Článek
Když se vracíme ze vzpomínkových obřadů na ruinách osady Šyky do Bezengi, odkud budeme přes hory pokračovat do záhadami obestřené vesnice Elťjubju, nacházející se v sousedním Čegemském údolí, musíme se aspoň krátce zastavit u ředitele zdejšího domu kultury Moslima Gajeva, jenž jinak nedá, jelikož jsem prý teprve druhý český spisovatel, co navštívil Bezengi.
Cesta do Bezengi: Čegemské údolí
Někdy v 60. letech se totiž u nich prý zastavil jistý žurnalist Chekel, jenž zde byl s partou československých horolezců, kterou tady postihla i tragédie.
Vysvítá, že má na mysli renomovaného českého fotografa-horolezce, a shodou okolností rovněž Plzeňáka, Viléma Heckela, který se v létě 1962 účastnil expedice do oblasti Bezengi, během které zde zahynuli Zdeněk Studnička a Pavel Černík. (Samotný Vilém Heckel mimochodem zahynul 31. května 1970 na Huascaránu.)[1]
Vilém Heckel
Moslim Bubarekovič není ovšem jen pouhý ouřada, ale i místní patriot a kronikář, takže pokec s ním není v žádném případě ztrátou času. Hlavně je ovšem zaníceným milovníkem tzv. alternativní historie, jak lze nazvat oblast bádání snažící se dokázat, že na území Ruska existovala již ve starověku mocná slovanská říše, o které se evropští historici vesměs ani nezmiňují.
A není divu, že toto téma je předmětem jeho zájmu.
Pouhých pět kilometrů severně od Bezengi leží totiž hora Karakaja neboli Černá skála (3646 m), která vešla nedávno v povědomí všech ruských ezoteriků. Na jejím úbočí, v nadmořské výšce okolo 3000 metrů, byly nalezeny pozůstatky rozsáhlého starověkého osídlení (včetně řady chrámů), které řada badatelů považuje za ruiny Kijaru, hlavního města bájné říše Ruskolan, které existovalo dávno před narozením Krista a je zmiňováno v mnoha legendách a eposech. (Poloha nalezeného města přesně sedí s popisem tureckého cestovatele 17. století Evlija Čelebiho. Někteří antičtí a arabští autoři umisťují Kijar do podhůří Elbrusu, ležícího ostatně pouhých 65 km západně od Karakaji.)
Na základě zmíněných pramenů a zpráv o náhodných objevech rozličných artefaktů místními horaly byla tato lokalita již od poloviny 19. století zkoumána řadou výzkumných expedic (první z nich proběhly v r. 1851 a 1881). V r. 2001 zde pracovala např. expedice pod vedením Alekseje Aleksejeva a v roce 2002 expedice Státního astronomického institutu, kterou vedl jeho ředitel Anatolij Michajlovič Čerepaščuk. Předmětem zájmu poslední jmenované expedice byly ruiny údajného Kijaru hlavně z důvodu jejich topografické spojitosti s pozůstatky starověké astronomické observatoře na hoře Tuzuluk (Pokladnice slunce), kterou jsem zmínil v kapitole o cestě k Elbrusu.
Pokud jde o autentičnost objevů a relevantnost závěrů a hypotéz ohledně existence zmíněné praslovanské říše, jelikož nemám k dispozici jednoznačné, autoritativní či seriózní odborné stanovisko, jsem odkázán pouze na veřejně dostupné prameny, z nichž zde cituji.
Podle přesvědčení historiků a badatelů, zabývajících se historií Ruskolanu, dávno před příchodem křesťanství a vznikem Kyjevské Rusi vytvořili údajně Slované jeden z největších státních útvarů v historii, se spoustou měst, s rozvinutou ekonomikou, řemesly a jedinečnou kulturou, který prý existoval minimálně 2500 let.
údajná mapa Ruskolanu
Protagonistou teorie o existenci mocného Ruskolanu, rozkládajícího se na území od Dunaje a Karpat až po Povolží, Krym, severní Kavkaz a jihouralské stepi, byl Boris Alexandrovič Rybakov (1908-2001), ruský archeolog a historik, oponent normanské teorie.
Ten stál od r. 1939 v čele katedry historie na Moskevské univerzitě a následně čtyřicet let vedl Ruský historický institut. Jeho průkopnickou monografií byla Řemeslná výroba staré Rusi (1948), v níž prosazoval tezi ekonomické nadřazenosti Kyjevské Rusi nad tehdejší západní Evropou. V tomtéž duchu vyznívaly jeho monografie jako Černihivské starožitnosti (1949), První staletí ruské historie (1964 a hlavně Hérodotova Skythie (1979).
Konkrétně v posledním jmenovaném díle razil tezi, že Skythové, popisovaní Hérodotem, byli vlastně předky současných Slovanů.
Ve svých pracích navazoval na Michaila Vasiljeviče Lomonosova (1711-1765), který dokazoval, že historie Slovanů sahá do hlubokého starověku, přičemž její letopisy byly téměř zapomenuty díky německým historikům, kteří napsali novou slovanskou historii s cílem „omladit“ dějiny Ruska. Na základě práce německých odborníků tak prý „vznikl dějepis slovanských národů, podle něhož žily v Rusku před příchodem Cyrila a Metoděje pouze divoké kmeny negramotných pohanů“.
Ruskolan v představách novopohanských umělců
I Lomonosov ostatně přiřazoval ke Slovanům také Varjagy, a jejich označování jako příchozí, cizince, považoval za manipulaci dějin německými historiky: „Ve všech dokumentech předkřesťanské doby patřili Varjagové (Vikingové) ke Slovanům. Rujánští Slované, kteří osídlovali ostrov od 6. století, se nazývali zkráceně Ranami, podle řeky Ra (Volga), nebo Rossjanami. Slovanské kmeny sem přišly z východu a toto osidlování Alanů z Povolží, to znamená Rossů k Baltickému moři, neprobíhalo jednorázově a v krátké době, což je zřejmé i podle názvů, které dali městům a řekám.[2]
Je známo, že ve městě Arkona na ostrově Rujana (původně Rána) býval poslední slovanský pohanský chrám(svatyně Svantovíta), který byl zničen během dánského vpádu v roce 1168.“
Alfonz Mucha: Slavnost Svatovítova na Rujáně (1912)
Pokud jde o samotný název Ruskolan, podle prof. Rybakova část „lan“ v názvu Ruskolan znamená – prostor, území, region, přičemž následně se tato slabika přetransformovala do evropského „land“. Sergej Lesnoj ve své knize říká: „V kontextu slova Ruskolan lze „lan“ překládat jako „pole“, tudíž slovo Ruskolan jako „Ruské pole“.“ Někteří historici a jazykovědci zase tvrdí, že název Ruskolan by se mohl skládat ze dvou slov: „Rus“ a „Alan“, tedy podle Rusů a Alanů, kteří žili v jednom státě.
Tolik k ruskolanským hypotézám.
Ať již je na nich něco pravdy či nikoliv, nepopiratelnou skutečností je, že celý region severozápadního Kavkazu a Předkavkazska je doslova poset starověkými památkami, jako jsou dolmeny a menhiry, a nacházejí se zde i četné jeskyně s nástěnnými malbami a hroby s ostatky příslušníků neznámé civilizace.
2c_resize
Kjafarský dolmen (Muzeum Stavropol)
Nekropole Eltjubju (Balkárie)
Dokladem někdejší zdejší existence tajemné civilizace je i nález abnormálních koster v areálu zdejšího Města mrtvých (Eltjubju), resp. i zvláštních lebek v Chasautu (viz níže).
Právě tato fakta stála v pozadí zájmu o tuto oblast ze strany obskurní nacistické výzkumné organizace Ahnernebe, která zde prováděla během německé okupace Kavkazu jakési utajované výzkumy.
Na základě dostupných informací – jakož i důkazů o organizování několika německých expedic, jež měly (z pověření H. Himmlera a vedení organizace Ahnernebe) mj. hledat v Tibetu vchod do bájné Šambhaly – dospěli ruští badatelé k závěru, že údajně zde tehdy měly být skupinou tibetských mnichů, kteří byli speciálně za tímto účelem letecky dopraveni na tajné letiště pod Elbrusem, prováděny okultní obřady, jež by zajistily Hitlerovi vládu nad světem.
Zdá se, že s touto hypotézou přímo souvisí i poněkud bizarnější verze o obsazení hory německým komandem v r. 1942 (u kterého se zastavím později). Podle ní prý mělo tehdejší obsazení vrcholu Elbrusu rovněž okultní pozadí. Hitler byl totiž údajně přesvědčen o pravdivosti legendy, že na vrcholu hory je ukryta mytická Pandořina skříňka, s jejíž pomocí ovládne svět. V čemž jej mohly utvrzovat i četné legendy kladoucí centrum zaniklé starověké árijsko-slovanské říše Ruskolan právě na úpatí Elbrusu.[3]
Operace Elbrus (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
S tím souvisí i legendy o tajemném „nacistickém aerodromu“, což je zhruba kilometr dlouhá téměř absolutně rovná plošina ležíci uprostřed rozeklaných skalních štítů, rozsedlin a propastí ve výšce 2850 m nad mořem, orientovaná na jih od Irachiksyrty.
Každopádně skutečnost o využívání této lokality jako tajného letiště nepřímo potvrzuje i zpráva № 041 rozvědky 2. střelecké divize z podzimu 1942, nedávno nalezená v archivu sovětského ministerstva obrany. A stejně tak podtrhuje reálnost informací o utajovaných aktivitách i skutečnost, že oblast severního Přielbrusí byla od konce války až do 60. let absolutně uzavřena pro návštěvníky – turisty, geology, archeology, a dokonce i pro pastevce!
Shodou okolností právě na severních svazích Elbrusu se nachází četné stopy dávného osídlení, o čemž svědčí řada starověkých menhirů, jakož i starodávné nápisy a petroglyfy pokrývající některé skalní stěny. Mnohé nálezy prehistorických božišť a kultovních míst svědčí o tom, že tato místa nebyla po dlouhá staletí považována jen za krásný přírodní útvar, nýbrž hlavně za místo s ohromným energetickým potenciálem. Dnes totiž zasvěcení badatelé již dobře ví, že duchovní centra starověkých civilizací vznikala právě na místech vyznačujících se pozitivní energií.
Analýza archeologických nálezů napovídá, že zdejší jeskynní příbytky byly obývány zhruba od 6. století př. n. l. a opuštěny kolem r. 450 n. l.
S každým dalším objevem se však vynořují i nové otazníky.
Některé z jeskyní např. obsahují množství lebek neobvyklé velikosti a tvaru, náležejících dle místních pověstí příslušníkům tajemné rasy „nadlidí“, nazývaných zdejšími lidmi „alvini“, resp. „alki“ (synové bohů, sestoupivší z hvězd). Tento zdejší nález je unikátní, jelikož se tak řadí mezi trojici podobných, ojedinělých objevů na třech kontinentech.
Podobné lebky byly totiž nalezeny třeba v prehistorické nekropoli paracaské kultury[4], resp. na pohřebišti kečujských žreců, vládců peruánské civilizace ze 6. století. Další byly nalezeny v hrobkách staroegyptského faraona Echnatona a jeho příbuzných ze 14. stol. př. n. l.
Naskýtá se tudíž otázka, jaké bylo pozadí zájmu o tuto oblast ze strany NKVD (a od r. 1954 i KGB). Proklamovaný ateismus a „vědecký materialismus“ komunistického režimu nijak nezpochybňuje možnost, že i ruská NKVD – stejně jako nacistická Ahnernebe[5] – se zde pídila po jakýchsi magických artefaktech.
Stejně jako SS-Reichsführer Heinrich Himmler, i řada jeho sovětských kolegů, významných funkcionářů OGPU / NKVD, se aktivně zabývala okultismem a v rámci sovětských bezpečnostních složek existovala tajná pracoviště, které se věnovala bádání na poli paranormálních fenoménů (PSI / psí) a okultních věd i terénnímu výzkumu oblastí vyznačujících se anomálními jevy.
Nejlepším příkladem nám asi může být proslulý čekista-okultista Gleb Ivanovič Bokij, blízký spolupracovník V. I. Lenina a držitel odznaku „Zasloužilý pracovník VČK-OGPU“ č. 007; v letech 1921-1936 člen Kolegia[6] OGPU a náčelník Zvláštního oddělení VČK/GPU/OGPU RSFSR (od r. 1934 – NKVD SSSR) a v období 1936-1937 náčelník Zvláštního oddělení IX. správy GUGB NKVD (a mj. i blízký přítel Maxima Gorkého).
Ten totiž v rámci svého Zvláštního útvar OGPU[7], jehož hlavním posláním bylo odhalování nepřátelských agentů, rádiová špionáž (včetně odposlechů telefonických hovorů a komunikačních zařízení zahraničních misí) a podobné činnosti, vytvořil jakousi vnitřní strukturu, obskurní skupinu, utajenou i před ostatními složkami OGPU / NKVD, jejímiž členy byla řada okultistů a mágů.
Především pak trojice BBB − Alexandr Barčenko, Vsevolod Běljustin a Jakov Bljumkin, která v suterénu budovy v Malé Lubjance č. 16 prováděla jejich parapsychologické experimenty a okultistické rituály, pokusy směřující k podřízení si tzv. „elementálů“ (magických entit či energetických bytostí, přírodních duchů[8]) a „ovládnutí astrálních struktur“ skrze magické evokace.[9]
Paradoxem je, že v téže době, kdy byla parapsychologie komunistickými ideology považována za jakéhosi „trojského koně idealismu“, věnovaly se sovětské vědecké týmy výzkumu témat, spadajících podle dialektického materialismu do sféry šarlatánství a pavěd a gruzínská léčitelka, jasnovidka a věštkyně Džuna (Jevgenija Juvaševna Davitašvili) léčila pomocí parapsychologických metod i samotného generálního tajemníka ÚV Komunistické strany SSSR Leonida Brežněva a další nomenklaturní kádry. Ostatně, jak je známo, i generalissimus Stalin měl svého osobního jasnovidce, židovského okultistu Wolfa Messinga[10].
Okultní Lubjanka
Více již v kapitole Hledání kavkazské Šambhaly a nacistický aerodrom pod Elbrusem (CNKS 3, str. 68-76) anebo v článku Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů.
------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Šlo o skupinu čs. horolezců, tehdejší reprezentace (Radan Kuchař, Olda Kopal, Ivan Kluvánek, Pavel Jaškovský, Zdeno Zibrin), pod vedení Františka Pašty, doplněnou o zmíněné dva mladé členy, kteří zde zahynuli. Zdeněk Studnička a Pavel Černík zahynuli 6. srpna 1962 v severní stěně Šchary, ze které byli s největší pravděpodobností strženi lavinou.
[2] V 8.-11. století tu bylo jedno z nejvýznamnějších středisek moci Pobaltských Slovanů, srdnatě čelící nájezdům Vikingů. V průběhu třicetileté války byl ostrov několikrát v moci Albrechta z Valdštejna.
[3] V polovině srpna 1942 překročili němečtí horští lovci průsmyk Chotju-Tau a bez boje obsadili „Elbruský dům“, horskou chatu a s ní spojenou meteorologickou stanici. Následně, 21. 8. 1942, pak 8 mužů z 1. a 4. horské divize vztyčilo na vrcholu Elbrusu říšskou válečnou vlajku a zástavy obou divizí. Tento cenný opěrný bod zůstal v německých rukou až do začátku ledna 1943 a nacistickou vlajku se Sovětům podařilo z vrcholu Elbrusu strhnout až v únoru. Kromě propagandistického účelu měla tato operace i nepochybný strategický význam. Horská chata ve výšce 4200 metrů totiž sloužila jako opěrný bod sovětské vysokohorské jednotky, z něhož bylo možno ovládat přístupy od Elbruského ledovce přes průsmyky Dongus-Orun, Assau a Nachar.
[4] Legendární lebky z peruánské Icy, známé jako „Lebky z Paracasu“.
[5] Plným názvem Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnernebe (Výzkumná společnost německého dědictví předků), výzkumný ústav Himmlerova SS-Reichsführerhauptamtu, jehož hlavní úlohou bylo doložit nacistické rasistické teorie o původu a nadřazenosti árijské rasy.
[6] Nejužší vedení Čeky / NKVD.
[7] Od r. 1934 transformován v IX. správu NKVD.
[8] Personifikací pěti živlů – země, vzduchu, vody, ohně a nebeského živlu éteru, jako jsou elfové, gnómové, sylfové atd.
[9] Od r. 1922 byl Barčenko zároveň šéfem tajné „neuro-energetické laboratoře“, financované z fondů OGPU/NKVD, fungující nejprve pod hlavičkou Polytechnického muzea, pak Moskevského energetického ústavu, a nakonec pod Všesvazovým ústavem experimentální medicíny.
[10] Který si ovšem vysloužil respekt i u osvícených osobností jako byl Einstein, Freud či Gándhí.
=====================================================
ZDROJ:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl.
(ISBN 9788082360038; str. 332-334)
Obalka_CNKS3mini
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
Autor během návštěvy Horní Balkárie
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
================================================================
