Článek
Německý politický ekonom F. Engels v článku „Základy komunismu“ již v roce 1847 uvedl: „…Komunistická revoluce bude nejen národní, ale vzplane současně ve všech civilizovaných zemích, minimálně v Anglii, Americe, Francii a Německu… Bude to Světová revoluce, a proto bude probíhat v celém světě…“ K této strategii se přihlásili přední sociální demokraté V. I. Lenin, L. D. Trockij, G. J. Zinověv, N. I. Bucharin, I. V. Stalin a další.
Na podzim 1914 doporučil Ústřední výbor bolševické frakce ruských sociálních demokratů (RSDRP(b)) v manifestu „Válka a ruská sociální demokracie“ ustavení mezinárodního sociálnědemokratického orgánu k její podpoře. Definoval: „II. socialistická internacionála, má za úkol organizovat proletariát k revolučnímu nátlaku na kapitalistické vlády, podněcovat občanské války proti buržoazii všech zemí k získání politické moci pro vítězství socialismu!“ Lenin 10. srpna 1915 v článku „O hesle Spojených států Evropy“ upřesnil: „… Spojené státy světa (a ne Evropy) jsou státní formou sjednocení a svobody národů, kterou spojujeme se socialismem do doby, než po úplném vítězství komunismu zaniknou všechny státy.“ V novém globálním státním útvaru komunisté ustaví diktaturu proletariátu.
Neúspěchy ruské armády na frontě a rozsáhlé dělnické stávky vedly k rezignaci ruské vlády a 15. března 1917 abdikoval i car Mikoláš II. Moci se ujala prozatímní vláda, Lenin v exilu jásal: „… v Rusku se mění válka imperialistická na válku občanskou… Ať žije revoluce! Ať žije vycházející Světová revoluce!“ Po svém příjezdu do Petrohradu na plenárním zasedání ÚV RSDRP(b) 24. října 1917 prosadil okamžité zahájení revolučního povstání slovy: „Brzy začne i v Německu!“ Rudí gardisté a námořníci podle rozkazu Trockého zaútočili na Zimní palác. Příchod bolševiků k moci dal silný impulz podpoře Světové revoluce. V listopadu 1917 se sjíždějí delegace diplomatů zainteresovaných států do Brestu Litevského jednat o ukončení války. Stane se tak smlouvou „Brestlitevský mír“.
Na plénu ÚV RSDRP(b) 9. ledna 1918 kvůli nesouhlasu vedení Strany socialistů revolucionářů (eserů) Lenin neobhájil podepsání připravovaného „Brestlitevského míru“. Dohodl se s lidovým komisařem pro zahraniční záležitosti Trockým, že ruští diplomaté smlouvu podepíší až po zahájení ofenzivy německé armády, neboť oba věděli, že až němečtí sociální demokraté zahájí revoluci, ruská bolševická vláda proti nim nevyšle Rudou armádu.
Německé a rakousko-uherské vojsko 18. února obnovilo ofenzivu. Okupovalo Pobaltí, Bělorusko a 21. února 1918 obsadilo Kyjev. Jelikož je ohroženo i hlavní město Petrohrad, předseda Rady lidových komisařů Lenin podepsal dekret „Socialistická vlast v nebezpečí“, jenž provolal: „… Než povstane a zvítězí německý proletariát, je svatou povinností ruských dělníků a rolníků bezpodmínečná ochrana republiky Sovětů proti intrikám buržoazně-imperialistického Německa… Ať žije socialistická vlast! Ať žije mezinárodní socialistická revoluce!“
Jelikož vedení německé delegace v Brestu Litevském trvalo na písemné smlouvě, 3. března 1918 ji předseda ruské delegace G. J. Sokolnikov podepsal. Mezinárodní levice protestovala, jménem vedení levicové frakce německých sociálních demokratů-Svazu Spartakovců R. Luxemburgová podpis prohlásila za „věrolomnost vůči mezinárodnímu proletariátu“. Válečná prohra Ruska i Německa oživila jejich letité exkluzivní vztahy, přičemž poválečný ekonomický rozvrat v Německu vytvořil příznivé podmínky k proletářské revoluci. Po navázání diplomatického styku s Německem Lenin tajně pověřil představitele Všeruského ústředního výboru zástupců Ruské sovětské republiky A. A. Joffeho v Německu spolu s tamními sociálními demokraty zorganizovat „svržení imperialistického režimu“.
V Petrohradě je 6. března 1918 zahájen VII. mimořádný sjezd RSDRP(b), přičemž jedna z tezí jeho programu uvedla: „Rozžehli jsme pochodeň Světové revoluce, …sověty vnesou revoluci nejen do nejpokrokovějších, ale do všech zemí světa!“ Po hlavním projevu následovaladiskuze o smlouvě „Brestlitevský mír“, v níž Lenin obhajoval podpis smlouvy. Nyní souhlasil s názorem Bucharina a dalších bolševiků, že povstání německých sociálních demokratů se rozšíří do ostatních evropských států a vyústí ve Světovou revoluci. Trockij apeloval: „Při prvním zahřmění Světové revoluce musíme být připraveni poskytnout vojenskou pomoc našim mezinárodním bratrům.“ Delegáti proto schválili rezoluci „O válce a míru“ s tajným dodatkem: „… sjezd zdůrazňuje, že ústřední výbor je zplnomocněn kdykoli vypovědět všechny mírové dohody s imperialistickými a buržoazními státy a vyhlásit jim válku!“ Lenin 3. října 1918 na společném jednání Všeruského sjezdu Sovětůa Moskevského sovětu uvedl: „Začínající krize v Německu nevyhnutelně skončí přechodem moci do rukou německého proletariátu… Budeme se ihned připravovat. Dokážeme, že ruský proletář umí mnohem energičtěji pracovat, s mnohem větším sebeobětováním bojovat a umírat, když nejde jen o ruskou, ale o mezinárodní proletářskou revoluci!“ A 22. října povzbudil účastníky jeho dalšího aktivu: „…Víme, že na východě Německa již existují vojenské revoluční výbory…, právem je možno říci, že se revoluce vzmáhá ne po dnech, ale po hodinách… Bolševismus se stal univerzální teorií a taktikou mezinárodního proletariátu!“
O úspěchu první etapy Světové revoluce rozhodne vítězství sociálních demokratů v Německu, Francii, Itálii a Španělsku. V Německu již začali, 29. října 1918 vojenští námořníci v Kielu vyvolali vzpouru, v okolních městech vznikají dělnické a vojenské sověty. Jakmile je zpraven Lenin, dychtivě oznamuje Trockému: „Po týdnu se Světová revoluce tak přiblížila, že s ní lze počítat v nejbližších dnech.“ V Braniborsku 3. listopadu 1918 začala Listopadová revoluce a Lenin ihned nařídil její komplexní podporu.
Po svržení bavorské vlády sociální demokrat K. Eisner v Mnichově 7. listopadu vyhlásil Bavorskou lidovou republiku a převzal funkci premiéra. Z ruského Povolží odjíždějí němečtí emigranti ke Sprévě a k Rýnu pomoci svrhnout centrální císařskou vládu. Lenin vyslal do Mnichova vojenského komisaře Oddílu zvláštního určení Moskevského vojenského okruhu A. J. Abramoviče, aby navázal kontakty s bavorskými „revolučními elementy“.
Císař Vilém II. 9. listopadu abdikoval, přední členové Svazu spartakovců K. Liebknecht a R. Luxemburgová vyhlásili Svobodnou Německou republiku. V Berlíně zavlály rudé prapory, vznikly revoluční výbory a Výkonná rada dělnických a vojenských sovětů. Členové jejího předsednictva 10. listopadu zvolili ústřední Radu lidových pověřenců (vládu), obsadili ji sociálními demokraty v čele s F. Ebertem a 11. listopadu vláda odstoupila od smlouvy „Brestlitevský mír“.
Podle tajného dodatku rezoluce „O válce a míru“ usnesení Všesvazového ústředního výboru zástupců Ruska 13. listopadu také iniciovalo odstoupení od „Brestlitevského míru“. Jakmile plénum Ústředního výboru Komunistické strany Ruska(bolševiků) legalizovalo podporu dělnických povstání v zahraničí, novinář K. B. Radek a redaktor listu „Pravda“ N. I. Bucharin odjíždějí do Berlína na sjezd Svazu Spartakovců.
U francouzských hranic vznikla Alsasko-Lotrinská republika rad a 28. listopadu v Drážďanech Saská republika rad. Císařův nástupce princ von Baden rezignoval, do Berlína přijela z Kielu Divize lidového námořnictva a 23. prosince 1918 obsadila Říšské kancléřství. Na sjezdu Svazu Spartakovců N. I. Bucharin a K. B. Radek 29. prosince proto naléhali na zahájení proletářské revoluce v celém Německu. Další den v Lipsku K. Liebknecht s R. Luxemburgovou vyhlásili vznik Komunistické strany Německa (KSN). Na prvním sjezdu KSN požadovali W. Ulbricht, W. Pieck a další zakladatelé strany zrušení německé armády.
Mužstvo Divize lidového námořnictva 5. ledna 1919 v Berlíně obsadilo další vládní budovy a barikády v ulicích osadilo těžkými kulomety. V sousedství je 10. ledna 1919 vyhlášena Brémská republika rad a tu již zasáhla vláda. Dělnické nepokoje v Berlíně 13. ledna 1919 potlačily oddíly polovojenského Freikorpsu, R. Luxemburgová a K. Liebknecht jsou zatčeni a 15. ledna zastřeleni, Pieck s Ulbrichtem se skryli do ilegality.
Počátkem února 1919 bavorský premiér K. Eisner podlehl atentátu a 22. února 1919 komunista E. Leviné vyhlásil Bavorskou republiku rad. Etablovaly se tam Rudé gardy, od konce března změněny na Bavorskou Rudou armádu. Nakrátko zreálněla Rudá konfederace Bavorska, Maďarska a Rakouska, ale již počátkem května 1919 oddíly Freikorpsu a německé armády vedení republiky rad rozehnaly, krátce poté Leviného zatkly, takže 5. června 1919 mohl zvolat „Ať žije Světová revoluce!“ jen před popravčí četou Stadelheimské věznice v Berlíně.
Na jaře 1919 republiky rad v Německu tedy zanikly, neboť pravicová frakce sociálních demokratů v Německu zmařila proletářskou revoluci. Novinář K. B. Radek je vyhoštěn z Německa. Když po návratu navštívil Lenina a naparoval se „jaké navázal vztahy… s představiteli východní orientace německého politického světa“, Lenin běsnil: „Ve vedení světově příkladné německé marxistické dělnické strany se objevila smečka zavilých lumpů, nejzaprodanější kapitalistické pakáže!“ Jeho nedůvěra k sociálním demokratům přerostla v chorobnou nenávist.
V podpoře proletářské revoluce II. (socialistická) internacionála zklamala, proto bude zřízena nová mezinárodní organizace. Do Moskvy je 2. března 1919 svolána konference mezinárodního semitského sociálnědemokratického hnutí. Lenin toto setkání nazval I. kongres III. (komunistické) internacionály-kominterny a vyhlásil: „Cíl kominterny, spojení pracujících všech států do Svazu sovětských socialistických republik, bude dosažen Světovou revolucí“! Lenin, Trockij a Bucharin na kongresu předložili „Manifest komunistické internacionály proletářům celého světa“, jenž vyzval: „Pod praporem Sovětů, revolučního boje za vládu a diktaturu proletariátu, pod praporem III. Internacionály-Proletáři všech zemí, spojte se!“ Závěrem jednání je schválen reklamní štít se srpem a kladivem na obrazu zeměkoule bez linií hranic států, znak budoucího Globálního svazu sovětských socialistických republik.
Listopadová revoluce formálně skončila v srpnu 1919.
Zdroje:
Volkogonov, D.: „Lenin“, Kniga I, „Voždi“. Izdatělstva „AST“ i „Novosti“. M.-1999.
Adiběkov, G.: Organizacionnaja struktura Komintěrna. 1919-1943. „ROSSPEN“. M.-1997
Kosatík, P.: České snění. „Torst“. Praha-2010.
Něžinskij, L.: Sovětskaja vněšňaja politika, 1917-1945 gg. Poiski novych podchodov. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.- 1992.
Usmanov, V.: Zovuščij kolokol, ogňom gorjaščij meč. Izdatělstvo „Parus-M“. M.-2001
Lenin, V.: Polnoje sobranije sočiněnij. T.35. „Politizdat“. M.-1974.
Moškin, S.: Disskuzija o „krasnoj intěrvencii“. „Svobodnaja mysl“. Ijul 2013g., http://svom.info/entry/282-diskussiya-o-krasnoj-intervencii/
Roza Ljuksemburg o bolševikach. „Socialističeskij věstnik“. No1. 1922. Izdanije Pětrogradskogo komitěta RSDRP. Fevralj 1922.
Kol. Dokuměnty vněšněj politiky SSSR.-T.1. „Politizdat“. M.-1957.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.26. „Politizdat“. M.-1968.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.34. „Politizdat“. M.-1965-1975.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.36. „Politizdat“. M.-1974.
Lenin, V.: Polnyje sobrannyje sočiněnija. T.37. „Politizdat“. M.-1965-1975.,
Pantělejev, M.: Agenty komintěrna. Soldaty mirovoj revolucii. „Jauza. Eksmo“. M.-2005.
Kak umirala iděja mirovoj rěvolucii. „Novaya Gazěta“. No48 ot 11 maja 2018.
Lukeš, I.: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. „PROSTOR.“ Praha-1999.
Felštinskij, J.: Krušenije mirovoj revoluciji. Brestskij mir: Okťabr 1917-nojabr 1918. „TĚRRA“. M.-1992.
Messenger, Ch.: Hitlerův gladiátor. Nakladatelství „Svojtka&Co.“
Gorlov, S.: Sověršenno sekrětno: Aljans Moskva-Berlin, 1920-1933 gg. „OLMA-PRESS“. M.-2001
Volkogonov, D.: lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Avtorchanov, A.: STALIN puť k diktaturě. „Jauza“ M.-2014
