Článek
Na podzim 1943 se vítězný postup armád Leningradského frontu do Pobaltí zastavil u východní hranice Estonské SSR. V cestě jim stojí jak okupované město Narva, tak tzv. „Narvská šíje“, vstupní brána do Estonské SSR, pozemní spojka mezi Finským zálivem a Čudským jezerem podél řeky Narvy. Po bitvě u Kurska zahájily technické oddíly Wehrmachtu s místními dobrovolníky od Baltského po Azovské moře stavbu souvislé, mohutně opevněné „Panther-Wotanovy linie“, v severní části od Finského zálivu po Čudské jezero nazvané „Pantherova linie“ s klíčovým místem obrany, „Modrými horami“. Předseda STAVKY (Hlavního stanu Rudé armády), maršál Stalin, zajisté netušil, že obě překážky budou zdolány až jednou z nejkrvavějších bitev Velké vlastenecké války.
Od února do září 1944 se střetly v obou destinacích operačně-taktické součásti Leningradského frontu pod velením armádního generála L. A. Govorova - 2.úderná armáda (5 střeleckých sborů) a 8. armáda (mechanizovaný a střelecký sbor), dozbrojeny těžkými tanky typu „IS-2“ s kanonem ráže 122 mm a oddíly gardových minometů „Kaťuša“, podpořeny letectvem a loděmi Baltské flotily s mezinárodními elitními sbory Waffen-SS Skupiny armád „Sever“ (velitel generál polní maršál G. von Küchler) disponujícími mimo jiné středními tanky „Panther“ s kanony ráže 75 mm, těžkými tanky „Tiger-I“ s kanony ráže 88 mm, raketomety „Nebelwerfer“ a letkami Luftwaffe.
V květnu 1940 se totiž „bratrská pomoc DRRA pobaltským proletářům“, přesněji sovětská anexe Litvy, Lotyšska a Estonska, Stalinovi vymstila, neboť v reakci na teror a deportace civilních obyvatel stovky mužů z Litvy, Lotyšska a zejména Estonska dobrovolně vstoupily do jednotek Waffen-SS, které se v letech 1943-1945 staly zdatnými protivníky Rudé armády v jejím kořistnickém, podle komunistů ovšem osvoboditelském, tažení do Německa.
Dne 14. ledna 1944 vyjely divize obou armád z Oranienbaumského předmostí na břehu Finského zálivu na jihozápad k městu Narva v Estonské SSR. Do konce ledna dojely k břehům řeky Narvy, kde se připravují k jejímu násilnému překonání. Jednotky 2. úderné armády cestou 1. února stihly osvobodit sousední město Kingisepp a u Narvy 2. února začala 1. z mnoha ofenziv na tomto území. Kromě osvobození města Narvy byl další cíl útoku obsazení stanice Auvere západně od Narvy na železniční trati Narva – Tallin.
Vzhledem k tehdejšímu selhání armádní rozvědky štábu Leningradského frontu neznalo velení jeho armád reálnou bojovou sílu nepřítele ani kvalitu jeho obranných opevnění a palebných pozic. Divize 2. úderné armády záhy narazily na sofistikované obranné pozice mezinárodních jednotek Waffen-SS, které nezdolaly, takže se jim nepodařilo z žádného směru ani proniknout do města Narvy, ani obsadit Auvere. 1. ofenzíva skončila 10. února.
Po přeskupení jednotek 11. února začala 2. ofenzíva náletem letounů 13. letecké armády Vojensko-vzdušných sil Leningradského frontu a Baltské flotily na nepřátelské linie. Hlavní pozemní útok na opevnění vedlo dělostřelectvo 30. gardového sboru 2. úderné armády z 3 000 děl společně s oddíly gardových minometů „Kaťuša“. Během půl hodiny byly německá frontová linie a týlové pozice zasypány oblakem granátů a min odpovídajícím kapacitě přibližně 50 standardních nákladních vlaků. Účastník bojů svědčil: „Přesto, že děla různých typů střílela nepřetržitě, Němci se nevzdávali!“
Dne 13. února tento útok doplnil výsadek praporu námořní pěchoty Baltské flotily, s rozkazem od severu obsadit nádraží v Auvere a přilehlou dálnici, spojit se s jednotkami 2. úderné armády a přerušit spojení se západní částí Estonské SSR. Jenže přecenění možností vlastních sil a podcenění profesionality nepřátelských jednotek vedlo k likvidaci téměř všech výsadkářů, což zmařilo i tuto ofenzívu.
I když rozkazy Vrchního velitele Stalina a Vojenské rady Leningradského frontu nařídily dobýt město Narva do 16. února, bylo to nemožné, neboť operující jednotky 2.úderné armády měly obrovské ztráty. Veterán tamních bojů, podplukovník I. Kipot, vzpomínal: „Narvské předmostí bylo obzvláště obtížné. Nikde to nebylo tak těžké jako na narvské linii, ani u Stalingradu, ani u Berlína!“ Přesto, že se na „Narvskou šíji“ valily pozemní útoky divizí 2. úderné armády frontu jeden za druhým, divize Waffen-SS neustále odpovídaly protiútoky. Rudoarmějci nedokázali zlomit nepřátelský odpor v celém rozsahu ani mohutnou dělostřeleckou a minometnou palbou, ani opakovanými nálety letectva. Jen divize 30. střeleckého sboru 2.úderné armády prorazily obranu před železnicí Narva-Tallin, avšak pobřeží Finského zálivu již nedosáhly. Na východ od Narvy pronikly do Ivangorodského rajonu, avšak do města Ivangorodu již také nedojely.
Od 23. února působí ve Skupině armád „Sever“ samostatná Operační skupina „Narwa“, zpočátku pod velením generálplukovníka J. Frießnera, složená z jednoho tankového, tří armádních sborů a řady podřízených jednotek Waffen-SS. Byla rozmístěna na severním úpatí „Modrých hor“ v desetikilometrovém pásu podél pobřeží Finského zálivu. Měla zajistit obranu Estonska během „Narvské útočné operace“.
Před začátkem 5. ofenzívy dělostřelci 2. úderné armády 25. února zasypali nepřítelem obsazené území 150 000 granáty a raketami z „Kaťuší“. Na konci února postoupily jednotky 2. úderné armády od osady Slancy na severozápad přes řeku Narva, kde je před osadou Sinimaed, necelých 10 km od pobřeží Finského zálivu, u železniční trati Narva-Tallin zastavil nepřítel hned v prvních bojích na jižním úpatí „Modrých hor“, takže průlom k pobřeží a obklíčení Operační skupiny „Narwa“ se opět nezdařil.
Sovětští historikové J. Krivošějev a N. Kostin napsali v jediné monografii o bitvě u Narvy, vydané ovšem v estonském Tallinu: „Koncem února se počty válčících nepřátel u Narvy vyrovnaly: součásti DRRA totiž utrpěly značné ztráty, zatímco ty fašistické byly doplněny novými jednotkami…“
Posily dostali i útočníci, takže 1. března začala 6. ofenzíva s 59. armádou s dalšími 4 střeleckými sbory a s podporou více než 2 500 děl a minometů, 100 tanků a samohybných děl, ovšem s obvyklým záporným výsledkem.
Nyní tuto ostudnou sérii přerušíme svědectvím historika Paulmana: „Až téměř do konce března boje pokračovaly neúnavně od svahů Sinimäeských výšin (Modrých hor) až k Čudskému jezeru. Nacistický odpor s každým dnem sílil. Nepřítel stále častěji podnikal protiútoky a do boje vrhal nové síly.“ Právě tehdy armádní generál L. A. Govorov nařídil ukončení ofenzív na „Narvské šíji“ a přechod do obrany.
Vláda Velkoněmecké říše bedlivě sledovala boje u Narvy. Říšský ministr propagandy J. Goebbels prohlásil úspěšnou obranu „Narvské šíje“ za věc ochrany evropské civilizace před bolševismem. Vrchní velitel Wehrmachtu, říšský kancléř Hitler, 23. března 1944 nařídil operaci „Festung Narva“. Město Narva prohlásil za pevnost, z níž zakázal ústup. V dubnu velitel Armádní skupiny „Sever“, generálplukovník G. Lindemann, prohlásil: „Nyní stojíme na prahu naší domoviny. Každý krok zpět přibližuje válku k Německu, takže ani krok zpět - takové je nyní naše heslo!“
Začátkem dubna začaly v okolí Narvy probíhat lokální ofenzívy německých vojsk, které odsunuly rudoarmějce z jižního úbočí „Modrých hor“ zpět k jihu. Dvě rozsáhlejší, částečně neúspěšné ofenzivy na situaci nic nezměnily. Poté se fronta relativně zklidnila, na jihozápadě od města Narvy se její linie posunula za levý břeh stejnojmenné řeky k západu a od 23. dubna je bez pohybu. Osada Sinimäe s „Modrými horami“ zůstala obsazena nepřítelem.
Situace na jaře 1944
Osvobození města Narvy provedou 2.úderná armáda a 8. armáda Leningradského frontu za součinnosti jednotek Baltské flotily. V červnu a červenci další jednotky posílily sovětské předmostí u Narvy a ráno 24. července začala „Narvská útočná operace“ prudkou dělostřeleckou palbou na německé pozice ve městě. V noci na 25. červenec ustoupil SS-Obergruppenführer a generál Waffen-SS F. Steiner s III. tankovým sborem Operační skupiny „Narwa“ na západ k „Pantherově linii“. Její část mezi Čudským jezerem a Finským zálivem přes tři vrcholy krasového hřebenu „Modrých hor“ se nazývá „Tannenbergova linie“. Pro obranu je výhodné, že začíná u pobřeží Čudského jezera a končí u pobřeží Finského zálivu.
Štáb Operační skupiny „Narwa“ již dříve zajistil k „Tannenbergově linii“ přesun těžkých zbraní z Narvy, v blízkosti soustředil přibližně 65 000 mužů, 1 700 děl a více než 100 tanků a samohybných děl. Na okolních letištích stojí připraveno k akci 180 bombardérů a 220 stíhačů Luftwaffe.
Ženijní jednotky Wehrmachtu plně využily specifika krasového terénu „Modrých hor“. Podzemí upravily pro obranné účely, do jeskynních prostor uložily zásoby munice. Na povrchu obklopili „Tannenbergovu linii“ rozsáhlými minovými poli, osadili opevněnými dělostřeleckými pozicemi, bunkry chráněnými kulometnými hnízdy a zakopanými tanky, čímž ji učinili nedobytnou. Koncem února to zjistili velitelé jednotek 2. úderné armády Leningradského frontu, když se od jihu za pomoci armádního letectva neúspěšně poprvé pokoušeli o její obsazení. Úporné, ale marné boje o její dobytí trvaly od února do září 1944!
Ve dnech 20. až 24.července proběhlo na předmostí Auvere lokální střetnutí divizí Waffen-SS s jednotkami 8. armády Leningradského frontu s obvyklým průběhem. Přes značnou převahu rudoarmějců a jejich zbraní byl poslední pokus vyhnat nepřítele z opevněných pozic odražen devastující kulometnou palbou německých jednotek.
Vzhledem k neuspokojivým bojovým výsledkům náčelník politického oddělení 2.úderné armády navrhl k podpoře bojového ducha rudoarmějců specifický prostředek. Jak byl použit v závěrečném útoku na Narvu, popsal velitel dělostřelectva 2.úderné armády, maršál K. P. Kazakov: „Je 25. července 7:20 ráno, a tu ve hřmění výstřelů děl zazněl nový zvuk… Slyšíme hudbu. Z reproduktorů na východním břehu řeky Narvy zní Státní hymna SSSR a po ní slova vlastenecké písně z roku 1941: „Povstaň, rozlehlá země, povstaň k boji na smrt! Proti temné fašistické síle, proti té prokleté hordě!“
Za doprovodu této písně rudoarmějci od severu násilně překonali řeku Narvu a po obchvatu linií zákopů urychleně postoupili do centra města, kde s údivem zjistili, že nepřítel již odjel na západ do připravených pozic. S využitím obehrané propagandistické floskule, vydávat místo již opuštěné nepřítelem za jeho dobytí „hrdinným bojem“, svodka „Sovinformbyra“ z 26. července 1944 oznámila:
Vojska Leningradského frontu po přechodu k útoku v městě Narva prorazila silně opevněnou, hluboce odstupňovanou obranu protivníka; umělým obchvatným manévrem a čelním útokem 26. července ovládla město a pevnost Narvu, přičemž u města obsadila dalších 20 osad…“ Konkretizace ztrát DRRA samozřejmě chybí.
Jakmile předvoj 2.úderné armády 26. července dojel k „Tannenbergově linii“, 6 pluků těžkých tanků „IS-2“ zahájilo hlavní ofenzívu, doplněnou obvyklým, sice mohutným, avšak opět neúspěšným, útokem dělostřelectva a letectva. Další den začala 2. srpnová ofenzíva rudoarmějců. Útočí jich 60 000 s podporou 1 700 děl, 150 tanků, a přesto marně! Mimochodem, tato ofenziva spotřebovala nejvíce munice, ale vítězství opět nedosáhla!
Koncem července velitel Armádní skupiny „Sever“, generálplukovník F. Schörner, nařídil novému veliteli Operační skupiny „Narwa“, generálovi dělostřelectva A. Grasserovi: „…každou pozici na Tannenbergově linii držet do posledního muže a žádnou z nich nevydat bez boje … zastřelit na místě každého vojáka zjištěného v týlu!“ Připojil se i velitel II. armádního sboru Operační skupiny „Narwa“, generál pěchoty W. Hasse, a pozvedl vůli k boji vlasteneckou propagandou:
Baltské předmostí je vlnolam tyčící se bezprostředně před branami vlasti, který ji chrání před bolševickým přívalem od východu. Zajišťuje spojení s Finskem a tvoří základ obrany severní části Evropy. … Před 700 lety v baltském regionu proběhly vítězné bitvy nejen o pobaltské země a Baltské moře, ale také o přežití německého státu. Toto politické dědictví, za něž prolévali krev naši předkové, musí najít nástupce. To je smysl dnešního boje proti bolševismu a každý Němec jej musí pochopit…
Od 29. července pokračovala 3. ofenzíva po náletu frontového letectva a úvodní salvě více než 2 900 děl a minometů opakovanými vlnami krvavých útoků rudoarmějců, ekvivalenty „psychických atak“ vojsk středověkého mongolského Čingischána. Avšak ani jim, ani nájezdům pluků těžkých tanků „IS-2“, podpořených palbou oddílů taktických raket „Kaťuša“, se stále nepodařilo prolomit obranu tentokrát Estonské divize SS „Nordland“ na „Tannenbergově linii“. J. Krivošějev a N. Kostin svědčili ve své knize takto:
Linie nejprve byla vystavena masivnímu leteckému bombardování: stovky útočných letadel a bombardérů… vypustily na nepřátelské pozice svůj smrtící náklad. Poté se do boje zapojilo dělostřelectvo. Zdálo se, že všechna nepřátelská opevnění byla srovnána se zemí. Ale když naše tanky a pěchota vyjely, narazily na houževnatý odpor nacistů…
Vojenské radě frontu tedy nezbylo, než 10. srpna nařídit ukončení útoků a přechod k obraně. Aby se německé oddíly vyhnuly obklíčení od jihovýchodu, z Tartu, odjely od „Modrých hor“ až 17. září. Ještě dodáme, že území Estonské SSR osvobodila „Tallinská operace“ až 26. září 1944!
Je tristní, že i přes dovybavení Rudé armády Západními spojenci, podle smlouvy „O půjčce a pronájmu“ již v roce 1943, kvalitními spojovacími a dopravními prostředky, výstrojí a zásobami potravin, členové Vojenské rady Leningradského frontu, ani velitelé jeho operujících armád v bitvách o „Narvskou šíji“ a v „Modrých horách“ v reálu nepotvrdili armádními propagandisty deklarovanou „neporazitelnost hrdinné Rudé armády“. Jelikož si nevedli tak, jak měli, sovětští i ruští vojenští historikové tyto dvě bitvy vymazali z dějin „velké vlastenecké války“! V srpnu 2024 historik V. Aristov v 2. pokračování článku „Dolgaja bitva za Narvu“přiznal:
„Přesný počet padlých vojáků DRRA v roce 1944 u Narvy nebyl v historické literatuře publikované v SSSR nikdy uveden. Tyto údaje chybí i v dílech moderních ruských historiků. Nové práce konkrétně věnované útoku na Narvu a bojům na Narvské šíji dosud nejsou k dispozici.“
Sovětští vojenští historici ve stručných poznámkách zmiňují jen dílčí ztráty protivníka, například, že od ledna do dubna 1944 v okolí Narvy „nepřítel ztratil nejméně 100 000 padlých a zraněných vojáků a důstojníků, více než sto tanků a útočných děl, stovky kanónů a minometů a přibližně 150 letadel“. Zlomky dalších informací se sice zmiňují „o zuřivých, krvavých bojích, které vedly k ohromným ztrátám DRRA“, avšak konkrétní souhrnné údaje nikdo nenapsal. Estonský historik Mart Laar uvádí ztráty DRRA jen od února do března 1944 údajem 180 000 mužů, takže pro období únor-září 1944 je lze odhadnout na 450 000 mužů.
Zdroje:
