Článek
Od 4. října 1942 „Nařízení o zrušení vojenských komisařů“ odstranilo v DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armádě) funkci vojenských komisařů a zavedlo nedílnou velitelskou pravomoc. Vojenské komisaře nahradili političtí zástupci velitelů součástí, členové vojenských rad armád a frontů, kteří odpovídali za dodržování politické linie velení a morálku podřízeného mužstva. S vojenskými komisaři v DRRA zanikl také systém politických hodností, po absolvovaných atestacích budou bývalým vojenským komisařům přiděleny příslušné armádní hodnosti. Generálporučík L. Z. Mechlis po své služební degradaci do konce války rotoval vojenskými radami různých armádních součástí jen ve funkci politických zástupců velitelů těchto součástí. Vojenský korespondent armádního listu „Krasnaja Zvjozda“, podplukovník K. M. Simonov, charakterizoval Mechlisův nynější styl práce takto:
Opíraje se o Stalinovu důvěru, přisvojil si právo nevěřit nikomu. V tom viděl své poslání a plnil je do puntíku. Vlastní hlubokou nedůvěru k lidem povýšil na styl politické práce a pravidelně, bez ohledu na osoby, informoval Stalina o všem, co zasluhovalo pozornost, odhalovalo nedostatky a vyžadovalo zostřenou bdělost a kontrolu. Nevymýšlel si negativní důkazy, jen pečlivě a neúprosně střádal a řadil fakta…
Od 20. října 1943 rozkaz STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) přejmenoval Pobaltský front na 2. pobaltský front s velitelem armádním generálem M. M. Popovem. Tehdy byl generálporučík L. Z. Mechlis členem Vojenské rady 2. pobaltského frontu.
Pro osvětlení historického kontextu nyní krátce pohlédneme do minulosti. Koncem srpna 1941 jsou kolony Armádní skupiny „Sever“ již před branami Leningradu, hrozí obklíčení města! Druhý den po svém jmenování do funkce velitele Leningradského frontu generálporučík M. M. Popov 28. srpna 1941 ohlásil předsedovi STAVKY Stalinovi kritickou situaci u Leningradu. Stalin mu odepsal stylem politického vojevůdce:
Vaše dnešní hlášení připomíná vyděračství. Vás zastrašují velitelé armád a Vy jste se rozhodl zastrašovat STAVKU hrůzami z prolomení pozic, vyostření situace a podobně…. STAVKA od Vás vyžaduje, abyste konečně přestal být statistou, specialistou na ústupy a vzmužil se do pozice inspirativního velitele pozvedajícího morálku vojsk.
Když se v listopadu 1943 operační situace u levého křídla 2. pobaltského frontu na Vitebsko-polockém směru opět vyhrotila, Mechlis informoval Stalina o operační nerozhodnosti generálporučíka Popova. Vzhledem k minulé úzké spolupráci nyní očekával Stalinův souhlas, ale tentokrát se přepočítal! Rozkaz STAVKY 15. prosince 1943 stanovil: „Generálporučíka Mechlise L. Z. zprostit povinností člena vojenské rady 2. pobaltského frontu a jmenovat ho členem vojenské rady Západního frontu. Soudruh Mechlis se dostaví na místo svého nového zařazení nejpozději 16.12.1943.“
Až po dalším Popovově selhání v dubnu 1944 při útoku na „Wotan-Panterovu linii“ Mechlisův nástupce, generálporučík N. A. Bulganin, dovedl jeho udání do úspěšného konce. Usnesení Státního výboru obrany GKO-5689ss „O nedostatcích v práci velení 2. pobaltského frontu“ z 20. dubna 1944 degradovalo armádního generála M. M. Popova na generálplukovníka a odvolalo ho z funkce velitele 2. pobaltského frontu.
Krátce po příchodu do Vojenské rady Západního frontu si Mechlis povšiml řady nedostatků v práci štábu a velení frontu, ale s hlášením maršálu Stalinovi zatím vyčkával.
Rozkaz Vojenské rady Západního frontu 1. března 1944 uložil veliteli 33. armády, generálplukovníku V. N. Gordovovi, osvobodit Vitěbsk. Jelikož v územním klínu Běloruské SSR směřujícím na východ nepřítel vytvořil z osad Orša a Vitěbsk opevněná centra nepřátelské obrany, na poradě Vojenské rady armády náčelník Operačního oddělení štábu 33. armády Západního frontu, plukovník I. A. Tolkoňuk, navrhl změnit taktiku útoku. Velitel armády ani jeho politický zástupce, generálmajor R. P. Babijčuk, nerozhodli, ale Tolkoňuka odkázali na rozhodnutí Vojenské rady Západního frontu. Plukovník Tolkoňuk provedl a v pamětech napsal:
Při mém výkladu generálové Sokolovskij s Mechlisem na sebe po očku překvapeně pohlédli, kde beru tu odvahu. Obával jsem se Mechlisovy reakce, o jeho vznětlivosti a krutosti jsem nejednou slyšel. Říkalo se, že v afektu může bez okolků zastřelit jakéhokoli důstojníka, o jehož skutku uzná, že je hoden potrestání. Ustoupit však nebylo kam, takže jsem řekl vše, co jsem měl na jazyku a zakončil návrhem ukončit neperspektivní útoky. Vysocí náčelníci chvíli mlčeli a já jsem s napětím čekal na jejich odpověď: „Pozorně jsme Vás vyslechli, plukovníku Tolkoňuku,“ přerušil mučivé ticho generál Sokolovskij. „A odpovídám Vám, že budeme útočit!“
Mechlis váhání velitele frontu pochopil jako pochybnost o účelu operace a výraz poraženectví. Jeho patologická podezíravost, ideovými komunisty vyzvednutá na bolševickou bdělost, zavelela a v březnu 1944 šifrovaným hlášením předsedovi GKO (Státního výboru obrany) Stalinovi denuncoval velení Západního frontu. Své udání koncipoval zeširoka. Upozornil, že velitel frontu nedůslednou kontrolou náčelníka štábu a bagatelizováním kritiky na poradách Vojenské rady frontu narušuje operační činnost jednotek. Dále připomněl, že již dříve navrhl odvolání velitele 222. střelecké Smolensko-Brandenburgské divize 33. armády, generálmajora F. I. Gryzlova, z funkce, neboť zneužil státní vyznamenání „Rudá hvězda“, avšak armádní generál V. D. Sokolovskij mu tehdy udělil jen výtku a Gryzlov byl odvolán až 12. dubna 1944.
Mechlis s bolševickou náročností rovněž konkretizoval nedostatky v práci náčelníka dělostřelectva frontu, generálplukovníka I. P. Kaměry, a velitele 33. armády, generálplukovníka V. N. Gordova, slovy: „…přehlížení práce štábu, přezíravost k politickým a kontrarozvědným pracovníkům frontu, žvanivost, vyzrazování vojenských tajemství telefonickými hovory.“ Generál Kaměra měl již od srpna 1942 u Stalina vroubek za kritiku scénáře divadelní hry „Front“ i jeho autora, brigádního komisaře A. J. Kornějčuka, a navíc v únoru 1944 velel neúspěšné „Vitěbské útočné operaci“ k osvobození města Vitěbsk.
K vyšetření tohoto obšírného Mechlisova udání maršál Stalin 3. dubna ustavil komisi GKO se zadáním: „…ve lhůtě 4-5 dní podle dokladů z gšraprověřit práci štábu Západního frontu a oznámit nálezy“. Při prvním jednání předseda komise a člen GKO G. M. Malenkov upozornil: „Člen VR Západního frontu generálporučík Mechlis neohlásil STAVCE skutečnou situaci ve štábu!“
Dne 11. dubna 1944 byla předložena „Zpráva komise GKO soudr. Stalinovi“: „Podle příkazu předsedy Státního výboru obrany byla zřízena mimořádná komise ve složení členové generálplukovník Ščerbakov, generálplukovník Štěmenko, generálporučík Kuzněcov a generál Šimonajev, která prověřila práci štábu Západního frontu…“ V 9 kapitolách jsou podrobně rozvedeny nedostatky v práci velitele frontu, náčelníka štábu frontu i velitelů podřízených součástí frontu. Zprávu ukončilo rozhodnutí komise:
- Odvolat armádního generála Sokolovského z funkce velitele Západního frontu a udělit výtku generálporučíku Bulganinovi, proto, že ač byl delší dobu člen vojenské rady Západního frontu, nehlásil STAVCE výskyt hrubých nedostatků práce velení frontu.
- Odvolat generálporučíka Pokrovského z funkce náčelníka štábu Západního frontu pro neplnění jeho povinností.
- Odvolat generálplukovníka Kaměru z funkce velitele dělostřelectva frontu a snížit mu hodnost. … Nařídit hlavnímu maršálu dělostřelectva Voronovovi, aby věnoval pozornost okamžitému odstranění hrubých nedostatků v řízení dělostřelectva Západního frontu …
- Vzhledem k hrubým chybám generálplukovníka Gordova při velení 33. armádě a také k mnoha jeho nesprávným rozhodnutím, za něž byl odvolán, ho upozornit, že po opakování těchto chyb bude degradován. Toto upozornění oznámit veliteli 1. ukrajinského frontu maršálu Žukovovi, kde nyní Gordov slouží ve funkci velitele 3. gardové armády.
Rozhodnutí komise bylo vydáno přísně tajným usnesením GKO č. 5606ss „O nedostatcích v práci velení a štábu Západního frontu“. Na poradě Vojenské rady Západního frontu generál Mechlis pochválil: „Stalinskou otevřenost, při níž komise odhalila zkažený styl řízení vojsk a operací Západního frontu, jehož velení skrývalo a tutlalo chyby“.
Záhy poté došlo k organizační změně. Rozkaz STAVKY 24. dubna 1944 oznámil rozdělení Západního frontu na 2. a 3. běloruský front v čele s generálplukovníky I. J. Pětrovem a I. D. Čerňachovským. Mechlis mohl být převelen do Vojenské rady 3. běloruského frontu, avšak generál Čerňachovskij rád, že se konečně zbavil obtížného kverulanta, bývalého náčelníka Hlavní správy politické propagandy, generálporučíka A. I. Zaporožce, s nímž měl četné konflikty ve Vojenské radě 60. armády 1. Ukrajinského frontu. Na jednání se Stalinem neprojevil zájem ani o jeho politického souputníka Mechlise:
Stalin řekl Čerňachovskému, že štáb frontu může být nový a původní členy velení Západního frontu lze přeložit k 2. běloruskému frontu generála Pětrova. Čerňachovskij namítl, že generál Pětrov má více zkušeností, proto by bylo lépe přenechat původní štáb u 3. běloruského frontu. Pouze místo Mechlise by prosil jmenovat někoho jiného. Mechlis často sahá ke krajnostem a může bez zdůvodnění odvolat jakéhokoli i nadřízeného velitele. Stalin odpověděl, že Čerňachovskij má zbytečné obavy, že Mechlis zůstal takovým, jakým byl u Krymského frontu. Za pokus svalit vinu na druhé byl odvolán z funkce náměstka lidového komisaře obrany a degradován. Po této zkušenosti se sotva bude chovat stejně, ale možná ho STAVKA pošle k soudruhu Pětrovovi.
Od 24. dubna soudruh Mechlis hlídá soudruha Pětrova. Jak dále zmíníme, příliš mu nedůvěřoval. V pozdějších návrzích na jeho odvolání Mechlis využil záznamy Pětrovových kádrových zátěží a politických přešlapů archivovaných v přísně tajné „Černé kartotéce“. V dubnu 1938 ji na Stalinův pokyn náčelník Politické správy Rudé armády armádní komisař II. stupně Mechlis založil k evidenci osobních záznamů nomenklaturních kádrů DRRA. Nahlédneme do ní i my a zjistíme:
I. J. Pětrov, jeho otec i bratři jeho manželky před revolucí všichni sloužili v Ruské imperátorské armádě. V roce 1938 dostal vojenský komisař Taškentského pěchotního učiliště, kombrig I. J. Pětrov, přísnou důtku s výstrahou a záznamem do evidenční karty „za udržování styků s nepřítelem lidu a zatajení své minulosti důstojníka v Ruské imperátorské armádě“. Před vězením ho zachránila záruka lidového komisaře obrany, maršála K. J. Vorošilova, avšak za rok ho anonymní udání opět obvinilo z protistranické činnosti. I když mu kárná komise stranického výboru vinu neprokázala, záznam nebyl vymazán. Je zde uložen i závěr vyšetřovací komise LKO (lidového komisariátu obrany) vedené zástupcem lidového komisaře obrany, armádním komisařem I. stupně Mechlisem, z listopadu 1941, která šetřila chyby velitele Přímořské armády, generálmajora I. J. Pětrova, při kvapném útěku armády z Oděsy do Sevastopolu. Zjištěné nedostatky vyvolaly v Mechlisovi nedůvěru k Pětrovovi, kterou v hlášení Stalinovi 14. ledna 1942 zdůraznil, což později pro něj mělo neblahé důsledky.
V kartotéce dále ležela souhrnná zpráva o neúspěšných obranných bojích v Sevastopolu z července 1942 se zmínkami o generálu Pětrovovi a jeho neshodách s představitelem GKO na Severním Kavkaze, generálním komisařem státní bezpečnosti L. P. Berijou. V listopadu 1943 armádní generál Pětrov ve funkci velitele Zvláštní přímořské armády řídil„Kerčsko-jeltigeňskou výsadkovou operaci“ k osvobození Krymu, avšak podařilo se mu obsadit jen předmostí u Jenikaly severovýchodně od Kerče a jižně u Jeltigenu.
Za měsíc představitel STAVKY u Zvláštní přímořské armády, maršál K. J. Vorošilov, nařídil veliteli Azovské vojenské flotily, kontraadmirálu S. G. Gorškovovi, další výsadek, který opět skončil fiaskem. Když koncem ledna 1944 generál Pětrov napsal maršálu Stalinovi závěrečnou zprávu o průběhu operace, včetně Vorošilovova selhání, adresát dopsal na blanket vzkaz: „Soudruhu Pětrove, nedovolíme Vám schovávat se za široká záda soudruha Vorošilova. Velel jste tam Vy, a proto Vy ponesete plnou odpovědnost!“ Dne 3. března 1944 armádního generála Pětrova degradoval na generálplukovníka a odvolal ho z funkce velitele Zvláštní přímořské armády.
Podplukovník K. M. Simonov jejich vzájemný vztah zhodnotil takto: „Naoko se Mechlis k Pětrovovi choval soudružsky. Pracovali společně, jezdili společně na jednání, přijímali nutná opatření, denně se stýkali, stravovali se v jedné jídelně, avšak, nemohu přesně říci proč, Mechlis cítil k Ivanu Jefimoviči zjevnou antipatii, což se nejednou projevilo dříve a znovu se to ukázalo zde, u 2.běloruského frontu.“
Po bitvě u Kurska se situace na frontách druhé světové války vyvíjí v neprospěch Velkoněmecké říše. Na jaře 1944 po Itálii zařadilo zpátečku v Hitlerově podpoře i Maďarsko. Jakmile agenti Abwehru zjistili, že regent admirál M. Horthy de Nagybánya nápadně pokukuje po Velké Británii a USA, ohlásili to na OKW (Vrchním velitelství Wehrmachtu) a v březnu 1944 vrchní velitel Hitler nařídil přesun několika jeho armád z území Běloruské a Ukrajinské SSR do Maďarska a Rumunska.
V dubnu 1944 uložil rozkaz STAVKY zpracovat plán „Běloruské strategické útočné operace“, čili ofenzívy tří běloruských frontů DRRA do Běloruska, Pobaltí, Východního Pruska a Generálního gouvernementu s kódovým názvem „Operace Bagration“. Porada STAVKY ji schválila 22. a 23. května bez účasti generála Pětrova s výmluvou, že 2. běloruský front nebude působit na hlavním směru. Skutečný důvod je jiný! Začátkem června 1944 Mechlis opět napsal Stalinovi: „Soudruh Pětrov je nemocný a tráví příliš mnoho času návštěvami lékařů… Jeho změkčilost ohrožuje úspěch operace…“. Vrchní velitelvíce uvěřil bývalému vedoucímu svého stranického sekretariátu Mechlisovi, než náčelníku GŠRA (Generálního štábu Rudé armády) maršálu A. M. Vasilěvskému, který generála Pětrova považoval za kompetentního velitele. Však mu byla po úspěšném osvobození Zakarpatské Ukrajiny 26. října 1944 hodnost armádního generála vrácena! Nicméně, Mechlis své úsilí o jeho odvolání nevzdal!
Krátce po Mechlisově udání Stalin poslal Pětrova na léčení a do velení frontu povolal samolibého suveréna, generálplukovníka G. F. Zacharova. Jak v pamětech napsal armádní generál A. I. Jerjoměnko, že Zacharov se od Mechlise povahově příliš nelišil: „Zacharov není hlupák, je to muž pevné vůle, náročný v práci, ale hrozný hulvát, řekl bych vyloženě tyran. Během rozmluvy nečeká na dokončení rozhovoru, hned křičí a často neváhá použít i pěsti.“ Je zřejmé, že do vedení 2. běloruského frontu se dostala povedená dvojice!
Jak jsme již uvedli v článku „Od Ostravy Rudá armáda jede ku Praze“, generál Mechlis přece jen v březnu 1945 dosáhl odvolání armádního generála I. J. Pětrova z funkce velitele 4. ukrajinského frontu.
Závěrem je nutné zdůraznit, že tyto příklady Mechlisem odstavených nadřízených velitelů Rudé armády ve finále Velké vlastenecké války jsou jen pokračování jeho praxe u součástí DRRA z počátku velké vlastenecké války.
Zdroje:
Běšanov, V.: God 1944 – pobědnyj. „JAUZA“, „EKSMO“. M.-2009.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Dieckert, K., Grossmann, H.: Boj o Východní Prusko 1944-1945. „Naše vojsko“. Praha-2014.
Garejev M. A.: O něudačnych nastupatělnych opěracijach vojsk v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. „Novaja i novějšaja istorija“-1994g. No1.
Gorkov, J. A.: Gosudarstvěnnyj komitět Oborony postanovljajět (1941-1945). Cifry, dokumenty. „OLMA-PRESS“, M.-2002.
Jerjoměnko, A.: Dněvniki. Zapiski. Vospominanija. 1939-1946. M.: Rossijskaja političeskaja
enciklopědija. 2013.
Karpov, V.: Izbrannyje proizveděnija v 3-ch t. T.3. „Chudožestvěnnaja litěratura“, M.-1990.
Lisicin, F.: Klavdija Ivanovna. V tě groznyje gody. „Vojenizdat“. M.-1978.
Muchin, J.: Jesli by ně geněrali! Problemy vojennogo soslovija. „Jauza“. M.-2007.
Pismo Stalina komandujuščemu Leninskogo fronta Popovovi 28 avgusta 1941 goda. jpg. „Diletant“-2021-No 068.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001
Rubcov, J.: Geněralskaja pravda. 1941-1945. Izdatělskij dom „Věče“. M.-2012.
Rytov, A.: Rycari pjatogo okeana. „Vojenizdat“. M. 1968
Šablovskaja N.V. Opěracija po zavejevaniju Stěžněvskogo placdarma a geněral armiji M. M. Popov. „Pskov“-2015.-No 42.
Šaripov, A.: Čerňachovskij. Molodaja gvardija. M. 1980.
Štěmenko, S.: Geněralnyj štab v gody vojny. „Vojenizdat“. M.-1989.
Seznam použitých archivů: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
