Článek
Likvidace vůdčích osobností „Leninské gardy bolševiků“ i z IKKI (Výkonného výboru Kominterny) plynule pokračuje. Na spojeném plénu ÚV VKS(b) a ÚKK (Ústřední kontrolní komise) 3. listopadu 1926 kvůli krachu „Německého října 1923“ Stalin obvinil G. J. Zinověva ze zmaření Světové revoluce. Přítomní schválili usnesení „O s. Zinověvovi“ se závěrem: „…Považovat ideovou úchylku s. Zinověva od leninismu za neslučitelnou s jeho dalším působením v čele Internacionály“. Od 20. prosince 1926 dočasně povede Kominternu tajemník IKKI N. I. Bucharin. Na dalším jednání spojeného pléna je 29. července 1927 schváleno usnesení „O narušení stranické kázně ss. Zinověvem a Trockým“ a na zasedání Prezídia IKKI jsou 27. září 1927 oba vyloučeni z IKKI. Po projednání dopisu v Prezídiu UKK přítomní přijali usnesení „O protistranických činech vůdců opozice“ a 14. listopadu 1927 oznámil jeho tajemník J. M. Jaroslavskij vyloučení Trockého a Zinověva z VKS(b).
Stalin neustále varoval před další válkou. Na XV. sjezdu VKS(b) 2. prosince 1927 v hlavním projevu řekl: „…mnohé v našem hospodářském rozvoji závisí na tom, zdali se nám podaří oddálit nevyhnutelnou válku s kapitalistickým světem. A tu je možné oddálit jen potud, pokud nedozraje proletářská revoluce v Evropě…“.
V únoru 1928 se Bucharin na jednání Prezídia IKKI opět přihlásil k realizaci Světové revoluce, jenže 10. května 1928 ho Stalin obvinil ze stagnace mezinárodního komunistického hnutí. Na aktivu Leningradské městské organizace VKS(b) 13. července 1928 oznámil: „Heslo Spojených evropských států se mění na heslo federací sovětských republik rozvinutých států a kolonií oddělených a oddělujících se od kapitalismu, které budou proti němu bojovat za socialismus.“ Tento proces nazveme „globální rozšiřování fronty socialismu“.
V Moskvě Bucharin 17. července 1928 zahájil VI. sjezd Kominterny. Stalin v projevu „O hrozbě války a obranyschopnosti SSSR“ zdůraznil 14. paragraf přijímacího dokumentu Kominterny: „Každý revolucionář je připraven čestně a důsledně bránit SSSR, protože SSSR je první proletářský revoluční stát na světě, který buduje socialismus…“ Předseda Komunistické strany Německa (KSN) E. Thälmann konstatoval, že teze sociální demokracie se sjednotily s tezemi buržoazie a staly se „hnací silou válečných příprav proti SSSR“. Usnesení kongresu stanovilo: „Členové pléna IKKI doporučují zaměřit se na zesílení boje proti „levému“ směru sociálních demokratů, který brzdí rozpad sociální demokracie zaséváním iluzí o opozici tohoto směru k politice jejich vedoucích činitelů, což podporuje politiku sociálfašismu.“
Po skončení kongresu bude realizováno usnesení minulého kongresu „Teze o bolševizaci sekcí Kominterny“.Akt bolševizace eliminuje různé frakce v sekčních komunistických stranách, vymýtí v nich zbytky sociáldemokratismu a bezvýhradně podřídí činnost sekcí pokynům ÚV VKS(b).
Tajemník IKKI Bucharin své názory nezměnil, proto 25. června 1929 dopis ÚV VKS(b) a ÚKK uložil Prezídiu IKKI: „Po VI. kongresu uvolnit s. Bucharina… od práce v Kominterně a z členství v IKKI“. podle usnesení pléna ÚV VKS(b) „O s. Bucharinovi“ bude 17. listopadu 1929 vyloučen i z Politbyra.
Další – sedmý – kongres Kominterny začal 25. července 1935 opět v Moskvě. Po volebním vítězství NSDAP v Německé říši je hlavní téma jednání boj proti příbuzné ideologii „nacionálnímu socialismu“, v SSSR nazývané „fašismus“. Vedoucí delegace ÚV VKS(b) Stalin se účastnil jen jeho zahájení a poté odjel na dovolenou k Černému moři. Soudruzi O. Kuusinen, G. Dimitrov a M. Thorez vyhlásili heslo „třída proti třídě“, podle níž koalice dělníků, rolníků a středních vrstev, sdružená do „národní fronty“, podnítí „druhou vlnu proletářských revolucí“. Kominterna se nyní nebude vměšovat do vnitřních věcí sekčních komunistických stran, avšak stále platí 14. paragraf podmínek přijetí: „Pokud bude SSSR napaden imperialistickým státem nebo koalicí států, IKKI nařídí svým sekcím zajistit pomoc Rudé armádě“. Rezoluce kongresu sice uznala dřívější tezi o „sociálfašismu“ za chybnou, avšak vinu na vítězství NSDAP v Německé říši nepřiznala Stalinovi, ale německým sociálním demokratům a komunistům! Stalina naopak prohlásila „čtvrtým klasikem marxismu“.
Ve vedení Kominterny zbývá dořešit kádrové věci. Z Krymu Stalin napsal Molotovovi: „… Bude potřebné vytvořit u Kominterny institut 1. (generálního) tajemníka. Soudím, že bude vhodné jmenovat Dimitrova generálním tajemníkem. Pjatnického, Manuilského a další (z cizinců) je možné zvolit do Sekretariátu IKKI tajemníky.“ Stalo se 10. srpna 1935 usnesením Politbyra „Problematika delegace VKS(b) v IKKI“. Zbytky trockistů podněcujících opozici vůči Stalinovi zlikviduje Mezinárodní kontrolní komise IKKI, v níž pracují zkušení soudruzi, například M. F. Škirjatov, M. A. Trilisser a J. D. Stasovová.
V roce 1937 zahájili tajemník Prezídia IKKI D. Z. Manuilskij a tajemník Stranického kolegia KPK (Kontrolní stranické komise) ÚV VKS(b) Škirjatov společně s pracovníky 3. oddělení I. správy NKVD v čele s mladším poručíkem Státní bezpečnosti A. I. Langfangem probírku aparátu IKKI od „špionů a třídně cizích elementů“. Uvázl v ní například i zakladatel Maďarské republiky rad B. M. Kun. Je zatčen 28. června 1937, protest generálního tajemníka IKKI Dimitrova 7. listopadu 1935 Stalin odmítl slovy: „Kun pracoval s trockisty proti straně, je namočen do špionáže. Při likvidaci maďarské revoluce byla jeho činnost podezřelá“, 29. srpna 1938 bude zastřelen.
Změna Stalinova postoje ke Světové revoluci vyvolala pozornost předsedy amerického koncernu „Skripps-Howard Newspapers“ R. W. Howarda, a tak si 1. března 1936 u něj ověřil, jak chápat výrok „o vítězství socialismu v jedné zemi“. Na dotaz „zda Sovětský svaz opustil své plány realizace Světové revoluce“ Stalin suverénně zapřel ruské autory záměru Lenina a Trockého a odpověděl: „Takové záměry jsme nikdy neměli, obviňovat z nich bolševiky je nedorozumění“, Howard se tázal: „tragické nedorozumění?“, Stalin: „Ne, komické, přesněji bohužel, tragikomické.“ Předseda Byra redakce „Pravdy“ L. Z. Mechlis 5. března v listu rozhovor publikoval a „sovětští vlivoví agenti“ tuto lež prosadili do mezinárodního povědomí.
Po mezinárodních nezdarech vedení Kominterny se objevila nová příležitost, v červenci 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. „Bratrskou internacionální pomoc“ Stalin odmítl, schválil jen vyslání vojenských poradců, takže pomůže Kominterna! Sekretariát IKKI 18. září 1936 rozhodl ustavit mezinárodní brigády. Přijeli komunisté jak z řady evropských států, tak i z Mexika a z USA. S nimi se svezla i skupina nelegálů Kominterny. Ovšem opět navzdory úsilí Kominterny a dobrovolníků komunisté ve Španělsku prohráli, vojenské jednotky vedené caudillem F. Francem 1. dubna 1939 přijely do Madridu, občanská válka skončila. Sovětské armádní poradce po návratu čekala „stalinská odměna“. Po udělení titulů „Hrdina SSSR“ byla v soudním „Případu Hrdinů“ řada z nich v čele s Hlavním poradcem, komarmem G. M. Šternem, obviněna ze spolupráce s cizími rozvědkami, zatčena a popravena.
V SSSR již „Velký teror“ plně zasáhl i vedoucí kádry IKKI. Na plénu ÚV VKS(b) 23. června 1937 generální komisař státní bezpečnosti a člen Prezídia IKKI N. I. Ježov varoval: „… existuje zakonspirované kontrarevoluční ilegální podzemí, SSSR stojí na pokraji nové občanské války, které mohou zabránit jen orgány státní bezpečnosti pod moudrým vedením Josifa Vissarionoviče Stalina“. Z Bucharinského jádra obklopeného trockistickými spiklenci vybájil „antisovětské centrum center“, k jehož likvidaci požádal o mimořádné pravomoci. Rozvinula se hlučná diskuze, v níž člen ÚV VKS(b) a bývalý kandidát Prezídia IKKI I. A. Pjatnickij obvinil Ježova, že proti starým bolševikům fabrikuje falešné důkazy. Ježov ho nazval členem „pravotrockistického bloku“, takže 25. června je vyloučen z ÚV VKS(b) a 7. července zatčen.
A. I. Langfang útrpnými výslechy odhalil jeho členství ve „fašistické špionážní organizaci trockistů a pravičáků v Kominterně“, bude souzen a 29. července 1938 zastřelen. Na říjnové schůzi Prezídia IKKI Stalin řekl tajemníkovi D. Z. Manuilskému, že nejvýznamnější špioni pracovali právě v IKKI. Referenti oddělení Výkonného výboru urychleně vymýšlí teze k boji s trockismem. Jejich soupis G. M. Dimitrov 11. listopadu 1937 předal Stalinovi a on ho poučil: „Trockisty je nutno stíhat, střílet, ničit. Jsou to zákeřní provokatéři, nejhorší agenti fašismu…“, avšak proces s „činiteli antisovětského kontrarevolučního pravotrockistického spiknutí v IKKI“ se nekonal!
Na podzim 1933 bývalý „levicový radikál“, prezident USA F. D. Roosevelt, uznal SSSR za suverénní demokratický stát a nařídil opětné navázání diplomatických vztahů s jeho vládou. Z tohoto diplomatického aktu však vyplynuly závažné státně-bezpečnostní důsledky. Jakmile z amerických univerzit vylétl roj členů Národní komunistické studentské ligy, nastaly pro „stranu a vládu“ zlaté časy. Redaktor časopisu „Time“ W. Chambers napsal: „Rooseveltovo ostentativní ignorování toxicity sovětského vlivu otevřelo dveře komunistům, agentům sovětských tajných služeb a nelegálům Kominterny do sboru prezidentových poradců, do aparátu státní administrativy i do vládních agentur“. Jsou mezi nimi asistenti ministrů zahraničí A. Hiss, N. Field, financí H. D. White, Rooseveltův poradce L. Currie a řada dalších.
Na území USA rozhlasové vysílací stanice Kominterny šíří do éteru ódy na „první stát dělníků a rolníků“ a v první řadě je i léta osvědčený kryt sovětských špionů, Leninem založená obchodní firma „Amtorg Trading Corporation“. Proto není divu, že se z ministerstev zahraničí a obrany USA téměř staly filiálky Kominterny. Od roku 1935 jsou infiltrovány také odbory filmového průmyslu v Hollywoodu.
„Sovětský vlivový agent“ velvyslanec J. Davies 20. dubna 1938 z Moskvy Roosevelta ujistil: „Komunismus nás nijak vážně neohrožuje! Přátelské vztahy v budoucnu mohou mít velkou obecnou hodnotu!“ Jenže přednosta zpravodajské služby Ministerstva vnitra ČSR J. Hajšman měl jiný názor: „Sovětské Rusko v této oblasti překonalo vše, co lidstvo dosáhlo, a s největší pravděpodobností svým rozsahem a metodami předstihlo ostatní státy a národy o několik století. Nedá se přesně říci, kde končí bolševická politika a kde již začíná konspirace, nedá se rozeznat, co je jen práce s informacemi a co je špionáž, provokace a propaganda…“
Jelikož se podle pokynů prezidenta Roosevelta vláda USA, bez ohledů na bezpečnost státu, řídí heslem „byznys as usual“, mohutně se rozšiřuje i hospodářská spolupráce se SSSR. Připravují se přísně tajné smlouvy pro dodávky nerostných surovin, strojního vybavení a zbraní, první z nich je podepsána již v březnu 1939. Jakmile 11. května 1939 zplnomocněný představitel SSSR, rezident NKVD v USA K. A. Umanskij, převzal pod kuratelu tamní agenty sovětských zvláštních služeb a nelegály Kominterny, šéf podzemní sítě Komunistické strany USA (SPUSA) Goldberger si pochvaloval: „Ani ve Výmarské republice neměla strana to, co nyní tady máme my!“ Na podzim 1939 v administrativě USA pracuje téměř 100 000 komunistů a nemálo z nich disponuje značným vlivem i na prezidenta Roosevelta. Situaci výstižně popsal R. Nesbit v knize „Roosevelt and Stalin: The Failed Courtship“ (Zkažené námluvy).
Stalinova podezíravost vůči polským komunistům (PKS) s léty nezmizela. Naopak, Trockého podpora zavedla polskou sekci Kominterny do záhuby. Politbyro 9. srpna 1937 schválilo „Operativní příkaz lidového komisaře vnitra č. 00485“, doplněný interním dopisem ÚV VKS(b) „O fašisticko-povstalecké, špionské, diverzantské a teroristické činnosti polské rozvědky v SSSR“. Inicioval „Polskou operaci NKVD“, která postihla na 140 000 Poláků. Mezi odhalenými „polskými špiony“ uvázli i bývalý předseda Polského revolučního výboru I. S. Unšlicht a jeho spolupracovníci v IKKI. Generální tajemník Kominterny G. Dimitrov 28. listopadu 1937 poslal ÚV VKS(b) „Návrh usnesení IKKI o rozpuštění PKS“, na nějž Stalin 2. prosince dopsal: „Se zrušením Polské komunistické strany jsme se opozdili o dva roky!“ Pod jeho nátlakem 16. srpna 1938 usnesení IKKI označilo PKS za „stranu provokatérů a špionů“ a zrušilo polskou sekci. Stejně dopadly jak sekce Litvy, Lotyšska, Estonska a Jugoslávie, tak představitelé řady ostatních sekcí napříč celým světem.
V únoru 1921 obnovené úzké hospodářské vztahy s Německem se postupně rozšířily i do diplomatické sféry. Od 18. července 1939 v Berlíně začaly rozhovory. Dočasný sovětský diplomatický pověřenec G. A. Astachov 2. srpna vyzvídal na ministru zahraničí J. von Ribbentropovi záměry říšskoněmecké vlády v Pobaltí. Uslyšel, že po vymezení hranic sfér zájmů obou států od Černého k Baltskému mořidojde k dohodě o osudu Polska a k rozvoji vztahů se SSSR na rovnoprávném základě.
Mezinárodní politická situace se zhoršuje, nadarmo Stalin nehrozil válkou. V úvodníku „Pravdy“ 19. srpna 1939 kulantně vysvětlil její brzkou nezbytnost sovětským pracujícím: „… státní zájmy SSSR vyžadují vedení rozsáhlých útočných operací na území nepřátel, což rozhodně není v rozporu s charakterem obranné války …“
Odpoledne se ve Stalinově pracovně konala přísně tajná schůze Obranné komise politbyra s vedením Ruské sekce IKKI. Stalin přítomným sdělil: „…první etapa bude zničení Polska… současně musíme vést aktivní komunistickou propagandu v anglo-francouzském bloku, zejména ve Francii… Úkol (francouzských soudruhů) bude v prvé řadě rozložit a demoralizovat armádu a policii. Poté bude zajištěna bezpečnost sovětského Německa, a to urychlí i bolševizaci Francie…“
V Kremlu 24. srpna 1939 Molotov a von Ribbentrop v přítomnosti Stalina a náčelníka Generálního štábu DRRA, komarma I. stupně B. M. Šapošnikova, podepsali první dokument Paktu Molotov-Ribbentrop nazvaný „Úmluva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik.“Po podpisu Stalin pozvedl pohár vína se slovy: „Vím, jak německý národ hluboce miluje svého Vůdce, proto chci připít na jeho zdraví… Pokud by bylo v budoucnu Německo sraženo na kolena, přišel bych mu se stovkou Rudých divizí na pomoc až k Rýnu!“ Připil na zdraví i „muži, který zajišťuje bezpečnost německého státu“, reichsführerovi H. Himmlerovi.
Sekretariát IKKI vydal rezoluci k „Úmluvě o neútočení“. Zmíníme jen odstavec g): „SSSR, připraven uzavřít s Německem pakt o neútočení, pomáhá sousedním malým pobaltským státům a koná v zájmu ochrany všeobecného míru.“ Prezídium IKKI nařídilo sekcím tezí: „…SSSR podpoří Německo k zahájení války a zajistí, aby tato válka brzy neskončila“ otočit politické kormidlo ke spojenectví s Třetí říší.
Oběžník IKKI 9. září zdůvodnil: „… Současná válka je imperialistická, nespravedlivá, jejím rozpoutáním je vinna buržoazie všech bojujících států.… Za týden Dimitrov zakázal ve složkách IKKI nábor dobrovolníků.
Rusko ztratilo smlouvami „Brestskij mir“ a „Ruskij mir“ nemálo území a očekává, že v ozbrojených silách kapitalistických států „dělníci v uniformách“ obrátí zbraně proti svým vykořisťovatelům. Rudá armáda jim pomůže a ztracená území vrátí zpět. A tak provokací DRRA u Majnily 30. listopadu 1939, deklarovanou „stranou a vládou“ v sovětském tisku slovy: „Drzá snaha finské bělogvardějštiny udržet Leningrad v dosahu svého vojska“, začala „internacionální bratrská pomoc finskému lidu“. Jelikož se příliš nedařila, od ledna 1940 ji vedení strany změnilo v plnohodnotnou válku. DRRA sice zvítězila, avšak její hodnocení na zasedání pléna ÚV VKS(b) 28. března 1940 nevyznělo příznivě. G. Dimitrov si zapsal do deníku závěry referátu „Poučení z války s Finskem“:
s. Vorošilov: … Ani já, lidový komisař obrany, ani GŠRA, ani velení Leningradského vojenského okruhu jsme si zpočátku neuvědomovali všechny zvláštnosti a obtíže spojené s válkou… Rudá armáda zvítězila poměrně rychle především proto, že od zahájení války až do jejího vítězného konce faktické velení převzal soudr. Stalin…
s. Stalin: … Řadové mužstvo je výborný materiál, ale velitelský sbor plný slabochů a bačkor nebyl na výši. Až zkvalitníme velitelský sbor, bude nejlepší na světě… a pak srazíme na kolena bělofiny i s jejich učiteli – Francouzi, Angličany, Italy i Němci!
Instrukce politbyra Prezídiu IKKI po podpisu dokumentů Paktu Molotov-Ribbentrop se podobaly tanci slona v porcelánu. Například 28. října jedna z nich vzkázala: „K 23. výročí VŘSR se nedoporučuje vystoupení IKKI s výzvou pracujícím. Místo apelu-článek!“
Leninův nápad vybudovat komunismus rukama kapitalistů stále nepřinesl výsledky. Po řadě dřívějších nezdarů Kominternu nyní umrtvil Pakt Molotov-Ribbentrop, takže má na kahánku. Od října 1938 je Německá říše sovětský spojenec, a tak na podzimním jednání Prezídia IKKI v roce 1940 Stalin uložil zahájit přípravy k jejímu zrušení. Generální tajemník Dimitrov si zapsal: „Ostře a jasně formulované teze k budoucnosti Kominterny pro nejbližší období, ke změnám mezinárodních vztahů a jiné činnosti v podmínkách světové války“.
V létě 1941 pod Stalinovým vlivem málokdo z členů Politbyra věřil, že světová válka je tak blízko. Ráno 21. června 1941 si po pročtení zpráv z Číny G. Dimitrov zapsal do deníku:
V telegramu Čou-en-laje do Juanje je také upozornění na Čankajškovo důrazné varování, že Německo zaútočí na SSSR a uvádí také datum – 21. 06. 41! Pověsti o blízkém útoku sílí ze všech stran. Je třeba být ve střehu… Volal jsem ráno Molotovovi a žádal ho, aby promluvil s Jos. Vissarionovičem o situaci a nezbytných pokynech pro komunistické strany. Odpověděl: „Situace je nejasná. Hraje se „Velká hra“, ne všechno závisí na nás. Promluvím s I. V. Až bude něco nového, zavolám.“
Časně ráno 22. června bylo „něco nového“! Armády Wehrmachtu a Luftwaffe zahájily útok na SSSR! Po mimořádné rozšířené schůzi Politbyra si v 8.40 hod Dimitrov a Manuilskij ve Stalinově pracovně vyslechli politickou linii pro IKKI. Dimitrov si do deníku zapsal:
V Stalinově pracovně jsou Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Malenkov. Stalin se obrátil ke mně: „Napadli nás bez jakýchkoli stížností, bez žádosti o jednání, napadli nás podle, jak lupiči. Po bombardování Kyjeva, Sevastopolu, Žitomiru a dalších měst přišel Schulenburg s prohlášením, že Německo se cítí ohroženo koncentrací sovětských vojsk na východní hranici, proto přijalo opatření. Finové a Rumuni se chystají vystoupit s Němci. Německou agendu Kominterny v SSSR převzalo Bulharsko. Fašisty mohou porazit jen komunisté…“
Diplomatická zastoupení budou evakuována mimo Moskvu, například do Kazaně. Mohla by zde špionit…“
… Byly instruovány komunistické strany v Americe, Anglii, Švédsku, Belgii, Francii, Holandsku, Bulharsku, Jugoslávii a v Číně. Vyhlásili jsme mobilizaci všech sil.
G. Dimitrov svolal poradu členů IKKI a instruoval je: „…v této etapě nebudeme vyzývat ani ke svržení kapitalizmu v cizích zemích, ani ke Světové revoluci. Uvědomte si, že nyní se jedná o záchranu národů před fašistickými uchvatiteli, a ne o socialistickou revoluci!“
Námluvy ideových spřízněnců KSN a NSDAP již skončily rozchodem. Vedoucí skupiny IKKI pro politickou práci mezi zajatci W. Pieck a W. Ulbricht 24. června napsali: „Věc, kterou hájí vítězná Rudá armáda, je naše osobní věc. Náš nepřítel je v naší zemi; fašističtí otrokáři jsou naši nepřátelé!“ Přes jejich víru v dezerce „dělníků v německých vojenských uniformách“, veletok dezercí u „dělníků v uniformách rudoarmějců“ směřoval na západ!
Na prvním jednání „Byra vojensko-politické propagandy v armádě“ 25. června 1941 za řízení jeho náčelníka Mechlise tajemník IKKI Manuilskij bědoval: „Revoluční tradice německého proletariátu a jeho přátelské vztahy k sovětskému lidu přece nemohly zmizet!… je nutno působit na německé dělníky v uniformách v duchu proletářského internacionalizmu!“ Kominterna ještě stále žije, německá sekce je aktivní. W. Pieck a šedá eminence IKKI W. Ulbricht politicky školí zajatce Wehrmachtu.
Koncem září 1941 začala pracovat „Komise o poválečných projektech státního zřízení států Evropy, Asie a dalších zemí světa“ vedená V. M. Molotovem. Na její schůzi 31. října 1941 G. Dimitrov Stalinovi navrhl: „Domnívám se, že nyní pro nás není vhodné připomínat Kominternu. Její práci raději skrýt pod „Institut pro výzkum mezinárodních problémů …“ Stalin souhlasil, její zrušení bude zahrnuto do komplexu „dezinternacionalizačních opatření“ na první místo, neboť je třeba ujistit spojence, že po skončení války sovětská „strana a vláda“ zamíří k liberální demokracii.
Generální tajemník G. Dimitrov si 8. května 1943 do deníku zapsal: „V noci jsme s Manuilským u Molotova jednali o budoucnosti Kominterny. Shodli jsme se, že Kominterna jako vedoucí centrum komunistických stran se v současných podmínkách stává překážkou jejich samostatného rozvoje a plnění zvláštních úkolů. Zpracovat dokument o rozpuštění tohoto centra!“ Stalin 21. května Dimitrovovi přiznal: „Přecenili jsme své síly, když jsme zakládali Komunistickou internacionálu a mysleli si, že můžeme řídit komunistické hnutí ve všech zemích. To byla naše chyba. Další činnost Kominterny by její myšlenky diskreditovala a to nechceme“. Po likvidaci Kominterny Stalin 22. května 1943 řekl reportéru agentury Reuters: „Rozpuštění Kominterny je včasné a správné… Odhaluje lež hitlerovců, že sovětská vláda hodlá zasahovat do života jiných států a bolševizovat je.“ Její agendu 13. června 1943 převzalo Oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b) v čele s kandidátem politbyra a tajemníkem ÚV VKS(b), generálporučíkem A. S. Ščerbakovem. Po zrušení Kominterny se její sekce vrátí do módu státních komunistických stran, přičemž jejich bezvýhradná podpora SSSR zůstane zachována „na věčné časy“!
Zdroje
Afanasjev, J.: Drugaja vojna. Rossijskij gossudastvěnnyj gumanitarnyj univěrsitět. M.-1996.
Aliběkov, G., i dr.: Politbjuro CK RKP(b)-VKP(b) i Komintěrn. 1919-1943. Dokuměnty. „ROSSPEN“. M.-2004.
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Bajerlajn, B.: „Predatěl-ty, Stalin!“ Komintěrn i kommunističeskije partii v načale Vtoroj mirovoj vojny (1939-1941). „ROSSPEN“. M.-2011.
Běrežkov, V.: Kak ja stal pěrevodčikom Stalina. „DEM“. M.-1993.
Dětgarjev, K., Kolpakidi, A.: Vněšňaja razvědka SSSR. „Eksmo.“. M.-2009.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija).
Dokuměnty ijuňa 1941. „Izvěstija CK KPSS“. 6. 1990.
Dollen,S.: Stalin i jego diplomaty. Sovětskij sojuz i Jevropa 1930-1939. „ROSSPEN“. M.-2009.
Hass, G.: 23. August 1939, Der Hitler-Stalin-Pact. Dokumentation. Dietz Verlag. Berlin. 1990.
Chambers, W.: Svědek. „Občanský institut“. Praha-2005.
Judin, K.: Matvěj Fedorovič Škirjatov. „Voprosy istorii“. 2015 g. No2.
Kislovskij, J.: V. I. Lenin, KPSS o něobchodimosti postojannoj revolucionnoj bditělnosti. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No3. 1980.
Košeleva, L. i dr.: Pisma I.V.Stalina V.M.Molotovu. 1925-1936 gg. Sbornik dokuměntov. „Rossija molodaja“. M.-1995.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991.
Kurfürst, J.: Příběh ruské geopolitiky. Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2018.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
Mlěčin, L.: KGB. Predsedatěli organov gosudarstvěnnoj bězopasnosti. „CENTRPOLIGRAF“. M.-2006.
Nisbet Robert A.:Roosevelt and Stalin: The Failed Courtship. January 1, 1988. „AMAZON“.
Nordling, C.: Defence or Imperializm. An Aspect of Stalin´s Military and Foreign Policy. Uppsala-1984.
Pacner, K.: Československo branou pro sovětské špiony. „Idnes.cz Zpravodajství“. 28.ledna 2002.
Pantělejev, M.: Agenty komintěrna. Soldaty mirovoj revolucii. „Jauza. Eksmo“. M.-2005.
Roberts, G.: STALINOVY VÁLKY. Od světové války ke studené válce (1939-1953). „BB/art s.r.o.“ Praha-2008.
Schweizer, P.: REAGANOVA VÁLKA. Vydavatelství „Ideál“. Praha-2007.
Sorokin, A.: Věktory vzaimnogo ťagotěnija. „Rodina“. No10/2013.
Sovětsko-gěrmanskije dokumenty 1939-1941 gg. Iz Archiva CK KPSS. „Novaya i novějšaja istorija“. 1993g. No1.
Stalin, I.: O Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně Sovětskogo sojuza. „Vojennoje izdatělstvo vooružjonnych sil Sovětskogo sojuza“. M.-1948.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.10. OGIZ. Gosudarstvěnnoje izdatělstvo političeskoj literatury. M.-1949.
Sudoplatov, P.: Raznyje dni tajnoj vojny i diplomatii, 1941 god. „OLMA-PRESS“. M.-2001.
Šatunovskaja, O.: Katyń. „Arguměnty i fakty“. No33(514). 18-24 avgusta 1990 g.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Volkovskij, N.: Istorija informacionnych vojn. Časť 2. „POLIGON“. Sankt-Petěrburg. 2003.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakĺadatelstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
Žurnal „Novyj mir“. 1994. No 12.
Žurnal „Političeskoje obrazovanije“. 1989. No1.
Použitý archiv: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace)
