Článek
Po porážce a rozpuštění Krymského frontu byl 4. června 1942 armádní komisař I.stupně L. Z. Mechlis zbaven funkcí tamního představitele STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády), zástupce lidového komisaře obrany, náčelníka HPS (Hlavní politické správy) a degradován o dva hodnostní stupně na sborového komisaře. Vrchní velitel DRRA Stalin ho sesunul na 1. člena vojenských rad (VR) frontů, samostatných armád nebo armád. Přes jeho funkční a služební degradaci zůstal neporušen exkluzivní vztah se Stalinem vypěstovaný od července 1920 jak společnou prací ve štábu Jihozápadního frontu, tak později výkonem funkce osobního Stalinova tajemníka v jeho sekretariátu. Uveďme konkrétní pracovní náplň této funkce:
1. člen vojenské rady odpovídal ÚV VKS(b) za morálně politický stav podřízených jednotek. Kontrasignoval rozkazy velitele i hlášení STAVCE a odpovídal za materiální zajištění bojových operací. Řídil politické, kádrové, kontrarozvědné a justiční orgány součásti. Rozmisťoval velitelské kádry tak, aby upevnil u součásti vedoucí úlohu strany. Na územích osvobozených od nepřítele řídil obnovení sovětské moci. Ve frontovém pásmu koordinoval činnost partyzánského hnutí, součinnost vojsk s obyvatelstvem a jménem velitele frontu jednal s místními státními orgány při osvobozovací misi vojsk mimo území SSSR, přičemž dbal na priority zájmů sovětského státu. Písemnými zprávami denně informoval ÚV VKS(b) a GKO (státní výbor obrany).
Od 9. října 1942 nabyl platnosti rozkaz lidového komisaře obrany č.307 „O etablování jediné velitelské pravomoci a zrušení vojenských komisařů v Rudé armádě“. Funkce „vojenský komisař“ byla zrušena a 1. člen VR se stal ve stanovené vojenské hodnosti politickým zástupcem velitele. Po úspěšné atestaci Mechlis dostal 6. prosince 1942 hodnost generálporučíka. Jeho jednání s kolegy se nezměnilo, všechny stále oslovoval podle regulí strany „soudruhu“, oslovení hodností od něj totiž znělo pejorativně. Literát, nyní válečný armádní korespondent, K. M. Simonov o Mechlisovi napsal:
Opíraje se o Stalinovu důvěru, přisvojil si právo nevěřit nikomu. V tom viděl své poslání a plnil je do puntíku. Vlastní nedůvěru k lidem povýšil na styl politické práce a pravidelně, bez ohledu na osoby, informoval Stalina o všem, co zasluhovalo pozornost, odhalovalo nedostatky a vyžadovalo zostřenou bdělost a kontrolu. Negativní důkazy si nevymýšlel, jen pečlivě a neúprosně shromažďoval a řadil fakta…
U všech pracovníků, s nimiž se generál Mechlis dostal do styku, přísně dbal o jejich respektování stranické linie předepsané Stalinem. Je zřejmé, že mohl pro svou mimořádnou autoritu u něho snadno kohokoli poslat do vězení nebo rovnou na onen svět.
V tomto článku popíšeme Mechlisův málo známý závažný stranický konflikt s válečným korespondentem listu „Za Rodinu“, majorem D. V. Fibichem. Pro kontext uveďme: Aby zůstaly utajeny politické a mocenské záměry „strany a vlády“, měli důstojníci přísně zakázáno psát si soukromé deníky. Nicméně majoru Fibichovi utajené psaní deníku dva roky procházelo, až ho koncem května 1943 prozradilo anonymní udání na velitelství Politické správy Stepního vojenského okruhu. Náčelník udání tlumočil politickému zástupci velitele okruhu a na jeho základě Mechlis zinscenoval před velením Politické správy a členy VR okruhu exemplární veřejné odhalení „nepřítele lidu“.
Major Fibich měl napsat reportáž o práci důstojníků politického oddělení jisté divize 18. tankového sboru Stepního vojenského okruhu. Ráno 31. května 1943 ve štábu okruhu čekal na vůz do Rykaně, sídla velitelského stanoviště okruhu a tu na něj volá Mechlisův pobočník: „Neodjíždějte, bude chtít s Vámi hovořit generál Mechlis!“ Ve štábní kanceláři si major Fibich vyzvedl propustku k tajemníkovi vojenské rady okruhu, kapitánovi Romaševskému. Ve své kanceláři pohostil Fibichův žaludek jídlem, ducha historkami o Mechlisově líté pracovitosti a ukončil: „Soudruh Mechlis přiletí zítra v poledne. Zatím odpočívejte, zavolám Vás.“ Mechlis se vrátil ze štábu 53. armády Stepního okruhu 1. června, v jeho zemljance mu nejprve kurýr předal rozkaz STAVKY, jenž ho pověřil kontrolou provozu týlu a zásobování jednotek okruhu. Poté kapitán Romaševskij ohlásil návštěvníka. Co se dělo dále major Fibich popsal v pamětech:
Za nevelkým psacím stolem s telefony, k němuž byl ve tvaru písmene T přistaven dlouhý zasedací stůl, seděl postarší, vypasený, vznešeně vyhlížející muž s čupřinou prokvetlých černých vlasů v uniformě se zlatými výložkami generálporučíka. Položil jsem kufr u dveří místnosti a ohlásil svůj příchod. „Posaďte se,“ řekl Mechlis a vsedě se na mne upřeně podíval: „Vy jste spisovatel?“ „Spisovatel, soudruhu generálporučíku,“ odpověděl jsem a usedl za dlouhý stůl. „Řekněte mně, prosím, jaký máte vztah k válce?“ Otázka byla neočekávaná a více než podivná. Co to znamenalo? Vždyť si mne člen vojenské rady okruhu generálporučík Mechlis nezavolal proto, aby se zajímal o můj názor na válku! Upřímně jsem odpověděl, že považuji válku s hitlerovským Německem za těžkou, vyžadující z naší strany osobní oběti, ale že věřím v naše vítězství. Následoval nový, ještě neočekávanější dotaz: „Prý si píšete deník.“ Byl jsem již opravdu v rozpacích: „Ano, píšu.“
„Předložit!“ nařídil Mechlis a nasadil si cvikr. Nezbylo než otevřít kufr, podat mu těch pár sešitů a vrátit se na místo. Mechlis začal číst. Byl jsem rozrušen, jakým právem mně neznámý člověk s generálskými výložkami čte mé hluboce intimní zápisky? Co to všechno znamená? A vůbec, jak se dozvěděl o mém deníku, když jsem o něm s nikým nemluvil?…
Mezitím se jednací místnost zaplnila, přišli generálové i plukovníci a mlčky posedali za stoly. Nechápal jsem, proč jsou tady a proč mě tak podmračeně pozorují. Mechlis pozorně četl v mém deníku, v tichu šelestily obracené stránky a tu poznamenal: „Ano, zastřelit velitele bylo nutné,“ to, když se dočetl na stránku, kde jsem psal o 34. armádě u Leningradu. V jeho hlase jsem slyšel uspokojení, měl jsem pocit, že se mu zmínka o něm zalíbila. Podruhé řekl: „To je zvláštní. Někde máte podezřelé formulace a jinde se projevujete jako opravdový sovětský vlastenec!“ Náhle, jako by našel právě to, co hledal, hlasitě křikl: „Táák! A máme to!“ Přítomným důstojníkům nahlas přečetl: „… dobrými řečníky u nás byli Lunačarskij, Trockij a Kirov…“. Úryvek byl vytržen ze zápisu schůze, řečníci na ní hovořili o tom nejbolestivějším, o našich neúspěších. Fibich při psaní nezohlednil, že Trockého „strana a vláda“ prohlásila za hlavního bolševického kacíře a vypověděla z SSSR.
„Jak si dovoluješ uvádět posvátné Kirovovo jméno vedle Trockého? Víš, že zabil Kirova? Ty jsi ale ničema!“ zvýšeným hlasem zvolal Mechlis. Zatmělo se mi před očima. Nikdo mne v životě, a ještě k tomu veřejně, nenazval ničemou. Nevím, zda bych na Mechlise vystřelil, ale ruka instinktivně zamířila k pouzdru mé zbraně. Mechlis zbledl a zařval: „Odzbrojit ho!“
Robustní plukovník s masitýma rukama a obličejem řezníka, který seděl ve střehu za stolem proti mně, hbitě nahnul břicho přes stůl a obratně vyjmul můj nagan z pouzdra. Jako v mlze jsem spatřil, jak Mechlis s cvikrem v ruce slavnostně vstává ze židle a všichni kolem také vstávají. Jakoby z dáli slyším jeho hysterický hlas: „Předávám Vás trestajícímu meči revoluce!“
Ani jsem si neuvědomil, že jsem tímto výrokem zatčen, našel jsem v sobě sílu jen říci: „Soudruhu generálporučíku, mýlíte se.“
„Jdeme!“ hrubě zavelel plukovník a já pokorně odcházím ke dveřím, omámený, nechápající. Šel za mnou, v ruce připravenu moji zbraň, lehkými tanečními kroky na tak hřmotnou postavu. Tento plukovník se proti mně usadil už dávno předtím. Jeho bohatýrská hruď se leskla řády a medailemi. Jak jsem se později dozvěděl, byl to Mechlisem předem povolaný náčelník Okruhové správy kontrarozvědky „SMĚRŠ“. Minuli jsme dva-tři osvětlené pokoje plné politických pracovníků, kteří vyděšeně zírali na náš průvod a vyšli jsme do hluboké noci.
Po odchodu byl major Fibich umístěn do vězení okruhu. Přesto, že vraždu člena politbyra S. M. Kirova 1. prosince 1934 utajeně nařídil Stalin, soudní tribunál okruhu majora Fibicha odsoudil za „antisovětskou propagandu a agitaci“ k 10 rokům pobytu v pracovním táboře GULAGU. Plné rehabilitace se dožil až za 15 let.
Od 6. července 1943 je generál Mechlis přeložen do VR Brjanského frontu. Na Politickou správu frontu přišly z politických oddělení podřízených armád letáky o zabíjení německých zajatců sovětskými vojáky. Náčelník Politické správy frontu, generálmajor A. P. Pigurnov, je předložil Mechlisovi a on nařídil náčelníkům 7. sekcí politických oddělení armád frontu posílit kontrapropagandu, jak řekl, „proti této nepřátelské mašinérii lží, pomluv a politického smradu“.
Korespondent armádního listu „Krasnaja Zvjozda“, major Korotějev, mimochodem autor zkazky „O 28 hrdinech-panfilovcích“ v Moskvě, vyslechl v Politické zprávě frontu řadu stížností na generála Mechlise. Tento ideový komunista považoval za nutné seznámit vedení strany s názory rudoarmějců na jeho chování k soudruhům. Proto bez vědomí hlavního redaktora listu, generálmajora N. A. Talěnského, napsal na ÚV VKS(b):
Již delší dobu pracuji u Brjanského frontu, proto měl jsem nejednou příležitost vyslechnout v divizích, armádách i ve štábu frontu ostré odsudky o soudr. Mechlisovi, které svědčí o tom, že mnozí velitelé a političtí pracovníci smýšlejí o soudr. Mechlisovi, který přijel k Brjanskému frontu počátkem července t.r. do funkce člena vojenské rady, velmi nepříznivě. Nejen že ho nemají rádi a bojí se ho, ale dokonce ho nenávidí!
Důvody jsou podle mne v krutých trestech, které soudr. Mechlis nařídil velitelům na jihu u Voroněžského a Volchovského frontu, o nichž kolují zprávy po celé Rudé armádě. U Brjanského frontu o nich rovněž všichni vědí…
Nedávno s. Mechlis nařídil povolat na 8 hodin náčelníky všech správ a týlových služeb, ale pro náhlou zaneprázdněnost jinými úkoly celé velení týlu, generálové, plukovníci leželi vedle sebe 24 hodin v lese a čekali na začátek porady. Podle slov člena vojenské rady 66. armády s. Krivulina u Stepního frontu byli lidé jeho ostrými telegramy, telefonickými rozkazy a výtkami tak vystrašeni, že neměli klid ve dne ani v noci a po jeho odjezdu od Stepního vojenského okruhu si tam všichni s úlevou oddychli. Také vojenští korespondenti mají velmi ztíženou práci jeho prchlivostí a hysterickou povahou.
Každou výměnu velitele nebo politického pracovníka u Brjanského frontu ne bez důvodu všichni připisují jemu. Hned v prvých dnech po příchodu s. Mechlise byl vyměněn kompetentní velitel, znalý práce štábu, zástupce náčelníka štábu frontu plukovník Jermakov přesto, že měl velkou autoritu u jednotek. Na jeho místo byl jmenován bývalý tajemník s. Mechlise plukovník Fisunov. Podle názorů velitelů, s nimiž souhlasím, se po výměně Jermakova pořádek ve štábu zhoršil. Zájmy s. Fisunova se totiž týkají hlavně Vojentorgu. Tyto příklady nejsou jediné, lidé jsou zastrašeni… Nebudu uvádět další známá fakta. Zcela chápu, že není moje věc se jimi zabývat. Po přemýšlení a váhání jsem napsal otevřeně a přímo. Přeji si, aby ÚV strany, hlavně soudr. Stalin věděli o těchto postojích velitelů a politických pracovníků ke generálu Mechlisovi.
major V.I.Korotějev
Tajemníci stížnost předali Stalinovi, on ji jen nařídil svému sekretáři, generálmajorovi A. N. Poskrjobyševovi, založit do osobní Mechlisovy složky ve Zvláštním oddělení ÚV VKS(b) a stížnost považoval za vyřízenou.
Zdroje:
Dremač, M.: Goršok mjoda. Gazěta „Istorija“. 1 seňtabrja 2010.
Dremač, M., Fibich, D.: Po tu storonu. Žurnal „Istorija“., N08(872), 16-30.04.2009, N11 (897), 1-15.06.2010.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. Izdatělstvo „Těrritorija“, Moskva 2003.
Rytov, A.: Rycari pjatogo okeana. Vojenizdat. M. 1968.
Simonov, K.: Poslední léto. „Naše vojsko“. Praha 1975.
Štemenko, S: Generální štáb za války, Naše vojsko, Praha 1973.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
