Článek
Lubjanka a okolí
Černý anděl aneb Vrahem z povolání
Poté, co jsem obešel palác na Lubjanském náměstí (staleté sídlo tajné police - GPU/NKVD/KGB/FSB), dělám si okruh touto policejní čtvrtí, ulicemi Bolšaja Lubjanka, Kuzněckij most a Varsonofjevskij pereulok, kde pomalu každý barák je nějak spjat se státním terorem, resp. s vraždami ve jménu cara či „diktatury proletariátu“.
Mimochodem ve sklepení jedné z budov v zadním traktu domu číslo 22 na ulici Kuzněckij most, která bývala saltykovským majetkem, se v 18. století nacházela mučírna zmíněné ruské Báthoryčky, Saltyčichy.
Tak, jako v objektech na ulicích Malaja a Bolšaja Lubjanka či Bolšoj a Malyj Kiselnyj pereulok, byly mučírny a cely smrti například i v suterénu domů č. 7 a 9 na Varsonofjevském pereuloku, kde probíhaly už od roku 1918 i popravy, stejně jako v podzemí budovy na Velké Lubjance (Bolšaja Lubjanka č. 11), která zadním traktem sousedí s výše uvedenými domy.
Ve výše zmíněném objektu na rohu ulic Bolšaja Lubjanka a Varsonofjevskij pereulok, který býval prvním sídlem Čeky (VČK)[1], se v letech 1937-1947 kromě vězeňských kobek nacházela i speciální laboratoř plukovníka Majranovského, kde byly na lidech odsouzených k smrti testovány různé jedy a narkotika. (Uvedená laboratoř podléhala oddělení zahraniční rozvědky NKVD - pod velením gen. Sudoplatova - podílejícímu se mj. na vraždách mnoha ruských disidentů, např. i Lva Trockého.)
Podle archivních dokumentů velitelem této jednotky byl kapitán Pjotr Ivanovič Maggo, proslulý lubjanský kat zvaný Černý anděl, který se věnoval popravám dlouhá léta. Zástupcem velitele zde byl jistý Vasilij Šigalev. I toto jméno je dobře, přesněji nechvalně známé, stejně jako v případě jeho bratra Ivana a dalšího člena speciální skupiny, která se podílela na popravách, Ernsta Mača.
Pjotr Maggo zaujímal v hierarchii čekistických vrahounů „čestné“ druhé místo, hned za Vasilijem Blochinem. Šéfové s ním byli nadmíru spokojeni. Vždy plnil rozkazy, nekladl zbytečné otázky a bylo znát, že ho jeho práce baví. Přesně tak naplňoval představu ideálního „příslušníka“ popravčí čety. Když byl v roce 1924 v souvislosti s povýšením vyloučen z osobní účasti na popravách, padla na něj trudomyslnost. Nakonec vedení NKVD po několika letech, i s ohledem na potřebu posílit popravčí kádry, vyhovělo jeho žádosti a Maggo se mohl znovu osobně podílet na popravách. Hned pookřál.
Jak vzpomínají jeho bývalí kolegové, Pjotr Ivanovič nebyl žádný fanatik posedlý ideologií. Politické názory nebo postavení jeho obětí mu byly naprosto lhostejné. Vedle několika tisíc „nepřátel lidu“ bez mrknutí oka osobně zastřelil i Kameněva a Zinovjeva. Prostě rád zabíjel. Předsmrtná hrůza obětí mu dodívala adrenalin. Jako maniak, který si ze svého koníčka udělal oficiální zaměstnání, se v katovské profesi realizoval. Byl i jedním z mála katů, kterým nedělalo problém zabíjet ženy.
Díky jeho absenci citu byl Maggo považován za jednoho z nejvýkonnějších pracovníků sekce „speciálních úkolů“ a tak není divu, že si vysloužil nejvýznamnější sovětské řády: Lenina, Rudé hvězdy a Rudého praporu.
Během běžné „pracovní“ směny obvykle osobně zabil až deset lidí. Ale po oddychovém dni toto číslo prudce vzrostlo. Po takové „směně“ však jeho hladina adrenalinu dosáhla takové úrovně, že u něj docházelo k maniakálním záchvatům, kdy ohrožoval zbraní i své kolegy. Tehdy jej mohl zklidnit jen alkohol.
Alkohol mu ale nakonec i zlámal vaz. Kvůli němu ho v r. 1941 ve věku jedenašedesáti let poslal Berija do důchodu. A Maggo se zhroutil. Během několika měsíců se upil k smrti. Cirhóza jater ukončila život tohoto legendárního kata NKVD.
Lubjanka
Mimochodem ze zdravotních důvodů byl (po 26 letech věrné služby) z řad popravčích propuštěn i jeho zástupce Ernest Mač (původním povoláním lotyšský honák dobytka). I v jeho případě šlo o to, že jeho vážné psychické onemocnění, paranoidní schizofrenie, ohrožovalo fungování vražedné mašinerie.
Dnes sídlí ve zmíněném domě č. 11 na Velké Lubjance Klub příslušníků Ministerstva vnitra. Oproti tomuto domu, známému jako „Koráb smrti“ a pyšnícímu se dodnes pamětní deskou Felixe Dzeržinského, přecházím ulici a nořím se do labyrintu uliček a průchodů, abych jimi prokličkoval nazpět na Mjasnickou ulici.
Uvnitř tohoto bloku[2]se nacházela další tajná věznice (původně podléhající moskevské správě GPU), o jejímž účelu nemají historici jasno. Jak je zřejmé z přiloženého rozpisu pracovníků z listopadu 1925, sloužili zde ještě v té době 3 vrchní dozorci a 15 strážných, z čehož vyplývá, že tato věznice tehdy fungovala, ačkoliv moskevská oblastní správa GPU v té době již neexistovala (od prosince 1923 byla zrušená, sloučená s ústředním aparátem).
Z množství kamer, zamřížovaných oken a zdí a plotů věnčených chuchvalci ostnatého drátu je zřejmé, že většina z těchto objektů nadále patří FSB a dalším bezpečnostním složkám.
Když už jsem u koloritu zdejší čtvrti, nebudou asi bez zajímavosti informace, které během svého bádání o jejím formování (v rámci projektu „Topografija terrora v Moskve“) získal historik Nikita Petrov, a to, že již od dob Dzeržinského byly přidělovány výše postaveným čekistům služební byty v celém rajonu okolo Lubjanského náměstí.
To dokládají dokumenty, k nimž se Petrov nepřímo dopracoval během práce ve Státním archivu, ačkoliv k samotné personální kartotéce NKVD přístup neměl.
------------------------
[1] Od r. 1918, kdy zde pracoval i samotný Dzeržinskij. Viz pamětní deska na str. 130.
Však Dzeržinského ulice, park či náměstí je pomalu v každém velkém městě RF. Existují zde i dvě desítky obcí pojmenovaných po této revoluční kreatuře. A jeho památníky se to v Rusku jen tak hemží. Ostatně i ulic nesoucích jméno masového vraha Stalina je dodnes v Rusku minimálně 56 (z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordvinsku a v Samarské, Tambovské a Uljanovské oblasti).
[2] Na adrese Bolšaja Lubjanka č. 14.
--------------------------------------
Samostatnou kapitolu si však pochopitelně zaslouží nejslavnější sovětský kat a nejoblíbenější popravčí Stalina - nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Rudé hvězdy generál Vasilij Blochin
Vasilij Michajlovič Blochin byl sovětský generálmajor a válečný zločinec, který sloužil jako vrchní popravčí stalinistické NKVD pod velením Genricha Jagody, Nikolaje Ježova a Lavrentije Beriji.
Na své místo byl vybrán v roce 1926 osobně Stalinem. Podílel se spolu s dalšími popravčími na mnohých hromadných vraždách během Stalinovy vlády, zvláště v období Velkého teroru. Kromě toho zavraždil vlastní rukou desetitisíce lidí, včetně 7000 polských válečných zajatců během Katyňského masakru v létě 1940,[1][2] což z něho činí prokazatelně (počtem zdokumentovaných případů) nejvýkonnějšího kata v historii.[1][3
Blochin zastával funkci velitele vnitřního vězení v Lubjance - Kommandantury, což mu umožňovalo vykonávat jeho práci bez zbytečné byrokracie a dozoru.
Navíc s potěšením osobně popravoval prominentní vězně, většinou vysoce postavené bolševiky[4], kteří byli odsouzeni v tzv. Moskevských procesech. Mezi jeho oběti tak patřil například i maršál Sovětského svazu Michail Tuchačevskij. Potvrzena je také jeho osobní účast na Katyňském masakru.[7] Za svoji službu v roce 1937 byl vyznamenán Stuhou cti.[8]
V souladu s logikou revoluce „požírající jako Saturn vlastní děti“ nakonec sice končí v suterénu Lubjanky, potažmo s kulkou v hlavě, i samotní všemocní šéfové NKVD – soudruzi Genrich Grigorijevič Jagoda († 15.3. 1938) a Nikolaj Ivanovič Ježov († 4.2. 1940), ovšem ironií osudu oba dva odchází z tohoto světa rukou svého oblíbence Vasilije Blochina, náčelníka Vnitřní věznice a nejslavnějšího kata NKVD, který však nejenže – jako jeden z mála účastníků Velké čistky – přežil i Stalina, ale následně odešel na zasloužený odpočinek v hodnosti generálmajora.
Zatímco tisíce jeho obětí, které zabil během své téměř třicetileté katovské kariéry, nemají dodnes ani náhrobek (neboť jejich ostatky skončily v zapomenutých masových hrobech nebo rozprášeny na smetištích), nositel Leninova řádu, Řádu rudého praporu a Rudé hvězdy Vasilij Blochin je pohřben na dohled od hromadného hrobu svých obětí v Aleji zasloužilých osobností na Donském hřbitově.
Jako výsměch obětem působí jeho náhrobek, na němž je zvěčněn v generálské uniformě, nacházející se téměř přímo u vchodu na hřbitov, vlevo od brány [Sektor 1, alej 2.].
Příznačné pro „nové Rusko“ je, že po smrti Stalina byl Blochin sice propuštěn a následně zbaven hodnosti generála a všech řádů, ovšem koncem 60. let mu byla vrácena hodnost i metály, včetně zmíněného Řádu rudého praporu [jímž byl v říjnu 1940 vyznamenán za svůj osobní podíl na vraždě 7000 polských válečných zajatců během Katyňského masakru v létě téhož roku], čímž byl fakticky rehabilitován.)
Lubjanka
Ačkoliv soudruh Skála a parta kolem s. Konečníkové dnes zpochybňuje dokonce i sovětskou zodpovědnost za masakr v Katyni, k zločinům Blochina existuje dlouhá řada veřejně dostupných dokumentů, takže se spokojím s odkazem na ně, abych zbytečně nenosil dříví do lesa a neobjevoval dávno objevené:
Muzeum čekistických tradic v sídle Putinovy FSB - Lubjanka
Dnešní „čekisté“, souputníci majora Putina, se dnes hrdě hlásí k odkazu Krvavého Felixe i Stalina.
Vyšetřovna NKVD, Šymkent
Petice za návrat sochy „krvavého Felixe“ před Lubjanku
Původní pomník Železného Felixe před sídlem NKVD/KGB, Lubjanka
Z literatury doporučuji např. knihu Vladislava Moulise: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002.
Temnou historií Lubjanky se zaobírá např. i můj blog Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů
jenž je pokračováním této stati.
Lubjanka
Lubjanka
„Nové Rusko“ se jenom hemží nostalgickými připomínkami „slavné éry“ budování komunismu … a nejde jen o štukové hvězdy se srpem s kladivem na fasádě Lubjanky, sídla tajné služby FSB:
Kazaňské muzeum nostalgie
Dnešní Krasnojarsk
========================================
Zdroj:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 1. díl.
(ISBN 978-80-8236-001-4; Výňatky z kapitoly „Tematický okruh Moskvou“, str. 95-130)
Podrobnosti:
nebo
---------------------------
Komunistická či marxistická ideologie byly holt pouze nástrojem bandy gaunerů a choromyslných deprivantů k ovládnutí mas a posloužily jim k realizaci jejich vlastního mocenského plánu či chorobné fixní ideje. Drtivá většina řadových proletářů nikdy nepřečetla ani Kapitál ani Leninovy spisy, a pokud si v nich i zalistovali, pak vesměs pochopili pouze tolik, že nadchází zúčtování s bohatými a úspěšnými, jejichž majetek si rozdělí lůza (lumpenproletariát), a impulzem k jejich zapojení do bourání dosavadního společenského řádu nebylo nějaké revoluční uvědomění, nýbrž poblouznění mocí a pocitem přináležitosti k vyvolené kastě, resp. naděje na beztrestné rabování a v případě nejednoho čekisty i možnost naplno ukojit své sadistické choutky.
A nešlo jen o případ řadových „revolucionářů“ z řad lumpenproletariátu, kteří působili v orgánech Čeky / NKVD nebo v lágrech GULAGu!
Nevím, jak by se s třeba i s Leninovou osobní a rodinnou anamnézou vypořádal slovutný profesor Cesare Lombroso potažmo některý z našich soudobých psychiatrů, aby vysvětlil, jak se z onoho měšťáckého studentíka stal krvežíznivý sadistický maniak. Stačí citovat z Leninových instrukcí pro vedení Čeky: „Čím více reakcionářských kněží a příslušníků reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe.“[4] V souvislosti s protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ [5] Všechna fakta a související indicie nám napovídají, že se Vladimír Iljič neujal osobně řízení Rudého teroru jen a pouze díky své paralýze a předčasnému úmrtí.
Ona by však především z autentického ruského komunismu a jeho vůdců ranila ostatně mrtvice i Marxe, na kterého se ruští vrahouni odvolávali. Však samotná bolševická revoluce a nastolení (pseudo)komunistického režimu v Rusku bylo v přímém rozporu s Marxovými představami, resp. popřením jeho učení.
Což vyplývá i z jeho slov:
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. Polárka je na hvězdném nebi stálicí. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to trvalé ujařmění.“ New York Daily Tribune, 1856
A za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska:
„Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177] Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn.“
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867, Otištěno v „Glos Wolny“, čís. 130 z 10. února 1867, a „Le Socialisme“, čís. 18 z 15. března 1908.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
a tematická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-morbidni-neostalinisticka-nostalgie-nebezpecny-rusky-postsovetsky-satanismus-stalinovych-pohrobku-109262
Mrtvá a vymírající města rozvojové velmoci mající nekonečný apetit na „osvobozování“ dalších území: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mrtva-a-vymirajici-mesta-rozvojove-velmoci-majici-nekonecny-apetit-na-osvobozovani-dalsich-uzemi-129852
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru
Jak Američané poprvé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jak-americane-poprve-zachranili-rusko-leninuv-hladomor-kanibalismus-v-sssr-a-cynicky-rusky-nevdek-112057
Muzeum GULAGu v Joškar-Ole, naléhavé memento a vzpomínka na Marijskou bestii
Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ? https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-proc-musel-zemrit-slavny-profesor-bechterev-osobni-lekar-lenina-a-stalina-114168
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
=================================================================
ZDROJ:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 1. díl. (ISBN 978-80-8236-001-4; Výňatky z kapitoly „Tematický okruh Moskvou“, str. 95-130)
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural. (ISBN 978-80-8236-012-0)
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie.
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
---
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Reagovat na mé články komentáři zpochybňujícími zločiny komunismu je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho hlupáka po druhém o kulatosti země.
Kdo chce, ten si moje informace sám ověří… kdo napadá namísto faktů autora, tomu o pravdu nejde.
A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil např. v blogu POCHOD PODLÝCH „REVOLUCIONÁŘŮ“: http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html
