Článek
V článku se zaměříme jen na organizační složku partyzánského hnutí na území SSSR, konkrétní bojovou činnost partyzánů ponecháme stranou. Důležitou roli sehrála rozvědka a resort vnitra.
Hlavní rozvědná správa Generálního štábu Rudé armády (GŠRA),od roku 1934 podřízená součást Lidového komisariátu obrany, zajišťovala úkoly vnější rozvědky, agenturní činnost a diverzní akce v rámci „globálního rozšiřování fronty socializmu“, čili podporu ozbrojených bojů v zahraničí nevojenskými organizacemi. Připravovala ustavení ilegálních podzemních organizací a způsob řízení výcviku diverzní činnosti v týlu nepřítele. Za tímto účelem příslušné oddělení GŠRA ve spolupráci s Hlavní rozvědnou správou zřizovalo „školy zvláštního určení“ a budovalo tajné sklady zbraní a munice pro sovětské agresory v obsazených státech při jejich „osvobozovacím pochodu“ nejprve Evropou a později dalšími kontinenty. V těchto tématech úzce spolupracovalo i vedení Kominterny.
V roce 1937 do těchto příprav negativně razantně zasáhl „Velký teror“. Generální tajemník ÚV VKS(b) I. V. Stalin označil partyzány za příznivce mnoha již zatčených armádních velitelů, například Jakira, Uboreviče a dalších, které rozsudky Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR označily za „polské, německé a japonské špiony, trockistické nepřátele lidu“, což řadu z nich přivedlo nejen do vězení, ale i na popraviště. Na pár týdnů se ve vězení s nimi ocitl také náčelník ženijního oddělení Hlavní armádní technické správy DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) a organizátor partyzánského hnutí, kapitán I. G. Starinov. Pobyl ve vězení jen pár týdnů, po návratu do služby mu v listopadu 1937 lidový komisař obrany, maršál K. J. Vorošilov, vyčetl: „Jen cvičíte zločince pro nepřátelskou činnost v týlu Rudé armády a vytváříte pro ně zásoby zbraní!“
Výnos Nejvyššího sovětu SSSR 3. ledna 1939 schválil aktualizaci znění přísahy, která zakázala kapitulace rudoarmějců. Nová vojenská doktrína DRRA vyloučila možnost vjezdu nepřítele na území SSSR. Krátce poté rozhodlo usnesení ÚV VKS(b) a Rady lidových komisařů (RLK) partyzánské oddíly v BSSR a USSR (v Bělorusku a na Ukrajině) rozpustit a zrušit jejich územní týlovou infrastrukturu.
Jenže 22. června 1941 předsedu RLK Stalina překvapila rozvědkou ohlášená mimořádná událost. Jelikož je DRRA s letectvem soustředěna podél západních hranic SSSR krátce před zahájením „Operace GROZA“, útoku do Generálního gouvernementu, Německé říše a Rumunska, ozbrojené síly Německé říše, k nimž se záhy připojili jejich spojenci, uskutečnily preventivní útok na území SSSR, což „stranu a vládu“přinutilo oživit partyzánské hnutí.
Stalin v přesvědčení, že nálety Luftwaffe a útok Wehrmachtu jsou jen lokální vojenské provokace německých generálů, odmítl státním rozhlasem informovat pracující, a proto tím pověřil místopředsedu RLK V. M. Molotova. Ten ve svém projevu 22. června v poledne zmínil císaře Napoleona, vlasteneckou válku v roce 1812 a v této souvislosti Stalinem dosud bagatelizovaný konflikt poprvé nazval „velká vlastenecká válka“.
Stalin s Molotovem 29. června podepsali „Nařízení RLK SSSR a ÚV VKS(b) organizacím přifrontových oblastí o mobilizaci všech prostředků ke zničení fašistických okupantů“, jehož 4. bod nařídil realizovat „politiku spálené země“ a ústředním koordinátorem partyzánského hnutí pověřilo resort Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Mimochodem, podobný rozkaz „o spálené zemi“ vydalo před koncem války i velení Wehrmachtu, ovšem tento válečný zločin bude u Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku připsán na účet jen poraženým…
Na poradě s vedením říšských funkcionářů NSDAP ve vůdcově hlavním stanu v Berlíně 16. července 1941 A. Hitler aktuálně komentoval: „Rusové teď vydali rozkaz k partyzánské válce za naší frontou. Tato partyzánská válka má zase jednu výhodu: dává nám možnost zničit vše, co stojí proti nám.“
Po obsazení hlavního města BSSR Minsku nepřítelem je zřejmé, že již nelze váhat. Dne 30. června je ustaven nejvyšší orgán „strany a vlády“, Státní výbor obrany (GKO), a 3. července jeho předseda Stalin v rozhlase poprvé přiznal, že SSSR je ve válce. Nařídil ustavení „lidových milicí“, zavrhl internacionalismus, vyzvedl nacionalismus. Pokračoval tezemi „spálené země“ a „partyzánské války“:
…Pokud budou vojska Rudé armády nucena ustupovat, bude nutné odvážet všechny vlakové soupravy a nenechat nepříteli ani jednu lokomotivu, ani jeden vagon, ani kilogram obilí, ani litr pohonných hmot… Vše, co nebude možné evakuovat se musí bezpodmínečně zničit…
… Na okupovaných územích se musí vytvářet partyzánské jednotky… Musí tam být diverzní skupiny, aby organizovaly ozbrojený odpor proti nepřátelským vojskům, rozšířili vedení partyzánské války do všech okupovaných oblastí, vyhazovaly do vzduchu a ničily cesty a mosty, telefonní a telegrafní vedení, podpalovaly lesy, nepřátelské sklady a konvoje aut na komunikacích. Na okupovaných územích se musí vytvořit nesnesitelné podmínky pro nepřítele a jeho pomocníky, které je třeba na každém kroku pronásledovat a likvidovat…
V DRRA se do nové práce zapojili aktivní důstojníci. Náčelník Operační skupiny opevnění Západního frontu, plukovník I. G. Starinov, navrhl metodiku partyzánských útoků na komunikace v západním okolí Moskvy a počátkem července návrh předložil maršálu Vorošilovovi. V pamětech napsal:
Když jsem se nedočkal Vorošilovova pozvání, rozhodl jsem se jet sám do štábu Západního frontu, avšak Vorošilov mezitím odjel do Moskvy. Rozladěn jsem zašel ke generálu Vasiljevovi. Pjotr Michajlovič mě politoval, souhlasil s tím, že atakovat nepřátelské železniční transporty je nezbytné a poradil mně, abych zašel k 1. členovi vojenské rady frontu, armádnímu komisaři 1. stupně Mechlisovi. Dodal: „On je bezesporu zasvěcen do věci a jistě pomůže!“
Mechlis mne přijal. Vysvětlil jsem mu vzrůstající význam zaminování železničních tratí v týlu nepřítele, snažil jsem se ho ubezpečit o tom, že diverze v týlu nepřítele si vyžaduje nasazení menších sil než bombardování, že nepřítel jich nebude mít dostatek na ochranu železnic a cest důležitých pro vojenské transporty a pokusil jsem se mu rozvinout ideu partyzánské války… „Počkejte, plukovníku,“ okřikl mě netrpělivě Mechlis. „Proč jdete právě za mnou? Brání vám snad někdo v práci?“ „Ne…“ „Tak co chcete? Pomáhejte partyzánům podle libosti a nezdržujte mne! Odchod!“ Když se Vasiljev dozvěděl o výsledku mé návštěvy u Mechlise, zamumlal: „Hm… To znamená, že armádní komisař má na práci jiné neodkladné věci.“
Náčelník Hlavní správy politické propagandy Mechlis 15. července 1941 v rozkaze HSPP č. 140 určeném „Rudoarmějcům, velitelům a politickým pracovníkům bojujícím v týlu nepřítele“ je vznosně oslovil: „Odvážní vojáci Rudé armády!“ Připomněl jim, že němečtí vojáci se vždy obávali bojů na více směrech, což propagandisticky okořenil: „Z obav útoků partyzánů se krčí podél cest! … Za naše matky, ženy a děti! Za naši čest, svobodu a milovanou vlast! Ve jménu velikého Stalina vpřed, k úplné porážce fašistických okupantů!“ Členům vojenských rad součástí a náčelníkům Správ politické propagandy frontů v západním pohraničí nařídil zajistit leteckou distribuci tohoto rozkazu na obsazená území.
Další den Mechlis vydal přísně tajný rozkaz o součinnosti bojových jednotek s partyzány: „Aktivně podpořit zakládání diverzních skupin, partyzánských oddílů a věnovat zvýšenou pozornost výběru jejich členů. Poskytnout všestrannou pomoc republikovým a oblastním výborům strany při zásobování těchto oddílů zbraněmi a municí.“ Komise ve složení Malenkov, Mechlis a Ponomarenko navrhla součinnost partyzánských politických komisařů s místními stranickými orgány. Usnesení ÚV VKS(b) „O organizaci boje v týlu německých vojsk“ ji schválilo 18. července 1941. Při Hlavní politické správě vzniklo „Oddělení pro stranicko-politickou práci s civilisty, partyzány a jednotkami DRRA“.
V instrukci „Program přípravy komisařů a politických pracovníků“ Mechlis napsal:
Komisaři a političtí pracovníci jsou povinni pomoci dalšímu rozvoji partyzánského hnutí v nepřátelském týlu všemi dostupnými prostředky, udržovat spojení s partyzány a usměrňovat jejich činnost. V agitaci mezi místním obyvatelstvem okupovaných území je třeba věnovat zvláštní pozornost tiskovinám zaměřeným na odhalení fašistických lží a dezinformací. Obyvatelstvo okupovaných území pravidelně zásobovat sovětskými novinami a speciálními letáky!
Dále 19. srpna náčelník Hlavní politické správy podepsal rozkaz členům vojenských rad a náčelníkům politických správ frontů a samostatných armád s názvem „O práci mezi obyvatelstvem okupovaných oblastí a stranicko-politickém vedení partyzánského hnutí“. Zdůraznil význam partyzánského hnutí pro porážku nepřítele a upozornil: „Příslušníci Wehrmachtu již nejsou „dělníci ve vojenských uniformách“, ale „fašističtí lidojedi“!“ Nařídil zřídit při vojenských radách frontů oddělení pro politickou práci s obyvatelstvem a jednotkami na okupovaném území vedená náčelníky jejich politických správ.
Během vrcholících bojů před Moskvou vyšlo 17. listopadu 1941 nařízení STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) č. 0428 „O zničení sídel v přifrontové oblasti“. Tento rozkaz opět zdůraznil teze „o spálené zemi“, nařizoval jednotkám DRRA při ústupu zničit všechna osídlená místa (vesnice, samoty, města), ve kterých by se mohla usídlit operující nepřátelská vojska. Po dohodě se Stalinem Mechlis 17. listopadu zapracoval do tohoto rozkazu větu: „Na vyznamenání se navrhuje zvláště osoba, která v uniformě nepřítele zničí obydlí za německými liniemi.“ Vyzval vojenské korespondenty k verbální podpoře tohoto nařízení. Avšak pomocník náčelníka ženijního oddělení Hlavní armádní technické správy DRRA, plukovník Starinov, protestoval, neboť realizace rozkazu zničí základny partyzánů a bude svádět ke spolupráci s okupanty. Připomínka nebyla akceptována a záhy se dostavil důsledek.
V osadě Petriščevo v noci na 28. listopadu komsomolka Z. A. Kosmoděmjanská se dvěma partyzány zapálili několik domů. Po udání byla zatčena, útrpně vyslechnuta, odsouzena a oběšena. Během protiofenzivy rudoarmějci její tělo našli a vojenský novinář ideový komunista P. Lidov 27. ledna 1942 v „Pravdě“ o jejím činu „třídně“ informoval sovětskou veřejnost. Přesto, že propagandisticky notně přesolený kontext děje jejího příběhu neodpovídal realitě, současní ruští propagandisté podle něj v duchu ruské historické rétoriky v roce 2020 zplodili scénář a natočili velkofilm „Zoja“.
Již nastala zima a přes úsilí obránců se stále nedaří zastavit nepřítele. Plukovník I. G. Starinov proto sepsal s náčelníkem Hlavní armádní technické správy DRRA, generálmajorem L. Z. Kotljarem, návrh na zastavení jeho postupu. Předložil ho zmocněnci ÚV VKS(b) pro partyzánské hnutí P. K. Ponomarenkovi a po jeho souhlasu se rozhodl požádat o přijetí u předsedy SVO Stalina. Jeho sekretář Poskrjobyšev plukovníka Starinova pozval na 29. listopad, avšak po jeho příchodu mu v předpokoji řekl, že Stalin není přítomen a poslal ho do protějších dveří k Mechlisovi. V pamětech plukovník Starinov napsal:
První, co mně padlo v Mechlisově pracovně do očí, byl dopis vojenské rady Jihozápadního frontu ležící na stole armádního komisaře 1. stupně. To mne povzbudilo! „Poslouchám Vás,“ zachmuřeně řekl Mechlis po mém ohlášení. Začal jsem vysvětlovat podstatu věci, ale on mě po třetí nebo čtvrté větě popuzeně přerušil: „O tom nemluvte! To teď není třeba!“ Mechlis rázným gestem odsunul dopis vojenské rady, vstal, popošel od stolu a při chůzi po pracovně začal vyčítat mně a autorům dopisu nezodpovědnost. O jakých minách, o jakém zpomalení, o jakých překvapeních píšeme, když armádám chybí obyčejné náboje a příslušenství k leteckým bombám?
„Hluboký nepřátelský týl, komunikace!“ se sžíravou ironií pronesl Mechlis. „Přišli jste o rozum nebo co? Cožpak nevíte, že nepřítel stojí před Moskvou?“ „To vím…!“ A tu mě Mechlis znovu přerušil: „Uvědomte si, že nastala zima a plně využívejte prostředky, které nám poskytuje! Je nutno hitlerovce zablokovat. Všechny lesy, všechny domy, všechny stavby, kde se může nepřítel ukrývat před mrazem, musí být spáleny. Je vám to jasné?“
Opatrně jsem namítl, že lesy v zimě nehoří a že v nich mají základny partyzáni. A pokud spálíme vesnice, pak zbavíme střechy nad hlavou naše lidi i je… Mechlis mne nazval papírovým teoretikem a politickým diletantem. Nařídil mně vyřídit generálu Kotljarovi, že z okolí Moskvy se musí stát spáleniště a vyprovodil mne slovy: „Jestli se opět opovážíte obtěžovat soudruha Stalina svými hloupými nápady, budete zastřelen!“
Plukovník Starinov proto svůj plán k hromadné výrobě speciálních min pro ničení nepřátelských dopravních konvojů a projekt rozvoje diverzní činnosti v týlu nepřítele raději nechal 5. prosince 1941 doručit přímo vrchnímu veliteli Stalinovi kurýrem. Stalin pověřil předsedu „Gosplanu“ (Státního plánovacího výboru při RLK) M. Z. Saburova a miny začaly být vyráběny a distribuovány.
Tehdy začala první rozsáhlejší úspěšná ofenzíva DRRA, jež povzbudila činnost partyzánů. Jakmile koncem ledna 1942 odjel nově jmenovaný představitel STAVKY u Kavkazského (později Krymského) frontu Mechlis do Kerče na Krymském poloostrově, ujal se rovněž dohledu nad početným partyzánským hnutím na Krymu. Avšak tehdy se ještě v ozbrojených střetech s oddíly XI. armády Wehrmachtu nikterak výrazně neprojevilo.
Až po rozpuštění Krymského frontu 30. května 1942 v rámci další reorganizace vznikl usnesením GKO „Hlavní štáb partyzánského hnutí při STAVCE“ a Lidový komisariát obrany vydal 16. června 1942 prováděcí příkaz „O formování Hlavního a územních štábů partyzánského hnutí“. Komise vedená politicky deklarovaným „znalcem partyzánského boje“, maršálem K. J. Vorošilovem, pracuje na přísně tajném rozkazu lidového komisaře obrany „O úlohách partyzánského hnutí“. Na poradě o metodice řízení partyzánského hnutí v diskuzi zazněl i razantní názor sborového komisaře Mechlise: „Partyzáni žádnou podporu nepotřebují, jejich zásobování zbraněmi a výbušninami je škodlivé, svádí k pohodlnosti a odvádí od bojového kontaktu s protivníkem. Potřebné věci si mají opatřit přepady nepřítele a nežebrat u stranického a státního stolu.“
Maršál Vorošilov toto stranické hledisko zpočátku ostře odmítl, ale když jej posvětili Stalin s Ponomarenkem, 5. září ho včlenil do textu rozkazu. Po dokončení tvorby a schválení provozních předpisů štábu bylo od 6. září 1942 jmenováno nové vedení Hlavního štábu: Předseda maršál Vorošilov a náčelník štábu Ponomarenko. Od 28. září 1942 pracuje „Politické oddělení pro řízení stranických organizací a speciální propagandy“. Zrušení institutu vojenských komisařů v DRRA a VMF 9. října 1942 se partyzánských skupin netýkalo, političtí komisaři v jejich řadách i nadále působí.
Další vývoj zmíníme jen heslovitě. Od jara 1943 se partyzánské hnutí ve velké vlastenecké válce kvalitativně zcela změnilo. Komplexnost dodávek komodit podle smlouvy „O půjčce a pronájmu“ natolik vzrostla, že se dostalo i na zásobování partyzánských oddílů zbraněmi, municí, potravinami a hlavně léky. Zapojení partyzánů do bojů s nepřítelem proto řádově vzrostlo a v červnu 1944 vrcholilo v „Operaci BAGRATION“, při níž partyzánské oddíly v Bělorusku vyvolaly „železniční válku“, což ve spolupráci s ofenzívou jednotek DRRA způsobilo porážku součástí Armádní skupiny „Mitte“.
Zdroje:
Avdějeva, J.: Istorija Zoji Kosmoděmjanskoj běz iděologii i mifov. Agěntstvo TASS 13 sěnťabrja 2018, 08:50h.
Bog diversij, „Litěraturnaja Rossija“, No.51, 22. 12. 2000.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ Praha – 2003.
Mlěčin, L.: Leonid Brežněv: „Na každogo iz vas u meňa jesť matěrijaly…“. „Novaya gazěta“, No129. 18 nojabrja 2016.
Patrušev, N. i dr..: Organy gosudarstvěnnoj bezopasnosti SSSR v Vělikoj Otěčestvěnnoj vojně. Tom 2. Kniga pěrvaja. Izdatělstvo „Rus“. M.-2000.
Poduškov, D.: Otěc sovětskogo specnaza. Žurnal „Bratiška“ okťabr 2002 g.
Rěšenija partii i pravitělstva po chozjajstvěnnym voprosam. T.3. „Politizdat“. M.-1968.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Starinov, I.: Miny ždut svojego časa. Vojenizdat. M.-1964.
Starinov, I.: Zapiski divěrzanta“. Almanach „Vympěl“. M.-1997.
Těmirov, T., Doněc, A.: Enciklopědija zablužděnij. VOJNA. „EKSMO“. M.-2004.
Vystupljenije Stalina po radio 3 ijula 1941 goda., Gazěta „Pravda“, 3 ijula 1941.
Werth, A.: Rusko vo vojne I. 1941-1945. Vydavatělstvo politickej literatúry. Bratislava. 1968.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR) a CPA IML (Ústřední stranický archiv, Institut marxismu-leninismu ÚV KSSS).
