Článek
V dostatečném předstihu před schválením „Osvoboditelského pochodu do východní a střední Evropy“ a následným vjezdem Rudé armády (DRRA) na území cizích států předseda Státního výboru obrany (GKO), maršál Stalin, 5. ledna 1943 podepsal rozhodnutí GKO „O sběru a odvozu trofejního majetku a zajištění jeho skladování“ a uložil ustavit Ústřední komisi pro sběr trofejního majetku v čele s maršálem S. M. Buďonným. Nařízením GKO byl 5. dubna 1943 zřízen Trofejní komitét u Státního výboru obrany ve složení maršál Vorošilov (předseda), Švěrnik, generálplukovník Chruljov, Jakovlev a Korobkov. Jeho členové budou dohlížet na sběr a odvoz veškerého trofejního majetku a výzbroje, včetně šrotu černých a barevných kovů, na třídění a vypracování plánu jeho využití. Do konce roku 1943 ještě vzniklo Ředitelství trofejní výzbroje, frontové a armádní organizace trofejních zbraní. Dohled nad nimi byl svěřen Hlavní správě kontrarozvědky „SMĚRŠ“ (smrt špionům).
Vysokou mezinárodní popularitu zástupce vrchního velitele DRRA, maršála G. K. Žukova, vybudovanou, stejně jako u jeho nadřízeného maršála Stalina, především sovětskými stranickými a armádními propagandisty, stále obtížněji akceptoval právě Stalin. Přesto 6. července 1945 Žukova jmenoval hlavním velitelem sovětských okupačních vojsk v Německu. Před odjezdem do Berlína si Žukov pozval na svou chatu u Moskvy skupinu podřízených velitelů, aby společně oslavili jeho jmenování do nové významné funkce. Po několika rundách skleniček vodky zaznělo od hostů nemálo lichotek o „maršalu Pobědy - vítězi nad Německem“, přesněji řečeno jednom z vítězů nad Německem!
Nejen tuto floskuli, ale i horší teze, zaslechla a zaznamenala všudypřítomná odposlechová zařízení kontrarozvědky v místnostech a na toaletách, takže další den její náčelník, generálplukovník V. S. Abakumov, předložil svazek odposlechových záznamů maršálu Stalinovi. Od podzimu 1945 na Stalinův pokyn začali důstojníci „SMĚRŠE“ s kolegy ze Státní bezpečnosti shromažďovat na maršála Žukova a jeho spolupracovníky kompromitující informace. Zaměřili se zejména na nelegální dovoz movitých památkových předmětů z Německa. Při slídění v Žukovově okolí se vyšetřovatelé Státní bezpečnosti opět pokoušeli nalézt toxické spojení mezi vojenskými a politickými činiteli, avšak doba pokročila, a tak se případ maršála Tuchačevského již neopakoval.
Jelikož vzhledem k dočasným poválečným úzkým kontaktům vysokých velitelů DRRA s generalitou Západních spojenců rostla jejich popularita nejen u nich, ale i v řadách veřejnosti „třídních nepřátel“ nad únosnou mez, na jaře 1946 Stalin postavil do čela úsilí o jejich kompromitaci komisi z vysokých stranických a státních osobností: náčelníka Kádrového oddělení a tajemníka ÚV VKS(b) A. A. Kuzněcova, zástupce předsedy Komise stranické kontroly ÚV VKS(b) M. F. Škirjatova, ministra Státní bezpečnosti generálplukovníka V. S. Abakumova a ministra ozbrojených sil armádního generála N. A. Bulganina.
Na základě závěru komise po reorganizaci Ministerstva ozbrojených sil (MOS) Stalin odvolal Žukova z Berlína a od 21. března 1946 jej jmenoval Hlavním velitelem pozemních vojsk SSSR. Mezitím na jaře 1946 komise Ministerstva státní kontroly (MGK) šetří řadu přestupků a trestných činů ve věci krádeží státního majetku v Německu důstojníky DRRA. Ministr státní kontroly L. Z. Mechlis nálezy oznámil Stalinovi a na jeho příkaz generál Abakumov otevřel „Trofejní případ“. Zjistil, že v Berlíně maršál Žukov a jeho politický zástupce, generálporučík K. F. Tělegin, neoprávněně udělili vyznamenání sovětské divadelní umělkyni L. Ruslanovové a Tělegin při jedné pijatyce se spojeneckými generály hanobil výstroj Rudé armády. Kuzněcov a Škirjatov zahájili s oběma stranické řízení, po němž Škirjatov udělil maršálu Žukovovi stranickou výtku a vyšetřování přenesl na služební linii.
Poznatky ze záznamů Žukovových odposlechů ze srpna roku 1939 během bojů u Chalchyn golu v Mongolské republice v rámci „Agenturní operace Uzel“ doplnila zpráva ministra Mechlise a výslechy Žukovova pobočníka, podplukovníka A. S. Sěmočkina. Předběžné vyšetřování prokázalo, že maršál Žukov vyvezl z Německa „pro svou osobní potřebu ve značném množství“ nábytek, cenné předměty a další upomínkové věci. Po sdělení obvinění maršál Žukov napsal tajemníku ÚV VKS(b) A. A. Ždanovovi:
Přiznávám svou vinu, že jsem všechny tyto pro mne nepotřebné věci neodvezl do skladu v naději, že je nikdo nebude potřebovat. Pevně přísahám jako bolševik, že již nebudu dělat podobné chyby a hlouposti… Jsem přesvědčen, že budu ještě potřebný vlasti, velkému vůdci soudruhu Stalinovi a straně…
V rámci „Případu letců“ byl 22. dubna 1946 zatčen i vrchní velitel vojenských vzdušných sil (VVS), hlavní maršál letectva A. A. Novikov. Podle informací z jeho výslechů byl 1. června 1946 na zasedání vojenské rady MOS maršál Žukov obviněn, že v čele protivládního vojenského spiknutí šíří v DRRA svůj kult. V kritickém okamžiku se za něj postavila přítomná skupina maršálů vedená I. S. Koněvem, takže Stalin od rozkazu k zatčení prozatím ustoupil.
Rozhodnutí Rady ministrů 3. června 1946 odvolalo maršála Žukova z funkcí zástupce ministra Ozbrojených sil SSSR a hlavního velitele pozemních vojsk SSSR. Přísně tajný rozkaz ministra Ozbrojených sil jej 9. června jmenoval velitelem Oděského vojenského okruhu. Z jmenovacího rozkazu citujeme krátkou ukázku:
… Nejvyšší vojenská rada na svém zasedání 1. června t. r. … konstatovala, že maršál Žukov, navzdory vysokému postavení, které mu vláda a vrchní velení umožnily, je uražen, vyjadřuje nespokojenost s rozhodnutími vlády a nepřátelsky se o ní vyjadřuje mezi svými podřízenými….
Maršál Žukov, který ztratil veškerou skromnost a nechal se unést pocitem osobní ctižádosti, se domníval, že jeho zásluhy nejsou dostatečně oceněny, a v rozhovorech se svými podřízenými si připisoval vývoj a vedení všech hlavních operací Velké vlastenecké války, včetně těch, s nimiž neměl nic společného. Navíc se maršál Žukov, sám rozhořčený, snažil kolem sebe seskupovat nespokojené, neúspěšné a z práce propuštěné náčelníky a bral je pod svou ochranu, čímž se stavěl proti vládě a vrchnímu velení….
Navíc se s maršálem Žukovem stále táhnou jeho staré prohřešky, z nichž nejhorší je jeho známá bagatelizace politických vojenských pracovníků. Řada dalších udání tento problém tak vyostřila, že se 21. února 1947 opět dostal na jednání pléna ÚV VKS(b). Přítomní projednali kromě zmíněného protistranického chování rovněž i závažné hlášení, že v součástech pozemních vojsk svévolně zrušil politická oddělení. Toto jednání přítomní na schůzi politbyra označili za „bonapartizmus“. A. A. Ždanov proto navrhl: „…vyloučit soudruha G. K. Žukova ze sboru kandidátů ÚV VKS(b), neboť byl zvolen příliš brzy, ideově nepřipraven, takže mezi nimi nemá co dělat. Členové ÚV znají řadu jeho protistranických postojů.“ Ministr Mechlis Žukovovu averzi ke stranickým činitelům dobře znal i z vlastní zkušenosti, a proto s tímto návrhem stranického trestu souhlasil oprosem (podpisem na oběžníku). Maršál Žukov se hodlal generalissimu Stalinovi omluvit, písemně ho požádal o přijetí, ale marně!
Nepolepšil se, z nového maršálova působiště již delší dobu přicházejí od 1. tajemníka Oděského oblastního výboru strany A. I. Kiričenka na úv vks(b) hlášení, že „… maršál Žukov porušuje sovětské zákony a ignoruje místní stranické orgány!“ Tyto stížnosti se hromadily, a proto ministr ozbrojených sil maršál Bulganin nařídil kontrolu Žukovova majetku a současně odjel na inspekci do Oděsy. Po uzavření nálezů 23. srpna 1947 poslal generalissimu Stalinovi zápis o nálezu 9 odstavených vagonů s 85 bednami starožitného nábytku pro maršála Žukova. Generál Abakumov nařídil tajnou prohlídku Žukovova sídla v Rublevu u Moskvy a 10. ledna 1948 ohlásil další nálezy starožitností. Stalin nařídil ustavit ke komplexnímu vyšetření případu speciální komisi ÚV VKS(b) ve složení Ždanov, Bulganin, Kuzněcov a Škirjatov. Po zahájení stranického šetření Ždanov povolal k pohovoru maršála Žukova, při němž se ukázalo, že své chování nezměnil, takže přesto, že Ždanovovi 12. ledna 1948 napsal další omluvný dopis, členové politbyra jej na lednové schůzi nazvali „morálně zkaženým marodérem s nezřízenou touhou po chamtivosti“ a 20. ledna 1948 jménem ÚV VKS(b) schválili usnesení:
O s. Žukovovi G. K., maršálovi Sovětského svazu
ÚV VKS(b) po vyslechnutí zprávy komise ve složení ss. Ždanov, Bulganin, Kuzněcov a Škirjatov, pověřené posouzením materiálů, které získal Ústřední výbor o nedůstojném chování velitele Oděského vojenského okruhu s. G. K. Žukova, stanovil následující.
Soudruh Žukov se v době svého působení vrchního velitele skupiny sovětských okupačních vojsk v Německu dopustil činů, které znevažují vysoké renomé člena VKS(b) a čest velitele Sovětské armády. Soudruh Žukov, přesto, že je státem plně zaopatřen vším potřebným, zneužívaje svého služebního postavení se vydal směrem krádeží a vývozu velkého množství různých cenností z Německa pro svou osobní potřebu.
Soudruh Žukov dal volný průchod své nezkrotné chamtivosti a k tomuto účelu využíval své podřízené, kteří, aby se mu zalíbili, páchali trestné činy, kradli obrazy a jiné cenné věci v palácích a zámcích, vloupali se do trezoru v klenotnictví v Lodži a zmocnili se cenností v něm uložených atd.
Tímto si soudruh Žukov přivlastnil až 70 cenných zlatých předmětů (přívěsky a prsteny s drahými kameny, hodinky, diamantové náušnice, náramky, brože atd.), až 740 kusů stříbrných příborů a stříbrného stolního nádobí a kromě toho až 30 kilogramů různých stříbrných předmětů, až 50 drahých koberců a gobelínů, více než 60 obrazů velké umělecké hodnoty, asi 3700 metrů hedvábí, vlny, brokátu, sametu a dalších látek, více než 320 kůží z cenných kožešin atd.
Když byl soudruh Žukov předvolán před komisi k podání vysvětlení, choval se nevhodným způsobem pro člena strany a velitele sovětské armády, byl ve svých vysvětleních neupřímný a snažil se všemožně zamlčet a zakrýt skutečnosti svého protistranického chování. Toto jednání před komisí jej charakterizuje jako politicky a morálně pokleslou osobu.
Vzhledem k těmto skutečnostem Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany bolševiků rozhodl:
- Uznat, že s. Žukov si za své činy zaslouží vyloučení ze strany a postavení před soud, nicméně dát s. Žukovovi poslední varování a poslední příležitost, aby se napravil a stal se čestným členem strany, hodným hodnosti velitele.
- Odvolat s. Žukova z funkce velitele Oděského vojenského okruhu a jmenovat ho velitelem některého z menších okruhů.
- Zavázat s. Žukova okamžitě odevzdat Státnímu fondu všechny šperky a věci, které si nezákonně přivlastnil.
Tajemník ÚV VKS(b) I. V. Stalin
Rozkaz maršála Bulganina 4. února 1948 jmenoval maršála Žukova velitelem Uralského vojenského okruhu. Před odjezdem z Moskvy vedoucí komise Ždanov Žukova seznámil se schváleným usnesením. Podle informace sepsané 6. února 1948 zástupcem Kádrového oddělení úv vks(b) Frolovem dostal na svém novém působišti „poslední příležitost stát se čestným členem strany důstojným velitelské hodnosti…“. Své „poslední příležitosti“ zřejmě využil, protože v říjnu 1952 jej na XIX. sjezdu VKS(b) opět zvolili kandidátem ÚV KSSS.
Jen mimochodem závěrem uveďme, že ideového komunisty Mechlise se marodérství netýkalo. Dosvědčil to vojenský historik, generálmajor J. A. Boltin, jenž při cvičení štábu 38. armády na podzim 1946 nocoval ve stejné vile v Černovicích jako Mechlis před ním. Když správci pochválil vybavení domu, on mu odpověděl: „Soudruh Mechlis odtud odjel jen se dvěma kufry a z vily nedovolil odvézt nic.“
Zdroje:
Boltin, J.: Komarm Šapošnikov: „Takoj noměr nělza sejčas vypuskať, on possoriť nas s Germanijej“. „Vojenno istoričeskij žurnal“, No7, 2004g.
Fidler, J.: Stalinovi maršálové. Nakladatelství „JOTA Military“. Brno 1998.
Koněv, I.: Zapiski komandujuščego frontom. „Centrpolitgraf“. M.-2014.
Lebeděv, V.: Kak „lomali“ maršala G. K. Žukova. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No12. 1992.
Malcev, L.: Vojennyje archivy Rossiji. „Pěresvět.Cerera“. Tula, 1993.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.,
Zeňkovič, N.: Kremelská tajemství, Nakladatelství „JOTA Military“. Brno 2001.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), RGANI (Ruský státní archiv nejnovějších dějin) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
