Článek
Na II. Všeruském sjezdu sovětů 26. října 1917 člen Politbyra L. D. Trockij prohlásil: „Doufáme, že naše revoluce rozpoutá evropskou revoluci. Pokud povstalé národy Evropy nezničí imperialismus, budeme zničeni my, to je nepochybné. Buď ruská revoluce rozpoutá na Západě osvobozující boj, nebo kapitalisté všech zemí zadusí tu naši.“
Říjnový bolševický převrat v Rusku položil základní kámen Světové revoluce i na americkém kontinentě. Již 1. máje 1918 v Clevelandu pochodoval předseda Americké socialistické strany Ch. Ruthenberg v čele průvodu proletářů s výhružným transparentem: „Ruce pryč od Sovětského Ruska!“
V ruských průmyslových závodech se v lumpenproletariátu šikují Rudé gardy. Předseda Rady lidových komisařů Ruské sovětské republiky V. I. Lenin opravil v „Dubnových tezích“ provolání „Válka a ruská sociální demokracie“ na text: „K podpoře Světové revoluce nestačí II. Internacionála, proto právě my a právě teď musíme bez váhání založit novou, revoluční, proletářskou, III. Internacionálu!“ Váhání skončilo 2. března 1919, Lenin svolal do Moskvy I. kongres III. (komunistické) internacionály, zkráceně Kominterny. Jelikož usiloval o vznik komunistických stran nejen v Brazílii, Argentině a Mexiku, ale zejména v USA, pozval na kongres i vedení levicové frakce Americké socialistické strany.
Předseda VCIK RSFSR (Všeruského ústředního výboru zástupců Ruské sovětské federativní socialistické republiky) J. M. Svěrdlov ve svém projevu oprášil ideu B. Engelse o „Světové revoluci“ a přednesl metodiku jejího provedení. Na kongresu delegáti přijali Chartu Kominterny a ustavili hlavní řídící orgán, „Výkonný výbor Kominterny (IKKI)“. Mezi kongresy řídí komplexní agendu Kominterny a vydává periodikum „Kommunističeskij Internacional“. Výkonný výbor bude kádrově naplněn až na II. kongresu, od IV. kongresu bude obnovován „svobodnými“ volbami na řádných kongresech Kominterny.
V červenci 1919 vznikl nejvyšší řídící orgán „Malé byro IKKI“, od října 1921 přejmenovaný na „Prezídium IKKI“ v čele s předsedou Kominterny, členem Politbyra G. J. Zinověvem. „Mezinárodní kontrolní komise IKKI“ zajišťuje kontrolu práce aparátu IKKI, financování a činnosti vedení jednotlivých sekcí. Administrativní agendu spravuje „Sekretariát IKKI“, provozní záležitosti řídí „Organizační byro IKKI“, při němž je 11. prosince 1922 ustavena „Stálá vojenská komise“, vyklíčily i sesterské organizace Kominterny (mládežnická, ženská, tělovýchovná, odborová, aj.).
Účastníci kongresu schválili „Manifest komunistické internacionály proletářům celého světa“. Závěrem jednání je schválen návrh reklamního štítu, státního znaku připravovaného Svazu sovětských socialistických republik.
Vedení Americké socialistické strany po skončení kongresu podalo přihlášku a 24. listopadu 1919 se vylíhla samostatná Komunistická strana USA. V létě 1922, po diskuzi, zda do strany přijímat i „barevné zájemce“, traktát Bucharina, Kuusinena a Radeka „O dalších úkolech Komunistické strany USA“ vytýčil návrh změny jejích stanov.
Vedení Kominterny ještě zcela nedokončilo ustavení svého řídícího aparátu a již se má k světu. Čile se podílí na ustavení dalších socialistických republik, které se zařadí po bok kolegyním starším než sama Kominterna. S výjimkou jejich doyena, RSFSR (Ruské sovětské federativní socialistické republiky), zmíníme některé další příklady.
Na 1. leden 1919 svolali někteří bolševičtí poslanci Běloruské lidové republiky do Smolenska sjezd sovětů, na němž v rámci RSFSR vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku (BSSR) a 5. ledna s Dělnicko-rolnickou Rudou armádou (DRRA) přijeli do Minsku. Lidový komisař vojenských a námořních věcí RSFSR Trockij vyslal polské komunisty pod vedením F. E. Dzeržinského a I. S. Unšlichta do Polska, připravit bolševickou revoluci.
Jednotky 6. ukrajinské Rudé divize 7. dubna 1919 vyhnaly z Oděsy francouzské vojsko a námořnictvo. Součásti Ukrajinského frontu prolomily obranu Pěrekopské šíje a vjely na Krym, do konce dubna dorazily do Sevastopolu.
Od 14. dubna 1919 jsou v Bavorské a Maďarské republice rad ustavena byra. Jakmile maďarská Rudá armáda odrazila ofenzivu rumunských a československých vojsk, člen ukrajinského Politbyra G. L. Pjatakov nařídil další mobilizaci komunistů. L. D. Trockij 20. dubna 1919 slíbil v „Manifestu pracujícím celého světa“: „…Mezinárodní proletariát nezasune meč do pochvy, dokud se Svaz sovětských socialistických republik nerozšíří na celý svět …“. Tehdy ovšem SSSR existoval jen v jeho a Leninově hlavě. Vrchní velitel DRRA I. I. Vacetis 23. dubna 1919 poslal Leninovi návrh rezoluce „O nezbytnosti vojenského sjednocení sovětských republik“.
V Sevastopolu vítězové oslavili 1. máj 1919 vyhlášením Krymské sovětské socialistické republiky. V Oděse se P. J. Dybenko jmenoval lidovým komisařem vojenských a námořních záležitostí a svou tehdejší choť A. M. Kollontajovou určil lidovou komisařkou propagandy tamní Rady lidových komisařů. Velitel Ukrajinského frontu A. N. Antonov-Ovsějenko spokojeně napsal, jak vážnou ránu dostal Světový imperialismus ztrátou Oděsy a Krymu. Při oslavách 1. máje 1919 v Paláci sovětů na Rudém náměstí v Moskvě V. I. Lenin slíbil: „… Většina z vás zde v sále … již bude žít v komunismu!“
Lidový komisař vojenských a námořních záležitostí USSR (Ukrajinské sovětské socialistické republiky) N. I. Podvojskij ohlásil Leninovi formování mezinárodní divize DRRA na pomoc Maďarské republice rad. Přesto, že 3. května 1919 oddíly německého Freikorpsu obsadily Mnichov a Bavorské republice rad zvoní hrana, Lenin s pomocí nespěchal, neboť na Donbase povstali Bílí kozáci.
V Bialystoku 30. července 1920 Předseda Prozatímního polského revolučního výboru J. B. Marchlewski vyhlásil Polskou sovětskou socialistickou republiku Zastupitelé Haličské sovětské republiky 1. srpna přijali „Deklaraci o samostatné sovětské východní Haliči“. Jenže prohra DRRA v Polsku, stvrzená 18. března 1921 smlouvou „Rižský mír“, postavila rozvoji proletářské revoluce v Evropě bolestivou stopku. Člen Vojenské rady 1. jízdní armády K. J. Vorošilov zklamaně napsal předsedovi Kavkazského byra G. K. Ordžonikidzemu: „Od polských dělníků a rolníků jsme čekali podporu a revoluci, ale dočkali jsme se od nich jen šovinismu a vyhraněné nenávisti k Rusům.“
Naděje vedení IKKI se nesplnily, všechny nedávno vzniklé socialistické republiky kromě RSFSR, USSR a BSSR zanikly nebo záhy zaniknou, přesto přípravy Světové revoluce dál pokračují.
Je zřejmé, že „Ideový garant Světové revoluce“, IKKI, bude v budoucnu řízen „Státním garantem Světové revoluce“, vedením Komunistické strany Ruska (bolševiků) (KSR(b), VKS(b)). Všichni zaměstnanci Výkonného výboru, i když cizinci, automaticky byli přijati do VKS(b). Ostatně celá Kominterna byla reálně jen submisivní specifickou součástí ÚV VKS(b). Pro dosažení svého cíle musí Kominterna disponovat jak rozsáhlým sborem propagandistů a agitátorů pod dohledem aparátu ideologického tajemníka ÚV KSR(b), tak nemenší sítí nelegálních rozvědných agentů řízenou orgány NKVD (Lidového komisariátu vnitřních věcí) SSSR.
Tuto agendu zajišťovalo „Oddělení mezinárodních styků IKKI“, v němž se zhotovují falešné cestovní pasy, generuje propaganda a zajišťuje financování jednotlivých sekcí. Členové Prezídia IKKI věnovali pod dohledem Politbyra důkladnou péči výběru, vyškolení a globálnímu rozmístění nelegálních agentů Kominterny. Lidový komisař zahraničí G. V. Čičerin se v dubnu 1922 na konferenci v Ženevě zaklíná mírovým soužitím a vyzývá k mezinárodní spolupráci. Jako základ této rétoriky mu posloužily teze tajné prognózy Státní politické správy při Lidovém komisariátu vnitra RSFSR o příznivých výhledech revoluce v Evropě,
Podle Leninovy lživé floskule je Kominterna nezávislá organizace, která se nezabývá bolševickou problematikou, nicméně její tajený velkorysý cíl vyžaduje tajenou velkorysou finanční podporu. Kominterně byl založen účet na jméno ÚV KSR(b) s počátečním vkladem milion zlatých rublů. Vedoucí Sekretariátu IKKI G. G. Klinger 18. srpna 1919 podal Orgbyru ÚV KSR(b) přehled výdajů. Následně je schváleno usnesení „O finančních nákladech Kominterny“ s příkazem, „zprávy o činnosti Kominterny projednávat bez zápisu pouze na určených schůzích politbyra!“ Zabavené finanční prostředky ruské šlechtě a církvi aparát „Oddělení mezinárodních styků IKKI“ poukazoval na zakládání nových komunistických stran v zahraničí a omezování tamního vlivu sociální demokracie. Tyto peníze byly určeny především k nákupu zbraní a munice, propagandistického materiálu, případně na vyškolení agitátorů. Rozpočtová komise Politbyra každý rok nařídí RLK přidělit Kominterně finance. Nejde o drobné, například v roce 1922 převýšily její provozní náklady 19 000 000 zlatých rublů.
Na II. kongresu Kominterny Lenin 6. srpna 1920 delegáty seznámil s projektem vzniku „státního garanta Světové revoluce – SSSR“. Přítomní zvolili členy Výkonného výboru, vedoucí komunistických stran členských států (sekcí) odpovídá za evidenci svých členů. Tajemníci významných sekcí jsou rovněž členové orgánů IKKI. Prioritní ruskou sekci Kominterny řídí její tajemník I. A. Pjatnickij, členové jsou L. D. Trockij, G. J. Zinověv, N. I. Bucharin a L. B. Kameněv, kandidáti K. B. Radek a I. V. Stalin.
Stanovy Kominterny určily: „Komunistická internacionála musí reálně reprezentovat jedinou Světovou komunistickou stranu, jejíž samostatné sekce tvoří strany působící v každé zemi.“ Je dohodnuta formulace 21 podmínek pro přijetí politických stran nových států. Například uveďme:
3. § ukládá budování ilegálních aparátů, které splní svou povinnost vůči Světové revoluci,
13. § ukládá sekcím povinnost periodických kádrových prověrek, 14. § ukládá „podpořit každou sovětskou republiku v boji s kontrarevolucí a zakazuje kritiku Ruské sekce!“
Po přijetí závazných 21 podmínek může vedení politické strany požádat o vstup do Kominterny. Po přijetí politická strana každého státu změní název na „komunistická“, přičemž v každém členském státě může být jen jedna komunistická strana. Stane se sekcí Kominterny, v evidenci dostane kód (KSČ měla kód 161), bude jí přidělen instruktor a finanční prostředky na každý rok. Například na rok 1922 je určeno pro Finskou sekci 10 miliónů rublů a na počátku 30. let pro Československou sekci měsíčně 5 000 dolarů.
V každé sekci je jmenován její tajemník, odpovědný za vznik a akceschopnost tajných ozbrojených oddílů kdykoli připravených k převzetí politické moci. Jakmile v členském státě Kominterny komunisté zvítězí, požádají o přijetí mateřského státu do SSSR a po přijetí se stát stane další sovětskou republikou. Po připojení poslední Světové republiky k SSSR Kominterna pozmění název na Komunistická strana SSSR se sídlem v hlavním městě Petrohradě, kde pro její aparát již architekt V. J. Tatlin projektuje 400 metrů vysokou „Tatlinovu věž“.
Delegáti III. kongresu Kominterny se v červenci 1921 shodli na nelegitimitě vlád všech kapitalistických států. Proto i přes přiznání předsedy G. J. Zinověva, že revoluční proces ve světě zpomalil, bude i nadále věnována zvláštní rozvratná pozornost vládám Výmarské republiky, Francie, Itálie, Velké Británie, Japonska, Polska a později i USA.
Na jednání pléna ÚV KSR(b) kandidát politbyra V. M. Molotov 24. září 1922 předložil předběžný návrh textu ústavy SSSR. V následné polemice se střetly dvě koncepce: Stalinova, republiky jako autonomní útvary bez práva vystoupení z SSSR, a Leninova, v níž republiky zůstávají samostatné právní subjekty s právem odchodu z rámce SSSR. Komise sice doporučila Stalinův návrh, avšak po písemném Leninově protestu plénum ÚV KSR(b) přijalo jeho řešení. Na schůzi ÚV KSR(b) 6. října 1922 Lenin oznámil: „Sověty republik RSFSR, USSR, BSSR a ZSFSR (Zakavkazské federativní sovětské socialistické republiky), připraví smlouvu, která doporučí jejich spojení do nového státního politického subjektu“. Stalin 18. listopadu 1922 v „Pravdě“ zdůvodnil, proč se založením SSSR nečekatna vítězství Světové revoluce.
Při projevu na IV. kongresu Kominterny v listopadu 1922 V. I. Lenin vzkázal jménem jeho účastníků světu: „…Nechť se třesou vládnoucí třídy států před Světovou komunistickou revolucí… Náš hlavní cíl je většinu pracujících ideově přesvědčit, získat a tento cíl my za každou cenu splníme!“
Na 1. zasedání X. sjezdu VCIK RSFSR Lenin 27. prosince 1922 oznámil „vznik Svazu republik, jednotné fronty sovětských republik před kapitalistickým obklíčením…“. Definoval: „Chceme takový Svaz republik, který by nepřipustil násilí jednoho národa nad druhým, takový Svaz republik, který bude založen na důvěře, na pevném vědomí bratrské jednoty, na zcela dobrovolném souhlasu.“
Do vedení CIK (Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců) SSSR 30. 12. 1922 nastoupil kandidát Politbyra M. I. Kalinin a do vedení RLK 2. února 1924 A. I. Rykov. Ústřední komise Orgbyra v čele se Stalinem dopracovala první ústavu SSSR a 31. ledna 1924 ji poslanci schválili. V její 1. části je uvedeno: „… přístup do Svazu je otevřen všem socialistickým sovětským republikám, jak existujícím, tak vzniklým v budoucnosti… nový Svaz je důstojný základ mírového soužití a bratrské spolupráce národů proti globálnímu kapitalismu a rozhodující krok na cestě sjednocení pracujících všech států světa do Svazu sovětských socialistických republik.“ Po přijetí poslední republiky do Svazu zůstane hlavním městem SSSR Moskva, hlavní město RSFSR se přemístí do Kujbyševa.
Nezbytná bude rusifikace obyvatel nově přijatých států. „Třídně nežádoucí elementy“ budou deportovány do Kazachstánu a na Sibiř, místo nich přijedou kontingenty spolehlivých etnických Rusů. Až bude dokonáno, bude vyhlášen vznik sovětského národa. Reálně se tak stalo se až 9. dubna 1971 na XXIV. sjezdu KSSS.
Přesto, že vedení Kominterny opět selhalo v organizaci neúspěšného puče ve Výmarské republice známého jako „Německý říjen 1923“, pokračují přípravy k podnícení Světové revoluce. V Bulharsku 22. září 1923 pod vedením tajemníka Všeobecného dělnického odborového svazu G. Dimitrova opět vypukly dělnické bouře. Sice záhy pohasly, avšak 14. února 1924 členové Prezídia IKKI rozhodli, aby vedení zatím virtuální Balkánské komunistické federace složené z Bulharska, Řecka, Srbska a Rumunska zahájilo přípravu ozbrojeného povstání. Apel měl jen chabý výsledek, 16. dubna 1925 komunisté organizovali neúspěšný atentát na cara Borise III. a bulharskou vládu. Stejné ambice měla počátkem ledna 1924 v Oslu založená Skandinávská komunistická federace, avšak i ona v roce 1928 zanikla.
Jelikož němečtí sociální demokraté opakovaně zmařili zahájení bolševické revoluce v Německu, podle klasiků marxismu-leninismu prologu evropské, a tedy i Světové revoluce, na jaře 1924 Stalin zahájil verbální frontální útok proti veškeré sociální demokracii. V „Pravdě“ článkem „O základech leninismu“ vyzval k „izolaci maloburžoazní demokracie, izolaci II. Internacionály, této hlavní opory podpory imperialismu.“ Na V. kongresu Kominterny 17. června 1924 pokračoval výrokem „sociální demokracie používá fašistické metody boje proti proletariátu!“ Host, poslanec Saského zemského sněmu, komunista K. A. Sindermann, definoval: „Bolševismus a fašismus mají společný cíl, zničení kapitalismu a sociálnědemokratické strany!“
Někteří horliví řečníci - pod vlivem vzniku SSSR - argumentovali tak, jako by „tento velkolepý čin“ již byl dokonán, takže je předseda Prezídia IKKI G. J. Zinověv mírnil slovy: „Ještě jsme nezvítězili, do dokončení výstavby Svazu sovětských socialistických republik nám zbývá vybojovat 5/6 souše“! V bloku kádrových záležitostí IKKI tajemníci sekcí navrhli zaměstnance pro práci v zahraničí. Závěrem kongresu přítomní 16. září 1924 schválili rezoluci IKKI: „Fašismus a sociální demokracie jsou dvě strany téhož nástroje diktatury velkokapitálu. V boji proti fašismu proto nikdy nemůže být sociální demokracie spolehlivý partner bojujícího proletariátu!“
V prosinci 1924 na zasedání Politbyra Stalin předvídal: „Světová revoluce vypukne revolučním odklonem nových států od imperialistického systému vládnutí… potom se SSSR změní v základnu expanze Světové revoluce, v nástroj dalšího rozkladu imperialismu.“
Od května 1925 začala v garanci Vojenské komise IKKI výuka ve Zvláštní škole německých rudých velitelů a v září 1925 je v Moskvě založena „Mezinárodní leninská škola“ se specializacemi: „Výuka zkušeností nelegální práce“, „nácvik ilegálních technik“, „výcvik konspiračních metod pro cizince žijící v SSSR“. Její rektor je člen Politbyra N. I. Bucharin.
Světová revoluce měla osvobodit z kapitalistického jha nejprve Polsko, poté Německou říši, Francii, Pobaltí, Finsko a vrátné u bran oceánů, Dánsko, Španělsko, Turecko. Jenže porážka v Polsku, krachy „Německého října 1923“, puče v estonském Revalu, neúspěšné stávky komunistův Rakousku, vyklouznutí Bulharska, Íránu, Afghánistánu a Indie ukázaly, že to rychle nepůjde. Na XIV. sjezdu KSR(b) Stalin 21. prosince 1925 přiznal: „… Místo přílivu revolučních vln, který jsme pozorovali v letech poválečné krize, nyní v Evropě pozorujeme odliv revolučních vln, takže nyní není aktuální okamžité převzetí moci proletariátem v evropských státech…“. Leninovu tezi o Světové revoluci nahradil sloganem: „Vybudovat socialismus v jedné zemi!“ Světovou revoluci nahradí „globální rozšiřování fronty socialismu“, které postupně „nabarví do Ruda“ celý svět! První etapa, později označená kódem „Operace GROZA“ proběhne v Polsku, Výmarské republice a v Rumunsku. V přípravné fázi bude nezbytné, aby sovětská „mírumilovná strana a vláda“ byla přijata do Společnosti národů.
Usnesení politbyra schválilo teze k bolševizaci sekcí až 7. ledna 1926, seznam kádrů pro vedoucí sekcí a jejich zástupce předloží zástupce ÚV VKS(b) do Prezídia IKKI. Jsou do nich navrženi kovaní stalinisté, konající podle kréda kandidáta IKKI P. Reimanna: „Kominterna byla pro nás Kreml, Moskva, Sovětský svaz, země socialismu…“ Ještě na podzim 1952 předseda KSČ K. Gottwald opět zdůraznil A. Novotnému před jeho zvolením 1. tajemníkem ÚV KSČ: „…Gottwald je především Moskva a Moskvou musí být i ti, co nastoupí po nás, Toníku…“
Na aktivu Moskevské organizace KSR(b) 26. března 1926 předseda Kominterny G. J. Zinověv sice přiznal: „Světová revoluce půjde pomaleji, než jsme očekávali…,“ ale bývalý diplomat, zplnomocněný představitel SSSR v Rakouské republice, A. A. Joffe napsal: „Světová revoluce byla zastavena!“ Avšak ještě v roce 1929 jedna věta textu hymny Kominterny hlásala: „Naše krédo-Světový Sovětský svaz!“
Zdroje:
Adiběkov, G., i dr.: Organizacionnaja struktura Komintěrna. 1919-1943. Izdatělstvo „ROSSPEN“. M.-1997.
Adiběkov, G., i dr.: Politbjuro CK RKP(b)-VKP(b) i Komintěrn. 1919-1943. Dokuměnty. „ROSSPEN“. M.-2004.
Avtorchanov, A.: „O sebě i vreměni: memuary“. „DIKA“. M.-2003.
Bažanov, B.: Vospominanija byvšego sekrětara Stalina. „Věče“. M.-1990.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Isajev, A., Suvorov, V.: PĚRVYJ UDAR Stalina. „JAUZA“. „EKSMO“. M.-2010.
„Istoričeskij archiv“. 1992g. No1.
Jašanova, J.: „Něvzjataja vysota“. Žurnal „Vokrug světa“. No12(2843). 2010.
Kalous, J., Kocian, J.: Český a slovenský komunizmus (1921-2011). Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Ústav pro studium totalitních režimů. Praha-2012.
Kalvoda, J: Role Československa v sovětské strategii. Nakldatelství „Dilo“, Kladno 1999.
Kiričenko, A.: Pobědnaja semidněvka v Maňdžurii. „Informacionno-analitičeskij bjulletěň No14. Specialnyj vypusk.“ Okťabr 2001g.
Kol. Bolševistskoje rukovodstvo. Pěrepiska. 1912-1927. ROSSPEN. Moskva-1996.
Kol.: Dokuměnty i matěrialy po istorii sovětsko-polskich otnošenij. T.3. „Politizdat“. M.-1964.
KPSS v rezolucijach i rešenijach sjezdov, konferencij i plěnumov CK. 8 izd. T.2. „Politizdat“. M.-1970.
Krivickij, V.: „Ja byl agěntom Stalina“. „Těrra“. M.-1991.
Kuusinnen, A.: Gospoď nizvěrgajet svojich agěntov. Pětrozavodsk. Karélija-1991.
Lenin, V.: Polnoje sobranije sočiněnij. T.33. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1969.
Lenin,V.: Polnoje sobranije sočiněnij. T.41. Izdatělstvo političeskoj litěratury. M.-1981.
Lenin, V.: Zadači proletarijata v dannoj revolucii. Aprelskije tězisy. Gazěta „Pravda“ No 26.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
Marina, V.: Sovětskij Sojuz i Čecho-Slovackij vopros vo vremja Vtoroj mirovoj vojny. T2. „Indrik“. M.-2009.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. „Academia“. Praha-2003.
Měrcalov, A.: Istorija i stalinizm. „Politizdat“. M.-1991.
Mikojan, A.: Tak bylo. Izdatělstvo „Vagrius“. M.-1999.
Nikolajevskij, B.: Tajnyje stranicy istorii. Izdatělstvo gumanitarnoj litěratury. M.-1995.
Obrazovanije i razvitije SSSR kak sojuznogo gosudarstva. Sbornik zakonodarstvěnnych. I dr. norm. aktov. „Politizdat“. M.-1972.
Pantělejev, M.: Agenty komintěrna. Soldaty mirovoj revolucii. „Jauza. Eksmo“. M.-2005.
Pocelujev, V.: Gěrby Sojuza SSR: Iz istorii razrabotki. „Politizdat“. M.-1987.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
Reiman, P.: Ve dvacátých letech. „SNPL“. Praha-1966.
Sbornik „Istorija Sovětskoj Konstitucii (v dokuměntach)“. „Gosjurisdat“. M.-1957.
Service, R.: SOUDRUZI. Světové dějiny komunizmu. „Argo“. Praha-2009.
Simbircev, I.: Spěcslužby pěrvych let SSSR. 1923-1939: Na puti k bolšomu těrroru. „Cěntrpoligraf“. M.-2008.
Solověv, O.: Russkije masony. Ot Romanovych do Běrezovskogo. „Eksmo. Jauza“ M.: 2004.
Šimová, K., Kolenovská, D.: CESTY DO UTOPIE. „Prostor“. Praha-2017.
Taras, A. i dr.: Osip Pjatnickij i komintěrn na věsach istorii. „Charvest“. Minsk - 2004.
Trockij, L.: Manifest Kommunističeskogo Intěrnacionala k proletarjam vsěgo mira. Žurnal „Kommunističeskij Intěrnacional“. 1919. No1.
Vaksběrg, A.: Valkirija revoluciji. „Olimp,Rusič“.M.-1998.
Volkogonov, D.: lenin - počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Volkogonov, D.: „Lenin“, Kniga I, „Voždi“. Izdatělstva „AST“ i „Novosti“. M.-1999.
Volkogonov, D.: „Lenin“, Kniga II, „Voždi“. Izdatělstva „AST“ i „Novosti“. M.-1999.
Volkogonov, D.: Sěm vožděj. Kniga 1, „Novosti“, M.,1995.
Zacharevič, S.: Bosforskij pochod Stalina ili proval opěraciji „GROZA“. „Charvest“. Minsk 2007.
XIV sjezd Vsěsojuznoj Kommunističeskoj partii(b) 1925 goda. Stěnografičeskij otčjot. „Gosizdat“. Moskva, Leningrad-1926.
