématu jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu
„AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR“ –
případně také: „TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU“:
a 2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ?
… aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války, atd ........................,
URČITĚ JE SMYSLUPLNĚJŠÍ VKLÁDAT DOKOLA TYTÉŽ KOMENTÁŘE A ODKAZY NA STEJNÉ ČLÁNKY A ZDROJE INFORMACÍ (jež představují studijní materiály min. na několik týdnů), než dokola pracně sisyfovsky vyvracet dávno vyvrácené lži a mystifikace, a polemizovat s bláboly a posměšky kremlobotů, frustrátů a trollů, kteří na „diskuzní fóra“ i tak chodí jen provokovat a anebo ukájet svou touhu po zviditelnění. Polemika s nimi je zbytečnou ztrátou energie, času i sebeúcty .
------------------------------------
Doporučuji i mé další články
Komentář ke lživé pohádce o „amerických základnách obkličujících Rusko“
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru
DÍKY BOHU, ŽE SI „AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA“ -
Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“
nebo Moje ALBUM „Historie komunismu a fasismu v obrazech“ na FB:
+
Viz též blog „Vánoční rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile“
& FB-alba „Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“
& „Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“
=========================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
