Článek
Jelikož zdejší hlavní atrakce, kterou je orloj, funguje v každou celou hodinu, naším prvním dnešním cílem je zdejší Muzeum GULAGu, fungující díky entuziasmu skupiny místních dobrovolníků[1] naprosto „stylově“ přímo v budově, v níž kdysi sídlilo velitelství NKVD (někdejší dům kupce Bulygina z r. 1835)[2], na rohu ulic Kremljovskaja a Sovětskaja[3].
Shodou okolností a trpkou ironií osudu se dnes přímo oproti joškarskému Muzeu Gulagu, sídlícímu v bývalé úřadovně NKVD, mimochodem nachází sídlo nástupnické organizace NKVD (a KGB) – Federální služby bezpečnosti.
Součástí expozice je tudíž i autentická výslechová místnost, v níž probíhaly výslechy, a kancelář obsahující i původní šanony, kartotéku a další propriety, jakož i vedlejší cela, jejíž zadní dveře vedou na dvůr, kde probíhaly popravy nařízené tzv. trojkou. (To kvůli efektivitě práce, jelikož poprava bývala obvykle vykonána vzápětí po vynesení rozsudku.)
Díky stísněnosti prostor a nezměrnému rozsahu zločinů[4], jichž byla tato budova svědkem, jsou zde exponáty navršeny na hromadách, mezi nimiž téměř nelze procházet. Expozice připomíná cosi mezi archivem, vetešnictvím a depozitářem. Návštěvník tak zde má možnost listovat i v dobových publikacích nebo ve faksimilních fasciklech s protokoly NKVD.
Mám možnost seznámit se např. i s osobním spisem Marijské bestie, sadistické vyšetřovatelky Aleksandry Černovové, jež svého postavení v NKVD de facto využívala hlavně k ukájení svých zvrácených pudů. O tom dostatečně svědčí již samotná skutečnost, že její metody mučení byly neúnosné[5] i pro otrlé pohlaváry samotného NKVD, kteří ji v r. 1939 postavili před soud a následně poslali za jejími oběťmi (společně se šesticí dalších důstojníků marijské UGB NKVD).
Již její fotografie z jejího osobního spisu vypovídá mnohé. Podobné ksichty člověk najde v dokumentech z procesů s osvětimskými dozorkyněmi.
Navzdory nepočetnosti marijského národa (zredukovaného již během ruské expanze a následných povstání) a nevelké rozloze republiky Marij El, zdejší lesy dodnes vydávají svědectví o hrůzách stalinského období.
Badatelé i náhodní pocestní v nich nezřídka naráží na nové a nové masové hroby a ostatky obětí represí. A nejen v lesích.
Poměrně nedávno došlo k hrůznému objevu přímo v Joškar-Ole, kde podzemí budovy soudního lékařství skrývalo celá desetiletí ostatky 164 osob. Tyto ostatky pocházejí z masového hrobu v mendurském rajoně, jenž byl odkryt koncem sovětské éry. Poté byly z neznámých důvodů tajně uloženy v sedmi plastikových pytlích v podzemí ústavu.
Z dostupných informací vyplývá, že mezi kostmi a lebkami, nasypanými do pytlů bez ladu a skladu, se nachází např. i ostatky kněze Sergeje Streľnikova (zavražděného NKVD 8. srpna 1937), jenž byl mezitím vyhlášen za blahoslaveného novomučedníka[6].
Takže krutá minulost dohání obyvatele Ruska i dnes, šest desetiletí po smrti Stalina a 25 let po zhroucení komunismu. Navzdory tomu, že mnozí Rusové by chtěli na tuto tragickou kapitolu zapomenout, vymazat ji z učebnic i paměti národa jako nepříjemnou skvrnu na idealizované sovětské minulosti, kterou by měl podle nich raději reprezentovat usmívající se generalissimus v bílé uniformě, obklopený jásajícími pionýry, kolchozníky a komsomolci.
Když se loučím s ředitelem muzea, sarkasticky poznamenává, že jsem možná jedním z jeho posledních návštěvníků. Památka obětí stalinských represí je pomalu vymazávána z učebnic dějepisu i mysli ruské společnosti a tak i duch stalinismu znovu ožívá.
Zatímco ruští zákonodárci zavedli jako trestný čin porovnávání nacistického a sovětského / komunistického režimu, zároveň bylo v rámci oživování Stalinova kultu 14. 11. 2024 v Moskvě uzavřeno poslední oficiální muzeum historie GULAGu: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-moskva-gulag-muzeum-uzavreni.A241118_092633_zahranicni_dtt
Muzeum gulagu PERM-36 muselo ukončit činnost již v r. 2015!
Z ruských domů rovněž mizí pamětní tabulky se jmény obětí stalinských poprav: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-nova-doba-z-ruskych-domu-mizi-tabulky-se-jmeny-obeti-stalinskych-poprav-236327
zatímco vybrané výpravy obdivují expozice z historie sovětské tajné služby:
Někdejší sídlo Stalinovy NKVD a Brežněvovy KGB - Lubjanka - zůstává i dnes centrem moci v „Novém Rusku“, vedeném partou bývalých čekistů:
Každému, kdo má aspoň nejzákladnější informace a představu o zločinech stalinismu, nejde na rozum absurdní nárůst obliby a bagatelizování Stalina a jeho hrůzovlády!
Bez velké nadsázky lze říci, že během 70 let komunistického režimu změnili bolševici Rusko v jeden veliký hřbitov. A to nejen obrazně. Prakticky na každém kroku tu lze totiž dodnes narazit na další a další masové hroby jeho obětí, přičemž mnohé z nich navíc zůstanou asi navždy ztraceny, ať již v sibiřské pustině anebo v základech hrdých staveb socialismu.
Vždyť podle dostupných údajů pouze v samotné Moskvě – v Lubjance, butovské střelnici a polygonu Kommunarka − padlo v letech 1937-41 za oběť komunistickým katanům nejméně 32 000 lidí (z toho 29 300 jen během Velké čistky v letech 1937-38). Většina z nich skončila v masových hrobech přímo ve zmíněných polygonech NKVD, další na Vagaňkovském a Donském hřbitově, část nechala NKVD zpopelnit v krematoriu na teritoriu Donského kláštera (prvního v zemi, které daly sovětské úřady vystavět v r. 1927 a během Velkého teroru využívaly hlavně na likvidaci obětí stalinských čistek).
Jen neúplný seznam mučedníků zabitých komunistickou NKVD v letech 1937 a 1938 na Butovské střelnici u Moskvy zahrnuje 20 tisíc jmen.
Tisíce dalších obětí NKVD leží jen kousek odtud, v Novomoskevském administrativním okruhu, v lokalitě známé jako Kommunarka, která sloužila jako popraviště a hřbitov prominentních obětí NKVD v letech 1930-1941. Podle posudku expertní komise Ministerstva bezpečnosti RF z r. 1993 je zde pohřbeno od 10-12 tisíc lidí, z nichž jen 5 tisíc se podařilo společnosti Memorial identifikovat. Mezi zdejší oběti patřili politici a další veřejní činitelé Estonska, Litvy a Lotyšska, jakož i vůdci Kominterny z Bulharska, Finska, Francie, Itálie, Maďarska, Německa, Rumunska a Turecka. V červenci 1941 zde nalezlo smrt i 29 členů mongolské vlády v čele s premiérem, kteří byli v SSSR vězněni od r. 1939.[1](Přitom až do r. 1999 byl objekt v držení tajných služeb, takže měly dostatek času zahladit aspoň částečně stopy, než jej FSB předala ruské pravoslavné církvi.)
V Petrohradě bylo jen v letech 1918-38 povražděno bolševiky 51 300 lidí (z toho 39 488 mezi 5. srpnem 1937 a 26. listopadem 1938), další masakry pak následovaly až do poloviny 50. let. Jedním z největších masových hrobů či pohřebišť obětí komunistického teroru je bývalý popravčí polygon NKVD a KGB nacházející se v lokalitě Koirangakangas ve Rževském vojenském polygonu poblíž Petrohradu, kde je pohřbeno okolo 30 000 osob.
Dalším pohřebištěm obětí sovětských represí během Velké čistky v Petrohradě je Levašovský hřbitov. Ve zdejších masových hrobech je pohřbeno na 45 tisíc obětí stalinských represí z let 1937-1953.
Jiný masový hrob obětí NKVD objevila v červenci 1997 výzkumná expedice dnes již zakázané organizace Memorial v relativně nedalekém Sandarmochu poblíž města Medvežjegorsk na břehu Oněžského jezera. Na území o rozloze 10 hektarů zde bylo od srpna 1937 do konce roku 1938 zastřeleno a pohřbeno více než 9 500 osob 58 národností (kromě Rusů především Poláků, Ukrajinců a Finů)[2]. Šlo zhruba o 3 500 obyvatel Karélie, 4 500 vězňů Bělbaltlagu, kteří se podíleli na stavbě Bělomorsko-baltského kanálu, a 1 111 vězňů ze speciálních táborů na nechvalně proslulých Solověckých ostrovech, které sem přivezli a postříleli během jediného týdne, od 27. října do 4. listopadu 1937.
Úmyslně zde zmiňuji jen několik příkladů z okolí dvou ruských metropolí, které mají Moskviči a obyvatelé Pitěru přímo pod nosem, a nikoliv stovky masových hrobů roztroušených od Kavkazu po Vorkutu, od Marijska po Kolymu, od Uralu po Čukotku. Vždyť jen seznam komunistických lágrů a věznic by vydal na celou brožuru a obsáhnout všechny komunistické zločiny není ani v lidských silách.
Více informací k tématu např.:
---------------------------------------------------
[1] V tzv. „novém“ Rusku budete marně hledat nějaký oficiální Ústav pro studium totality anebo Muzeum zločinů komunismu, jež by se těšilo takové vážnosti a finanční podpoře jako Leninovo muzeum v Uljanovsku. Pokud již někde podobná expozice vznikne v rámci státní instituce, jedná se vesměs o soukromou iniciativu jejich pracovníků. Příznačné je, že po Chruščovově poodhalení Stalinových zločinů během XX. sjezdu KSSS vynaložil sovětský režim, namísto zachování aspoň symbolického mementa, naopak obrovské úsilí na likvidaci pozůstatků GULAGu a o seriózní dokumentaci tohoto fenoménu nemá zájem ani současné ruské vedení.
[2] V r. 1918 zde sídlil Vojensko-revoluční sovět Carevokokšanského újezdu.
[3] Sovětskaja č. 102.
[4] Kniha prof. Sanukova Tragédie marijského národa obsahuje seznam 10 000 „vragov naroda“, Marijců odsouzených za protisovětskou činnost.
[5] I když pro mnohé spíše z pohledu kontraproduktivnosti než z důvodu útlocitnosti, tj. že jeho účelem nebylo přiznání vězně, nýbrž jen trýznění samo o sobě.
[6] K tomu došlo 16. července 2005 na zasedání Svatého synodu Ruské pravoslavné církve za předsednictví patriarchy Alexije II. Nalezené relikvie se v současnosti nacházejí v katedrálním chrámu Ikony Matky Boží „Tříruké“ v Joškar-Ole a v kostele v jeho rodné vesnici Oršanka.
====================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatek, str. 133-135)
nebo
---------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Idea Třetího Říma a Zjuganovovi „blaničtí rytíři“
Proč nikdo rozumný nemá rád Rusko aneb Rusko jako relikt minulosti trvale ohrožující naši budoucnost
Ruský sen - který bych přál prožít všem našim kremlobotům
„Děsivé dědictví Rudého Babylonu aneb Rusko na cestě k fašismu“
a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
=================================================================
O AUTOROVI: