Článek
spojenci
Motivací ke vzniku tohoto blogu je fakt, že některé komentáře zlomyslných rudých švábů a nevzdělaných jedinců k tématu II. světové války jsou dnes ve stylu protektorátních novin nebo Rudého práva!
Je trapné, jestliže se někdejší kolaboranti s bývalou okupační mocí, potažmo jejich potomci, pokoušejí zlehčovat, bagatelizovat lví podíl USA (a západních Spojenců obecně) na porážce nacismu / fašismu!
Dezoláti a rusofilní „slavjanofilové“ přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války proti OSE již v její počáteční fázi . Když kremloboti, pseudohistorici a antiamerikanističtí trollové stále dokola repetírují svou písničku o tom, jak se Američané zapojili do II. světové války, „až když bylo skoro dobojováno“, resp. „jak téměř celé břemeno války na fašismem spočívalo na bedrech Rudé armády“, rádi přehlíží nepříjemná fakta, která se jim nehodí do krámu:
1) Že západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši, potažmo Ose, již v letech 1939-1940 (během bojů v Belgii, Francii, Norsku[1] a severní Africe[2]), resp. na jaře 1941 (v Řecku[3] a v Levantě[4]), kdy Sověti ještě fedrovali do Třetí říše miliony tun strategických surovin pro válečný průmysl. Všude jednotky V. Británie a Commonwealthu navíc narazily na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské oceli poháněné sovětskou naftou.
Spojenecké operace na Balkáně
2) Že už v r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj, kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i ruský Dálný východ, Indii a Austrálii.
3) Že prologem otevření Západní fronty ("Operace Overlord"), potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky již „Operace Torch“ (zahájená v sev. Africe v listopadu 1942) na kterou navázala „Operace Husky“ (invaze na Sicílii v r. 1943). Ovšem již v lednu 1942 vyslalo americké velení též první jednotky do Evropy[5] a do bojů v Africe se Američané zapojili v květnu 1942. Již v červnu 1942 pak zahájilo americké letectvo nálety na Balkán bombardováním rumunské naftové rafinerie v Ploješti.[6] Vzdušná podpora amerického letectva, dislokovaného v Palestině a Egyptě, sehrála pak důležitou roli i v klíčové bitvě u egyptského El Alameinu v říjnu 1942.
Spojenecké operace v severní Africe
Tak kdepak potom vidí soudruzi nějaké otálení či vyčkávání?
4) Kdyby bombardéry USAF a RAF nečistily „vítězné“ Rudé armádě cestu (masivními nálety od Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko, Bulharsko a Řecko), nedorazila by do Prahy ani do Vánoc 1945
a
5) a především, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy, Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski, Boris III. a Tiso si v r. 1939 mohli klidně podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.
Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny.
Sovětské shermany na Křenové ulici, Brno, 1945
Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Podrobnosti viz např. : https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/americka-valecna-pomoc-sovetskemu-svazu.html
Osvobození
Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7% z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8%) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5%).
Americká pomoc Rusku
Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:
→ Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.
→ Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.
→ Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.
→ Černomořská cesta. Přes Irák a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.
→ Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.
Zyrjanka, Jakutsko
Pomník letcům, kteří havarovali s nákladem americké vojenské pomoci na trase Aljaška-Jakutsko-Krasnojarsk. Kadykčan, Kolyma
Bitva o Atlantik_1941_map
Konvoj PQ17
Konvoje s americkou pomocí (jen evropská část)
... a odpočítáme-li znovudobytá (či nově nabytá) teritoria SSSR, je jasné i z letmého pohledu na mapu http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg
mapa_osvobozeni_evropy_def1
operacni_prostor_spojencu_wwii
že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!, přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska, Jugoslávie i Řecka.
Mozaika - Válečný hřbitov, Manila
letecke_operace_ww2 europe
Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní „kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy“, s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů. Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 prominuly Spojené státy Rusům celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!
Americké konvoje a boje v Atlantiku
Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90% válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).Ovšem je třeba zdůraznit, že Američané neměli žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý společník Osy.
V neposlední řadě pak kremlobotům a antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše „osvobození“ Rudou armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto „osvobození“ dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali „osvobozená“ území, ale navíc konkrétně v Československu se zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států. které před nástupem socialismu byly daleko za námi.
--------------------------------------------------
[1] Bojů v Norsku v květnu až červnu 1940 se zúčastnil britský, francouzský a polský expediční sbor, britské válečné loďstvo a letectvo.
[2] Severoafrická kampaň (pouštní válka) probíhala v severní a východní Africe od 10. června 1940 do 16. května 1943, kdy po spojeneckém útoku na Tunisko kapitulovaly poslední německo-italské jednotky.
[3] V dubnu 1941 bojoval Britský expediční sbor generála Wilsona (složený z britských, australských, novozélandských a polských jednotek) v Řecku po boku řecké armády, ze 62 000 mužů jich sbor ztratil téměř 12 000.
[4] Syrsko-libanonské tažení Spojenců pod kódovým označením „Operace Exporter“ proti jednotkám vichistické Francie v Sýrii a Libanonu. Operace se zúčastnily i 11. československý pěší prapor.
[5] Šlo o útvary 34. pěší divize „Red Bull“ přepravené na dvou dopravních lodích (Chateau Thierry a Stratford) do Severního Irska.
[6] Letky 8. a 9. letecké armády USA operující z Egypta v rámci „Operace HALPRO“.
-------------------------------------------------
Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLEVA: „Důležitost americké role v 2. světové válce“ (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html ) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný jazyk).
Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih “ Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?" (rusky Ледокол), „Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku“ (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), „Stín vítězství“ atd…, zároveň vřele doporučuje knihy „Zfalšovaná historie Druhé světové války“ a „Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války“ (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je „23. červen aneb Opravdový den „M“.“ (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)
Jakož i „Dějiny Ruska“ prof. ZUBOVA nebo knihu prof. MANNANOVA „Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?“ (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).
Americké válečné operace a pomoc Rusku
Spojenecké operace v Africe, na Balkáně, Středním východě a v Pacifiku - mapy
Japanese_expansion_april_1942
2. světová válka v Asii, 1937-1942_map_de
Americké operace v Tichomoří
2. světová válka v Asii
2. světová válka v Asii a Pacifiku
Osvobození východní Afriky
Osvobození Eritreje
Osvobození Jugoslávie
----------------------------------------
Doplněk k článku Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta
... aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Ačkoliv Operace „OVERLORD“ byla největší vyloďovací operací v historii vojenství (5000 lodí spolu s tisíci menších plavidel, podporovaných 11 000 letadly, mělo během 48 hodin vrhnout téměř 200 000 mužů proti Hitlerovu vychvalovanému Atlantickému valu), účast Američanů totiž zdaleka nezačala Operací „OVERLORD“, 6. června 1944, kdy započala bitva o Normandii, a zdaleka se neomezovala jen na západní Evropu.
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu po severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Novou Guineu, Barmu, Indii a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny.
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SOE a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP), a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, chemičkám, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska i Jugoslávie − jež následně obsadila Rudá armáda[1], které spojenecké letecké svazy de facto „čistily cestu“ v prostoru od Baltického po Černé moře! A to včetně leteckých úderů americké 15. letecké armády vedených proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku ze sovětských základen na východní Ukrajině v rámci operace "Frantic"[2].
Jedna z utajovaných kapitol 2. světové války:
Stalin souhlasil s americkou základnou na půdě SSSR.
Z depeše, která přišla do Berlína 2. června 1944 ve 4:05 hodin, byl Hitlerův štáb v šoku. Pokud zpráva nelže, znamenalo by to, že se Američanům povedlo přimět Stalina k něčemu neuvěřitelnému. „Maďarský Debrecín zničil americký bombový útok!“ hlásala depeše…
Situace na evropských bojištích v květnu 1944 nevypadala pro Spojence vůbec zle. Z východu se jako jeden velký tank valila Rudá armáda. Itálii od jihu osvobozovaly americké, britské, kanadské, polské, indické, i francouzské jednotky a nad kanálem La Manche bylo ve vzduchu cítit napětí. Otevření západní fronty bylo na spadnutí. Ani náramně příznivá situace však Spojencům nedovolovala, aby usínali na vavřínech. Z toho důvodu se zrodila jedna z nejúžasnějších akcí 2. světové války. V íránském Teheránu ji nevyzpytatelnému Stalinovi již na konci roku 1943 předložil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Můj následující návrh přinese zisk oběma stranám,“ začal zeširoka Roosevelt. Dobře věděl, že cestou ke svému sovětskému protějšku musí našlapovat jako lehkonohá baletka. Již za pět minut bylo Stalinovi jasné, proč všechny ty tanečky. Američané totiž navrhovali, aby jim Rudá armáda na svém vlastním území poskytla šest vojenských letišť. Důvod? K tomu se Stalin dovedl propracovat sám. Myšlenka se mu však upřímně líbila. Znamená to přece, že za drobnou cenu, vpuštění pár stovek Američanů na své území, mu americké bombardéry pročistí pozice pro budoucí vpád na Balkán a do střední Evropy.
Operace Frantic
Původně chtěl ovšem generálporučík Eaker provádět z ukrajinských letišť i nálety na cíle v Bělorusku a Lotyšsku, které byly jinak mimo dosah amerických a britských bombardérů, ale Rusové tyto operace neschválili; samozřejmě z obavy, aby Američané svými úspěchy nezastínili vítěznou aureolu Rudé armády, nenarušili propagandistické klišé. Stejně jako sabotovali, resp. takřka úplně zmařili zapojení amerického letectva do podpory SNP anebo Varšavského povstání, které nechali cíleně utopit v krvi.
Stejně jako v případě Slovenského povstání, i během Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. Během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[1] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci.[2] Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
-----------------------------------------------
[1] Ale i Albánie a Jugoslávie, osvobozené následně „svépomocí“, tj. komunistickou partyzánskou armádou, mj. též vyzbrojenou anglo-americkou koalicí (vedle bombardovacích operací dodalo americké a britské letectvo v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu).
[2] Sovětská armáda poskytla v r. 1944 americkému letectvu k operacím proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku 3 polní letiště: Poltava, Mirgorod a Pirjatin (fungující pod označením 169. letecká základna zvláštního určení). Jen z letiště Poltava uskutečnilo od června do října 1944 sedm leteckých skupin 18 vzdušných operací, kterých se zúčastnilo 1 030 letadel, včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané ztratili pouhých 68 letadel (z toho 58 díky neschopnosti sovětské protiletadlové obrany při náletu Luftwafe na letiště v Poltavě 22. června 1944). Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
-----------------------------------------
Zdroj:
-------------------------------------------
V souladu se svými záměry ohledně „osvobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[3], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda zastavila svůj postup a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím bojovali proti nacistům po boku Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[1] Fakticky hlavně v zájmu oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[2]
Následně bylo povstání utopeno v krvi nejen díky jeho improvizačnímu charakteru, ale i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů, schopných nepochybně zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie[3],[4]. Sovětská strana totiž jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
O schopnosti anglo-amerického letectva poskytnout relevantní podporu slovenským povstalcům svědčí samotná skutečnost, že vedle balkánských bombardovacích operací dodaly britské a americké perutě v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou třeba jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu a 5 796 tun řeckému odboji. A dokonce i do Polska, představujícího nejvzdálenější oblast operačního nasazení, dokázalo 858 spojeneckých letounů od února 1941 do prosince 1944 dopravit 670 tun vojenského materiálu a provést výsadek 350 parašutistů. (Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.)
Stejně jako v případě Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. I během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[5] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci. Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
V souladu se svými záměry ohledně „osbobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[6], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda (jejíž rozhlas a propagační létaky shazované z letadel předstím vyzývaly Poláky, aby povstali) zastavila svůj postup[7] a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím podporovali ofenzívu Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
Na tomto místě si neodpustím poznámku, že v žádném případě neobstojí alibistické tvrzení ruských historiků, že Rudá armáda tehdy nebyla schopna včas provést přeskupení svých útvarů a zapojit se do bojů.
Naskýtá se nám totiž analogie Varšavského povstání a povstání v Paříži, které vypuklo rovněž v srpnu 1944. Přestože podle původních operačních plánů měly spojenecké jednotky francouzskou metropol obejít ze severu a jihu a nebyly vypracovány konkrétní plány osvobození Paříže, vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower promptně reagoval na zprávy o bojích v pařížských ulicích a během jediného dne dokázal operační plán změnit. Bez váhání vyslal na pomoc bojující metropoli 2. obrněnou divizi generála Leclerca a americkou 4. pěší divize. Díky tomu se Paříž vyhnula osudu Varšavy.
O Varšavském povstání se zde ovšem zmiňuji hlavně proto, že mnohé okolnosti vzniku a průběhu Pražského povstání v květnu 1945 až příliš připomínají okolnosti povstání Varšavského a nechybělo mnoho, aby se i v Praze naplnil osud Varšavy.
Však hlavně díky sovětskému nátlaku na Spojence, zmaření postupu US Army na Prahu[8] a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území (stejně jako v Polsku) vyprovokovali Rusové jednak květnové povstání v Čechách[9] (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané. Ti však ⎼ na rozdíl od Sovětů ⎼ jednak brali ohled na oběti (ztráty vojenské i civilní), jednak na prvním místě vždy zohledňovali faktor vojensko-strategický, kdežto Rusové, bez ohledu na ztráty, podřizovali všechny kroky výlučně svým politicko-mocenským plánům. Následně politicky zúročené prestiži, spojené s osvobozením střední Evropy a dobytím Berlína, obětovali Sověti statisíce svých vojáků i civilistů. Před důsledky gentlemanského přístupu k Rusům marně varoval nejen generál Patton, ale opakovaně i vizionář Winston Churchill, který byl jednoznačným zastáncem osvobození Prahy západními spojenci, kvůli čemuž na amerického prezidenta Trumana apeloval naposledy ještě 30. dubna 1945, kdy americké jednotky stály 150 km od Prahy[10], vyčkávaje na svolení k dalšímu postupu od sovětské strany. (Ještě 4. května 1945 se vrchní velitel spojeneckých vojsk obrátil na sovětské velení další depeší, v níž navrhl postup amerických vojsk až po západní břeh Vltavy. Sověti se však proti tomuto záměru důrazně postavili.)
Stejně tak již tři roky předtím Churchill marně prosazoval vizionářský plán[11], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do východního Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí (která od r. 1941 pokrývala až 60% německé spotřeby pohonných hmot)[12], ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením loutkových prosovětských režimů. [13]
Bohužel, ani během anglo-americká konference „Trident“, konané v květnu 1943 ve Washingtonu, se Churchillovi nepodařilo přesvědčit jeho partnery o mimořádném vojensko-politickém významu Itálie, která se podle něj po porážce Osy v Alžírsku, Maroku[14] a Tunisku[15] měla stát těžištěm další strategie Spojenců. Pokud by se totiž podařilo rychle ovládnout Apeninský poloostrov, otevřela by se schůdná cesta k realizaci Churchillem prosazovaného úderu na „měkký podbřišek“ Evropy − průnik na Balkán, a odtud do Maďarska, Rakouska a Československa (z Pádské nížiny rovinatým severovýchodním Slovinskem a Chorvatskem přímo na Vídeň[16]).
Pokud by Sověti namísto bezohledné štvanice za trofejemi akceptovali (anebo byli Spojenci přinuceni akceptovat) optimální strategickou koordinaci, a namísto krvavých bojů v horách, zoufalých stečí karpatských opevnění či slezské Maginotovy linie, které si vyžádaly hekatomby obětí (jako během Karpatsko-dukelské a Ostravské operace), postupovali dál na západ Polskem, resp. podél Karpat, a umožnili spojeneckým armádám operovat, mohly se i poválečné poměry v Evropě vyvinout zcela odlišně.
O vojevůdcovské genialitě (resp. úmyslech) sovětských maršálů lze oprávněně pochybovat, stačí pohled na operační mapu Rudé armády z r. 1944.
Mám na mysli třeba skutečnost, že v létě 1944 Rudá armáda namísto pomoci polským a slovenským vlastencům v boji proti německým okupantům nechala utopit Varšavské povstání i SNP v krvi a namísto osvobození Varšavy, vstupu na slovenské území ze Zakarpatí (v závěru Jasko-kišiněvské operace[17]) a následného postupu na západ rovinatým terénem Transylvánie a dunajskou nížinou, na Jasko-kišiněvskou operaci navázala 29. srpna 1944 operací Bělehradskou, ve snaze obsadit co největší část Balkánu[18] a zmařit tak případný postup západních Spojenců z Pádské nížiny na sever (na Budapešť, Vídeň a Bratislavu) a následně se zapojila do nesmyslné sebevražedné Karpatsko-dukelská operace (8. září - 28. říjen 1944), na kterou pak v březnu 1945 navázala stejně problematická Ostravsko-opavská operace (10. března - 30. dubna 1945).
Na poslední dvě uvedené operace připadá značná část ztrát Rudé armády i Čs. armádního sboru (c. 35%)[19], jelikož byl útok veden proti dokonale vybudovaným obranným liniím, využívajícím těžko prostupné terénní překážky (a v případě Ostravské operace i mohutné původní čs. hraniční opevnění[20])[21], ačkoliv bylo možné vyhnout se obrovským ztrátám taktickým obchvatem, nasměrováním hlavního postupu přes maďarské stepi, jižní Slovensko a Moravu. V případě takového postupu ovšem hrozilo, že se Sovětům nepodaří včas „osvobodit“ České země, takže raději obětovali desetitisíce vojáků, kteří byli hnáni proti německým bunkrům a kulometným hnízdům jako dobytek na jatkách.
Klíčem k pochopení výše a smysluplnosti ztrát Rudé armády ve II. světové válce může být níže uvedená tabulka zobrazující bilanci Zimní války, kdy se navíc Sověti neutkali s rovnocenným či silnějším protivníkem (jako byl následně Wehrmacht), nýbrž s mnohonásobně slabší a technicky zaostalou finskou armádou!
Zimní válka_bilance
Z uvedeného skóre jasně vyplývá jednak neschopnost sovětského velení, jednak jeho a bezohledné používání živé síly jakožto příslovečného kanonenfutru, jenž při opakovaných stečích proti nacistickým pozicím jednoduše velitelé tak dlouho hnali proti kulometům, až mrtvoly rudoarmějců zaplnily nepřátelské okopy a přeživší po nich mohli přeběhnout.
Na pozadí dnešních obrovských ztrát ruských invazních sil díky jejich nesmyslné „banzaj-taktice“ (lidských vln) na Ukrajině, které sledujeme již 3 roky, je mimochodem každému inteligentnímu člověku už asi zřejmý důvod obrovských ztrát Rudé armády během II. světové války!
Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (např. Kyjevské či Leningradské[22]), a třeba v případě operace Karpatsko-dukelské a Ostravské motivovaných víceméně jen horečnou snahou urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili racionálně výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo „osvobozená“ území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu pod různými záminkami rozšiřovat.
(Existuje záznam komunikace mezi náčelníkem amerického generálního štábu generálem Marshallem a generálem Eisenhowerem (vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě), ve které George Marshall říká: „Osobně bych – bez přihlédnutí k strategickým záležitostem – byl proti tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely.“, reagujíc tak na naléhání Britů, aby americká armáda osvobodila Prahu. I z této sentence jasně vyznívá chápání americké generality lišící se zcela diametrálně od přístupu sovětských maršálů k jejich „živé síle“.)
Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě sovětských machinací k zabránění vstupu americké armády na území Čech komplikovaly obstrukce sovětského velení a komunistických představitelů odboje i spojenecké dodávky vojenského materiálu pro odboj v českých zemích a na Slovensku. Aktivity 301. perutě zvláštního určení RAF, americké 2641st Special Bombardment Group a dalších útvarů, které zajišťovaly tyto shozy a diverzní výsadky, výrazně sabotovalo sovětské velení, které např. zakázalo americkým letcům přelet maďarského území; v některých případech byly americké letouny dokonce Sověty ostřelovány. Na protektorátní území musely tudíž americké letouny létat přes Alpy, kde počátkem r. 1945 panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let zhatilo.[23]
Dá se říci, že jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)[24], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského nebo varšavského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9. 5. 1945 dosáhly hlavní síly Rudé armády linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že tam padlo 30 rudoarmějců.
Poválečné "Osvobození “
Otazný je ostatně i samotný pojem „osvobození“, vezmeme-li do úvahy, že si zde rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).
Zločiny Rudé armády_v_ČSR
Především ovšem „osvobození“ podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o „svobodě“ nemůže být řeči.
---------------------------------
[1] Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[2] Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.
[3] Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS - Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun speciálních spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé však v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly neprezentuje oficiální pomoc západních spojenců SNP, protože k tomu by byl nutný předchozí souhlas SSSR.
Americká vojska v Čechách
Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit.
Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit.
Zdroj: http://www.aic.cz/osvobozeni/americka-vojska-v-cechach/
http://www.militarycarclub.cz/z-historie/2nd-infantry-division https://cs.wikipedia.org/wiki/16._obrn%C4%9Bn%C3%A1_divize_arm%C3%A1dy_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch
...
----------------------------------------
[1] Spojenecké B-17 totiž nemohly podniknout let z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[2] Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.
[3] Armija Krajowa
[4] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např. německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[5] Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[6] Armija Krajowa
[7] Vojska 1. běloruského frontu maršála Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.
[8] Obdobně jako v případě Varšavského povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva, využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.
[9] Však i nad Varšavou shazovala sovětská letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na holičkách.
[10] Američané vstoupili na naše území 18. dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš, 25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.
[11] Churchill byl nejen iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.
[12] V říjnu 1943 zahájila 15. letecká armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu. Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20 tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%. Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwafe, jelikož např. výroba pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba leteckého benzínu.
[13] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.
[14] Maroko a Alžírsko byly dobyty anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do 16. listopadu 1942.
[15] Poslední německé a italské jednotky v Tunisku kapitulovaly 13. května 1943.
[16] Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1. května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.
[17] Ofenzíva RA proti rumunským vojskům 20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.
[18] K tomu nutno poznamenat, že Titovi partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávii a kromě účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou armádu.
[19] Celkem padlo při obsazování Československa 120-140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle činily min. 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000 mrtvých a 89 000 raněných.)
[20] Linie těžkých obranných objektů se táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jedna z nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých pohraničních opevnění, vzpomíná, že „vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala … opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu“ (železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového dělostřelectva 205 mm).
[21] Dukelský průsmyk nejen, že představoval nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné vzdálenosti.
[22] Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk bylo Stalinem ignorováno. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.
[23] I tak např. jen během tří únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16 letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro 1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641st Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.
[24] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
Osvobození
Doporučuji článka a weby:
Americký válečný hřbitov - Štědrý den, Manila 2016
Válečný hřbitov vojáků Commonwealthu poblíž Port Moresby na Nové Guinei, leden 2017
https://cs.wikipedia.org/wiki/Commonwealth
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
EPILOG: STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM
Mnozí politici (i publicisté) rádi namlouvají sobě i nám, resp. snad žijí v iluzi, že ona „nová“ studená válka začala teprve anexí Krymu. Neuvědomují si (anebo odmítají uvěřit), že momentální situace je spíše jen znakem toho, že si kremelští vládci přestali brát servítky a těm našim spadly - víceméně - klapky z očí. Myšlení ani ideologie nynějších ruských představitelů se nikdy nezměnily. Mráz přichází z Kremlu od r. 1917 a občasná období „oteplení“ byla obvykle jen iluzorní.
Mnozí politici (i publicisté) rádi zapomínají, resp. si v blažené nevědomosti neuvědomují, že ona „nová“ studená válka není ve skutečnosti žádným novým fenoménem. Pomineme-li ideový konflikt mezi bolševickým Ruskem a Západem před 100 lety, pak k prvnímu otevřenému konfliktu mezi Ruskem (SSSR) a Západem došlo již v závěru 2. světové války, kdy se Rusko v letech pokusilo připojit ke komunistickému bloku Řecko [kde podporovalo komunistické povstání 1944-45] a Irán [jenž Sověti v letech 1945-47 částečně okupovali], a usilovali o rozšíření své sféry vlivu na Turecko] jehož východní provincie hodlali přímo začlenit do SSSR] a tak získat přístup k Perskému zálivu a fakticky i Střednímu východu a Indickému oceánu.
Plány sovětské expanze
(Ostatně již v závěru WWII se Sověti pokusili využít obsazená území jako nástupiště k ovládnutí celé Evropy. Ve skryté podobě pak vojenská konfrontace Ruska a Západu pokračovala v Koreji, Vietnamu, na Středním východě a dalších oblastech světa, kde se dokonce i přímo v leteckých soubojích opakovaně utkali letci USA a V. Británie se sovětskými piloty - o desetitisících sovětských „poradců“ působících v ozbrojených silách všech asijských, afrických latinskoamerických marxistických režimů a protizápadních diktátorů. To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje „chyťte zloděje“. Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let. Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh - zhruba 70 % irácké výzbroje. V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.)
Územní nároky SSSR vůči Turecku a Íránu po 2. světové válce:
Territorial_claims_of_the_Georgian_SSR_against_Turkey,_1946
Ruská okupace Iránu
=============================================================
Všechny impertinentní otázky neználků k výše uvedenému tématu jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu
„AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR“ –
případně také: „TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU“:
a 2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ?
… aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války, atd ........................,
URČITĚ JE SMYSLUPLNĚJŠÍ VKLÁDAT DOKOLA TYTÉŽ KOMENTÁŘE A ODKAZY NA STEJNÉ ČLÁNKY A ZDROJE INFORMACÍ (jež představují studijní materiály min. na několik týdnů), než dokola vyvracet dávno vyvrácené lži a mystifikace, a polemizovat s bláboly a posměšky kremlobotů, frustrátů a zlomyslných trollů, kteří na „diskuzní fóra“ i tak chodí jen provokovat a anebo ukájet svou touhu po zviditelnění. Polemika s nimi je zbytečnou ztrátou energie, času i sebeúcty .
------------------------------------
Doporučuji i mé další články
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Komentář ke lživé pohádce o „amerických základnách obkličujících Rusko“
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru
DÍKY BOHU, ŽE SI „AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA“ -
Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“
nebo Moje ALBUM „Historie komunismu a fasismu v obrazech“ na FB:
+
Viz též blog „Vánoční rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile“
& FB-alba „Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“
& „Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“
=========================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
