Článek
Navzdory časovému odstupu zmiňovaných událostí je tento článek, zvláště na pozadí ruské genocidy ukrajinského národa a zpochybňování jeho existence či práva na existenci, kupodivu výsostně aktuální, takže stojí za to si jej i nyní přečíst, aby nevěřící Tomášové a rusofilní neználci nemysleli, že se dnes snad jedná opravdu o nějakou aktuální ruskou reakci na údajný „útlak ruskojazyčného obyvatelstva“, opolčenců, anebo na „rozšiřování NATO a ohrožování Ruska Západem“ :
solzenicyn&dostojevskij01
Zatímco F. M. Dostojevskij přibyl do omské věznice 23. ledna 1850, téměř přesně 100 let nato, v srpnu 1950, byl totiž přes Omsk transportován z moskevské Butyrské věznice do zvláštního tábora Steplag v Ekibastuze[37] na severu Kazachstánu Solženicyn, který ve zdejší věznici strávil několik dní, čekaje na další eskortu do GULAGu.
Z jeho vzpomínky na omskou věznici cituji níže:
„Omská věznice, pamatující Dostojevského − žádná gulagovská peresylka [38] narychlo stlučená z fošen. Tohle je strašná jekatěrinská věznice, zejména její sklepení. Nevymyslíš lepší kulisy hrůzostrašného filmu, než zdejší sklepní kobku. Čtvercové okénko, vedoucí z cely vzhůru, k povrchu země, je jako ústí svažující se studny. Na třímetrové hloubce tohoto otvoru můžete vidět, co je to za zdi. Cela nemá normální strop, nýbrž obloukovou klenbu. Jedna stěna mokvá: čůrek vody stéká na podlahu. Ráno a večer je zde temno, za jasného dne − pološero. Krysy tu nejsou, páchne to tu však krysinou. Navzdory tomu, že oblouky klenby jsou tak nízko, že se jich lze místy dotknout rukou, podařilo se žalářníkům postavit zde dvoupatrové palandy. Spodní lůžko je tudíž těsně nad podlahou, ve výši kotníků.“
Za pozornost stojí, že oba dva protagonisté, jejichž cesty se zde zkřížily, nejen vycházeli z obdobných východisek, prošli stejnými, krutými životními zkouškami a jejich vězeňské zážitky se staly zdrojem jejich literární tvorby, ale že rovněž dospěli i k obdobným postojům.
Oba dva dochází k závěru, že mravní obrody ruské společnosti lze dosíci jen návratem k vlastním duchovním kořenům (čímž mají na mysli pravoslaví) a nikoliv implantací evropských humanistických tradic, návratem k pokoře, namísto sobeckého individualismu.
Jestliže Dostojevskij ústy svých postav označuje třeba katolictví jako mocenskou ideologii a nikoli křesťanskou víru, a katolická církev podle něj – třeba slovy knížete Myškina v Idiotovi – zaprodala Krista za vidinu světské moci, zavinivše tak rozšíření materialismu a ateismu v západní Evropě, Solženicyn ve své poexilové éře ostře vystupuje proti západní materialistické a dekadentní společnosti („jejímž plodem je marxismus”) a liberální demokracii, představující největší nebezpečí pro Rusko, jakožto Bohem vyvolený národ, stát, jehož tradice sahá tisíc let do minulosti.
Jakoby oba navazovali na onu zprofanovanou ideu „Třetího Říma“ pocházející od jistého mnicha Filofeje (1465-1542), opata pskovského Spaso-jeleazarovského kláštera. Ten zaslal kolem r. 1524 velkoknížeti Vasiliji III. (otci Ivana IV. Hrozného) prorocký list, ve kterém stálo: „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude“. Moskevský panovník je podle něj„na celé zeměkouli ten jediný Car nad křesťany a ochránce božích oltářů svaté ekumenické a apoštolské církve. Ta se nachází nyní v Bohem zachráněné Moskvě“. Ve svém názoru mnich Filofej odkazuje i na genealogický svazek v souvislosti se svatbou Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna. Ivanu III. nejvíce záleželo na jejím vznešeném původu, jelikož jejím prostřednictvím chtěl získat nárok na duchovní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo převzetím nejen její symboliky, dvouhlavé orlice, ale i principu náboženské autokracie. A také i tím, že kníže Ivan se sám nazývá carem (zkomolenina slova Caesar), „z Boží milosti gosudarem celé Rusi“.
Jak už to bývá zvykem v ruské historiografii, i tato idea „byzantského dědictví“ Moskvy má ovšem řadu trhlin. Např. Sofie jednak nerepresentovala byzantskou nástupnickou linii, jednak před příchodem do Moskvy nebyla ani pravoslavného, nýbrž řeckokatolického vyznání. Pádem prvního Říma pak neměl být míněn vpád Vandalů v 5. století, nýbrž přijetí římskokatolického vyznání. A pádem druhého Říma byl Filofejem míněn vznik řeckokatolické církve (nikoliv pád Konstantinopole). Touto kostrbatou konstrukcí se však Moskva stává „Třetím Římem“, centrem jediného správného křesťanství − pravoslavného. Navzdory skutečnosti, že Vasilij III. získal moskevský trůn jen díky odstranění zákonných následníků, nevlastních bratrů Ivana a Dimitrije[39], a vzorem křesťanského vládce nebyl ani jeho syn Ivan IV. Hrozný (polygamista[40] a sadistický krutovládce), ani jeho nástupce Boris Godunov, potomek tatarského knížete, mirzy Četa, který si připravil cestu k trůnu vraždou careviče Dimitrije Ivanoviče.
Ivan Hrozný
Právě někdejší fixní idea Svaté Rusi (potažmo Sovětského svazu) jakožto Třetího Říma či předvoje lidstva − resp. ruského bohatýra jakožto spasitele světa – kterou můžeme, obrazně řečeno, znovu stále častěji číst mezi řádky v dílech ruských literátů i v proklamacích politiků, je nebezpečná nejen pro sousední národy, ale i pro samotný národ ruský, jenž by se měl raději zamyslet nad tím, zdali spíše nebyl Sojuz nerušimyj Třetím Kartágem.
Však právě na tuto ideu reaguje již v polovině 19. stol. s obavami markýz de Custine slovy „Chtějí vládnout světu dobýváním. Zamýšlejí obsadit země jim přístupné ozbrojenými silami a odtud utlačovat hrůzou zbytek světa. Rozšíření moci, o němž sní, není žádným způsobem soudné či morální, a pokud jim je Bůh daruje, bude to bída světa.“[41] Jako by předznamenával vznik oné Říše zla, kterou byl Sovětský svaz.
Jestliže pro Dostojevského je katolicismus ještě větším zlem než ateismus, a považuje-li protestantismus za sterilní germánskou racionalistickou reakci a evropské osvícenství za tragické vítězství chladného rozumu nad duchovnem, konec křesťanské víry, pak pro Solženicyna je – slovy Alaina Besançona – ruské peklo jednoznačně přijatelnější, než švýcarský blahobyt.
Dostojevskij
Ačkoliv obecně jsou oba vnímáni jako představitelé psychologické a existencionální prózy (byť Solženicyn též jako apoštol antikomunismu a „příklad ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu”[42]), nejdůležitější je ideologické pozadí jejich tvorby.
Ostatně nejen Masaryk, navzdory metafyzické rovině jeho románů, považoval Dostojevského především za sociálního filozofa („skrze něhož Rusko může být nejlépe poznáno”) a též Solženicyn sám sebe považoval hlavně za kronikáře GULAGu a svět jej poznal víceméně jen anebo především jako autora trilogie Souostroví GULAG [43].
A tak, jako Masaryk i další evropští myslitelé odsuzovali Dostojevského pravoslavný fanatismus, zášť vůči nepravoslavné duchovnosti a jeho vize o spasení světa prostřednictvím cézaropapismu a samoděržaví, skrývající se v pozadí jeho literárního díla[44], tak byla i většina Solženicynových obdivovatelů na Západě následně přinejmenším rozčarována jeho postoji prezentovanými v politologických pracích Dvě stě let pospolu a Rusko v troskách[45], představujících tohoto koryfeje antikomunismu jako šovinistu a stoupence samoděržaví.
Navzdory století, dělícímu je v čase, v pozdních dílech obou spisovatelů souzní idea Svaté Rusi a pohrdání a odpor, resp. až nenávist, vůči Evropě, vypjatý nacionalismus, xenofobie a antisemitismus.
Oba se shodují v opovržení údajnou dekadencí Západu a přesvědčení o nebezpečnosti myšlenek pronikajících ze Západu, snažících se rozvrátit staletý řád ruské společnosti. A oba se netají pohrdáním jak neruskými národy impéria, tak Evropy. (Mimochodem mi nějak přichází na mysl výrok jiného ruského spisovatele, Ilji Erenburga, jenž v roce 1931 označil Československo jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“[46] Stačí jen nahradit Čapka Havlem, a máme zcela aktuální postoj typického ruského intelektuála Duginova ražení vůči „nevděčným Čechům, americkým lokajům“.)
V souzvuku s tím, co car Mikuláš I. vyjádřil ve svém manifestu z roku 1848 slovy: „S námi jest Bůh, pochopte to pohané a kořte se…“ (citujíc účelově zpotvořený biblický verš[47]), Dostojevskij svůj vztah k Evropanům, mezi nimiž strávil téměř pět let, vyjadřuje následovně: „Náš lid je nesrovnatelně ušlechtilejší, čestnější a schopnější než národy Západu.“
Tomu se říká typická ruská sebereflexe.
Není proto divu, že Dostojevského Deník (soubor úvah z let 1873-1878, ostře kritických vůči Evropě), vydaný nedávno pod názvem Rusko a Západ[48], se stal takřka biblí žirinovců i novodobých černosotěnců, stejně jako zcela aktuálně zní podtitul knihy „Západ proti Rusku“.
dostojevskij_zapad-v-rossia&zapisky
Pro Poláky pak nemá Dostojevskij jiného označení, než svoloč (verbež), přizvukujíc Danilevskému, odsuzujícímu katolické Poláky jako „černou ovci slovanského světa“, odmítající mesiášskou roli Ruska a zpochybňující ideu Slovanského svazu sjednoceného pravoslavím a pod taktovkou Moskvy.
O podmaněných „barbarských“ národech Střední Asie a Kavkazu už ani nemluvě. Však mu třeba také T.G. Masaryk v Hovorech vyčítá, že „ještě na smrtelné posteli velebil masakr tisíců turkmenských vlastenců ruským generálem Skobelevem”[49]. A Masarykova výtka, že se Dostojevskij, stejně jako řada dalších ruských intelektuálů, nedokázal oprostit od velkoruského šovinismu − „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní“ − platí zcela beze zbytku i pro Solženicyna.
Ten třeba ve své knize Rusko v troskách tvrdí, že Ukrajina jako státní útvar je vlastně umělým celkem, který vznikl až za sovětské éry, a „Ukrajinci jako národ samostatně nikdy neexistovali, byli jen jednou z odnoží, jednou z větví ruského kmene, prostě pouhými Malorusy“. Tedy přesně v intencích ideologie nejreakčnějších, fašizoidních hnutí, stavíc se tak po bok černosotěnců a žirinovců.
Stejně tak si mohou podat ruce, pokud jde o antisemitismus, kterým je prodchnuta jak Solženicynova předposlední kniha Dvě stě let pospolu, tak texty Dostojevského, pro něhož je židovství synonymem lstivosti, zákeřnosti a nepoctivosti. Když člověk čte jeho stesky na Židy, jakožto cizorodý element, který ubohý ruský lid ničí a otupuje alkoholem, sdírá a vykořisťuje, evokuje to v jeho mysli vzpomínku na ľuďácké plakáty či antisemitský Der Stürmer.
Na pováženou je ovšem hlavně fakt, že antisemitismus Dostojevského a Solženicyna je jen pouhým odrazem postojů hluboce zakořeněných v ruské společnosti, včetně zpátečnické pravoslavné církve.
Ta je dnes stejně antidemokratická, antievropská a antisemitská, jako byla v době protižidovských pogromů v letech 1881-1906,[50] které mimochodem řada současných ruských autorů zpochybňuje a bagatelizuje.
Jak jinak chápat skutečnost, že představitelé ruské pravoslavné církve 100 let po bolševické revoluci zpochybňují obecně akceptovanou oficiální verzi vyvraždění Romanovců, naznačujíc − na počátku 21. století! − zcela vážně, že masakr carské rodiny v Jekatěrinburgu v červenci 1918 byl pravděpodobně židovskou rituální vraždou (jak to prezentují četné billboardy v ulicích ruských měst při příležitosti jeho výročí).
Podle konspirační teorie byl car údajně „rituálně obětován ve jménu definitivního zničení Ruska“ a nalezené ostatky nepatří Romanovcům, protože ty skutečné vrazi zničili kyselinou sírovou, aby zahladili stopy. Někteří stoupenci této teorie dokonce tvrdí, že jekatěrinburgská židovská komunita „těla Romanovců spálila a poté popíjela čaj s jejich popelem“.
Na synodu konaném 26. 7. 2017 proto rozhodli církevní představitelé znovu přezkoumat ostatky Mikuláše II. a jeho rodiny, které jsou uloženy v Petropavlovském chrámu v petrohradské Petropavlovské pevnosti. Následně tajemník církevní komise pro vyšetřování okolností vraždy carské rodiny biskup Tichon, jehož ruští novináři nazývají Putinovým zpovědníkem, prohlásil, že se k verzi o rituální vraždě cara Mikuláše II. a jeho blízkých přiklánějí i členové této komise.
Navzdory závěrům mnoha předchozích vyšetřováním (faktům i zdravému rozumu) tak pravoslavná církev znovu oprašuje starodávnou konspirační teorii a vrací se k tradici vulgárního černosotěnského a stürmerovského antisemitismu.[51]
Ale abych se vrátil k oněm paralelám.
Jak Dostojevskému, tak Solženicynovi se dostalo po propuštění na svobodu veřejného uznání a oficiálních poct. Oba dva na konci života zvolili do Akademie a jejich dílo se stalo povinnou četbou. Ale především, oba se de facto smířili s představiteli režimu, který je uvrhl do okovů, a stali se dokonce jeho apologety.
Dostojevskij, který si již během svého vězeňského pobytu v Omsku získal renomé mezi tamní honorací a poté, během následného dvouletého vyhnanství v Semipalatinsku (1954-56), se stal blízkým přítelem tamního prokurátora barona Alexandra Jegoroviče Wrangela (mj. později i autora jeho životopisu[52]), byl po návratu do Moskvy přijímán nejen v intelektuálských kruzích, ale přátelil se dokonce se šedou eminencí carského dvora, tajným radou a vrchním prokurátorem Posvátného synodu ruské pravoslavné církve Konstantinem Pobědonoscevem a členy carské rodiny.
Je známo, že často obědval s moskevským guvernérem, velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem, mladší bratrem Alexandra III.
Ba i samotný car byl jeho obdivovatelem. Proto mu také byl, když v r. 1881 zemřel, zorganizován téměř státní pohřeb. Za rakví šlo na 50 tisíc lidí; delegace studentů, umělců, spisovatelů. Z carova příkazu byla pak jeho vdově poskytnuta i vysoká penze.
Pokud jde o Solženicyna, i on se dočkal po návratu z exilu (v r. 1994) uznání, paradoxně třeba i od čekisty Putina (symbolizujícího – skrze své někdejší postavení majora KGB – právě komunistický represivní aparát a ateistický internacionalismus). Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.
Setkání disidenta a čekisty
Tragikomicky působí skutečnost, že někdejší apologeta antikomunismu se stal nejen koryfejem černosotěnského šovinismu, nýbrž zároveň i ideovým druhem čekisty Putina a party někdejších agentů KGB (tedy následnické organizace NKVD, v jejíchž lágrech prožil osm let), patriarchy Alexije II.[53] a metropolity smolenského, biskupa Kirilla (budoucího patriarchy, jinak bývalého agenta KGB s krycím jménem "Michailov"[54]).
Pro naivní západní intelektuály (i politiky) bylo šokující, když sledovali, jak si někdejší disident a bojovník proti totalitě Solženicyn notuje s bývalým agentem KGB, patriarchou Kirillem, odpůrcem ekumenismu a kamarádem diktátorů[55] i Stalinových pohrobků.
(Na pomezí cynismu a frašky – a zároveň výmluvným svědectvím o poměrech v ruském Absurdistánu – je skutečnost, že právě letos, zřejmě v souvislosti se stoletým výročím VŘSR, udělil Kirill předsedovi komunistické strany Gennadiji Zjuganovovi vysoký Řád slávy a cti ruské pravoslavné církve.)
Patriarcha Kirill (Chabarovsk)
Když metropolita Kirill (v té době představitel synodálního Odboru pro vnější vztahy církve) během desáté Světové rady Rusů, konané v moskevské bazilice Krista Spasitele ve dnech 4. až 6. dubna 2006, obviňuje Západ, že „se pustil do konfliktu s morální podstatou člověka“, Solženicyn prohlašuje, že metropolita Kirill má pravdu, když tvrdí, že „osobní svobody by neměly ohrožovat vlast“.
A dodává: „Pokud se má Rusko přidat k NATO, které se nyní věnuje propagandě a násilně vnucuje různým částem planety ideologii a praktiky současné západní demokracie, nepovede to k rozšiřování, nýbrž k úpadku křesťanské civilizace.“
Na dokument pod názvem „Deklarace o lidských právech a důstojnosti“, schválený výše uvedeným shromážděním, v němž se uvádí, že „používání lidských práv na legitimizaci chování, zavrhovaného tradiční morálkou a historickými náboženstvími, je nepřijatelné"… a dále, že Rusové odmítají „pokusy používat lidská práva k vnucování jistého socio-politického systému“, spisovatel reaguje slovy:
„Rusové jsou velký národ, jehož věčný duch je nadřazen vulgárnímu materialismu Západu. Základními stavebními kameny ruské společnosti se musí stát pravoslaví a samosprávná demokracie (vertikální struktura zemstev). Vedle toho je nezbytné klást rovněž důraz na dobrovolné sebeomezení a odmítnutí konzumní postindustriální civilizace.
V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou činit dobro a činit zlo. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva.”
V jeho slovech jakoby se promítaly téze Dostojevského, když mluví o výjimečném poslání ruského národa: „Jeho posláním je zjevit světu «ruského Krista». Je v úradku lásky, že Rusko k sobě připojí slovanské pravoslavné národy, ovládne Balkán, vztyčí vlajku s dvouhlavou orlicí nad oběma částmi Cařihradu, postaví se světu do čela. Může stát v čele světa, protože je syntetické. Máme génia všech národů a navíc génia ruského, takže můžeme sami sobě rozumět, kdežto vy sami sobě rozumět nemůžete.“
Anebo jistého Taromíra, vrstevníka Dostojevského, jenž mu přizvukuje slovy: „Dosedaje na trůn za řevu děl evropských spojenců, kteří sebrali se pod Sebastopol zkrušiti «severního obra na hliněných nohou», mladý panovník [Car Osvoboditel, Alexandr Nikolajevič] poznával, že dávno už je na čase obrátiti zrak svůj od nevděčné Evropy, jíž kořila se Rus od dob Petrových, zase domů na Rus a vzbuditi k novému životu dřímající v ní síly.“[56]
Případně hlasatele ideje všeslovanského impéria, potažmo ruského panslavismu, Nikolaje Danilevského, tvrdícího, že „slovanské národy, navzdory vrozené mírumilovnosti a nenásilnosti, (v čele s národem ruským) musí se postavit proti Evropě“.
I bez hlubšího studia ruských dějin a hlubin ruské duše je ze všech faktů zcela zřejmé, že naše naděje vkládané po zhroucení sovětského režimu do „nového Ruska“, byly iluzorní, resp. našim zbožným přáním. Stačilo si tehdy přečíst stole let staré závěry Havlíčka a Masaryka.
Slovy Alfreda Webera: „Pokus Ruska o přimknutí k Evropě byl pouze nedorozuměním“. (Mimochodem v roce 1925 A. Weber napsal, že „bolševismus znamená de facto reaziatizaci“.)
Pokud jde o sblížení s vládci, v jejichž jméně byli uvrženi do žaláře, Solženicyn si může v tomto smyslu klidně podat ruku se zkorumpovanými církevními hodnostáři (diskreditovanými desetiletími kolaborace s komunistickým režimem) a představiteli exilové Ruské pravoslavné církve v zahraničí, velebícími k Bohu obrátivšího se bývalého kágébáka jako mesiáše, spasitele Ruska[57] a ve jménu křesťanské lásky a usmíření uzavírajícími „konkordát“ s putlerovským kryptokomunistickým režimem a „Akt o kanonickém společenství“ s kolaborantským moskevským patriarchátem[58].
(Navzdory skutečnosti, že čelní představitelé dnešního ruského státu i moskevského patriarchátu representují – personálně či ideologicky režim – který byl hrobařem pravoslaví).[59]
Jestliže Solženicyn se netají obdivem k bývalému čekistovi Putinovi, s nímž sdílí přesvědčení, že „Rusko stojí morálně nad Západem a musí být znovu mocným impériem“, Kirill nazývá Putinovu éru "Božím zázrakem"[60]. Člověk by málem vyprsknul smíchy, kdyby se z této absurdity zároveň nezvedal žaludek.
V této souvislosti se nemohu ubránit analogii s Gustávem Husákem, který se po propuštění z vězení (hnán chorobnou ctižádostí) bez skrupulí objímá se svými vězniteli (ať již doslova či obrazně[61]), a to ještě uvedené srovnání pokulhává, neboť Husák nebyl se svými vězniteli v zásadním ideologickém střetu jako někdejší bojovník proti stalinismu se Stalinovými, resp. Brežněvovými pohrobky, stojícími v čele Ruska od Putinovy intronizace.
Solženicynův návrat, Magadanské letiště
Solženicyn
Dostojevského muzeum Omsk
--------------------------------------------
[37] Později život v tomto táboře ztvárnil v knize Jeden den Ivana Denisoviče.
[38] Etapní věznice
[39] Následník trůnu Ivan byl Sofií otráven, jeho bratr Dimitrij byl obviněn ze spiknutí a zemřel ve vězení.
[40] Postupně měl 8 manželek (z nichž většinu sprovodil ze světa jedem či zardoušením) a nespočet konkubín.
[41] Markýz Astolphe de Custine: Lettres de Russie / La Russie en 1839 (Dopisy z Ruska. Rusko v roce 1839.)
[42] Jak Solženicyna paradoxně nazval představitel někdejšího represivního aparátu komunistického režimu, major KGB Vladimír Putin.
[43] Rus. Архипелаг ГУЛАГ (Archipelag GULAG)
[44] „Dostojevskij mě zaujal i negativně, musil jsem se postavit proti té ruské a slovanské anarchičnosti, které přes všecek svůj návrat ku pravoslaví, nepřekonal. Stal se svou dvojakostí otcem ruského jezuitství.“ Karel Čapek: Hovory s T.G.M.
[45] Rusko v troskách uzavírá trilogii společenskokritických manifestů, které Solženicyn napsal během 90. let. Navazuje na brožury Jak bychom měli přebudovat Rusko (1990) a Ruská otázka ke konci 20. století (1994).
[46] O. Rádl: „Ilja Erenburg o vlasti vojáka Švejka“, Rozpravy Aventina, 1931, str. 337.
[47] „С нами Бог; разумейте, языцы, и покоряйтесь, потому что с нами Бог“. Ani v jedné verzi českého překladu Bible text Iz. 8:9-10 v neodpovídá tomuto významu, a ve všech ruských vydáních Bible zní zhruba následovně: „Вы будете сломлены, народы, вы будете разбиты! Внимайте, все отдалённые страны. Готовьтесь к битве, но будете разбиты! Стройте замыслы, но они рухнут … потому что с нами Бог!“.
[48] Vydavatelství Algoritm, Moskva 2014; česky Deník spisovatele, Odeon 1977; ve slovenštině pod názvem Rusko a Európa, 2016.
[49] „V Geok Tepe jsme zabili asi 20 000 Turkmenů. Ti, kteří přežili, na tuto lekci jen tak brzy nezapomenou.“ prohlásil generál Skobelev po dobytí pevnosti Dengil-Tepe v lednu 1881.
[50] Ke stovkám pogromů, které si vyžádaly 100-250 000 židovských obětí došlo i během ruské občanské války (1917-1922) - viz https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/antisemitismus-carske-rusko-stalin-izrael_2311012202_tlp. Na nich se podíleli jak petljurovci a bělogvardějci, tak Rudá i Zelená armáda a různé nacionalistické a anarchistické bandy.
[51] Není divu, že Federace židovských obcí v Rusku vydala 27. 11. 2017 prohlášení, v němž tyto výroky označila za „šokující vyjádření antisemitské pověry“. Stejně tak je odsoudil i Evroasijský židovský kongres.
[52] Vzpomínky na Fjodora Michaloviče Dostojevského na Sibiři v letech 1854-1856.
[53] Rodným jménem Alexej Rüdiger, ve službách KGB působil pod krycím jménem „Drozdov“.
[54] V r. 1969 jej zverboval metropolita Nikodim, jinak vysoký důstojník KGB s krycím jménem „Adamant“.
[55] Během své cesty po Latinské Americe v r. 2008 vyznamenal Kirill kubánského diktátora Fidela Castra Řádem svatého Daniela Moskevského (za povolení postavit kostel Ruské pravoslavné církve v Havaně), načež byl Fidelem označen za spojence v boji proti „americkému imperialismu“. V r. 2010 pak „srdečně pogratuloval“ běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi k vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách, které provázelo násilí a zatýkání opozičních aktivistů (mj. zodpovědného i za vraždu 30 představitelů opozice – včetně bývalého ministra vnitra Jurije Zacharenka a předsedy Nejvyššího sovětu Viktora Gončara – Lukašenkovými "oddíly smrti").
[56] Hrubý Jaromír: Sektáři na Rusi. Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1891.
[57] To, že se prezidentovými externími poradci v církevních záležitostech stali bývalý plukovník KGB Anton Surikov a generálmajor KGB „na odpočinku“ Alexej Kondarov, už jen dokresluje absurdnost ruské cesty k demokracii a vztahu režimu a církve.
[58] Dne 17.5. 2007 biskup Laurus, metropolita Ruské pravoslavné církve v zahraničí, podepsal v Moskvě „Akt o kanonickém společenství“ ("Акт о каноническом общении") a společně s agentem „Drozdovem“, tj. moskevským patriarchou Alexijem II., odsloužili mši v Chrámu Krista Spasitele.
[59] Exilová církev se odtrhla od moskevského patriarchátu poté, co metropolita Sergij Stragorodskij podepsal v r. 1927 se zástupci komunistického režimu prohlášení loajality. Obviňovala pravoslavnou církev, že díky infiltraci tajné policie do církevní hierarchie (tzv. agentů v kolárku) je nástrojem ateistického režimu, který má na svědomí nejen morální úpadek společnosti a rozvrat církve, ale i zločiny proti lidskosti (jen v období 1918-37 bylo v Rusku zavražděno až 42 tisíc pravoslavných duchovních a uzavřeno nebo zničeno na 25 tisíc kostelů).
[60] Během setkání moskevských církevních představitelů 8. února 2012.
[61] Bez ohledu na personální obměnu ve vrcholných orgánech KSČ, ve stranických strukturách a především v justici a bezpečnosti působili přinejmenším do 70. let vesměs titíž lidé, jako v době jeho zatčení a věznění.
=======================================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 2. dílu, str. 95-104 (http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm / http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm )
O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
----------------------------------------------
TÉMATICKÉ WEBY:
