Článek
Elbrus
Vlajka se svastikou nad Elbrusem
Málokdo z turistů a alpinistů šplhajících po svazích Elbrusu dnes tuší, že se zde - na plošině Irachiksyrt - nachází podivuhodné místo obestřené závojem tajemství, spjaté nejen se starodávnými legendami, ale přímo spojené i s nacistickými vojensko-okultními operacemi během II. světové války. Tzv. „německý aerodrom“, kde za války údajně přistávala letadla Luftwaffe.
Tímto tajemným „aerodromem“ je zhruba kilometr dlouhá kamenitá plocha, rozkládající se na jih od Irachiksyrty. Tato téměř absolutně rovná plošina leží uprostřed rozeklaných skalních štítů, rozsedlin a propastí ve výšce 2850 m nad mořem.
Podle očitých svědků na této plošině v roce 1942 údajně opakovaně přistávalo dvoumotorové německé letadlo Focke-Wulf Fw 189. Na základě dostupných informací – jakož i důkazů o organizování několika německých expedic, jež měly (z pověření H. Himmlera a vedení organizace Ahnernebe) mj. hledat v Tibetu vchod do bájné Šambhaly – dospěli ruští badatelé k závěru, že zde šlo s největší pravděpodobností o skupinu tibetských mnichů, kteří sem byli dopraveni za účelem provádění okultního obřadu, jenž by zajistil Hitlerovi vládu nad světem.
Zdá se, že s touto hypotézou přímo souvisí i poněkud bizarnější verze o obsazení hory německým komandem v r. 1942. Podle ní prý mělo tehdejší obsazení vrcholu Elbrusu rovněž okultní pozadí. Hitler byl údajně přesvědčen o pravdivosti legendy, že na vrcholu hory je ukryta mytická Pandořina skříňka, s jejíž pomocí ovládne svět. V čemž jej mohly utvrzovat i četné legendy kladoucí právě na úpatí Elbrusu centrum zaniklé starověké árijsko-slovanské říše Ruskolan.[1]
Každopádně skutečnost o využívání této lokality jako tajného letiště nepřímo potvrzuje i zpráva № 041 rozvědky 2. střelecké divize z podzimu 1942, nedávno nalezená v archivu sovětského ministerstva obrany. A stejně tak podtrhuje reálnost informací o utajovaných aktivitách i skutečnost, že oblast severního Přielbrusí byla od konce války až do 60. let absolutně uzavřena pro návštěvníky – turisty, geology, archeology, a dokonce i pro pastevce!
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti (které představují jen nepatrný zlomek i z dostupných informací o sovětských parapsychologických výzkumech) je zřejmé, že jakoukoliv, byť sebefantastičtější hypotézu o aktivitách sovětských tajných služeb v okolí Elbrusu nemůžeme a priori vyloučit jako absurdní.
Ať již byly v pozadí nacistického zájmu o tuto lokalitu a snahy ovládnout vrchol Elbrusu i nějaké iracionální faktory, faktem je, že ovládnutí této nejvyšší hory Kavkazu (a Evropy) mělo pro obě strany nejen symbolický, ale i zcela pragmatický význam.
Na vrcholu Elbrusu se totiž jednak nacházela meteorologická stanice, která poskytovala sovětskému velení cenné prognózy počasí nezbytné pro plánování bojových operací, jednak horská chata ve výšce 4200 metrů sloužila jako opěrný bod sovětské vysokohorské jednotky, z něhož bylo možno ovládat přístupy přes okolní průsmyky.
Operace Elbrus (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Vzápětí poté, co se útvary nacistické 1. a 4. horské divize v polovině srpna 1942 probojovaly až do vysoko položených průsmyků v okolí Elbrusu, bylo tudíž rozhodnuto o obsazení této hory.
V polovině srpna 1942 překročili němečtí horští myslivci z 1. a 4. horské divize (pod velením kapitána Grotha) průsmyk Chotju-Tau a bez boje obsadili „Elbruský dům“ a sousedící meteorologickou stanici. (Rusové se vzdali pod příslibem volného odchodu.)
Elbruský dóm po dobytí nacisty v srpnu 1942
Následně, 21. srpna 1942, pak 8 mužů z 54. průzkumné roty (pod velením npor. Leupolda) uprostřed sněhové bouře vztyčilo na vrcholu Elbrusu říšskou válečnou vlajku a zástavy obou divizí. Kromě nepochybného strategického významu měla tato operace, samozřejmě, i propagandistický účel. Vlajka se svastikou na vrcholu Elbrusu byla symbolem brzké nadvlády nad celým Kavkazem.
Dobytí Elbrusu německými horskými myslivci
Generál Hubert Lanz, velitel 1. horské divize, komentuje zmíněnou operaci ve své studii o polním tažení do Ruska následovně: „Značný taktický význam mělo obsazení „Elbruského domu“ s 80-člennou ruskou posádkou, ve výšce 4200 metrů, sloužícího jako vojenský opěrný bod, z něhož bylo možno ovládat přístupy od Elbruského ledovce přes průsmyky Assau, Dongus-Orun a Nachar na jih a jihozápad do údolí řeky Klyč a tím i vyústění z hor směrem k Suchumi!“.
Operace Elbrus (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
O tom, jaký význam ovládnutí Elbrusu přikládala sovětská strana, svědčí řada pokusů o jeho opětovné obsazení, mimo jiné i neúspěšné bombardování Elbruské chaty, při němž byl zasažen pouze sklad paliva ležící níže pod chatou.
Německý horský myslivec na stráži na Elbrusu
Již 27. září 1942 pak došlo k prvnímu neúspěšnému pokusu sovětských vysokohorských jednotek dobýt zpět Elbruskou chatu. Ta však zůstala v německých rukou až do začátku ledna 1943 (kdy ji německá jednotka bez boje opustila během ústupu Wehrmachtu z Kavkazu[2]), přičemž nacistickou vlajku se Sovětům kvůli špatnému počasí podařilo strhnout z vrcholu Elbrusu teprve v únoru.
Elbruský dóm - 1942
Tato válečná epizoda ovšem zahrnuje i jeden málo známý aspekt, jenž však zahraniční prameny vesměs nereflektují. Tím je skutečnost, že nejvýznamnější roli při opětovném obsazování Elbrusu sehrál náš krajan Nikolaj Husák (rus. Gusak; 1910-1978).
Nikolaj Gusak (Husák)
Právě tento horolezec českého původu, který před válkou zdolal skoro všechny sedmitisícovky na území SSSR, měl titul zaslouženého mistra sportu, a navíc v předválečných letech působil na Kavkaze jako průvodce alpinistů, byl de facto předurčen stát se protagonistou této operace.
Nikolaj Husák stál v čele 6-členného oddílu zkušených sovětských horolezců[3], příslušníků speciálního oddílu 394. střelecké divize, kteří 13. února 1943 zdolali západní vrchol Elbrusu, aby odtud odstranili nacistickou vlajku a nahradili ji sovětskou zástavou.
(Následně, 17. února, byla sovětská vlajka znovu vztyčena i na východním štítu druhou skupinou pod vedením známého polárníka[4], kapitána Alexandra Guseva, v civilu profesora fyziky Ústavu teoretické geofyziky Akademie věd SSSR a výzkumného pracovníka na arktické stanici Dikson[5].)
Z výše uvedených důvodů bude nepochybně pro naše čtenáře zajímavý medailon výše uvedeného horolezce s českými kořeny.
Ruská poštovní známka №2344 / 2018: „Bitva o Kavkaz“
Český rudoarmějec – hrdina Bitvy o Kavkaz
Výše zmíněný Nikolaj Husák, rusky Nikolaj Afanasjevič Gusak, se narodil 5. 5. 1910 v Moskvě.
Vzhledem k příslovečné „ochotě“ ruských kolegů, jakož i chatrnosti a obtížné přístupnosti předrevolučních ruských archivů je téměř nemožné dopracovat se k jeho rodinným kořenům. Soustředím se tedy jen na jeho sovětskou minulost, především pak jeho profesní život, o němž existuje dost informací.
Ačkoliv se narodil v sovětské metropoli, již v raném mládí se staly jeho láskou hory. Jmenovitě Kavkaz si zamiloval hned během své první návštěvy ve svých 18 letech. (Krátce poté – v roce 1928 – vystoupil i na vrchol Sablja v pohoří Ural.) Od roku 1931, kdy vedl lyžařskou expedici okolo Elbrusu, zůstal tomuto regionu doživotně věrný. V období let 1931-1941 realizoval mj. 13 výstupů na Elbrus, včetně sedmi zimních.
V letech 1932-1933 se zúčastnil např. expedice, která zkoumala ledovce Horní Svanetie. V roce 1934 Gusak pracoval jako vedoucí instruktor alpinistických kurzů Společnosti pro proletářský turismus a exkurze (OPTE), které se konaly v okolí Elbrusu, a se svými svěřenci absolvoval řadu výstupů na okolní vrcholy (Terskol-ak, Sarykol-baši, Sovětskij vojin), jakož i traverz Kubasanty-Sovětskij vojin.
Vedle kavkazských aktivit se však zúčastnil i řady expedic v Pamíru.
V roce 1936 byl Nikolaj Gusak členem horolezecké skupiny, která zkoumala možné cesty k výstupu na nejvyšší vrchol SSSR, Stalinův štít (7495 m; v r. 1962 přejmenován na Pik Kommunizma; dnes Qullai Ismoili Somoni[6]).
Kromě Gusaka byli ve skupině Jevgenij Běleckij, Alexander Džaparidze, Daniil Guščin, a Ivan Fjodorov. Společně prozkoumali oblast ledovce Fortambek, a Gusak spolu s Aljošou Džaparidzem pak též možnou cestu na vrchol hory Korženěvskaja (7105 m). Výsledky tohoto průzkumu následně využila skupina Alexeje Ugarova, který v roce 1953 uskutečnil prvovýstup na vrchol zmíněné hory.
V roce 1937 byl Nikolaj Gusak znovu v Pamíru, tentokrát v rámci velké expedice zasvěcené 20. výročí bolševické „Říjnové revoluce“.
Když začala II. světová válka, odešel Nikolaj Gusak v srpnu 1941 jako dobrovolník na frontu, zúčastnil se obrany Moskvy a poté byl vyslán na Kavkaz, kde se účastnil bojů v oblasti průsmyků Kluchor a Nachar, jakož obrany staré gruzínské vojenské silnice a dalších průsmyků hlavního kavkazského hřebene.
Začátkem r. 1942 byl N.A. Gusak převelen do gruzínského Bakuriani, kde působil jako instruktor na Škole vojenského horolezectví a alpského lyžování Zakavkazského frontu.
V létě téhož roku byl N.A. Gusak, společně s již zmíněným A.M. Gusevem, pověřen velením speciálního horolezeckého oddílu operujícího v průsmycích západního Kavkazu. Jeho operace jednak blokovaly postup německých oddílů, pokoušejících se obklíčit sovětské jednotky mezi Kluchorem a Maruchou, jednak mařily snahu nacistů prorazit přes hlavní kavkazský hřeben k pobřeží Černého moře.
Ovládnutí Kluchorského průsmyku (2 781 m) by totiž nacistům umožnilo průchod strategicky důležitým Kodorským údolím ve východní Abcházii a obsazení přístavu, letiště a železničního uzlu v Suchumi, a tím fakticky proniknout do Zakavkazska.
Ihned po vyhnání nacistů v únoru 1943 pověřilo velení Zakavkazského frontu právě tuto jednotku úkolem vztyčit na Elbrusu sovětské vlajky.
Tato, výše zmíněná, v podstatě ryze propagandistická akce, uskutečněná 13. a 17. února, byla de facto prvním hromadným vojenským výstupem v extrémních zimních podmínkách, takže jeho rizika byla zcela neadekvátní. Už jen proto, že kromě N. Gusaka a M. Guseva nikdo z odřadu nebyl dosud na Elbrusu v zimě.
Navíc museli horolezci spoléhat jen na vlastnoručně vyrobenou výstroj, jelikož – na rozdíl od německých a rumunských horských jednotek – sovětští vojáci nasazení v horách nedisponovali žádnou speciální výstrojí a mnohdy za sebou neměli ani výcvik pohybu v horském terénu. Jejich oblečení (krátké kožichy, čepice s klapkami na uši, plstěné boty a tlusté palčáky) bylo sice dostatečně teplé, ale vůbec se nehodilo na lezení po skalách.
Obecně lze konstatovat, že sovětské velení nebylo k boji v horách připraveno morálně ani materiálně. Pohoří Velký Kavkaz bylo v sovětských předválečných plánech považováno za neprůchodné a boje v něm za nepravděpodobné. I proto byly zpočátku na obranu strategických horských průsmyků vyčleněny pouze nedostatečně připravené střelecké jednotky bez adekvátního výcviku a výstroje pro boj v horách.
Němečtí horští myslivci
(Většina sovětské obrany byla navíc od počátku chybně soustředěna pouze přímo do prostoru průsmyků, místo toho, aby byly jednotky rozptýleny po celých dolinách a přístupech k nim. Právě proto se Němcům podařilo už v polovině srpna 1942 dostat průsmyky až do oblasti pod Elbrusem.)
Po skončení války pokračoval Nikolaj Gusak-Husák v horolezecké dráze. Již koncem roku 1945 se zúčastnil pátrání po skupině Aljoši Džaparidzeho, který zahynul v lavině na Ušbě v gruzínské Svanetii.
Od roku 1946, kdy mu byl mimochodem udělen titul Zasloužilý mistr sportu SSSR, byl Gusak členem horolezeckého oddílu Spartak vedeného Vitalijem Abalakovem. Spolu s tímto týmem se zúčastnil řady výstupů nejvyšší kategorie obtížnosti, díky čemuž se stal v letech 1949-1960 čtyřnásobným vítězem a dvojnásobným stříbrným medailistou horolezeckého mistrovství SSSR.
V letech 1949 až 1959 pracoval N. Gusak jako náčelník záchranné služby a zaměstnanec stanice hydrometeorologické služby Vysokohorského geofyzikálního ústavu na Elbrusu, kde strávil několik zim.
V roce 1959 Gusak uskutečnil v Pamíru dva rekordní výstupy, prvovýstup východní stěnou od ledovce Bivačnyj na vrchol Ahmadi Doniš (6645 m) a traverz z vrcholu Razdělnyj na Pik 19. partsjezda (5945 m). Na základě těchto jeho výkonů se Nikolaj Afanasjevič stal adeptem na členství v čínsko-sovětské himálajské expedici Čomolungma (Mount Everest), nakonec byla ale účast sovětských sportovců v této expedici zrušena kvůli zhoršení vztahů mezi SSSR a ČLR.
Od r. 1960 pracoval v moskevském Ústavu aplikované geofyziky, jehož ředitelem byl jeho starý přítel a kolega, prof. Alexander Gusev.
V roce 1970 sice Nikolaj Afanasjevič odešel do důchodu, ale nikoliv do ústraní.
V létě 1978 byl organizátorem a vůdcem pochodu po místech bojů na hlavním kavkazském hřebeni, jehož účastníci museli zdolat 700 km a projít čtrnácti průsmyky.
Právě během této akce se v horách Kabardino-Balkárie symbolicky završil jeho život.
7. srpna 1978 zemřel Nikolaj Gusak během horské túry v soutěsce Adyrsu na selhání srdce.
No, a když jsem se již dotkl tématu českých stop na Elbrusu, nedá mi, abych nezmínil i osobu ledčického faráře Ludvíka Láta, který jej zdolal jako první Čech. Jemu věnuji samostatnou následující kapitolu Farář, básník a horolezec Ludvík Lát, první český pokořitel Elbrusu a Kazbeku.
---------------------
Poznámky a yvsvětlivky:
[1] V polovině srpna 1942 překročili němečtí horští myslivci průsmyk Chotju-Tau a bez boje obsadili „Elbruský dům“, horskou chatu a s ní spojenou meteorologickou stanici. Následně, 21. 8. 1942, pak 8 mužů z 1. a 4. horské divize vztyčilo na vrcholu Elbrusu říšskou válečnou vlajku a zástavy obou divizí. Tento cenný opěrný bod zůstal v německých rukou až do začátku ledna 1943 a nacistickou vlajku se Sovětům podařilo z vrcholu Elbrusu strhnout až v únoru. Kromě propagandistického účelu měla tato operace i nepochybný strategický význam. Horská chata ve výšce 4200 metrů totiž sloužila jako opěrný bod sovětské vysokohorské jednotky, z něhož bylo možno ovládat přístupy od Elbruského ledovce přes průsmyky Dongus-Orun, Assau a Nachar.
[2] Poté, co počátkem roku 1943 Rudá armáda zahájila Severokavkazskou ofenzívu, zatlačila postupně do konce února německé a rumunské jednotky až k Azovskému moři.
[3] Dalšími členy jeho týmu byli horolezci Jevgenij Běleckij, Beknu Chergiani, Gabriel Chergiani, Alexandr Sidorenko a Jevgenij Smirnov.
[4] Anatolij Bagrov, Boris Gračev, Andrej Grjaznov, Leonid Kels, Ljubov Korotajeva, Vladimír Kudinov, Viktor Kuchtin, Vladislav Lubeněc, Nikolaj Moreněc, Alexej Němčinov, Georgij Odnobljudov, Nikolaj Persianinov, Nikita Petrosov a Georgij Sulakvelidze.
[5] V roce 1954 se účastnil expedice na driftující stanici „Severní pól-3“ a v letech 1955-56 byl členem První komplexní antarktické expedice na ledoborci „Ob“, během které byla 27. května 1956 na bílém kontinentu zřízena první vnitrozemská stanice v Antarktidě – Pioněrskaja.
[6] Štít Ismaila Samaního (tádžicky Qulla-ji Ismóil-i Sómónî, česky známější jako Pik Kommunizma neboli Štít komunismu) je dnes nejvyšším vrcholem Tádžikistánu, pojmenovaným po Ismáílovi Sámáním, perském emírovi z dynastie Sámánovců.
Mapa bojových operací na Kavkaze v období od května do listopadu 1942
Mapa bojových operací na Kavkaze a v jižním Rusku v období od července do listopadu 1942
Mapa bojových operací na Kavkaze a v jižním Rusku v období od prosince 1942 do února 1943
...
Doporučené externí tematické zdroje:
Elbrus v ranním oparu
=====================================================
ZDROJ:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl.
(ISBN 9788082360038; str. 68-84 / výňatky)
Obalka_CNKS3mini
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
Autor během návštěvy Horní Balkárie při jeho toulkách po severním Kavkaze
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Další autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
================================================================
