Článek
Když v červnu 1937 na plénu ÚV VKS(b) lidový komisař zdravotnictví gruzínské vlády G. N. Kamiňskij obvinil 1. tajemníka ÚV KSGr(b) (Gruzínské komunistické strany) L. P. Beriju ze styků s buržoazně-nacionalistickou organizací „Musavat“ napojenou na Angličany a Turky, Stalin nad tím mávnul rukou. Kamiňského obvinil z kritiky generální linie VKS(b), nařídil ho zatknout a 10. února 1938 je zastřelen. Jenže od té doby dostával předseda KPK ÚV VKS(b) N. I. Ježov k situaci v Gruzii na Beriju řadu udání. Až po zatčení tajemníka bývalého předsedy Státní politické správy Lidového komisariátu vnitra Azerbajžánské SSR M. D. A. Bagirova 13. března 1954 policisté našli v trezoru v jeho kanceláři pokyn: „Zařadit Beriju L. P. do stavu agentů pro zahraniční sledování s měsíční odměnou 800 rublů.“
V červnu 1938 Stalin nařídil vedoucímu Oddělení vyšších stranických kádrů ÚV VKS(b) G. M. Malenkovovi vybrat do Gruzie vhodného soudruha s praxí ve stranických i státobezpečnostních orgánech. Malenkov hledal dlouho, neboť „Velký teror“ tamní nomenklaturu řádně pročistil. Do politbyra Stalin předložil kádrové spisy 1. tajemníků ÚV KSGr(b) Beriji a ÚV KSAz(b) Bagirova přesto, že v letech 1919-1920 agent kontrarozvědky musavatistů Berija nechal usmrtit mnoho bolševiků.
Pod lidovým komisařem vnitra, generálním komisařem státní bezpečnosti N. I. Ježovem, se již naklání židle, a tak 1. července nařídil náčelníkovi 4. odboru 1. správy NKVD, majorovi státní bezpečnosti A. S. Žurbenkovi, shromáždit z archivu menševické vlády v Azerbajdžánu důkazy Berijových zločinů a s návrhem na jeho zatčení je předal Stalinovi. Odmítl ho s tím, že u musavatistů pracoval s vědomím tamní ilegální bolševické strany. A tak s uvážením Berijových zásluh na likvidaci „nepřátel lidu“ v Gruzii a na fingované sepsání agitátorského spisku „O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku“ Stalin 21. srpna 1938 předložil členům politbyra Berijovu kandidaturu na lidového komisaře vnitra, která byla schválena.
Již jsou známy závažné informace i na komkora Frinovského, takže rovněž jeho kariéra spěje „po stalinsku“ ke konci. Na podzim 1938 také skončilo vyšetřování bývalého „nejčestnějšího bolševika“ - nyní již polomrtvého vězně - armádního komisaře P. A. Smirnova. Usnesení Politbyra ho 8. září odvolalo z funkce lidového komisaře VMF, ke dni Rudé armády a námořnictva - 23. února 1939 - bude zastřelen. Nahradí ho komkor M. P. Frinovskij, 14. září povýšen na komarma 1. stupně. Usnesení Politbyra „O lidovém komisaři VMF a zástupci lidového komisaře NKVD“ uložilo M. I. Kalininovi vydat příslušný výnos PNS SSSR. Od 11. září 1938 je komisař státní bezpečnosti 1. stupně L. P. Berija 1. zástupcem lidového komisaře vnitra a náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra.
Redaktor „Pravdy“ 2. listopadu publikoval aktuální hierarchii nomenklaturních kádrů ve vedení LKO: Vorošilov, Mechlis, Ščaděnko, Šapošnikov, Buďonnyj, Kulik a Timošenko, i když Buďonnyj formálně zůstal 1. zástupcem Vorošilova.
Nyní pohlédneme na kádrový úklid v Rozvědné správě DRRA. Po výsleších maršála Tuchačevského 9. června 1937 na zasedání VR LKO Stalin uvedl: „…naše základní slabost je nemohoucnost vojenské rozvědky a její zamořenost špiony … Je to oblast, v níž jsme poprvé za 20 let utrpěli nejtrpčí porážku, proto musíme naši rozvědku opět postavit na nohy. Jsou to naše oči, naše uši!“
Armádní komisař Smirnov v ní před svým odvoláním zažehl poslední erupci represí. V září 1937 je její náčelník, komkor S. P. Urickij, odvolán z funkce. 1. listopadu 1937 zatčen, 28. listopadu ho následuje jeho nástupce, armádní komisař J. K. Běrzin, a v srpnu 1938 jsou již oba zastřeleni. Armádní komisař Mechlis pokračoval neméně razantně. Ježovův prominent, starší major státní bezpečnosti S. G. Gěndin, od 8. září 1937 zastupující náčelník Rozvědné správy, vydržel jen krátce. V květnu 1938 je odvolán z funkce, v říjnu 1938 zatčen a spolu s ním i 182 sovětských vojenských přidělenců v zahraničí. Mechlis neodpověděl na upozornění náčelníka politického odboru Rozvědné správy DRRA, brigádního komisaře I. I. Iljičova, „…jak víte, v podstatě již nemáme rozvědku… Chybí vojenští přidělenci v USA, Anglii, Francii, Japonsku, Itálii, Německu, Československu, Finsku, Iránu, Turecku - čili ve všech důležitějších zemích“, avšak ohledně náčelníka cenzurního oddělení Rozvědné správy DRRA, divizního komisaře P. I. Kolosova, 20. listopadu 1938 Stalinovi napsal:
Ve dvou hlášeních jsem informoval ÚV VKS(b) i lidového komisaře obrany o situaci v rozvědné správě. Působí tam skupina pochybných lidí a špionů. Náčelníkovi politického oddělení správy jsem nařídil, aby prošetřil případ bývalého tajemníka stranické skupiny Kolosova, který kryl nepřátele… Nyní s. Vorošilov rozhodl schůzi odvolat a problém neřešit. Lidový komisař zrušil politické oddělení, což nelze. Je třeba s ním promluvit … S jeho postupem v této věci nesouhlasím, protože není správné bez vědomí náčelníka PSRA odvolat schůzi. Jsem připraven nést za svou práci odpovědnost, ale nemohu mlčet, když je kolem nás nepřítel (nejen v rozvědné správě, ale i v ústředních orgánech) a já mám být jen tichý pozorovatel. Lidovému komisaři jsem oznámil, že případ předám ÚV VKS(b). Žádám o pokyny, jak dále postupovat.
Stalin případ postrčil, a tak v prosinci 1938 je divizní komisař Kolosov vyloučen z DRRA, v lednu 1939 zatčen a Vojenské kolegium Nejvyššího soudu (VKNS) jej odsoudilo k 5 letům trestu v pracovním táboře „GULAGU“.
Ve vedení Rozvědné správy DRRA 21. listopadu 1938 dokončila zvláštní komise PSRA kontrolu plnění statutárních povinností. V přítomnosti maršála Vorošilova Mechlis informoval Stalina o jejich závěrech a kádrových návrzích. Když 17. prosince 1938 Vorošilov zmínil možnost jmenovat komdiva A. G. Orlova náčelníkem správy, Mechlis připomněl jeho záznamy ze složky v „Černé kartotéce“:
Orlov byl dobře zapsán u špiona Urického. V roce 1936 rozkazem náčelníka rozvědné správy Urickij vyslovil Orlovovi poděkování. Orlov měl dobré vztahy i s Gěndinem. Jakmile bylo zveřejněno rozhodnutí RLK o jejich vyznamenání, tak se objali a políbili.
Proto se Orlov stal jen pověřeným náčelníkem správy, v dubnu 1939 je odvolán, 3. června zatčen, obviněn ze špionáže s účastí ve vojenském spiknutí a 25. ledna 1940 zastřelen.
V létě 1938 poručíci Státní bezpečnosti L. L. Švarcman a B. V. Rodos při výslechu 2. tajemníka městského výboru VKS(b) v Taškentu V. I. Čimburova odhalili jeho spojení se „špiony a sionistickými agenty“ L. M. Kaganovičem a A. A. Andrejevem. Kaganovič si mohl dovolit u Stalina ihned hlučně protestovat, a tak Politbyro ustavilo komisi vedenou G. M. Malenkovem, aby vykonala podrobnější audit rezortu v oblastech i v centru. V srpnu Malenkov dokončil její závěry „O přehmatech“ a jakmile 5. září bývalý vyšetřovatel I. správy NKVD, kapitán státní bezpečnosti Z. M. Ušakov, ohlásil svědectví o Ježovově zneužívání funkce, Malenkov ho zapsal, připojil k závěrům komise, složku zapečetil, označil „Osobně s. Stalinovi“, a odevzdal vedoucímu Zvláštního sektoru ÚV VKS(b) A. N. Poskrjobyševovi. Podle závěrů komise 20. září 1938 rozhodlo usnesení Politbyra o kádrové čistce v I. správě NKVD.
Od 8. října další komise vedená lidovým komisařem vnitra Ježovem pracuje na návrzích změn metodiky vyšetřování. Podle jejich doporučení 17. listopadu 1938 usnesení ÚV VKS(b) a RLK „O zatýkání, prokurátorském dohledu a vedení vyšetřování“ sdělilo: „Nepřátelé lidu a špioni cizích rozvědek, kteří pronikli do orgánů NKVD jak v ústředí, tak v místech, pokračují ve své podryvné práci ve snaze znehodnotit vyšetřovací a agenturní případy. Úmyslně překračovali sovětské zákony, hromadně, neodůvodněně zatýkali a současně chránili před odhalením své společníky po orgánech NKVD.“ I když toto usnesení „Velký teror“ formálně ukončilo, represe pokračují.
Na jednání politbyra 19. listopadu 1938 Stalin označil za hlavní viníky „Velkého teroru“ Ježova a Frinovského, přičemž Ježova navíc obvinil ze zamoření NKVD cizími špiony a z nedbalého dohledu nad Oddílem ochrany politbyra a ÚV VKS(b).
Propagandisté sice vykreslili DRRA zářivými barvami, ale na schůzi VR LKO Mechlis upozornil na nešvary, které tak slavné vojsko mít nemůže:
Ve velitelském sboru je nutné skoncovat s alkoholizmem. V našich řadách nelze trpět notorické opilce, kteří ostouzejí Rudou armádu. Odpovědní velitelé musí jít příkladem. V naší každodenní praxi je rovněž hluboce zakořeněn falešný demokratizmus. V seriózní armádě je nepřípustné, aby si náčelník a jeho podřízený tykali. U nás se v mimoslužebním styku tykání nezakazuje, a proto je velmi rozšířeno. Komunisté, komsomolci i nestraníci si na schůzích mimo službu tykají bez ohledu na své služební postavení. To degraduje úroveň vztahu náčelníka a podřízeného a podporuje bratříčkování, od něhož je jen krok k porušování disciplíny a služebních povinností. Tyto projevy nemístné demokracie jsou v rozporu s vojenskou kázní. Nelze je trpět ani v civilních organizacích, ani v armádě!
V dalším bodě jednání náčelník GŠRA, komarm I. stupně B. M. Šapošnikov, předložil „Prvnímu maršálovi“, lidovému komisaři obrany Vorošilovovi, přísně tajné memorandum o „fašistickém uskupení Německa a Itálie podporovaném Japonskem a Polskem“. Závěrem shrnul:
Zejména nyní… musíme být připraveni k válce, ne k nějaké potyčce, ale k opravdové velké, vážné válce… která nás přinutí bojovat na všech frontách, počínaje Tichým oceánem a konče Kaspickým mořem… Když byla minulý rok odhalena a revolučním soudem vyhlazena skupina opovrženíhodných zrádců naší vlasti a Rudé armády v čele s Tuchačevským, nikoho z nás ani náhodou nenapadlo, že tato hanebnost, tato špína, toto škůdcovství zapustily tak hluboké kořeny do naší armády. Celé roky 1937 a 1938 jsme museli bezohledně čistit naše řady, nemilosrdně osekávat nakažené části organizmu do živého, zdravého masa a zbavovat ho ohavné škůdcovské hniloby. Stačí říci, že jsme za tuto dobu odstranili více, než 40 000 mužů, ze 108 členů původní Vojenské rady LKO jich zůstalo jen 10. To je hrozivý pokles. Právě proto, že jsme se s nimi nekompromisně rozloučili, můžeme nyní s jistotou říci, že naše řady jsou pevné a že Rudá armáda má bezvýhradně oddaný velitelský a politický sbor.
Na schůzi politbyra 23. listopadu předal lidový komisař vnitra Ježov Stalinovi abdikační dopis a další den usnesení „Prohlášení s. Ježova N. I.“ stanovilo: „Schválit žádost soudr. Ježova k jeho osvobození od plnění povinností lidového komisaře vnitřních věcí SSSR. Ponechat soudr. Ježovovi funkce tajemníka ÚV VKS(b), předsedy KPK ÚV VKS(b) a lidového komisaře vodní dopravy.“ Další dokument „O Lidovém komisaři vnitřních věcí SSSR“ 25. listopadu uložil: „Jmenovat soudr. Beriju, L. P. lidovým komisařem vnitřních věcí.“ V přítomnosti Malenkova a Andrejeva 7. prosince 1938 vedoucí Zvláštního oddělení ÚV VKS(b) A. N. Poskrjobyšev převzal dokumenty z Ježovova trezoru v jeho pracovně. Mimo jiné obsahovaly i složky udání na Andrejeva, Malenkova, Mechlise, Chruščova, Mikojana a Jaroslavského.
Odpovědný tajemník stranické komise Ústřední správy LKO Nikolajev odeslal na PSRA hodnocení náčelníka 3. oddělení Správy bojové přípravy DRRA, od roku 1922 člena VKS(b), komdiva M. A. Rejtěra. Před předáním spisu na KPK ÚV VKS(b) do něj 8. prosince 1938 Mechlis připojil údaje z „Černé kartotéky“:
Rejtěr je Lotyš. Doporučil do strany trockistu a zamlčel to jeho stranické organizaci. Po svém zajetí Němci zanechal zbraň u příbuzné, z níž se vyklubal nepřítel. On sám udržuje styky s nepřáteli. Ptám se, zda má smysl, aby zůstal v armádě, když si nezaslouží důvěru.
Zástupce předsedy KPK ÚV VKS(b) Škirjatov mu přesto udělil jen výtku.
Příkladnou iniciativu v hubení ideových nepřátel projevovali i nižší funkcionáři. Například na stranickém aktivu vojenských komisařů se 20. prosince 1938 plukovní komisař V. Andrejev rozhořčil: „… gamarnikovsko-bulinská banda, která vtrhla do DRRA, se pokusila devalvovat základní poslání vojenských komisařů. Chtěla z nich udělat jen kulturní referenty, odtržené od mas i od strany. Je nutné zbavit je sebemenšího vlivu na chod bojových operací!“ Přítomní vřele souhlasili. Po skončení schůze účastníky pozval tajemník ÚV VKS(b) Ždanov na slavnostní premiéru filmu „Jestli začne zítra válka“. Za doprovodu melodie stejnojmenné písně V. Lebeděva-Kumače na pozadí záběrů z manévrů „pochoduje Evropou nepřemožitelná hrdinná Rudá armáda“!
Po 28. prosinci 1938 je přípustné vyloučení z VKS(b) od úrovně velitele a vojenského komisaře pluku výše jen výrokem stranické komise PSRA. V květnu 1940 Mechlis převedl pravomoc trestat členy stranické organizace, velitele a náčelníky na staršího politického pracovníka nadřízené součásti.
V letech 1936-1939 ubylo ze stavu DRRA 9,2 % velitelů, z toho v letech 1937-38 odsoudil vojenský tribunál 408 členů velitelského sboru DRRA a VMF k pobytu v trestných táborech a 401 osob k nejvyšší výměře trestu.
Represe se nevyhnuly ani právníkům rezortu obrany. Přesto, že na vojenské prokuratuře vládne stoupenec tuhé linie prokurátora SSSR A. J. Vyšinského, armádní právník N. S. Rozovskij, dřívější rivalita mezi prokuraturou a Zvláštními oddíly NKVD přetrvává. Rozovskij 28. dubna 1938 zaslal vedení PSRA a LKO stížnost na obtíže, které způsobil rozkaz lidového komisaře obrany č. 006 z roku 1935 o svolení k trestnímu stíhání velitelů DRRA. Napsal v ní: „Naléhavě žádám o pomoc při vytvoření podmínek, které umožní postupovat co nejrychleji při řešení problémů spojených s předáváním případů soudu.“ A právě tehdy starší instruktor odboru velitelských kádrů PSRA, plukovní komisař A. S. Magid, oznámil: „… prokuratura Zabajkalského vojenského okruhu plošně zrušila dříve vydané rozsudky pro jejich měkkost, aby se pojistila proti sankcím“.
I když armádní právník Rozovskij svým podřízeným zakázal zasahovat do procesu zatýkání, rozpory se záhy dostaly na nejvyšší úroveň NKVD. Vzedmutá represivní vlna smetla i Rozovského zástupce, divizního právníka J. A. Kazarinského. Lidový komisař vnitra Berija oznámil maršálu Vorošilovovi, že v oddělení hlavní vojenské prokuratury působí skupina nepřátel a 17. června 1939 napsal armádnímu komisaři Mechlisovi: „Vyšetřování prokázalo vedoucí roli Rozovského ve spiklenecké organizaci na prokuratuře a jeho účast ve vojensko-fašistickém spiknutí v DRRA.“ N. S. Rozovskij je 7. září 1939 zatčen a následně odsouzen na 10 let do pracovního tábora „GULAGU“, kde 10. dubna 1942 spáchal sebevraždu.
Začínají vycházet na světlo nežádoucí kontakty velitelů s bývalými vedoucími trockistickými kádry. Velitel Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, komarm II. stupně S. K. Timošenko, 11. ledna 1939 poslal armádnímu komisaři Mechlisovi hlášení náčelníka Zvláštního oddílu NKVD okruhu se sdělením, že člen vojenské rady okruhu, divizní komisař M. N. Poljakov, se stýkal s bývalým náčelníkem Správy vojenských škol DRRA, armádním komisařem I. J. Slavinem, 15. března 1938 odsouzeným VKNS k zastřelení: „Zástupce náčelníka Zvláštního oddílu KZVO Ševčenko oznámil vojenské radě okruhu, že podle hlášení bývalého náčelníka Tolmačevovy vojenskohospodářské akademie DRRA a VMF A. L. Šifrese člen vojenské rady KZVO Poljakov v letech 1934-1935 aktivně působil v trockistické skupině vedené Slavinem. Zatčení instruktoři politické správy okruhu Bojko, Solověv a Volkov … trvají na tom, že Poljakov ukrýval a podporoval Tolmačovce.“ Armádní komisař Šifres je 25. září 1938 odsouzen za účast ve vojenském spiknutí k zastřelení, Poljakov je 26. prosince 1938 vyloučen z orgbyra ÚV KSU(b) a 13. května 1940 i z ÚV.
V lednu 1939 při kontrole vybraných pracovišť Mechlis zjistil, že dosud nenastoupili schválení političtí pracovníci do nových funkcí ve vojenských okruzích. Termín pro odstranění „pověřenectví“, uložený usnesením shromáždění politických pracovníků DRRA, dávno uplynul, avšak strach vojenských kádrováků z odpovědnosti trval. Náčelník PSRA napsal 1. členům VR okruhů: „Nejpozději do 10. února 1939 nařizuji ukončit „dočasné pověřování funkcemi“ v nomenklatuře politických pracovníků vojenských rad okruhů. Ke stejnému datu doplnit kádrové materiály politických pracovníků v nomenklatuře Politické správy DRRA.“
Na XVIII. sjezdu VKS(b) je generální komisař Státní bezpečnosti N. I. Ježov odvolán z vedoucích funkcí a slovo zde nedostal ani lidový komisař VMF, komarm Frinovskij. Stalin 28. března 1939 přečetl 1. zástupci lidového komisaře VMF, flagmanu N. G. Kuzněcovovi, Frinovského abdikaci „…pro neznalost námořnických záležitostí žádám o odvolání“ a 6. dubna je zatčen.
Rovněž Ježov je 10. dubna 1939 v pracovně Malenkova zatčen. Jeho náměstci Frinovskij a M. D. Běrman byli zatčeni již dříve. Ježov je obviněn z homosexuality a přípravy teroristických činů proti vedení strany, Frinovskij z přípravy trockisticko-fašistického spiknutí v NKVD a špionáže pro polskou a japonskou rozvědku, Běrman ze škůdcovství v systému táborů „GULAGU“ a ze špionáže pro Německou říši. Rozsudek jim určil tresty smrti a v noci 5. dubna 1940 byly vykonány.
I přes hekatomby obětí úklid po špionech v DRRA stále není dokončen. Po závažné srpnové reorganizaci v LKO rozkazy lidového komisaře obrany maršála Timošenka 6. září 1940 odvolaly Mechlise z funkce náčelníka Hlavní správy politické propagandy a 20. prosince 1940 i z HVR. Očekává ho funkce lidového komisaře státní kontroly v Radě lidových komisařů. Jeho žezla v HSPP se ujal armádní komisař II. stupně A. I. Zaporožec. Před plánovaným zahájením Operace „GROZA“ v dubnu 1941 začala, tentokrát v řadách „Hrdinů SSSR“, další vlna represí v DRRA pod názvem „Spiknutí Hrdinů“. Ještě během Velké paniky v Moskvě 15. října 1941 byly v Kommunarce a v dalších moskevských věznicích popravovány desítky obviněných velitelů pozemních i leteckých sil z této kauzy. Po skončení války na ni navázal „Případ letců“. Jisté uvolnění přinesla až Stalinova smrt.
Zdroje:
Andrějev, V.: Stalinskije komissary. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No5. 1939.
Anfilov, V.: Doroga k tragedii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Čěrušev S.: Rasstrěljannaja elita RKKA, 1937-1941. Biografičeskij slovar. Kučkovo polje. Megapolis. M.-2012.
Běrman, B.D. „Věče“. M.-2000., Spravka po archivno-slědstvěnnomu dělu No 975 181 na Frinovskogo M.P.
Damaskin, I.: Stalin i razvědka. Izatělstvo „Věče“. M.-2004.
Gazěta „Izvěstija KPSS“. 1990. No3.
Gazěta „Pravda“, 2 nojabrja 1938 g.
Gutiontov, P.: Něsorvavšijesa s krjuka. Žurnal „Dělovoj vtornik“ ot 18 nojabrja 2008 g.
Chaustov,V.: Razvitije sovětskich organov gosudarstvěnnoj bězopasnosti: 1917-1953 gg. Cahiers du Monde Russe, 42/2-3-4, Avril-décembre 2001.
Chaustov, V., Samuelson, L.: Stalin, NKVD i represii 1936-1938gg. „ROSSPEN“. M.-2009.
Kulakov, N.: Dověrěno flotu. Vojenizdat. M.-1985.
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „AST, Těrra Fantastika“. M.-2003.
Malenkov, A.: O mojem otce Georgii Malenkově. M.-1992.
Mamějev, P.: „Kak ekstaz v absoljutě“. Intěrnet gazěta „Kasparov.ru“. 10-04-2019.
Pavlukov, A.: JEŽOV. Biografija. „Zacharov“, serija „Biografii i memuary“. M.-2007.
Piljackin, B.: „Vrag naroda“ Ježov ostajetca vragom naroda. „Izvěstija“. 1998. 4-5 ijuňa.
Pětrov, N.: Bezidějnyj stalinist Berija. „Novaja gazěta“, No85, 7 avgusta 2009g.
Pětrov, N.: Jansen, M.: „Stalinskij pitoměc“-Nikolaj Ježov. „ROSSPEN“. M.-2009.
Pětrov, N.: „Kak Stalin objasnil paděnie Ježova“. „Novaya Gazěta“ No 140 ot 10 děkabrja 2021.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Stalin, I.: Sočiněnija-T.15. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Suvenirov, O.: RKKA nakanuně… Izatělstvo „Věče“. M.-1993.
Šubin, A.: Zagadka vožděj. Izdatělstvo „VĚČE“. M.-2004 g.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Vachanija, V.: Ličnaja sekrětnaja služba I. V. Stalina. Izdatělstvo „Svagor“. M.-2004.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. Izdatělstvo „Novosti“, Moskva 1993.
Zalěsskij, K.: Impěrija Stalina. Biografičeskij enciklopědičeskij slovar.
Žurnal „Istoričeskij archiv“. 1992. No1.
Žurnal „Izvěstija CK KPSS“, 7 ijula 1990 g.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
