Článek
Spolupráce I. V. Džugašviliho s „Ochrankou“ údajně začala během jeho zadržení ve vězení Gubernské policejní správy v Tiflisu (Tbilisi). Po propuštění společně se svým přítelem, organizátorem bolševického podzemí v Zakavkazsku S. A. Těr-Pětrosjanem, zvaným „Kamo“, tam kromě jiného „vyvlastňovali“ - čili vykrádali - banky a lup odevzdávali bolševikům. Je zřejmé, že se nevyhnuli udavačům, neboť jedno policejní hlášení uvedlo: „V roce 1907 I. V. Džugašvili vykradl banku v Tiflisu a od roku 1908 spolupracoval s Ochrankou!“ Proto byl tehdy vyslýchán kvůli machinacím se stranickými financemi.
Džugašviliho list z kartotéky carské policie v Petrohradu, 1911
Kobův budoucí kolega z redakce „Pravdy“, v květnu 1917 odhalený a v listopadu 1918 popravený agent „Ochranky“, přední ruský sociální demokrat R. V. Malinovskij, v lednu 1912 doporučil jeho přijetí do ÚV RSDRP(b) (ústředního výboru Ruské sociálně demokratické strany dělnické (bolševiků)) a tím skončila spolupráce Stalina s „Ochrankou“. Od ledna 1913 Kobo doplnil sbírku svých pseudonymů o jméno Stalin. Iosif Vissarionovič Džugašvili je jeho rodné jméno, Kobo, Soso a Stalin jsou stranické pseudonymy.
Při únorové revoluci roku 1917 v Petrohradu vypukly nepokoje, během nichž pouliční dav vnikl do budovy oblastního soudu. Rozhodný zásah pořádkových jednotek zachránil pracovny vedení policejního ředitelství s archivem „Ochranky“ naplněným balíky kádrových dokumentů provokatérů a tajných spolupracovníků včetně složky, kterou tam uschoval zástupce ředitele policejního oddělení S. J. Vissarionov. V této „Vissarionově složce“ opatřené razítky „Přísně tajné“ a „Neotvírat bez nejvyššího svolení“ byly soustředěny doklady o tajném spolupracovníkovi „Agentury Oddělení ochrany veřejné bezpečnosti a pořádku policejního ředitelství Ministerstva vnitra Ruského impéria“, zkráceně Ochranného oddělení čili „Ochranky“, Stalinovi. Ředitel Zvláštního odboru policejního ředitelství v Petrohradu S. P. Běleckij při kontrole složku nalezl a otevřel. Zjistil, že obsahovala mimo jiné tyto písemnosti:
- Dopis velitele Zvláštního oddílu Ochranky plukovníka A. M. Jerěmina S. P. Běleckému o kariéře I. V. Džugašviliho v Ochrance. Potvrzuje, že od příchodu Džugašviliho do Petrohradu byl jeho tajný agent.
- Kopie „Kobova“ dopisu funkcionářce sociálnědemokratické strany Německa C. Zetkinové do Paříže s upomínkou o peníze bolševické strany, které jí do úschovy svěřil V. I. Lenin.
- Originál Kobova vlastnoručně podepsaného slibu ke spolupráci s Ochrankou.
- Originál Kobovy zprávy z června 1912 o situaci v bolševické straně doplněný seznamem jmen a adres jejich vedoucích funkcionářů.
- Písemné úřední dokumenty spojené s Kobovou činností v Ochrance.
Po označení nejvyššího stupně utajení a zapečetění ji Běleckij uložil do trezoru v oddělené místnosti Zvláštního oddělení Policejního ředitelství v Petrohradu. „Ochranka“ byla rozpuštěna 4. března 1917, ale složka na místě zůstala neodhalena.
V témže měsíci Stalin přijel do Petrohradu, za dva měsíce byl na zasedání ÚV RSDRP(b) zvolen do Ruského byra strany a přijat do redakčního kolektivu listu „Pravda“.
Počátkem března 1918 účastníci VII. mimořádného sjezdu RSDRP(b) rozhodli vzhledem ke změně vnitropolitické situace v Rusku změnit její název na „Komunistická strana Ruska (bolševiků), KSR(b)“. Koncem března 1922 na XI. sjezdu KSR(b) byl zvolen nový ústřední výbor a 3. dubna z jeho řad vzešel generální tajemník ÚV KSR(b) - I. V. Stalin.
Zánik Ruského Impéria umístil pod kádrové údaje o vedoucích stranických osobnostech politické výbušniny. Stalin si to včas uvědomil a zajistil likvidaci písemných důkazů své spolupráce s „Ochrankou“. Rovněž rozhodl, že kdokoli bude tyto informace vyhledávat a šířit, bude popraven. Některé oběti zmíníme.
Již v prosinci 1922 Stalin pověřil své pomocníky v Byru sekretariátu ÚV VKS(b) L. Z. Mechlise a G. I. Kanněra budováním sítě přísně utajovaných informátorů určených ke sledování politických a armádních činitelů za tímto účelem. Přesto Kanněr, později již jen zástupce náčelníka Hlavní správy hutního průmyslu, ztratil většinu svého vlivu. Protože se veřejně zastal některých svých zatčených podřízených ve správě, na jaře 1937 byl zatčen, obviněn z členství v kontrarevoluční teroristické organizaci a 22. srpna 1938 zastřelen. Jediný, kdo přežil pátrání po Stalinově spolupráci s „Ochrankou“, byl jeho dřívější osobní tajemník L. Z. Mechlis.
Po krachu „Německého října 1923“, bolševického puče ve Výmarské republice, v SSSR začala ostrakizace jeho vedoucích organizátorů, členů Politbyra předsedy Kominterny G. J. Zinověva a lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti L. D. Trockého. Řada jejich spolupracovníků byla vyhoštěna do ciziny, kde kolem nich začaly klíčit výhonky stranické opozice, jež usilovala o odstranění Stalina z vedení strany.
Počátkem roku 1925 byl v Moskvě založen Hlavní archiv OGPU (Spojené bezpečnostní informační správy SSSR), do něhož byly převezeny kádrové dokumenty z bývalých republikových policejních ředitelství. Pod zástupnými důvody, jako například výzkumná činnost a jiné, Stalin nařídil na jistou dobu pozastavit přesuny zmíněných dokumentů i jejich souborů zejména z tifliského, bakuského a vologdského archivu. Týkalo se to také „Vissarionovy složky“, po přemístění přejmenované na „Agenturní složku Stalina“. Opět byla archivována v odděleném trezoru.
Zvláštní pozornost Stalin věnoval záznamům o svých dřívějších zatčeních, o kontaktech s policií a také svým tehdejším fotografiím. Po jeho nástupu do vedení strany odpovídal vedoucí Byra sekretariátu ÚV KSR(b) za výběr fotografické prezentace. Bez Stalinova svolení nemohla být žádná z nich uvolněna do tisku. Právě tato opatření svědčí o tom, že mezinárodní lavina zpochybňování autenticity „Vissarionovy složky“ je pochybná. Ostatně, když Stalin mohl v létech 1933-1941 spolupracovat s říšskoněmeckou „stranou a vládou“, proč by nemohl v období let 1908-1917 spolupracovat s „Ochrankou“?
Jakmile při výroční inventuře archivář Hlavního archivu OGPU nalezl Agenturní složku, sdělil to nejen vedoucím představitelům trockistické emigrace do Berlína, ale i náčelníkovi archivu, jenž ji předal do sekretariátu předsedy OGPU. A tak se 18. července 1926 složka objevila v pracovně rusifikovaného Poláka F. E. Dzeržinského. Než ji stačil předat Stalinovi, 20. července 1926 na zasedání ÚV KSR(b) ho v závěru emotivního projevu o ekonomických problémech SSSR postihl smrtelný srdeční infarkt. Agenturní složka zůstala uložena v trezoru jeho pracovny opět oddělena od ostatních spisů. Další lidový komisař vnitra, rusifikovaný Polák V. R. Měnžinskij, se o ní dozvěděl až na počátku 30. let. Vzhledem k tomu, že měl u Stalina vroubky pro kritiku jeho vztahu k členům opoziční „Rjutinovy platformy“, 10. května 1934 byl podle Stalinova pokynu zástupci předsedy OGPU G. G. Jagodovi na jeho příkaz otráven. Příčina jeho smrti byla oficiálně oznámena jako důsledek srdečního selhání.
Stalin je svými stranickými informátory zpraven, že se mezi sovětskou trockistickou komunitou rozmáhá šeptanda o jeho předrevoluční spolupráci s carskou „Ochrankou“, a tak jménem ÚV VKS(b) upozornil vedoucí pracovníky archivů na odpovědnost při interpretaci starých úředních dokumentů, „aby nehanobili zasloužilé vůdce bolševické revoluce“. Napodzim 1934 si objednal u 1. tajemníka ÚV KS Gruzie L. P. Beriji knihu „K problémům dějin bolševických organizací v Zakavkazsku“, která jeho konání „třídně zhodnotí“. Berija pověřil sepsáním knihy vedoucí Svazu gruzínských spisovatelů M. G. Torošelidzeho a profesora J. A. Bědiju, přičemž jim připomněl zdůraznění významné Stalinovy role.
Po dokončení oba autoři předali elaborát knihy Berijovi, on jej odevzdal Stalinovi k povinné kontrole a v červenci 1935 na stranickém aktivu v Tiflisu knihu Berija představil pod svým jménem. V ní uvedené floskule prohlásily Stalina s Leninem za organizátory Velké říjnové socialistické revoluce, přičemž nešetřily jak Stalinovými citáty, tak dehonestací významných gruzínských stranických bolševiků. V létě 1935 „Velký teror“ teprve doutnal, takže zástupce ředitele Institutu Marxe-Engelse-Lenina, gruzínský bolševik M. D. Orachelašvili, v dopise Stalinovi poukázal na autorovy hrubé faktické chyby v knize a doporučil publikaci tohoto dopisu v listu „Pravda“. Stalin jej Mechlisovi neposkytl, 8. srpna Orachelašvilimu odepsal:
Dopis do redakce „Pravdy“ by mohl být v listu otištěn, ale já jeho obsah nepovažuji za vhodný. Na Vašem místě bych vynechal všechny „polemické kudrlinky“, všechny „výlety do historie“ a „rozhodný protest“. Vyjádřil bych krátce a jasně, že chyby (nějaké) tam skutečně jsou, ale závažnost chyb s. Beriji je příliš malá a nestojí za to ji zveličovat…
Ke knize se vyjádřil i redaktor „Pravdy“ Mechlis. V úvodníku „Příspěvek k dějinám bolševizmu“ 10. srpna 1935 dílo prohlásil za „velkolepý čin a báječnou iniciativu“. V září 1935 kniha vyšla, ale M. D. Orachelašvili ze Stalinova hledáčku nezmizel. Jelikož vedení strany neoznámil vědomou kontrarevoluční činnost gruzínského trockistického centra, 19. května 1937 ho rozhodlo usnesení Politbyra vyloučit z ÚV VKS(b) i ze strany a vystěhovat z Moskvy. V prosinci 1937 byli oba skuteční autoři knihy, členové tohoto centra, zatčeni, obviněni z teroristického spiknutí proti Stalinovi a zastřeleni. „Strana a vláda“ přiznala pravdu až po Berijově popravě: „Berijova kniha byla sepsána podle dohadů a falzifikací.“
Verbální zvěsti o povážlivé Stalinově minulosti se šíří i mezi vedoucími osobnostmi rezortů vnitra a obrany a jejich spolupracovníky, zpravidla Trockého stoupenci. To posílilo Stalinův úmysl rozpoutat v obou resortech lov na tyto „trockistické pomlouvače“. Oficiální důvod represí nebude trest za označení agentem „Ochranky“, ale „likvidace výhonků trockisticko-fašistického spiknutí“. Čekal jen na zprávu o existenci originálu složky.
V září 1936 nařídil lidový komisař vnitra Jagoda náčelníkovi 1. oddělení Hlavní správy GUGB NKVD (Státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitra), majorovi Státní bezpečnosti I. V. Štějnovi, soustředit archiválie z uzavřené Měnžinského pracovny do Hlavního archivu NKVD. Štějn nalezl Agenturní složku, prohlédl ji a bez Jagodova vědomí ji ještě stačil odvézt náměstkovi lidového komisaře vnitra USSR do Kyjeva, jenž zhotovil několik kopií. Originál Štějn předal svému nadřízenému, komisaři státní bezpečnosti I. stupně V. A. Balickému, a 28. října se zastřelil ve své kanceláři.
Úsilí Trockého příznivců o odstranění Stalina z vedení VKS(b) sílí, takže vzhledem k tomu, že vojáci se s ním setkávají častěji, Balickij složku předal svému příteli, maršálovi M. N. Tuchačevskému. Chvíli kolovala mezi vedoucími pracovníky Lidového komisariátu obrany, až se ocitla v tajné poště 1. zástupce lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti, náčelníka Politické správy Rudé armády (PSRA), armádního komisaře I. stupně J. B. Gamarnika. Informátoři již Stalina o existenci originálu složky zpravili, takže stačilo, aby mu armádní komisař Gamarnik 20. května pochválil velitelské schopnosti maršála Tuchačevského. Následovalo jeho odvolání z Revoluční vojenské rady a z funkce náčelníka PSRA. Maršál Tuchačevskij byl zatčen 22. května. Gamarnik upadl do deprese, v níž se 31. května doma zastřelil.
Náčelník Správy velitelských kádrů DRRA, armádní komisař A. S. Bulin, 1. června 1937 vykonal prohlídku Gamarnikova bytu. V trezoru objevil Agenturní složku a odevzdal ji A. N. Poskrjobyševovi do Tajného oddělení ÚV VKS(b). Stalin má nyní k dispozici originál obsahu Agenturní složky, a proto nařídil lidovému komisaři vnitra Ježovovi zadržet podezřelé vedoucí velitele Rudé armády. Právě skončilo vyšetřování „hlavy trockisticko-fašistického spiknutí v DRRA“ maršála Tuchačevského, po soudním přelíčení byl 12. června 1937 zastřelen. Řada jeho kolegů byla se stejným obviněním popravena také. Bakchanálie teroru vzplály i v resortu vnitra. Spolu s řadou dalších důstojníků NKVD byl komisař státní bezpečnosti V. A. Balickij, jenž se přiznal v účasti ve „vojensko-fašistickém spiknutí“, 27. listopadu 1937 zastřelen „ve zvláštním režimu“ nepodléhajícímu rehabilitaci.
Další opatření proběhla v publikační sféře. Publicista R. Brakman napsal:
Stalin zaplavil sovětské archivy zfalšovanými dokumenty, které vychvalovaly jeho revoluční úspěchy. „Opravoval“ pravé dokumenty „Ochranky“, vkládal do nich nepravdivé informace a odstraňoval z nich nežádoucí fakta. Tisk těchto upravených dokumentů zajistil ve speciální tiskárně pod dohledem bratra své první manželky A. Svanidzeho (později nařídil jeho popravu) a nechal doručit vedoucím osobnostem opozice. Výsledné dokumenty byly záměrně jednoduše editovány, aby sovětští historikové snadno odhalili tyto „zlomyslné pomluvy našeho milovaného vůdce.“
Při výsleších nedávno zatčeného generálního komisaře Státní bezpečnosti Jagody ho jeho nástupce N. I. Ježov nazval „agentem Ochranky, zlodějem a defraudantem“, takže byl 15. března 1938 rovněž popraven. Na rozkaz náčelníka Hlavní správy GUGB NKVD, komkora M. P. Frinovského, 5. listopadu 1937 zatkli armádního komisaře Bulina. Jelikož při výsleších odmítl obvinění ze spolupráce s „Ochrankou“, zůstaly mu standardní nálepky ze „špionáže a spiknutí proti Stalinovi“, takže 28. července 1938 byl také zastřelen.
Po zahájení 3. moskevského soudního procesu s N. I. Bucharinem a dalšími „členy pravé úchylky ve straně“ 3. března 1938 americký novinář I. Levin publikoval článek nazvaný „Stalin je podezřelý z organizování soudních procesů, aby zakryl svou minulost“ s anotací: „Levin vyšetřuje zprávu o tajném spisu, který dokazuje, že vůdce rudých byl carský špion.“ V USA článku pro jeho tehdejší nevěrohodnost nikdo nevěnoval pozornost.
Bývalý kandidát Politbyra, lidový komisař vnitra a vodohospodářství N. I. Ježov, byl 10. dubna 1939 zpočátku z jiných důvodů rovněž zatčen. V jeho domácím trezoru našli vyšetřovatelé Státní bezpečnosti dokumenty z Gubernské policejní správy v Tiflisu o vyšetřování předrevoluční činnosti „Koby“, Beriji a jejich kumpánů ze Zakavkazska. Kolik těch spisů bylo, není známo, avšak fakt, že je Ježov nepředal ani Stalinovi, ani do bývalého Hlavního archivu OGPU, přitížil jeho osudu. Výrok soudu mu kromě jiného přiznal přípravu státního převratu spojeného s vraždou Stalina, 6. února 1940 byl zastřelen. Vzhledem k neúplnosti podkladů o Stalinově spolupráci s „Ochrankou“nelze stanovit, zda Ježovova poprava byla poslední v této kauze.
V roce 1956 se ozval z emigrace v USA bývalý příslušník NKVD L. Fěldbin (Orlov) a v článku „Senzační tajemství Stalinova prokletí“ publikovaném v časopise „Life“ zveřejnil většinu poznatků, které jsme zde popsali. V lednu 1967 novinářka G. I. Sěrěbrjakova uvedla další údaje ve svém nepublikovaném deníku: „Nemám žádné pochybnosti, že tak jako Hitler měl i Stalin styky s tajnou policií. Proto ty jeho snadné útěky z vězení… a tvrzení gruzínského bolševika M. D. Orachelašviliho a dalších o Džugašviliho „nečisté“ minulosti a pochybných konexích“. Avšak většinová komunita v USA byla hypnotizována oslavnými díly manželů Webbových „Sovětský komunizmus: nová civilizace“ a krajně tendenčními memoáry nositele Leninova řádu, velvyslance J. Daviese, takže tyto informace stroze odmítla. Navíc publicista D. Rayfield Stalinovu spolupráci s „Ochrankou“ nejen relativizuje, ale dokonce omlouvá!
Také v SSSR a po jeho zániku i v Rusku byla podobná svědectví odmítnuta jako subjektivní pomluvy bez dokumentární podpory. Ovšem jak známo, ruští propagandisté ostře odmítnou i dokumentárně ověřené zprávy, pokud jsou pro ně nežádoucí, jako například o „Katyňském případu“, vraždě polských zajatců důstojníky NKVD v březnu 1940. Ostatně sám předseda Ruské společnosti vojenské historie a „udatný bojovník za Koněvův pomník“ v Praze, profesor V. R. Mědinskij, prohlásil, že v hodnocení historických událostí má bezpodmínečnou prioritu stát a „vše, co škodí zájmům Ruska, je lež!“ Tedy podle ruské „naší pravdy“ je vše jasné!
Zdroje:
Antonov-Ovsejenko, A.: Stalin i jego vremja. „Voprosy istorii“. No1. 1989g.
August, F., & JAB.: Ve znamení temna. „VOTOBIA“. Praha-2001.
Benědiktov, I., Rybin, A.: Rjadom so Stalinnym. „Eksmo. Algoritm“. M.-2010.
Damaskin, I.: Stalin i razvědka. Izdatělstvo „Věče“. M.-2004.
Iremaschwilli, J.: Stalin und die Tragödie Georgiens. Selbstvrteilung. 1932.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.
Pavlukov, A.: JEŽOV. Biografija. „Zacharov“, serija „Biografii i memuary“. M.-2007.
Piljackin, B.: „Vrag naroda“ Ježov ostajetca vragom naroda. „Izvěstija“. 1998. 4-5 ijuňa.
Popov, B., Oppokov, V.: Berijevščina. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No1. 1991.
Rayfield, D.: STALIN a jeho mistři POPRAVČÍ. Nakladatelství Dobrovský-BETA a Ševčík. Praha 2006.
Sěrěbrjakova, Z.: Stalin a Ochranka: O čěm govorjat dokuměnty? Žurnalnyj klub Intělros. „Alternativy“. No3/2011g.
Višněvskij, A.: Ošibka Jana Gamarnika. Počěmu zastrělilsa plaměnnyj rěvolucioněr. Žurnal „Rodina“. 14 ijuňa 2024.
Tucker, R.: STALIN jako revolucionář. 1879-1929.Nakladatelství „Jiří Buchal-BB/art“. Praha-2003.
Žurnal „Voprosy istorii“, 1956. No3.
Použitý archiv: CPA IML (Ústřední stranický archiv, Institut marxizmu-leninizmu ÚV KSSS).
