Článek
Vyprávění začneme trestním případem Kulikovy druhé ženy Kiry Ivanovny Simoničové, obtížené dvojí zátěží. Šarmantním osobním půvabem a aristokratickým původem.
Židovka Kira Ivanovna na oslavě Stalinových 60. narozenin 21. prosince 1939 troufale intervenovala v soukromém rozhovoru za rehabilitaci svých dvou popravených bratrů v roce 1919 během Občanské války. Neshodli se, Stalin je podezíral ze špionáže. Nařídil náčelníku Hlavní správy politické propagandy (HSPP), armádnímu komisaři I. stupně L. Z. Mechlisovi, zajistit na manžele Kulikovy kompromat. Mechlis shromáždil z „Černé kartotéky“ Odboru velitelských kádrů HSPP informace o jejím šlechtickém původu, stycích s cizinci, tedy s „nepřátelskými společenskými elementy“, o Kulikově eserské minulosti, o jeho pletkách s trockisty a pijáckých orgiích, doplněné doklady o zpronevěře státních finančních prostředků.
Koncem dubna 1940 Stalin nařídil lidovému komisaři vnitra Berijovi zajistit její likvidaci, jenž tím pověřil svého náměstka V. N. Měrkulova. Komarmu Kulikovi sdělil, že se jeho žena stýká s Italy a dal mu soudružský pokyn k rozvodu. On však nejen nevyhověl, ale furiantsky si s Kirou i s dcerou vyšli na prvomájovou přehlídku na Rudé náměstí a večer na recepci do Kremlu. Až do 4. května se nic nedělo, avšak 5. května cestou k lékaři Kira Ivanovna zmizela. Zástupce lidového komisaře obrany a Hrdina SSSR, komarm Kulik, požádal Beriju o vyhlášení pátrání. Místo zprávy o výsledku 7. května 1940 dostal výnos Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR o povýšení na maršála SSSR. Dceři trpce řekl: „To mně dali místo mé ženy, aby mne umlčeli!“ Skutečný důvod povýšení bylo 26. listopadu 1939 úspěšné řízení provokace DRRA, tzv. „Majnilského incidentu“, záminky k napadení Finské republiky.
O Kiře zavládlo mlčení, až po popravě maršála Beriji koncem září 1953 zatčený ministr státní kontroly V. N. Měrkulov sdělil při výslechu svým vyšetřovatelům:
… zadržení a zastřelení Kiry Simonič-Kulikové považuji za zákonné, protože k němu existovalo nařízení Instance (Stalina) a jakékoli nařízení Instance bych bezpodmínečně splnil. Ale, přiznávám, že tento případ na mne dolehl a já jsem ho dlouho prožíval. Podle mého názoru poprava této ženy neměla operativní význam. Zatkli ji na ulici a převezli do Suchanovské věznice, kde ji dva týdny vyslýchali, ale přiznání o špionáži z ní nedostali… Poté mně Berija řekl…, „Simoničová musí beze stopy zmizet, je nutno ji zastřelit, a potom po ní vyhlásit pátrání“. Odvolal se na Stalinův příkaz, rozsudek neexistuje.
Maršálu Kulikovi nezbylo než se potřetí oženit, Stalin byl na svatbě přítomen.
Během reorganizace Lidového komisariátu obrany 24. července 1940 usnesení politbyra sdělilo: „ÚV VKS(b) a RLK SSSR se usnesly schválit vznik Hlavní vojenské rady DRRA (HVR) ve složení ss. Timošenko (předseda), Ždanov, Kulik, Šapošnikov, Buďonnyj, Měreckov, Malenkov, Mechlis, Smuškevič (střídavě se s. Ryčagovem), Žukov a Pavlov.
Přípravy k pochodu Rudé armády do Generálního gouvernementu, Rumunska a Německé říše s kódovým názvem „Operace GROZA“ míří do finiše. Přesto se náčelník Hlavní dělostřelecké správy DRRA, maršál Kulik, jenž motivoval své podřízené oblíbeným sloganem „řád nebo vězení“, nikterak neznepokojoval. Když ho na poradě HVR náčelník Hlavní správy protivzdušné obrany DRRA, generálplukovník N. N. Voronov, upozornil na soustřeďování Luftwaffe podél státní hranice SSSR, jen mávl rukou: „To je vysoká politika, nic pro nás!“
22. června 1941 brzy ráno napadly Ozbrojené síly Německé říše území SSSR. Odpoledne 22. června na schůzi Vojenské rady Hlavního vedení DRRA v přítomnosti armádního generála G. K. Žukova, maršálů B. M. Šapošnikova, G. I. Kulika a kandidáta politbyra A. S. Ščerbakova Stalin zjišťoval u lidového komisaře obrany Timošenka aktuální situaci v Bělorusku a v Pobaltí. Jelikož je přerušeno spojení s vojenskými radami (VR) frontů, obává se dalšího spiknutí v DRRA. Pro kontrolní výjezd k frontům proto určil náměstky lidového komisaře obrany maršály Šapošnikova, Kulika a armádního generála Žukova. První se cestou stavil na velitelství Západního zvláštního vojenského okruhu v Minsku, druhý jel do štábu 10. armády Západního frontu, ke třetímu se v Kyjevu připojil N. S. Chruščov a společně odjeli do štábu Jihozápadního frontu v Tarnopolu.
Kulik 23. června přijel do štábu 10. armády Západního frontu u Bělostoku. Po hlášení 1. zástupce velitele frontu, generálporučíka I. V. Boldina, a velitele 10. armády, generálmajora K. D. Golubjova, o zničení skladů pohonných hmot armády útoky Luftwaffe v přívalu hrubých kleteb zařval: „Když mne sem soudruh Stalin poslal, domníval se, že naše jednotky, a jsou zde soustředěny ty nejlepší, drtí nepřítele na jeho území. A vy jste zde zatím připravili druhou Francii! …“
Po průlomu linií 4. armády Západního frontu 26. června nepřítel severně od Bělostoku a Grodna obklíčil tři sbory Jízdní mechanizované skupiny 10. armády. Maršál Kulik a generálové Boldin s Golubjovem jsou nezvěstní.
Situace v západním pohraničí SSSR se horší den ze dne. Ráno 26. června Stalin volal do Tarnopolu: „Soudruhu Žukove, můžete se okamžitě vrátit do Moskvy? U Západního frontu je zle, je ohrožen Minsk, nevím, co je s Pavlovem. Kulik zmizel neznámo kam…“.
Tankové divize sborů Armádní skupiny „Mitte“ 28. června obsadily Minsk. Stalin, zaskočen jeho ztrátou, zprávami o rozvratu armád tří frontů na západě SSSR a o panických útěcích stranických funkcionářů z obsazených území do týlu si uvědomil, že „Velkou hru“ o budoucnost světa prohrál, moře peněz a práce na přípravu „Operace GROZA“ přišlo vniveč. Před odjezdem do Kunceva nařídil náčelníkovi GŠRA předvolat velitele Západního frontu, armádního generála D. G. Pavlova, k vysvětlení ztráty Minska, armádního komisaře Mechlise jménem ÚV VKS(b) a RLK telefonicky vyslal na velitelství Západního frontu zjistit kdo, kromě Pavlova, odpovídá za vážné chyby velení frontu a co je s maršálem Kulikem. Mechlis šifroval Stalinovi zprávu „O maršálu Kulikovi“ až 9. července:
Získal jsem hlášení od poručíka Solovjova z 88. pohraničního oddílu NKVD. Kulik se skupinou velitelů 10. armády byli obklíčeni a pohybují se v týlu německých jednotek z Osinoviče na Bobrujsk. Naposled se s nimi Solovjov setkal 30. června, Kulik mu nařídil vyvést z obklíčení skupinu pohraničníků a oznámit vojenské radě frontu své rozhodnutí probít se samostatně k linii fronty. Předkládám pro vyvození důsledků.
Maršál Kulik s generály a důstojníky z Jízdní mechanizované skupiny 10. armády 26. června ustoupili k 6. mechanizovanému sboru 10. armády. Velitel sboru, generálmajor M. G. Chackilevič, 27. června padl a 6. sbor zničil útok XX. armádního sboru IX. armády Wehrmachtu. Náčelník 3. oddělení 10. armády Západního frontu, plukovní komisař S. L. Los, 13. července hlásil náčelníku 3. správy LKO (vojenské kontrarozvědky), diviznímu komisaři A. N. Michejevovi:
Zástupce lidového komisaře obrany Kulik se choval nepochopitelně. Všem nařídil odstranit distinkce, zahodit osobní doklady a převléct se do civilu. Sám učinil totéž. Neměl u sebe žádné doklady, nevím, vzal-li si je vůbec při odletu z Moskvy. Navrhl zbavit se zbraní, mě osobně vybízel k zahození řádů a dokladů, nicméně kromě něj a jeho příkazníka v hodnosti majora, jehož jméno jsem zapomněl, nikdo tak neučinil. Vysvětloval to tím, že narazíme-li na nepřítele, bude nás považovat za rolníky a nezadrží nás. Před přechodem frontové linie jel s. Kulik na rolnickém povoze po stejné cestě, jako dříve německé tanky, což dobře věděl podle stop německých strojů (jsou odlišné od našich) i podle výpovědi rolníků a jen šťastná náhoda nás zachránila od střetu s nimi. S. maršál Kulik říkal, že je dobrý plavec, přesto čekal, až bude postaven vor.
Divizní komisař Michejev ihned hlášení předal členu GKO (Státního výboru obrany) G. M. Malenkovovi a doplnil další informace o kádrovém profilu Kulikovy ženy Kiry. Závěrem dodal: „G. I. Kulik je zrádce a škůdce, jehož je třeba zatknout a zastřelit!“ Osobní složka maršála Kulika doputovala od Malenkova přes armádní komisaře Mechlise a Ščaděnka ke Stalinovi, avšak on jeho zatčení odmítl, naopak, 20. července v Kremlu tohoto starého kumpána z 1. jízdní armády v Občanské válce přijal, vyslechl ho a jmenoval náčelníkem Hlavního velitelství pro formování a doplňování DRRA. Jenže jeho svérázné zlozvyky nezanikly, takže když 3. srpna Stalin nařídil členům GKO Malenkovovi a Berijovi kontrolu v aparátu velitelství, po zjištění notného šlendriánu je 6. srpna 1941 Kulik odvolán.
V pozdním létě 1941 součásti Armádní skupiny „Nord“ již vážně ohrožují nejen okolí Leningradu, ale i samotné město. Na jeho obranu je rozkazem STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) 2. září určena samostatná 54. armáda pod velením Hrdiny SSSR maršála G. I. Kulika a brigádního komisaře V. A. Syčjova s pokynem „soustředění armády ukončit k 5. září!“ Soustředění armády ovšem k určenému datu ukončeno nebylo.
Začátkem září 1941 začaly soustředěné útoky Luftwaffe na Leningrad a okolí. U osady Ivanovskoje 8. září sbory IV. tankové skupiny Skupiny armád „Nord“ dojely k Něvě a po jejím levém břehu postoupily do osady Marino. U výtoku Něvy z Ladožského jezera pěší pluk s podporou Luftwaffe obsadil Šlísselburg a rovněž nedalekou důležitou osadu Siňavino. Po této informaci, také získané až ze zprávy německého rozhlasu, se 8. září Stalin podrážděně tázal vedení VR Leningradského frontu: „… Jak využíváte pomoc Kulikových divizí? Lze doufat v nějaké zlepšení na frontě nebo Kulikova pomoc přišla vniveč tak, jako kolosální pomoc tanky KV? Žádáme od vás dvakrát-třikrát denně hlášení o situaci na frontě a o přijímaných opatřeních“. Maršál K. J. Vorošilov a A. A. Ždanov 11. září odpověděli: „Vaše pobouření chápeme. Situace na našem frontu je velmi těžká. O ní denně informujeme, jak ve zprávách štábu, tak v našich hlášeních … O pomoci armády s. Kulika Leningradskému frontu dosud nic nevíme. Soudruh Kulik nám své záměry dosud neoznámil ani slovem! Na naše dotazy do GŠRA o úkolech armády s. Kulika jsme také nedostali odpověď. Nařiďte s. Kulikovi, aby nás informoval o činnosti jeho armády a udržoval s námi neustálé spojení“.
Kulik si 13. září stěžoval maršálu Vorošilovi na velitele již rozpuštěné sousední 48. armády, generálporučíka M. A. Antoňuka: „…Lidé lžou, klamou jeden druhého. Na papíru je vše v pořádku, ale na mapách je motanice… Proto je nutno ztrátu Šlísselburgu považovat za důsledek všeobecného lhaní vyššímu velení a neznalosti situace na místě.“
K rozhodnému útoku 24. září maršála Kulika opět vyzval telegram: „Již potřetí STAVKA nařizuje přijmout opatření k okamžitému obsazení osady Siňavino a navázat spojení s jednotkami Leningradského frontu. Za splnění tohoto rozkazu je osobně odpovědný maršál Kulik!Doručení potvrdit, splnění ohlásit.“ Nestalo se a opět je Kulik jen odvolán do dispozic STAVKY.
Další působiště maršála Kulika uvedeme krátkým kontextem. Obrana města Kerče na Krymu začala ještě bez Kulika 6. listopadu panickým telegramem velitele „Krymského vojska“, viceadmirála G. I. Levčenka, Stalinovi: „Rezervy máme vyčerpány, nejsou pušky a kulomety, pěší roty dorazily bez výzbroje, v divizích na Kerčském směru zbylo 200-350 mužů… žádám buď rychle přesunout na Kerčský směr další dvě divize nebo rozhodnout o evakuaci vojsk z Kerče.“ Odpověď zněla: „Nedopustit průjezd nepřítele na Tamaňský poloostrov a na Kavkaz“. Náčelník GŠRA, maršál B. M. Šapošnikov, 8. listopadu 1941 doplnil: „Z rozhodnutí STAVKY Vám přijede do Kerče pomoci s. maršál Kulik.“
Členové VR Krymského vojska přijeli na velitelské stanoviště Kerčského obranného rajónu 9. listopadu již za ostřelování přístupových cest i města dělostřelci XI. armády Wehrmachtu z výšin západně od Kerče. Kulik přiletěl až 11. listopadu. Jakmile mu viceadmirál Levčenko ohlásil, že „základ mužstva tvoří špatně vyzbrojené osoby z týlu, které ustupují při sebemenším tlaku protivníka,“ maršál Kulik mu svévolně nařídil do dvou dnů zpracovat plán evakuace Krymského vojska na Tamaňský poloostrov, osobně ji velet, veliteli podřízené 51. armády, generálporučíku P. I. Batovovi, uložil zorganizovat obranu města Kerč a odjel dohlédnout na obranu Rostova na Donu. Zmatený viceadmirál Levčenko 12. listopadu žádal Stalina o souhlas s evakuací, avšak 14. listopadu rozkaz STAVKY „O obraně Krymu“ opakoval: „Kerčský polostrov udržet za každou cenu, nejste zproštěn velení Sevastopolského obranného obvodu, ohlaste situaci v Kerči a v Sevastopolu!“
Kulik ji sice ohlásil, jenže až 16. listopadu 1941 „Krymská obranná operace“ skončila celkovými ztrátami 63 860 mužů Krymského vojska, viceadmirál G. I. Levčenko byl zatčen a zbytek 51. armády je evakuován na Tamaňský poloostrov. Z Rostova na Donu 19. listopadu maršál Kulik šifroval zástupci náčelníka GŠRA generálmajoru P. P. Věčnymu: „… v Novorossijsku, Anapě, Krasnodaru a Krymské odchytávám tisíce dezertérů z 51. armády …“. Po obsazení Kerče součásti XI. armády generálplukovníka E. von Mansteina odjely k Sevastopolu, na místě zůstala jen XXXXVI. pěší divize generálporučíka H. von Sponecka.
Ofenzíva divizí III. tankového sboru Wehrmachtu skončila 20. listopadu obsazením části Rostova na Donu, avšak počátkem prosince se 9. a 56. armáda Jižního frontu vzchopila k protiútoku a v „Rostovské útočné operaci“ nepřítele z města dočasně vyhnaly. Maršál Kulik je odvolán do Moskvy, avšak Stalin již měl o jeho práci pochybnosti, a proto po jmenování armádního komisaře Mechlise představitelem STAVKY u Kavkazského frontu 19. ledna 1942 mu nařídil vyšetřit Kulikovo působení v Rostově na Donu. Avšak tehdy vyšetřování maršála Kulika probíhalo i odjinud.
Náčelník Správy zvláštních oddílů NKVD SSSR (vojenské kontrarozvědky), komisař státní bezpečnosti V. S. Abakumov, 26. ledna Stalinovi předal zprávu náčelníka Zvláštních oddílů NKVD 51. armády: „…Místo aby s. Kulik přijal opatření k obraně Kerče, svými poraženeckými náladami a činy pomohl nepříteli toto strategické město získat…“ Takže Stalin 6. února podepsal „Usnesení o soudr. Kulikovi“: „Vzhledem k výše uvedeným faktům GKO ukládá předat případ maršála Kulika vojenskému prokurátorovi.“ Maršál Kulik 8. února 1942 poslal Stalinovi standardní dopis:
Jsem vinen vydáním města Kerč nepříteli bez Vašeho souhlasu. Jsem si vědom toho, že má vina je tisíckrát větší, protože jsem zklamal Vaši důvěru. Soudruhu Staline, jsem Vám osobně zavázán za svůj vzestup. Udělal jste ze mne, bývalého rolnického synka, v politickém smyslu bolševika a uvedením do ÚV VKS(b) jste mne poctil nejvyšší důvěrou v naší zemi… Vím, že když jsem byl v obklíčení, rozšiřovaly se fámy, že jsem se vzdal Němcům, konec konců říkají o mně i nyní, že jsem ve spojení s Němci… Jsem-li škůdce, pak je mne třeba okamžitě zastřelit. Pokud ne, pak pomlouvače přísně potrestat… V Rudé armádě jsem dosáhl nejvyšší hodnosti-maršála Sovětského svazu. Opět opakuji, počínaje rokem 1918 byl celý můj vývoj pod Vaším osobním vedením, proto vím, že má vina je tisíckrát vyšší. Veškerou důvěru, kterou jste mně dlouhá léta věnoval, jsem zklamal nesplněním Vašeho rozkazu. Věřte mi, s. Staline, že jsem to neudělal ve zlém, ne proto, že bych chtěl ignorovat Váš rozkaz, ne proto, že jsem se na místě domníval, že nemohu klást odpor útočícímu nepříteli v městě Kerč, ale chtěl jsem s ním vést rozhodující bitvu na Tamaňském poloostrově a utopit ho v průlivu. Mé čestné slovo bolševika, že již nikdy neporuším žádné příkazy ÚV VKS(b), hlavně s. Stalina!
Usnesení GKO „O složení tribunálu k projednání případu obvinění maršála SSSR Kulika G. I.“ nařídilo 13. února soudní přelíčení. Z Kulikových výpovědí vyšetřovatelé usoudili, že velel partyzánům v okolí Smolenska a při jednání soudu o jeho případu ho prokurátor SSSR, generálmajor V. M. Bočkov, vyzval: „Přiznejte se, my víme o Vašem spojení s Němci! Proč by jinak rozšiřovali v týlu Vaši fotografii?“ Nepřiznal se, nicméně ze staré známosti mu Stalin určil jen mírný trest. Výrok Zvláštního zasedání Nejvyššího soudu rozhodl: „Jako představitel STAVKY u Krymského vojska místo poctivého a bezpodmínečného splnění rozkazu ze 7. listopadu 1941 udržet Kerč za každou cenu 12. listopadu svévolně vydal zločinný rozkaz do dvou dnů z Kerče evakuovat všechny jednotky. Hrdinovi SSSR maršálu Kulikovi odebrat všechny řády, medaile a degradovat jej na rudoarmějce!“ Kulik se naivně odvolal k předsedovi PNS SSSR M. I. Kalininovi, avšak výnos Předsednictva Nejvyššího sovětu 19. února rozsudek potvrdil.
Zástupce lidového komisaře obrany rudoarmějec Kulik 22. února 1942 tedy znovu psal vrchnímu veliteli DRRA Stalinovi. Zapřísahal se, sliboval, prosil, ale marně. Zápis z jednání ÚV VKS(b) 24. února shrnul jeho trestné činy a 2. března přísně tajný rozkaz lidového komisaře obrany sdělil vyššímu důstojnickému sboru DRRA: „…podobné defétistické chování se u s. Kulika projevilo také v listopadu 1941 při svévolném vydání Rostova bez schválení a v rozporu s rozkazy STAVKY. Kromě toho ÚV VKS(b) zjistil, že s. Kulik na frontě nadměrně požíval alkohol, vedl nemravný život a obohacoval se rozkrádáním státního majetku. Proto Ústřední výbor VKS(b) vyloučil s. Kulika G. I. z ÚV VKS(b) a odvolal ho z funkce zástupce lidového komisaře obrany…“ Přesto, že 1. tajemník Rostovského městského výboru VKS(b) B. A. Dvinskij jeho činy v Rostově na Donu Stalinovi také potvrdil, již 17. března 1942 na návrh předsedy RLK jeho rozhodnutí udělilo Kulikovi hodnost generálmajora.
V dubnu 1943 je Kulik povýšen na generálporučíka a 20. dubna se stal velitelem 4. gardové armády Stepního vojenského okruhu. Tentokrát bez osobního průšvihu od 22. září 1943 opět klesl do dispozic Hlavní kádrové správy LKO. V lednu 1944 nastoupil do funkce zástupce náčelníka Hlavní správy pro doplňování vojsk DRRA, ale 12. dubna 1945 je zase odvolán a 9. července 1945 je degradován na generálmajora a odvelen do funkce zástupce velitele Povolžského vojenského okruhu. Po několika udáních si ho 28. června 1946 M. F. Škirjatov předvolal na Komisi stranické kontroly ÚV VKS(b). Po zevrubném výslechu mu sdělil: „Drahouši, jsi morálně zcela rozložen!“ Vyloučil ho z VKS(b) a nařídil mu odebrat poslanecký mandát. Týž den Kulik odešel „na zasloužený odpočinek“.
„Kádrový důchodce celosvazového významu“ generál G. I. Kulik se cítil být přehlížen, kritizoval, podal několik stížností, a tu náhle spadla klec. Bdělí soudruzi jeho výhrady sečetli a po udání z pomluv generála Bulganina a maršála Beriji je 11. ledna 1947 zatčen a uvržen do cely ke generálmajorovi F. T. Rybalčenkovi. Dne 12. ledna k nim přibyl další Hrdina SSSR, generálplukovník V. N. Gordov, neboť odposlech v jeho bytě odhalil, že v přítomnosti generála Rybalčenka „… hovořil se svou ženou o hladu na vesnici, „kde lidé umírají, jí kočky, psy, krysy. Vše je postaveno na úplatcích, v cizině se chovají k nezaměstnaným lépe, než u nás ke generálům…“.
Výrok Vojenského kolegia Nejvyššího soudu všem třem vystavil účet 24. srpna 1950. Stanovil, že tito „zjevní nepřátelé sovětské moci… zlovolně pomlouvali sovětský politický systém, vedení VKS(b) a vlády. Vyslovili se pro obnovu kapitalizmu v SSSR, žádali svržení sovětské moci a z nepřátelských úmyslů usilovali o zrušení politického aparátu Sovětské armády…“ Po vyhlášení rozsudku Kulik prohlásil: „… Nepřítelem sovětského státu jsem nebyl a Vlast jsem nezrazoval. Vždy jsem čestně pracoval…“ Přesto jej i Rybalčenka s Gordovem odvedli na popraviště a týž den všechny tři rozsudky realizovali.
Krátce po popravě bylo ukončeno všesvazové pátrání po druhé ženě „škůdce vlasti“…
Zdroje:
Běšanov, V.: God 1942 „učěbnyj“. Izadělstvo „Charvest“. M.-2002.
Běšanov, V.: Leningradskaja oborona. Izdatělstvo „Charvest“. Minsk 2005.
Boldin, I.: Stranicy žizni., „Vojenizdat“, M.-1961.
Dělo maršala G. I. Kulika (janvarj-mart 1942 g.). „Izvěstija CK KPSS“, 1991, No8.
Gazěta „Izvěstija CK KPSS“, 1990g. No10.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
Gutiontov, P.: 21 ijuňa. Kak SSSR propustil vojnu. „Novaya Gazěta“. No63 ot 19 ijuňa 2020.
„Izvěstija CK KPSS.“ 1991. No8.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Kuzněcov, N.: Krutyje povoroty. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No7. 1993.
Maksimova, E.: Prosluška geněralskich tělefonov. God 1946-j. Spěcypusk „Novoj Gazěty“ „Pravda GULAGa“. No04(25) ot 21.04.2010.
Montefiore, S.: stalin. Na dvoře rudého cara, s. 322. „BETA-Dobrovský, Olzeň-2004.
Němenko, A.: Krym. Zagadki i mify poluostrova. MOO „Obědiněnije patriotov Sevastopola“. S.-2011.
Partijno-političeskaja rabota v Krasnoj Armii: Dokuměnty. Ijul 1929-maj 1941.“Vojenizdat“. M.-1985.
Pětrov, N.V.: Kto rukovodil organami gosbězopasnosti 1941-1954. Izdatělstvo „Zvěňja“. M.-2010.
Pětrov, N.: Obida maršala Žukova. „Novaya Gazěta“ No 11 ot 1 okťabrja 2021.
Pětrušin, A.: Vojna v Krymu. „Ťuměnskij kurjer“. No25-26 (3285, 3286), 14.-15. fevralja 2012 goda.
Rětin, L., Stěpanov, V.: Suďby geněralskije… „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1993, No 12.
Rubcov, J.: Geněralskaja pravda 1941-1945. „Věče“. M.-2012.
Ržeševskij, A.: VTORŽENIJE. Suďba geněrala Pavlova. OOO “Izdatělskij dom „Věče““. M.-2011.
Semanov, S., Kardašov, V.: Iosif Stalin. Žizň a nasledije. Izdatělstvo „Novator“. M.- 1997.
Solonin, M.: 25 ijuňa. Gluposť ili agressija? Izadělstvo „Jauza-Eksmo.“ M.-2008.
Suchomlinov, A.: Kto vy, Lavrentij BERIJA? „Detěktiv-Press“. M.-2003.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace) a CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR).
