Článek
Hned zpočátku zdůrazním, že nebudu opakovat všeobecně známé události a nabubřelé heroické traktáty, jimiž jsou prosyceny jak sovětské, tak spojenecké zprávy o „Běloruské strategické útočné operaci“ (kódový název „Operace BAGRATION“). Zaměřím se zejména na méně známé informace o této operaci, tak proslavené sovětskými propagandisty.
Její průběh i výsledek byl v sovětských i v mezinárodních podkladech důkladně popsán, nicméně v dostupných pramenech nejsou uvedena seriózní srovnání výše lidských ztrát obou protivníků v této operaci. Pro získání názoru nezbývá, než porovnat údaje v dostupných sovětských a německých zdrojích. Situaci usnadňuje, že dnes již byl mezinárodně akceptován nejen Stalinův rozhodující podíl na volebním vítězství NSDAP ve Výmarské republice, které v lednu 1933 přivedlo A. Hitlera do funkce Říšského kancléře, ale i po podepsání Paktu Molotov-Ribbentrop v Rusku kriminalizovaná spoluvina Stalina a Hitlera na vzniku druhé světové války.
Proto již lze publikovat zajímavý, dříve v SSSR a v Ruské federaci další přehlížený fakt: Když porovnáme důsledky vměšování obou vrchních velitelů, říšského kancléře A. Hitlera a generálního tajemníka ÚV VKS(b) I. V. Stalina, do řízení bojových operací Wehrmachtu a DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) ve velké vlastenecké válce tak zjistíme, že pokud velitelé strategických vojenských součástí nedokázali jejich zhoubný vliv na kádrové zásahy do velení a na operačně-taktické řízení střetů v konkrétních bitvách eliminovat, nastala katastrofa. Z mnoha závažných průšvihů u obou vrchních velitelů uvedu jen tři konkrétní příklady:
Stalin - v září 1941 rozval Jihozápadního frontu v Kyjevském kotli a v květnu 1942 další porážka v Charkovském kotli, plně srovnatelná s výsledkem „Operace Bagration“. Dále v červnu 1942 Stalin přispěl zákazem ústupu 2. úderné armády Leningradského frontu generálporučíka A. A. Vlasova u Leningradu k její porážce, což iniciovalo vznik Ruské osvoboditelské armády pod Vlasovovým velením.
Hitler - v únoru 1943 zákazem ústupu 6. armády generála polního maršála F. Pauluse u Stalingradu rovněž přispěl k její porážce, v červenci 1943 se zasloužil o porážku armád v bitvě u Kurska, která způsobila obrat na Východní frontě a v srpnu 1944 zavinil další ostudnou porážku vojsk Armádní skupiny „Mitte“ v Běloruské SSR se statisíci padlými a zajatými vojáky Wehrmachtu.
Po redislokaci několika armádních součástí Wehrmachtu do Francie i nadále pokračuje oslabování výzbroje Armádní skupiny „Mitte“ na Východní frontě! Kvůli hrozbě vylodění ozbrojených sil USA v Evropě na Hitlerův příkaz vrchní velitel Luftwaffe, říšský maršál H. Göring, v březnu 1944 odvelel řadu letek stíhacího letectva do Normandie. Hitler navíc tvrdošíjně zastával mylný názor, že z Haliče zamíří hlavní útok armád DRRA do Východního Pruska ke Königsbergu.
Proto již v březnu 1944 opakovaně odmítl návrhy velitele Armádní skupiny „Süd“, polního maršála E. von Mansteina, jak na zkrácení fronty, tak i na přísun záloh a nařídil přemístit většinu tankových jednotek z Armádní skupiny „Mitte“ na sever ke Skupině armád „Nord Ukraine“. Vzhledem ke své funkci přesvědčil náčelníka OKH (vrchního velitelství pozemních vojsk Wehrmachtu), generálplukovníka A. Jodla, i náčelníka operačního oddělení OKH, generálporučíka A. Heusingera, k přijetí svého názoru. A tak v červnu 1944 Armádní skupina „Mitte“ v Běloruské SSR zůstala notně vykuchaná, s omezeným počtem letectva a prakticky bez tankových a dělostřeleckých záloh, takže situaci během probíhající „Operace Bagration“ již nemohl zachránit ani nový velitel Skupiny armád „Nord Ukraine“, generál polní maršál W. Modell.
Tyto zásahy do dislokace armádních součástí a kvantity bojových prostředků Wehrmachtu a Luftwaffe na Východní frontě podstatně usnadnily realizaci „Operace Bagration“, což sovětští propagandisté ani historikové nikdy nepřiznali. K tomu ještě dodejme komunisty léta nejprve zamlčovaný, později zpochybňovaný význam plynulého zásobování DRRA Západními spojenci například potravinami, výstrojí a moderními spojovými a dopravními prostředky.
Nyní si porovnáme kvantitu sil obou protivníků na počátku operace 23. června 1944:
DRRA měla 2 500 000 mužů (včetně mužstva 1. Polské armády), 6 000 tanků a samohybných děl a více než 45 000 děl a minometů s podporou 7 000 všech druhů bojových letadel VVS (Vojensko-vzdušných sil) DRRA.
Wehrmacht měl 1 200 000 mužů, 900 tanků a samohybných děl, 9 500 děl a minometů a podporou celkem 1 350 bojových letadel Luftwaffe. Ovšem na počátku operace bylo bojeschopných pouze 40 stíhacích letounů!
Dne 16. června 1944 projednala porada Vojenské rady 2. běloruského frontu v přítomnosti představitelů STAVKY u frontu - zástupce vrchního velitele, maršála G. K. Žukova, náčelníka GŠRA, maršála A. M. Vasiljevského, a náčelníka Operační správy GŠRA, generálplukovníka S. M. Štěmenka - přípravu dílčí ofenzivy na Oršu, Mogiljev a Minsk. Politický zástupce velitele 2. pobaltského frontu, generálporučík L. Z. Mechlis, se opět pokoušel vměšovat do řešení operačních problémů, avšak po strohém odmítnutí velitele frontu, generálplukovníka G. F. Zacharova, zaměřil svou pozornost na kontrolu kvality výstroje.
Území střetů „Operace Bagration“ má rozměry 1 100 km do šířky a 600 km do hloubky. Zámysl operace zpočátku počítal s útoky armád čtyř frontů po proražení německé obrany s obklíčením Armádní skupiny „Mitte“ v okolí měst Vitěbsk a Bobrujsk. Jednotky 2. pobaltského frontu po průrazu obranných linií protivníka v součinnosti s ostatními součástmi severozápadně od Vitebska prolomí obranu nepřítele u města Běreziny. V závěru první etapy operace bude v červenci po trasách sbíhajících se k Minsku obklíčeno a zničeno jádro Armádní skupiny „Mitte“.
Situační mapa operace Bagration
Na území Běloruské SSR se zapojily do „Operace Bargation“ za řízení „Ústředního štábu partyzánského hnutí“ početné skupiny partyzánů. Zvláštní oddíly DRRA v uniformách Wehrmachtu si v garanci NKVD vzaly na starost teroristické akce. V noci na 20. června se v týlu daly do práce a další den byla většina hlavních tratí v Běloruské SSR neprůjezdná. Toto závažné poškození dopravní infrastruktury prakticky znemožnilo jednotkám Wehrmachtu železniční přepravu posil a zbraní na bojiště.
Ofenzíva začala 23. června 1944 plánovaným tempem neuskutečněné „Operace GROZA“, zamýšlené od 12. července 1941. Do večera lavina tanků a samohybného dělostřelectva, podpořená mraky letadel VVS, za chodu prolomila linie nepřátelské obrany, přejela horní tok Dněpru a na pravém břehu vytvořila řadu předmostí. Hned na počátku útoku se ukázalo, že pro neschopnost účinně čelit razantnímu postupu jednotek DRRA na západ byla rozhodující značná absence Luftwaffe a rovněž Hitlerovo prosazování prioritní aktivace obrany na území Běloruské SSR pouze v lokálních „pevnostních centrech“.
Druhá etapa operace začala počátkem července. Po obklíčení měst Vitěbsk, Orša, Mogilev a Bobrujsk byla mezi Minskem a Běrezinou rovněž obklíčena většina jednotek 4. a 9. armády Skupiny armád „Mitte“. Dne 3. července byl obsazen Minsk, poté pokračoval postup na západ ke státní hranici SSSR. Přístavní město Jeliavu obsadily jednotky 1. Pobaltského frontu 31. července a dosáhly tak pobřeží Baltského moře. V prvních dnech srpna DRRA přejela bývalou polskou východní hranici a 29. srpna 1944 se její součásti ocitly před Varšavou.
Operace skončila hromadou povýšení a vyznamenání. Tentokrát se dočkal i generálporučík L. Z. Mechlis. Již měsíc je povýšen na generálplukovníka a výnos Předsednictva Nejvyššího sovětu mu propůjčil řád Kutuzova 1. stupně.
Svodky Sovinformbyra opět dávkovaly informace o operaci po částech, takže globální údaje v žádném konkrétním pramenu neexistují. Je paradoxní, že v sovětských, britských ani amerických zdrojích se výklad této operace od sebe příliš neliší. President F. D. Roosevelt i premiér W. Churchill nad výsledkem operace otevřeně jásali a britský vojenský historik, prof. J. Ericson, zhodnotil: „Sovětská porážka skupiny armád „Mitte“ byla největším úspěchem jediné operace. Pro Wehrmacht (…) to byla katastrofa nepředstavitelných rozměrů, větší než Stalingrad.“
Časový odstup a dílčí informace uvolněné z ruských archivů dnes již umožňují její střízlivé porovnání s ostatními operacemi DRRA ve velké vlastenecké válce. Já si nemyslím, že tato „katastrofa nepředstavitelných rozměrů“ byla o tolik větší, než porážky DRRA v Kyjevském nebo Charkovském kotli, a to ani nezmiňuji další obrovské porážky v říjnu 1941 u Vjazmy a Brjanska, které oficiálně přinesly více než 700 000 obětí. Závěrem ještě jen připomenu, že konečný účet 6 bitev pouze o Ržev od října 1941 do března 1943 vykázal 1 342 888 padlých, raněných a zajatých rudoarmějců!
Údaje o celkových lidských ztrátách obou hlavních aktérů „Operace Bagration“ se v odborném písemnictví diametrálně liší. Tragikomické je, že v německém podkladě (viz Zdroje) konkrétní ruské ztráty buď nejsou vůbec uvedeny nebo jsou převzaty z ruského pramene. Bez komentáře porovnejme!
Ruský pramen: DRRA/Wehrmacht 765 815/818 480 mužů.
Německý pramen: DRRA/Wehrmacht 765 815/399 102 mužů.
V typickém Stalinově gestu „sovětské moci“, skrývajícím jeho komplex méněcennosti vůči Západním spojencům, kteří se 6. června 1944 vylodili v Normandii, jim, sovětským pracujícím a ostatnímu světu 17. července 1944 předvedl na Rudém náměstí v Moskvě „průvod poražených“ - 57 000 zajatých vojáků Wehrmachtu.
Po osvobození území SSSR bude následovat využití zbytku toho, co měla poskytnout promarněná „Operace GROZA“. Maršál Stalin ho v rozkaze STAVKY 1. května 1944 vyjádřil takto: „… Abychom zbavili náš stát a spojence nebezpečí zotročení, je nutné být raněnému německému zvířeti v patách a dobít ho v jeho doupěti. Při pronásledování tohoto zvířete musíme vyrvat z německé poroby naše bratry Čechoslováky, Poláky a další spojenecké národy západní Evropy, které zachvátilo hitlerovské Německo …“
To, že nás poté uvrhnou do poroby sovětské, už neřekl.
Zdroje:
Bajmuchamědov, S.: „Čelověk, kotoryj vyigral vojnu“. „Novaya Gazěta“ No71 ot 3 ijula 2019.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Dieckert, K., Grossmann, H.: Boj o Východní Prusko 1944-1945. „Naše vojsko“. Praha-2014.
Ericson J.: The Road to Berlín. Stalin´s War with Germany, Vol.2, Weidenfeld Nicolson, London, 1983.
Chomulo, M.: Polk, k boju!, Vojenizdat, M.,1980.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ P. – 2003.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.15. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakĺadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
