Článek
Motto: „Charakteristickým rysem Rusů, je jejich sadistická krutost.“ - Maxim A. Gorkij
Dá se říci, že bezprostředním impulzem ke zveřejnění tohoto článku bylo pro mě přečtení blogu Sex s neandertálci nás navždy změnil, resp. Neandrtálci se křížili s pravěkými Homo sapiens,
byť můj text na zmíněné články reaguje pouze okrajově.
Dnes, po 70 letech komunistické totality, spojené se stalinským antieugenickým programem a systematickým demografickým inženýrstvím, a dvou desetiletích putinovského pachanátu, se můžeme jen domýšlet, jakou měrou se na někdejším etablování a setrvání oné vlády lůzy („diktatury proletariátu“) v Rusku podílela již samotná vrozená ruská mentalita (jakožto nezbytný předpoklad fungování bizarní komunistické diktatury).
Důsledky a příčiny se prolínají, takže jakékoliv závěry jsou vesměs záležitostí interpretace nepřímým důkazů.
Jsem však osobně přesvědčen, že její kořeny (a příčiny nekompatibilnosti „ruské duše“ s evropským myšlením) bychom měli hledat již v prehistorii, resp. v oblasti genetiky. Případně i metodami fyzické antropologie, především pak zřejmě zkoumáním amygdaly
Podle mě nejpravděpodobnější možností je, že typická ruská mentalita není pouhým produktem dlouhotrvající vlády lumpenproletariátu, nýbrž že naopak diktatura lůzy byla nastolena právě v Rusku díky ruské mankurtovské mentalitě zděděné geneticky po odlišné linii druhu homo. Však vznik brutálního pseudosocialistické (či pseudokomunistického) režimu v Rusku by popřením samotných základů / principů marxismu, na které se tento režim odvolával - viz slova Karla Marxe:
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. Polárka je na hvězdném nebi stálicí. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to trvalé ujařmění.“ New York Daily Tribune, 1856
A za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska:
"Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177]
Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
...
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn."
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867. Otištěno v „Glos Wolny“, čís. 130 z 10. února 1867, a „Le Socialisme“, čís. 18 z 15. března 1908.
A nyní k báchorce o slovanském bratrství:
Ve fázi formování ruského etnika po oddělení západních a jižních Slovanů od praslovanského společenství (po 5. století n.l.) pronikla totiž v rámci altajského importu do jeho genomu (mimo jistých prvků tamního tunguzsko-mandžuského genofondu) hlavně sekvence archaického genomu východoasijského druhu Homo longi, který se na Altaj dostal zřejmě prostřednictvím denisovanů (jak předpokládá např. profesor Xijun Ni z Čínské akademie věd), což významně ovlivnilo či zapříčinilo zásadní mentální odlišnost ruského etnika oproti mentalitě většiny evropských národů.
Stručně řečeno: Jestliže evropská populace vznikla víceméně genetickým mísením (vzájemným křížením) neandrtálců a příslušníků rodu Homo sapiens, v DNA většiny Rusů se vyskytují navíc další sekvence, které jejich předci získali – zřejmě prostřednictvím Denisovanů – od dalšího, blíže neurčeného druhu hominina[1], superarchaické skupiny, která se od ostatních vývojových linií oddělila před zhruba 2 miliony lety…
Proto jsou také populární teorie našich „antibruselských“ dezolátů o všeslovanské vzájemnosti navzdory příbuznosti východoevropských jazyků pouhou chimérou a panslovanská idea jen trojským koněm ruského imperialismu.
Pokud se někomu zdá, že tato hypotéza koliduje se statistikou výskytu slovanské haploskupiny R1a (Y-DNA) u Rusů, podle které k této skupině náleží 46-49% ruské populace (v ČR je to cca 36 %, třeba v západních Čechách cca 25%), pak bych chtěl upozornit na jeden zásadní problém.
Tím je skutečnost, že ruský genetický výzkum byl prováděn vesměs mezi ruským etnikem v evropské části RF, resp. v Centrálním federálním okruhu, který se svými 38 miliony obyvatel na jedné straně rovná populaci Sibiře (s 34 miliony obyvatel), ale na straně druhé se výrazně liší genofondem tamních Rusů. Tito Sibirjaci se totiž během posledních 500 let mísili s naprosto odlišnými etniky, než Rusové v evropské části Ruska. Kromě původních sibiřských etnik hlavně s etniky středoasijskými a uralsko-altajskými.
Lze tudíž předpokládat, že genofond Rusů z Krasnojarsku nebo Novosibirsku a těch z Voroněže nebo Smolenska se bude zásadně lišit.
A naprostým nesmyslem je pak mysteriózní o „všeslovanském bratrství“ či kulturní a etnické spřízněnosti všech nominálně slovanských národů.
Už jen proto, že v době, kdy se konstituoval dnešní ruský národ, byly naši předci (tj. předkové západních Slovanů) již dávno v oblasti Karpat, resp. v České kotlině.
Přesný průběh migrace rekapitulovat nelze, je však jisté, že v době raného formování ruské státnosti[2](i etnogeneze samotných Slovanů) ovládaly většinu dnešního evropského Ruska, resp. celou jeho severní část, ugrofinské kmeny, zatímco téměř celou jeho část jižní obývaly kmeny baltské[3].
Mezi 5. a 10. stoletím mizí část zdejších ugrofinských kmenů či etnik (jako byli Livonci[4], Merjové[5], Meščerové[6], Muromci[7]či Vepsové[8]), spolu s řadou kmenů baltských (Kuronci, Latgaly, Sély, Zemgaly, Žemaity ad.[9]), skythských, sarmatských a venetských[10], v etnickém tavícím kotli nacházejícím se mezi Volhou, Dněprem a Pobaltím, aby se z něj posléze vynořilo etnikum nové – Slované.
Většina historiků i antropologů se shoduje, že předkové západních Slovanů dorazili – zřejmě z oblasti mezi Volhou, Dněprem a Baltem - do současných sídlišť okolo 5.-6. století. To znamená, že z uvedeného etnického „tavícího kotle“ odešli v počáteční fázi procesu etnogeneze, na jejímž konci se objevil „ruský člověk“.
Po odchodu západoslovanských kmenů z jejich pravděpodobné pravlasti začaly do této oblasti postupně pronikat zcela odlišná etnika. Okolo 7. století začala od jihovýchodu masivní migrace turkických etnik, od poloviny 13. století pak pronikaly na území dnešního Ruska v rámci mongolské expanze nejrůznější altajsko-uralské a tunguzsko-mandžuské kmeny, načež od 15. do 19. století absorbovalo ruské etnikum nespočet nových genů v souvislosti s ruským podmaňováním si desítek sibiřských, kavkazských a středoasijských národů a genetickým mísením s těmito etniky.
Z uvedených faktů vyplývá, že genofond ruského etnika nemůže mít po 1000 letech uvedeného genetického mísení takřka nic společného s genofondem obyvatel České kotliny, potažmo Evropy.
Nutno zdůraznit, že lingvistické či kulturní znaky mají pouze druhořadý význam při určování etnické či genetické příbuznosti.
Příklad západních a východních Slovanů je jasným důkazem, že kulturní ani jazyková spřízněnost nemusí automaticky znamenat i blízkost genetickou. Takřka ukázkovým příkladem sdílení identických kulturních fenoménů dvěma geneticky odlišnými komunitami žijícími vedle sebe je výsledek nedávných archeogenetických výzkumů raně středověkých rakouských pohřebišť v rámci projektu HistoGenes[11].
Analýzou několika set hrobů z 6. až 8. století na dvou archeologických lokalitách v okolí Vídně[12]došli vědci ke zjištění, že někdejší zdejší obyvatelé patřili ke dvěma geneticky vzdáleným skupinám, které sdílely stejnou kulturu a integrovaly se v jednotné společenství. Jedna skupina měla evropské kořeny, druhá východoasijské. Přesto obě komunity žily dle expertů nejméně šest generací pospolu v jednotě.
Tudíž celá Panslovanská idea jeví se dnes jako pouhopouhý trojský kůň ruského imperialismu!
(Mimochodem mystifikace je už samotné ztvárnění této ideje na vlajkách Ruska či Slovenska, kde jsou tzv. „panslovanské barvy“ přehozené: https://cs.wikipedia.org/wiki/Panslovansk%C3%A9_barvy)
K tomu ještě dodám, že vlivem politické situace dochází i nadále k průběžnému oslabování genofondu ruského národa díky masové emigraci inteligence. Kromě surovin, které není RF schopné efektivně zpracovat, bezplatně vyváží - resp. vyhání - svůj intelektuální potenciál.
Zatímco všechny cílové destinace ruské emigrace na ní již 100 let intelektuálně i ekonomicky profitují, intelektuální i ekonomický potenciál Ruska s každou takovou vlnou znovu a znovu slábne. To je zákonitý proces.
V tomto přesvědčení mě jen utvrzuje (mj.) třeba závěr, k němuž došel ruský spisovatel Nikolaj Nikulin (1923–2009), který v roce 1975 ve své knize V první linii. Z Leningradu až do Berlína[13], shrnuje své válečné zkušenosti z let 1941-1945, kdy sloužil v Rudé armádě, a komentuje – vedle řádění rudoarmějců na dobytých územích – také brutální zacházení armádního velení a režimu obecně s vlastními lidmi následujícími slovy: „Tato selekce ruského národa je časovaná puma: vybuchne během několika generací, v 21. nebo 22. století, kdy vrstva společnosti protěžovaná a vychovaná bolševiky vytvoří nová pokolení sobě podobných.“.
Pár poznámek na závěr:
Při výpovědích o životě ruského člověka a obecně o životě v této zemi se Maxim Gorkij ve svých myšlenkách nebojí jít přímo k jádru věci : „Nejoriginálnější rys ruského člověka: v kterýkoli okamžik je vždy upřímný. Právě tato originálnost stala se – tak se mně zdá – pramenem mravního pomatení, v němž jsme si uvykli žít“ (Gorkij 1919).
Morálka není ani dle Gorkého názoru součástí každodenního života ruského lidu. Místo morálky ustanovila se mezi lidmi jakási forma chladného, rozumového rozsuzování o pravidlech, dle nichž je třeba se chovat, a tyto úvahy vytvářejí potom atmosféru vzájemného odsuzování, přepadávání a nahlížení do duše druhého bystrým a kosým pohledem nepřítele.
Pojem, kterým rusista prof. Tomáš Glanc charakterizuje současné putinovské Rusko – „civilizační brutalita“.
Civilizační brutalita, pro Rusko tolik příznačná, představovala popud k psaní pro mnohé ruské spisovatele. Tak Denis Ivanovič Fonvizin v divadelní hře Výrostek (1783) zachycuje, řečeno s Gogolem, „děsivě působící ideály hrubosti, jichž může dosáhnout jen člověk ruské země a žádného jiného národa“, Ivan Bunin v povídce Vesnice zobrazuje otřesné poměry ruského venkova v polovině desátých let 20. století, Anna Achmatovová v poemě Rekviem přibližuje zoufalství žen, jejichž blízcí se stali obětí stalinských represí v době Ježovovy hrůzovlády, takzvané ježovštiny (1937–1938), Alexandr Solženicyn v několika románech dokumentuje zvěrstva GULAGU, Edvard Radzinskij v divadelní hře, citované výše, pojednává o popravě cara Nikolaje II., carevny Alexandry, jejich čtyř dcer a čtrnáctiletého careviče Alexeje. Příklady podobných ruskojazyčných děl neberou konce.
V románu Zakhara Prilepina Obitěl (2014) (česky jako Klášter 2021), vydaném o 10 let později, se Solovecký tábor zvláštního určení stává modelem Ruska jako takového, nejen jako místa utrpení, ale jako místa, kde utrpení otevírá cestu ke spáse. Navíc je to právě tento model „života na hraně“, který je Rusku organicky vlastní. Jak píše kritik Lev Danilkin, popis tábora v Klášteře je „důkazem toho, že zde, na tomto území, se neustále realizuje stejný, biblický scénář… V dobrém i zlém, je; takový osud.“ GULAG není historické trauma, které by na historické cestě leželo neúnosnou zátěží, ale něco jako „kulturní kodex“, program všitý do národního osudu, vedoucí k dobru skrze krutost a násilí. Není to chyba, ale vlastnost.
Zdroj: Jurij Saprykin – „REVIZE ZLA“ (https://blog.idnes.cz/janjirku/revize-zla-preklad-clanku.Bg22120867)
---
Další doporučené zdroje informací:
Pokud někdo oponuje obehranou písničkou, že mentalita typických Rusů je výlučně produktem propagandy a ideologické indoktrinace, měl by se zamyslet nad skutečností, jak je potom možné, že mnozí Rusové, kteří nejenže měli a mají přístup k neomezeným informačním zdrojům a možnost cestovat, resp. strávili dlouhý čas anebo trvale žijí mimo Rusko - mají stejný způsob uvažování a mentální nastavení, jako jejich krajané, kteří nikdy neopustili sibiřskou vesničku?!
Názorným, ba exemplárním příkladem nám mohou být životní osudy a závěry dvou velikánů ruské literatury a ruských disidentů, jako byl Dostojevskij a Solženicyn.
Viz "Omské setkání Dostojevského a Solženicyna - pomyslné i ideové aneb Šovinismus v ruské literatuře": https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-omske-setkani-dostojevskeho-a-solzenicyna-pomyslne-i-ideove-aneb-sovinismus-v-ruske-literature-109804
anebo
Alexandr Solženicyn mezi trůnem a pranýřem - o rozporuplnosti jeho odkazu a temné „ruské duši“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-alexandr-solzenicyn-mezi-trunem-a-pranyrem-o-rozporuplnosti-jeho-odkazu-a-temne-ruske-dusi-109883
Oponenti by si měli místo posměšků a zpochybňování přečíst např. nějaké pojednání o vědeckých výzkumech duševního vývoje dvojčat vychovávaných od narození odděleně v odlišných kulturních a sociálních podmínkách, aby pochopili jakou roli hraje genetika při formování mentality.
Doporučuji tyto prameny:
a jako perlička na závěr - pár postřehu co řekli Rusové o Rusech.
I. S. Šmelev: „Rusko je národ, který nenávidí svobodu, zbožňuje otroctví, má rád okovy na svých rukou a nohou, je špinavý fyzicky a morálně, kdykoliv připraven kohokoli utlačovat.“
A. I. Solženicyn: „My víme, že lžou, oni vědí, že lžou, oni ví, že my víme, že lžou, my víme, že oni ví, že my víme, že lžou, ale stejně lžou.“
I. S. Turgeněv: „Rus je největší a nejdrzejší lhář na celém světě.“
F. M. Dostojevský: „Rusové jsou národ, který kočuje po Evropě a hledá, co je možné zdemolovat, zničit a to jen pro zábavu.“
M. A. Gorkij: „Charakteristickým rysem Rusů, je jejich sadistická krutost.“
S. T. Aksakov: „Jak těžké těžké žít v Rusku, ve smradlavém centru fyzického a morálního rozkladu, podlosti, lži a zlodějství.“
M. A. Bulgakov: „Rusové nejsou národ, ale dobytek, hulváti, divoká horda, vrahouni a zloději.“
(Musím upozornit, že ve výše uvedeném pojednání jsem si dovolil volně citovat, resp. použít formulace i z práce prof. Břetislava Horyny "Memoria jako kategorie záchrany"[14].)
----------------------------------
ZDROJE: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl.
cnks3obalka_mini
(ISBN 9788082360038; http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
Homo Longi: The Dragon Man: https://www.youtube.com/watch?v=qk83fGvU90c
-----------------
[1] Snad Homo longi.
[2] Jako Rusové se začínají příslušníci slovanských kmenů na území Ruska identifikovat zhruba od 16. století, kdy dochází ke sjednocení všech drobných knížectví s Moskvou.
[3] Území, na kterém dnes Baltové žijí, je výrazně menší než jejich teritorium v minulosti. Ještě okolo r. 1200 žili na přibližně třikrát větším území než dnes. Podle konzervativního odhadu Aleksandra Vanagase se severní hranice baltského osídlení táhla od Baltského moře k Moskvě, východní od Moskvy k Orlu, jižní podél řeky Sejm až k Západnímu Bugu a západní pak ležela na Visle. Odvážnější odhady posouvají východní hranici baltského osídlení na linii Nižnij Novgorod a povodí Oky.
[4] Někdejší původní obyvatelé Livonska, dnešního severozápadního Lotyšska a jihozápadního Estonska.
[5] Starobylý ugrofinský národ Merja (Merijci/ Merjové) obýval Horní Povolží, tj. území dnešní Ivanovské, Jaroslavské, Vladimirské oblasti, a severní a východní části Moskevské a západní části Kostromské oblasti Ruska. Archeologické památky z Merje pozdější než z XI. století nejsou známy.
[6] Meščerové sídlili především podél středního toku řeky Oky, resp. v Meščerské nížině mezi řekami Kljazmou na severu, Okou na jihu a Gusem na východě.
[7] Národ obývající před 10. stoletím teritorium Vladimirské oblasti, jeho centrem bylo starobylé město Murom na levém břehu řeky Oky. Kronika vremenných let zmiňuje Murom v roce 862.
[8] Vepsové obývali oblast kolem Ladožského jezera. Vepsové obývali oblasti kolem Ladožského a Oněžského jezera v Karélii a na území Leningradské a Vologdské oblasti.
[9] Baltští Prusové (prusky Prūsai) a Jotvingové byli zčásti vyhubeni a zbylí postupně asimilováni a germanizováni během 12.-14. století.
[10] Vislanští Venedové byl kmen žijící na územní dnešní Volyně a v povodí Visly nejasné etnicity. Existují teorie považující je za příbuzné Baltů, Ilyrů či Keltů.
[11] Mezinárodní projekt Evropské výzkumné rady, na kterém spolupracuje i tým ArcheoGen z Ústavu archeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
[12] Pěti set hrobů z Mödlingu a sto padesáti z Leobersdorfu.
[13] Český překlad 2018
[14] Prof. Břetislav Horyna: „Memoria jako kategorie záchrany“, Sociálnístudia 1 / 2010, Fakulta sociálních studií MU Brno.
============================
O AUTOROVI:
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
***
Viz též mé články
Rusové, tragický národ bez paměti aneb Říše východních Mankurtů
Legenda o Mankurtech aneb „Ovčan“, opora opričnického státu
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ruska-pravda-a-skutecnost-aneb-nove-rusko-ve-stinu-rude-hvezdy-a-kolovratu-115229
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-moskva-jako-odveka-mekka-svetove-reakce-aneb-rusko-vzdy-v-protismeru-110269
