Článek
Vojska spojenců i Rudá armáda (DRRA) se ze všech stran blíží k Berlínu, je nasnadě otázka, kdo z nich ho obsadí. Prezident Roosevelt již při plavbě na konferenci do Teheránu 19. listopadu 1943 v diskuzi s předsedou Spojeného výboru náčelníků štábů (JChS) armádním generálem G. C. Marshallem nahlas rozmýšlel: „Rozhodně počítám s tím, že vypukne závod, kdo první dorazí do Berlína.… Měly by to být Spojené státy!“ Na poradě Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEFF) jeho předseda armádní generál D. Eisenhower (Ike) a britský maršál B. Montgomery se rovněž shodli: „Je jasné, že Berlín je hlavní cíl.“ Ike dodal: „Podle mne je nepochybný fakt, že musíme soustředit všechnu naši energii a síly pro rychlý skok k Berlínu.“
Na spojenecké konferenci v Teheránu 29. listopadu 1943 prezident F. D, Roosevelt mimo jiné jednal v soukromí s maršálem I. V. Stalinem o poválečné spolupráci. Před necelými dvěma měsíci Stalin potvrdil spoluúčast Rudé armády v boji s japonskou armádou, takže mu prezident Roosevelt nyní slíbil řadu závažných geopolitických ústupků. Například písemně zaručil, že USA nepodpoří žádnou polskou vládu, která by odporovala zájmům SSSR, odmítl vylodění spojenců v Itálii, přenechá Rudé armádě obsazení Berlína a vláda USA uzná západní státní hranici SSSR z června 1941.
Stalin 1. května 1944 specifikoval „závod o dobytí Berlína“ v rozkaze Státního výboru obrany č.70 „O osvobození Evropy“. Ještě přiznal nutnost spolupráce anglosaských spojenců: „… Abychom zbavili náš stát a spojence nebezpečí zotročení, je nutné setrvat v patách raněnému německému zvířeti a dobít ho v jeho doupěti… Tento obtížný úkol lze vyřešit jen spojeným úsilím SSSR, USA a Velké Británie…“ Na zasedání Moskevského městského sovětu k 27. výročí VŘSR 6. října 1944 oznámil: „…. naše země bude navždy očištěna od hitlerovské špíny a nyní zůstává před Rudou armádou poslední závěrečná mise: Dovršit spolu s vojsky našich spojenců zničení německo-fašistické armády, dobít fašistickou zvěř v jejím vlastním doupěti a vztyčit nad Berlínem „prapor Vítězství“!“ Ovšem „dobití fašistické zvěře v jejím vlastním doupěti“ Stalin vyhradil pouze Rudé armádě!
Mezitím „rychlý skok k Berlínu“ spojencům komplikovaly obtíže. Koncem září 1944 v Holandsku neuspěly britské a kanadské jednotky pod velením maršála Montgomeryho při výsadkové operaci„Market Garden“, která je měla provést Porúřím k Berlínu a v lednu 1945 se v Belgii zdržela 3. armáda generála Pattona při likvidaci operace „Wacht am Rhein“.
Počátkem února 1945 porada SHAEFF ve Valettě na Maltě dohodla koordinaci hlavního útoku spojeneckých armád do okolí Berlína. Na žádost náčelníka Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) armádního generála A. I. Antonova schválila zesílení spojeneckých leteckých útoků na města v jihovýchodní části Velkoněmecké říše přeplněné civilními uprchlíky a ustupujícími jednotkami wehrmachtu. Nálety poničily zejména Drážďany a Lipsko.
Jelikož říšský ministr propagandy J. Goebbels v berlínském rozhlase opakovaně fabuloval o „Alpské pevnosti“ v Bavorsku a Ostmarce, tyto sentence řádně nafoukli v Bernu A. Dulles za Úřad strategických služeb (OSS) a ve Washingtonu sovětští vlivoví agenti ze SHAEFF. Jakmile náčelník štábu SHAEFF generálporučík W. Bedell Smith od nich dostal odhad ztrát při dobývání Berlína ve výši 200 000 mužů s neurčitým prodloužením války, informoval Ikeho a on změnil názor: „Berlín se stal, alespoň pokud jde o mne, pouhým zeměpisným bodem, a já jsem o něj nikdy neměl zájem. Mým cílem je zničit nepřátelské síly a jejich schopnost odporu.“ Nepomohla ani námitka generálporučíka G. S. Pattona: „Přenechat Berlín Rusku je hloupost. Měli bychom nejen obsadit Berlín, ale pokračovat v postupu co nejdále na východ.“ Mimochodem, Pattonův nekompromisní antisovětizmus překážel Rooseveltově koncepci poválečné spolupráce se Stalinem, a proto ponese důsledky. V lednu 1945 předseda OSS generálmajor Donovan s vědomím F. D. Roosevelta vydal rozkaz k Pattonově poválečné likvidaci a rovněž Stalin ho nařídil zařadit na „černý seznam“ 4. správy NKVD. V Mannheimu 21. prosince 1945 zemřel na následky inscenované a nevyšetřené autonehody.
Také premiér W. Churchill marně protestoval u prezidenta Roosevelta: „… pokud se Berlína zmocní Rusové, v Němcích to může vyvolat nálady, jež se později mohou stát příčinou vážných a dost možná nepřekonatelných problémů …“. Roosevelt však již předal závěry z diskuze se Stalinem na Teheránské konferenci a ostatní vojenskou agendu generálu Marshallovi, takže od něj i od generála Eisenhowera W. Churchill dostal naivní odpověď: „… nevidíme žádné psychologické ani politické výhody, jaké by mohly plynout z našeho případného dosažení Berlína před Rusy“.
Není divu, vždyť ani prezident Roosevelt, ani generálové Marshall a Eisenhower neznali Molotovem citovaný Marxův bonmot, „kdo je pánem Berlína, ten je pánem Německa a kdo ovládá Německo, ovládá Evropu“! Neznali ani sovětskou vojenskou propagandistickou píseň s textem „…pro nás všechny vede cesta domů přes město Berlín!“ Neznali ani důvod Stalinova spěchu do Berlína, pomstít Hitlerovu zradu z 22. června 1941 jeho zajetím v Říšském kancléřství. V roce 1946 se bývalý člen Vojenské rady 1. běloruského frontu generálporučík K. F. Tělegin na velitelském aktivu DRRA v Moskvě vrátil k obsazení Berlína výrokem: „Před dějinami by bylo neomluvitelné, pokud bychom spojencům dovolili před námi obsadit Berlín!“
Bez ohledu na nevoli premiéra W. Churchillagenerál D. Eisenhower 28. března 1945 oznámil náčelníku GŠRA: „…Berlín už není nijak zvlášť významný cíl!“, 12. skupina armád záhy zamíří k „Alpské pevnosti“. Tento absurdní kolorit 1. dubna dobarvilo Stalinovo poselství Rooseveltovi: „… Berlín ztratil strategický význam, k jeho obsazení budou vyslány „jen druhořadé součásti“!“
Stalin 2. dubna zahájil poradu Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády (STAVKY) řečnickým dotazem: „Kdo obsadí Berlín, my nebo spojenci?“ a hned si odpověděl rozkazem: „Berlínskou strategickou útočnou“ operaci zahájí od Küstrina nad Odrou „jen druhořadé součásti“ - tři fronty vedené třemi maršály SSSR!
Nad spoluprací spojenců se již smráká, od dubnových průtahů při účasti sovětských generálů na jednání o kapitulaci wehrmachtu v Itálii, přes rozpory při zakládání Organizace spojených národů, až po sovětské svévole v Polsku a Rumunsku. Prezident F. D. Roosevelt k prohlédnutí již neměl čas, 12. dubna zemřel. Zatímco vrchní velitel ozbrojených sil USA na Dálném východě, názorový blíženec generála Pattona, armádní generál D. MacArthur jeho smrt komentoval lapidárně: „Staroch je pryč, člověk, který nikdy neřekl pravdu, pokud vystačil se lží“, v SSSR smrt „Velkého prezidenta“ oznámily černě orámované první stránky novin s titulky „Rusko ztratilo opravdového přítele!“ Nahradil ho viceprezident H. Truman, avšak jelikož ho Roosevelt striktně držel mimo zahraniční politiku, Truman neznal jeho koncepci vztahů se Stalinem, takže zatím pokračoval jeho cestou.
„Berlínská strategická útočná“ operace začne 16. dubna. Vzhledem k třaskavým sovětsko-polským vztahům je pro Stalina politicky nepřijatelné, aby v první linii vedl útok na Berlín rodilý Polák, velitel 1. běloruského frontu, maršál K. K. Rokossovskij, proto 17. dubna 1945 rozkazy STAVKY provedly kádrovou rošádu. Jelikož se dobytí Říšského sněmu nemůže osobně účastnit vrchní velitel, vyšle svého zástupce maršála G. K. Žukova. Hlavní útok na Berlín tedy provedou armády 1. běloruského frontu pod jeho velením, souběžně bude útočit 1. ukrajinský front maršála I. S. Koněva a v druhém sledu nastoupí 2. běloruský front maršála K. K. Rokossovského.
Od 18. dubna oba maršálové závodí, kdo bude u budovy Říšského sněmu dříve. Maršál Koněv měl výhodnější pozici, proto se maršál Žukov nezdržoval odminováním trasy. Podle bolševické praxe „technika je cennější, než lidé“,v noci za svitu tisíců reflektorů „nahnal rudoarmějce trestních praporů do minových polí, aby je svými mrtvolami vyčistili dříve, než pustí ze řetězu tankové armády“.
Velitel Skupiny armád Visla generálplukovník G. Heinrici stáhl obránce ze Seelöwských výšin mimo dosah sovětského dělostřelectva, ušetřeným mužstvem zdržel postup armád 1. běloruského frontu, a proto do předměstí Berlína vjely až 22. dubna. „Osvobozování“ probíhalo podle bolševických zvyklostí, jak je výstižně je popsal britský historik Sir A. J. Beevor v knize „Pád Berlína“. Nad vchodem do budovy Říšského sněmu rudoarmějci sice 30. dubna 1945 ve 22.40 hod vztyčili „prapor Vítězství“, ale boje ve městě ukončila 3. úderná armáda 1. běloruského frontu až 2. května. Spory kolem tohoto data, o vztyčení praporu, manipulace s hesly pro filmový šot a zprávu Sovinformbyra komentovat nebudeme.
„Berlínská strategická útočná“ operace skončila 8. května. Jelikož zástupce vrchního velitele DRRA maršál G. K. Žukov velel podle bolševického kánonu „velké oběti jsou velká sláva vítězných hrdinů před nepřítelem na věčné časy!“, počet padlých a raněných u 1. běloruského frontu tomu odpovídal, 179 490 mužů. Historik E. V. Charitonov zhodnotil jeho válečné činy bez fanfár: „… slovutnému G. K. Žukovovi, maršálu SSSR, čtyřnásobnému Hrdinovi SSSR, zaplatily životy za jeho hodnost a řády miliony sovětských lidí…“ Také ostatní dva velitelé frontů veleli stejným způsobem, u tří frontů pak je celkový počet obětí odhadnut na 361 367 mužů.
Čím více ztratila na věrohodnosti v létě 1941 promarněná floskule „Rudá armáda osvobodila Evropu od fašismu!“, tím hlasitěji a falešněji zní v Rusku dnes!
Zdroje:
Bajmuchamědov, S.: „S etogo ťažělogo obviněnija nado načinať razgovor o vojně“. „Novaya Gazěta“ No66 ot 21 ijuňa 2019.
Beevor, A.: 1945 - Pád Berlína. „Beta-Dobrovský, Ševčík“. Praha-Plzeň-2004.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. „JOTA“. Brno-2016.
Durman, K.: Popely ještě žhavé. I. Válka a nukleární mír. 1.vydání „Karolinum“. Praha-2013.
Eisenhower, D.: Crusade in Europe. „Doubleday“. New York-1948.
Figes, O.: ŠEPTEM. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Beta. Dobrovský-Ševčík. PRAHA-PLZEŇ-2009.
Charitonov, E.: „Bez rodu bez pleměni, no rvalsa k slavoljubilju“. „Vojenno-istoričeskij archiv“. No3. 2008g.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Kuzněcov, I.: Zaskrečjonnyje tragedii sovětskoj istorii. KAMUNIKAT. Minsk-2006.
Nisbet, R.: Roosevelt and Stalin: The failed Courtship. „Gateway Books“. Hartcover-January 1, 1989.
O´Reilly, B., Dugard, M.: Podivná smrt generála Pattona. „Grada Publishing, a.s.“ Praha-2016.
Ržeševskij, O.: Poslednij šturm: Žukov ili Koněv. „Mir istorii“. No5. 2001.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.15. Izatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Těmirov, J., Doněc, A.: Enciklopědija zablužděnij. Vojna. „Eksmo“. M.-2004.
Veber, V.: Osudové únorové dny 1948. Nakladatelství „Lidové noviny“. Praha-2008.
Volkogonov, D.: lenin - počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Wanner, J.: George C. MARSHALL, tvůrce armád a aliancí. „Paseka“. Praha, Litomyšl-1998.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakĺadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
Zolotarjov, V. i dr.: Vělikaja Otěčestvěnnaja vojna. T. III. „Nauka“. M.-1999.
