Článek
Represe v DRRA probíhají mnoha směry, náš stručný exkurz začneme ve vojenském školství. V prosinci 1937 přichází do funkce vojenského komisaře Vojensko-politické akademie N. G. Tolmačeva plukovní komisař F. J. Bokov. Počátkem ledna 1938 ústav změnil název na Akademii V. I. Lenina a byl přestěhován do Moskvy.
Tehdy vojenský komisař nadřízené Správy vysokého vojenského školství, plukovní komisař N. T. Galkin, poslal armádnímu komisaři Mechlisovi udání na náčelníka Správy vojenských vysokých škol, komkora A. I. Todorského:
Kvůli snížení bolševické bdělosti byl 23. července 1937 komkor Todorskij A. I. povolán stranickou organizací správy k odpovědnosti. Odvrátil se od stranického života, neodhalil svého bratra a manželku, zatčené nepřátele lidu… mimo působnost správy byl nedávno pověřen řadou odpovědných úkolů. Dostal rozkaz zpracovat disciplinární řád, byl jmenován předsedou komise pro dopracování směrnic k tělesné přípravě v DRRA a předsedou komise k redakci zákona o civilní protivzdušné obraně… Soudr. Todorskij je sice způsobilý, pracovitý, pilný a pečlivý pracovník, vojenské věci zná a oblíbil si je, ale je pomalý, nerozhodný, neochotný riskovat. Jeho mimořádná opatrnost až bázlivost negativně ovlivňuje činnost správy…
V červenci 1938 je komkor Todorskij pro ztrátu důvěry vyloučen z armády, 19. září zatčen a odsouzen na 15 let do tábora „GULAGU“.
Mechlis 14. ledna nařídil brigádnímu komisaři Bokovovi přemístit kádrové podklady sympatizantů „Tolmačovců“ do archivu Oddělení vedoucích stranických orgánů PSRA a zahájit „rebolševizaci“ pedagogického sboru Tolmačevovy akademie. Kádrová očista probíhá i na ostatních vysokých školách, na dubnovém aktivu PSRA Mechlis označil více než 400 armádních pedagogů za „Tolmačovce“. Mezi nimi se ocitl i bývalý velitel 4. armády Jižního frontu z Občanské války, nyní náčelník katedry taktiky Vojensko-dopravní akademie DRRA, komdiv V. S. Lazarevič. Zatčen 4. února 1938, obviněn z účasti na vojenském spiknutí a 20. června 1938 odsouzen k trestu smrti.
V létě 1938 přišla řada i na zmíněnou „Tolmačevku“. Z Chabarovska 5. července Mechlis poslal svému zástupci, diviznímu komisaři F. F. Kuzněcovovi, telegram: „Jmenujte komisi k prověření pedagogických kádrů Akademie V. I. Lenina. Pokud v ní ještě zbyli „Tolmačevci“, odstranit je do posledního…“
Souběžné represe míří na strategické vojenské organizace. Například bývalý člen vojenské rady Biotechnického institutu LKO, brigádní komisař A. I. Zaporožec, 15. ledna 1938 Mechlisovi připomněl: „Již potřetí žádám o odvolání bývalého náčelníka Biotechnického institutu LKO, vojenského lékaře 2. stupně L. M. Chatěněvjora, z DRRA, neboť byl z politických důvodů vyloučen ze strany.“
Mechlis nařídil zatčení tajemníka Ústředního stranického úřadu LKO, divizního komisaře M. J. Simonova, na základě udání z jeho účasti ve „vojensko-fašistickém spiknutí“ a 25. srpna 1938 ho trestní senát odsoudil k zastřelení. Vzhledem k dalším varovným oznámením o politické situaci v tomto úřadu 10. února 1938 napsal tajemníku ÚV VKS(b) A. A. Andrejevovi a vedoucímu Oddělení vyšších stranických kádrů ÚV VKS(b) G. M. Malenkovovi: „Upozorňuji, že v práci Ústředního stranického úřadu LKO se projevuje nezdravý centralizmus. Úřad se stal hnízdem, v němž nepřátelé kují své špinavé pikle, proto navrhuji jeho zrušení. Místo něj doporučuji založit v ústředním aparátu LKO oddělení stranickopolitické práce, jehož součástí bude stranická komise řízená PSRA“.
Náčelník Správy bytové výstavby LKO, komkor A. V. Chruljev, se objevil v protokolech vyšetřovatelů skupiny maršála Tuchačevského již v létě 1937. Tajemník stranické komise PSRA, divizní komisař N. J. Kotov, si ho proto předvolal k pohovoru. Verdikt zněl: „…za ztrátu politické bdělosti, za nepřijetí dostatečných opatření k likvidaci škůdcovství v procesu výstavby, za spojení s nepřáteli lidu, za zneužití služebního postavení a neupřímnost před stranickou komisí udělit s. Chruljevovi přísnou výtku s výstrahou.“ Náčelníkovi PSRA se zdál být trest mírný, proto na schůzi HVR protestoval, avšak Chruljeva se zastali armádní komisař Ščaděnko a komarm G. I. Kulik. Uspěli a maršál Vorošilov uvedl Chruljeva 11. října 1939 do funkce náčelníka Správy týlu DRRA.
Šetření komise PSRA postoupilo až k 1. zástupci lidového komisaře obrany, maršálovi A. I. Jegorovovi, neboť měl pestrou minulost. Stalin věděl, že na podzim 1917 pravicový eser, plukovník carské armády Jegorov, V. I. Lenina nazval „dobrodruhem“ a „německým špionem“. Jeho velké bojové úspěchy v letech 1918 a 1919 „strana a vláda“ zohlednila. Od července 1931 je jmenován náčelníkem štábu DRRA, 20. listopadu 1935 povýšen v rámci 1. pětice maršálů SSSR a 9. května 1937 se stal 1. zástupcem lidového komisaře obrany. Dlouho však neúřadoval, již 9. listopadu 1937 poslal člen Akademie GŠRA, kombrig J. M. Žigur, maršálu Vorošilovovi hlášení: „… mnoho operativně-strategických problémů je řešeno chybně, což může způsobit v úvodní etapě války závažné neúspěchy a lidské oběti… rutinní činnost náčelníka GŠRA soudr. Jegorova vzbuzuje podezření!“ Navíc, armádní komisař Ščaděnko a sborový komisař Chruljev 5. prosince 1937 oznámili maršálu Vorošilovovi, že si jim maršál Jegorov stěžoval na své nedocenění Stalinem v Rusko-polské válce.
Vzhledem k tehdejší prohře stížnost nebyla akceptována, zásluhy zapomenuty a 25. ledna 1938 usnesení HVR rozhodlo o jeho odvolání z funkce 1. zástupce lidového komisaře obrany. Po zatčení a výsleších Jegorovovy ženy polské národnosti 8. února 1938 Politbyro schválilo usnesení „O soudr. Jegorovovi“:„…vzhledem k přiznání jeho ženy k dlouholeté špionáži pro Polsko a pro jeho účast ve zločinném spiknutí skupiny velitele DRRA S. S. Kameněva, která v roce 1919 připravovala sabotáž Stalinova plánu k zmaření Děnikinovy ofenzivy na Moskvu, ÚV VKS(b) považuje za nezbytné vyloučit s. Jegorova z řad kandidátů ÚV VKS(b).“ Je vyloučen i z DRRA, 27. března 1938 zatčen a po rozsudku Vojenského kolegia Nejvyššího soudu (VKNS) je 22. února 1939 zastřelen.
Do uvolněné funkce 28. února 1938 nastoupil komarm I. stupně I. F. Feďko, jenž odmítal represe. Písemně doložil Stalinovi, Vorošilovi, Mechlisovi a Ježovovi, jak negativně působí hromadná zatýkání na morálku mužstva. Ve „Zvláštní složce“ na Správě velitelského a náčelnického sboru DRRA i v „Černé kartotéce“ na PSRA Feďkův kádrový spis utěšeně bobtná. Na jaře náčelník Hlavní správy Státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra, komkor M. P. Frinovskij, umožnil v přítomnosti členů Politbyra Feďkovi schůzku s bývalým velitelem Běloruského vojenského okruhu, komarmem I. P. Bělovem, bývalým náčelníkem Rozvědné správy DRRA, komkorem S. P. Urickým, a dalšími. Jelikož při ní zaznělo obvyklé obvinění z „vojensko-fašistického spiknutí“, události spějí ke standardnímu konci. Když je 7. července Feďko zatčen, po jeho výsleších náčelník 2. správy NKVD N. N. Fjodorov rovněž obvinil ze spiknutí vysoké armádní velitele včetně komarma S. K. Timošenka, takže opět zasáhl maršál Vorošilov. V lednu 1939 potvrdily výpovědi již zatčeného lidového komisaře VMF P. A. Smirnova Feďkovu aktivní účast v tomto spiknutí, 26. února 1939 tedy byl odsouzen k trestu smrti.
Na kádrovou řež „nejčestnějšího bolševika“ Mechlis navázal i v redakcích vojenského tisku. Fabulace vyšetřovatelů z výslechů zatčeného hlavního redaktora „Krasnoj Zvjozdy“, armádního komisaře M. M. Landy, přemístily většinu jeho spolupracovníků do vězení již v roce 1937, 13. ledna 1938 Mechlis nařídil zatknout předsedu stranického výboru redakce, plukovního komisaře P. M. Tašlického, pro „vojenské spiknutí a nepřátelskou činnost usilující o podkopání bojové a politické moci Rudé armády“. Tašlickij byl 1. září 1938 zastřelen. Zástupce hlavního redaktora, plukovní komisař D. I. Ortenberg, 6. dubna Mechlisovi oznámil: „V „Krasnoj Zvjozdě“ jsem objevil 11 špionů, pracovníky redakce, zástupce i náčelníky oddělení. Všechno ovšem ještě není očištěno.“
Léta trvající časté havárie již neúnosně snižují bojeschopnost vojenského letectva, a proto 3. března 1938 přijela na velitelství Vojenských vzdušných sil (VVS) DRRA mimořádná kontrola z PSRA. Na stranickém shromáždění Mechlis 22. března komentoval její závěry slovy: „…letectvo je nejméně očištěno od nepřátel …“ Jednoho z nich, člena VR VVS a brigádního komisaře V. G. Kolcova, sice lidovému komisaři obrany v hlášení představil jako „člena protistranické bělorusko-tolmačevské opozice“, ale nenapsal, jak s ním naložit. Ovšem Stalin všemu porozuměl, nařídil Kolcovovo odvolání a zatčení. Vedle desítek dalších velitelů Mechlis rovněž navrhl odvolat zástupce náčelníka VVS DRRA, komkora J. V. Smuškeviče, čemuž jeho nadřízený, komarm A. D. Loktionov, oponoval slovy „hlavní příčina havárií je důsledek stachanovské honby za rekordy, zmetkovitost při výrobě letounů a nezkušenost mladých pilotů“. Za tento „škůdcovský“ názor ho trest nemine, 19. června 1941 bude zatčen a 28. října zastřelen.
Nyní se obrátíme na významné vojenské okruhy. Prestižní Moskevský vojenský okruh se těšil zvláštní pozornosti Politbyra i vedení LKO, kontroloři z PSRA si v jeho jednotkách podávali dveře. V půli března 1938 dostal vojenský komisař Zvláštního jízdního pluku LKO anonymní udání o kontaktech velitele pluku, kombriga K. G. Kalmykova, s „nepřáteli lidu“. Zpravený člen VR okruhu, divizní komisař A. I. Zaporožec, informoval náčelníka PSRA i předsedu KPK ÚV VKS(b) A. A. Andrejeva a již připravuje podklady pro vyloučení Kalmykova ze strany. Jenže on si stěžoval veliteli okruhu, maršálu Buďonnému, jenž se za něj zaručil. Na nejbližším jednání HVR Mechlis prohlásil, že Kalmykov si nezasluhuje důvěru. Nekompromisně trval na jeho odvolání z funkce a po námitkách Buďonného zpochybnil i jeho politickou spolehlivost. V „Černé kartotéce“ jednak ležela složka s výpovědí maršála Jegorova, která Buďonného obvinila z organizování antisovětského hnutí mezi kozáky a ve skupině „vojensko-fašistických spiklenců“, kteří plánovali kontrarevoluční povstání a také hlášení o výpovědích zatčené maršálovy druhé ženy O. S. Budnické. Mechlisův požadavek na jeho odvolání z funkce a zatčení zmařilo veto maršála Vorošilova. Stalin Buďonnému jen nařídil rozvod a jeho prohřešky odskákal maršálův adjutant, plukovník M. M. Akviljanov.
U zástupce velitele okruhu, komkora L. G. Pětrovského, zjistila jedna z kontrol PSRA „ztrátu třídní bdělosti“, proto jej 26. května M. F. Škirjatov předvolal před KPK ÚV VKS(b) a udělil mu výtku. Jenže jakmile v září 1938 stranická komise PSRA dostala od náčelníka politické správy (PS) okruhu, divizního komisaře S. J. Kolonina, komplexní hlášení o nevalné morálce mužstva, Mechlis Pětrovského vyloučil ze strany, maršál Vorošilov z DRRA a 7. prosince je zatčen. Rozsudek mu vyměřil trest v pracovním táboře „GULAGU“.
Ani Sibiřský vojenský okruh nestál mimo rejdy cizích rozvědek. V červnu 1937 sice stranická komise PSRA obvinila člena VR okruhu, divizního komisaře N. A. Junga, z členství v „Bělorusko-tolmačevské opoziční skupině“, avšak velitel okruhu, komkor M. A. Antoňuk, oponoval, že Jung je „oddaný stranické věci, čestný, aktivní politický pracovník… nadějný interpret marxisticko-leninských myšlenek“, takže dočasně vyvázl. Jakmile však 22. listopadu 1937 přiznal maršálu Vorošilovovi, že „špioni v okruhu řádně pochroumali bojeschopnost jeho vojsk…“, v prosinci je opět vyslýchán. Mechlis 30. ledna 1938 rozhodl o jeho vyloučení ze strany, zatčení a 2. července 1938 bude zastřelen.
Podle výpovědí zatčeného armádního komisaře A. S. Bulina se v Zabajkalském vojenském okruhu japonští špioni jen hemžili. V lednu 1938 Mechlis poslal inspektory jak do štábu okruhu, tak do PS Zvláštní dálněvýchodní armády Rudého praporu v Chabarovsku. Jakmile tam zjistili sabotáž, 28. ledna nařídil zatknout „jednoho z vedoucích představitelů protisovětského vojensko-fašistického spiknutí…“, sborového komisaře A. M. Bitteho. Náčelník PS Zvláštní dálněvýchodní armády, komkor G. D. Chachaňan, ho následoval 1. února a v dubnu 1938 je odvolán z funkce do zálohy PSRA pro ztrátu důvěry jeho zástupce, divizní komisař I. I. Kropačjev. Chachaňan a Bitte budou v roce 1939 zastřeleni.
Na jaře 1938 dostal Mechlis hlášení, že v únoru 1938 komkor M. A. Antoňuk nařídil zástupci náčelníka štábu okruhu, kombrigovi M. F. Lukinovi, předat veliteli Přímořské skupiny vojsk Zvláštní dálněvýchodní armády Rudého praporu, komarmovi M. K. Levandovskému, vzkaz „výuka probíhá normálně“. Mechlis ovšem věděl, že 18. července 1936 z městského rozhlasu v marocké Ceutě heslo „nad Španělskem je nebe bez mraků“ zahájilo vzpouru proti španělské vládě, a tak pro jistotu 22. května udal komkora Antoňuka na ÚV VKS(b). Obsah Lukinovy složky v „Černé kartotéce“ prozradil, že již v červenci 1937 mu tajemník Stranického kolegia KPK ÚV VKS(b) Škirjatov udělil „za pokles třídní bdělosti a osobní styky s odhalenými nepřáteli lidu“ přísnou výtku se záznamem do kádrového spisu. Lukin je odvolán z funkce velitele moskevské posádky a od ledna 1938 nastoupil jako náčelník štábu Sibiřského vojenského okruhu. Další udání ho opět sesunula dolů a tu 27. července 1938 přišla z Chabarovska F. F. Kuzněcovovi a J. A. Ščaděnkovi šifra od Mechlise:
Zástupce náčelníka štábu Lukin je mimořádně pochybný člověk, spikl se s nepřáteli a s Jakirem. Fjodorov má o něm dostatek informací. V hlášení o Antoňukovi věnuji mnoho pozornosti také Lukinovi. Nepochybíte, když ho necháte okamžitě zatknout!
Nyní již Lukinovi hrozilo i vyloučení ze strany. Tajemník KPK ÚV VKS(b) Jaroslavskij si ho předvolal, jenže v budově ÚV Lukin potkal maršála Vorošilova a když se mu svěřil, uslyšel: „Už třikrát mě žádali o souhlas k Vašemu zatčení.“ Přesto intervenoval: „Soudruhu Jaroslavskij, znám Lukina dlouho, již z občanské války. Je to čestný komunista a to, co se kolem něj děje, je nedorozumění. Žádám Vás o citlivé posouzení a jestliže je nevinen, informujte okruh.“ Zásah vlivného člena Politbyra a Mechlisova nepřítomnost v Moskvě zachránily Lukinovi život.
Opět na základě udání Mechlis 2. února 1938 odvolal a nařídil zatknout velitele Zakavkazského vojenského okruhu, komkora N. V. Kujbyševa. Při útrpných výsleších přiznal jak spolupráci s německou, polskou, japonskou a litevskou rozvědkou, tak účast v antisovětském „trockistickém, vojensko-fašistickém spiknutí“, a proto mu rozsudek určil 1. srpna 1938 nejvyšší míru trestu. I když náčelník PS okruhu, divizní komisař K. G. Razdolskij, vyloučil ze strany více než 700 mužů, komise PSRA zjistila, že i on patří do „Bělorusko-tolmačevské opoziční skupiny“ a ke stoupencům „nepřátel lidu“ Gamarnika a Jakira. Ještě v únoru 1938 je zatčen, odvolán z funkce, vyloučen z VKS(b) i z armády a v červnu zastřelen.
Velitel Leningradského vojenského okruhu, komarm II. stupně P. J. Dybenko, je 26. února 1938 rovněž zatčen. Jelikož v letech 1928-1933 pobývali v Samarkandu američtí vojenští experti a Dybenko tam tehdy sloužil ve funkci velitele Středněazijského vojenského okruhu, starší poručík státní bezpečnosti Kazakevič nejen vyslovil podezření na jeho styky s „občany USA usvědčenými ze špionáže“, ale tvrdil, že „v roce 1915 agenti „Ochranky“ přiměli Dybenka k provokatérské činnosti mezi Rudými baltskými námořníky“. Když prokurátor obvinění přednesl tribunálu, soudci rozhodli a 29. července 1938 byl Dybenko zastřelen.
Důkladná očista v Běloruském vojenském okruhu pokračuje 29. května 1937 zatčením bývalého velitele okruhu, komarma I. stupně I. P. Uboreviče, a 26. listopadu 1937 zatčením jeho zástupce a náčelníka PS, armádního komisaře A. I. Mězise. Při výsleších Uboreviče vyšetřovatelé pátrali po jeho neslužebních kontaktech v okruhu. A tu v červnu 1937 divizní komisař N. A. Jung podal na stranickou komisi PSRA udání velitele 3. jízdního sboru Běloruského okruhu, kombriga G. K. Žukova, právě pro jeho přátelský vztah k Uborevičovi. Tajemník stranické komise okruhu, divizní komisař N. J. Kotov, v srpnu rovněž zapsal hlášení posluchačů Frunzeho vojenské akademie o sympatiích Žukova k bývalému veliteli sboru, komdivu D. F. Sěrdičovi, již propuštěnému z DRRA a zatčenému pro podezření z účasti v „trockistickém, vojensko-fašistickém spiknutí“.
Na podzimní stranické konferenci okruhu náčelník jeho PS, divizní komisař I. I. Syčev, vytkl Žukovovi, že u 3. jízdního sboru „pro svou politickou krátkozrakost neodhalil „fašistické elementy““, takže on poslal Stalinovi a maršálu Vorošilovi omluvný telegram. Do životopisu pro kádrovou prověrku sboru 9. února 1938 Žukov napsal, že s Uborevičem, Sěrdičem, Mězisem a Bělovem udržoval jen služební vztahy. Sice je 22. února 1938 povýšen na komdiva, nicméně předseda kontrolní stranické komise okruhu při stranickém pohovoru 25. února 1938 vytáhl jeho hříchy z období Žukovova velení 4. Donské jízdní divizi v letech 1933-1937. Pohovor ukončil rozhodnutím: „Za hrubost k podřízeným, potlačování sebekritiky, bagatelizaci stranicko-politické práce a nedostatečný boj s politickými škůdci udělit komdivu Žukovovi výtku se záznamem do stranického listu!“
Předseda Disciplinární rady okruhu, komkor F. I. Golikov, si Žukova ho předvolal, vyslechl a výsledek zapsal do jeho kádrového spisu. Po příjezdu Mechlise na inspekci okruhu mu Golikov předal Žukovovy kádrové dokumenty. Mechlis uvědomil předsedu KPK ÚV VKS(b) Ježova a on písemně doporučil Stalinovi jeho zatčení. Návrh mu Stalin vrátil s poznámkou: „S. Ježovovi. Stojí nám s. Žukov za to, abychom jej znovu prověřili v práci? Myslím, že ano. Stalin.“ Od července 1938 je Žukov jmenován zástupcem velitele Běloruského okruhu.
Na velitele 37. střelecké divize okruhu, komdiva I. S. Koněva, se našlo mnohem více „služebních škraloupů“ a pokud by maršál Vorošilov nepodržel i jeho, Mechlis by Koněva snadno „poslal do věčných lovišť“. Měl k tomu pádné důvody. Přesto, že v březnu 1937 lidový komisař vnitra Ježov s náčelníkem PSRA Gamarnikem označili komarma Uboreviče za „podezřelý element“, na stranickém shromáždění Běloruského vojenského okruhu Koněv vystoupil na obranu „dobrého člena strany a čestného soudruha Uboreviče“. O tomto výroku jsou zpraveni jak Gamarnik, tak i Stalin. Náčelník PS okruhu, armádní komisař A. S. Bulin, si ho předvolal a žádal vysvětlení. Koněv vyděšeně upřesnil: „S nepřáteli lidu Uborevičem a Feldmanem jsem se stýkal ze služebních důvodů, ale nikdy jsem je nepovažoval za bolševiky…“
A tu se v dubnu 1937 objevilo v Oddělení vedoucích stranických orgánů ÚV VKS(b) udání bývalého náčelníka politického oddělení 37. střelecké divize V. Mědovyje. Uvedl, že když žádal o spěšné svolání politických pracovníků divize, aby je informoval o odhalení nepřátel v Azovsko-Černomořské oblasti, Koněv striktně zakázal tuto „honbu za senzacemi“. Na stranickém aktivu velitelského sboru divize Koněv odmítl Mědového výhrady ke své pasivitě provokačním dotazem: „…až přijde čas zkoušek, čím pak budeme bojovat, vintovkou nebo marxismem?“ Uražený ideový bolševik Mědovyj nemlčel, a proto se Koněv odvolal k náčelníkovi PSRA Gamarnikovi. On případ odložil, ale až strana prohlásila armádní komisaře Gamarnika a Bulina za „nepřátele lidu“, v listopadu 1937 Mědovyj napsal členovi KPK ÚV VKS(b) J. A. Šubovi: „S plnou odpovědností hlásím, že Koněv měl řadu let velmi blízko k Bulinovi, jenž kryl mnoho jeho nepravostí…“.
Šub udání postoupil náčelníkovi PSRA Smirnovovi, jenže on na spis poznamenal: „Oznámit s. Šubovi. Koněva jsme prověřili, zatím nevzbuzuje podezření, pracuje dobře. 25/XII.37 Smirnov“. Dokument opět skončil v „Černé kartotéce“ avšak jakmile výslechy dalších zatčených dodaly závažné poznatky i na nyní již lidového komisaře VMF Smirnova, v březnu 1938 si Koněvovu složku vyžádal Mechlis. V červnu před jednáním Politbyra ji poslal Stalinovi s poznámkou, že Smirnov Koněva záměrně kryl. Usnesení Politbyra z 22. června 1938 „O s. Smirnovovi“ uložilo lidovému komisaři vnitra Ježovovi pokračovat v prověřování „nejčestnějšího bolševika“, jež 30. června skončilo jeho zatčením. Represivní mlýn NKVD ho řádně semlel. Vyšetřovatelé zjistili, že byl od roku 1928 členem „Bělorusko-tolmačevské opoziční skupiny“ a že v roce 1933 ho Gamarnik zatáhl do antisovětského vojenského spiknutí, v němž měl usilovat o úpadek bojeschopnosti DRRA a porážku SSSR ve válce s fašistickými státy.
V květnu 1938, krátce po odvelení komkora Koněva na Dálný východ, náčelník Zvláštních oddílů NKVD 57. samostatného sboru v Mongolsku ohlásil maršálu Vorošilovovi a armádnímu komisaři Mechlisovi: „Od prvního dne po příjezdu do Mongolské lidové republiky se velitel sboru Koněv obklopil nepřáteli lidu a politicky nedůvěryhodnými osobami.“ Přesto, že 1. července maršál Vorošilov uklidil Koněva do VR 2. armády Dálněvýchodního frontu Rudého praporu, zůstal v Mechlisově hledáčku. Z oblastního výboru VKS(b) v Archangelsku dostal další údaje a 21. prosince 1938 na ÚV VKS(b) napsal: „Podle dostupného svědectví se Koněv narodil v rodině bohatého rolníka, která vždy zaměstnávala nájemné dělníky. Jeho strýc Koněv Fjodor Ivanovič začal pracovat od roku 1917 jako obecní strážník, v roce 1929 ho však OGPU uvěznila…“ Originál opět uložil do Koněvovy složky v „Černé kartotéce“, avšak jelikož Vorošilovova záštita fungovala, zatčení se nekonalo.
Masivní represivní orgie armádních komisařů Mechlise a Ščaděnka ztěžují službu v DRRA. Náčelník Automobilové a tankové správy LKO, komkor D. G. Pavlov, zástupce náčelníka GŠRA, komkor K. A. Měreckov a vojenští komisaři obou správ, G. K. Savčenko a P. S. Allilujev, na to poukázali Stalinovi a náčelník Hlavní dělostřelecké správy DRRA, komarm I. stupně G. I. Kulik, připojil návrh usnesení ÚV VKS(b) k ukončení čistek v DRRA. Kopii dostal i armádní komisař Mechlis, takže většina navrhovatelů zaplatila návrhy svými životy.
Zdroje:
Michejenkov, S.: KONĚV. Soldatskij maršal. „Molodaja gvardija“. M.-2013.
Milbach, V.: Političeskije represii komandno-načalstvujuščego sostava Sibirskogo okruga 1937-1938 gg. Sibirskaja ssylka. „Ottisk“. Irkutsk 2009. Vyp. 5(17).
Ortěnberg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
„Partijno-političeskaja rabota v RKKA“. 1938. No1-2.
Pečeňkin, A.: Donos na maršala. „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“. 16.01.2004.
Pětrov, J.: Partijnoje strojitělstvo v Sovětskoj armii i flotě. 1918-1961 gg. Vojenizdat Min. Oborony SSSR. M.-1964.
Rěšin, L., Stěpanov, V.: Suďby geněralskije… „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No1. 1994.
Rogovin, V.: Byla-li altěrnativa? Tom 5. Partija rasstreljannych. XXIV. Armija. Iskra Research. M.-1997.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. Izdatělstvo „Těrritorija“. M.-2001.
Shukmar, H.: Stalinovi generálové. „Beta. Dobrovský-Ševčík“. Praha-Plzeň 2001.
Sofronov G.: Nepodvlastnoje vreměni. „Vojenizdat“. M. 1976.
Timofějev, A.: Pokryškin. Izdatělstvo „Molodaja gvardija“., M. 2005.
Vaksběrg, A.: Carica dokazatělstv. Političeskij protret. Izdatělstvo „Kniga“. Moskva, 1991.
Volkogonov, D.: Triumf i tragedija. Političeskij portret I.V.Stalina. Kn.1. Izdanije gosudarstvěnnogo komitěta SSSR po pěčati. M.-1990.
Zvjagincev, V.: „Izjať do posledněgo…“. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No6. 1994.
Použité archivy: AGVP (Archiv hlavní vojenské prokuratury SSSR), APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), AVKVSFR (Archiv Hooverova institutu války a revoluce Stanfordské univerzity), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
