Článek
Během června 1941 vrcholí přípravy na ofenzívu DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) do Generálního gouvernementu, Německé říše a Rumunského království („Operace GROZA“). Současně ovšem také vrcholí ze všech stran lavina varování proti brzkému útoku Wehrmachtu a Luftwaffe na území SSSR. Generální tajemník ÚV VKS(b) a předseda RLK (Rady lidových komisařů) Stalin však je přesvědčen, že nejprve musí Wehrmacht a další vojenské složky Německé říše dobýt Velkou Británii a teprve potom přijde řada na SSSR. A to již bude pozdě, mezitím Stalin nařídí zahájení Operace GROZA!
Dne 21. června ve 20.50 hod. začalo rozšířené jednání VR HVDRRA (Vojenské rady Hlavního velení DRRA). Návrh lidového komisaře obrany maršála Timošenka na uvedení DRRA do bojové pohotovosti Stalin opět odmítl: „Zbytečně vyvoláváme paniku! Dávat takový příkaz je dosud předčasné, problém bude třeba vyřešit jednáním. Mužstvo nesmí podlehnout provokacím!“
Ještě během porady přišla další sprška varování a tu se objevila zpráva, jejíž autenticitu nebylo možné ignorovat. Náčelník Hlavní rozvědné správy GŠRA (Generálního štábu Rudé armády), generálporučík F. I. Golikov, odevzdal vedoucímu Zvláštního sektoru ÚV VKS(b) A. N. Poskrjobyševovi pro Stalina, předsedu VR HVDRRA maršála Timošenka a lidového komisaře zahraničí V. M. Molotova zapečetěnou stručnou zprávu dvojitého výzvědného agenta G. Kegela z velvyslanectví Německé říše. Obsahovala jen jednu větu: „V noci začne válka!“ Stalin schválil alespoň vyhlášení pohotovosti a generál Žukov napsal „Direktivu lidového komisaře obrany“ „Vojenským radám západních pohraničních okruhů o možném napadení Němci 22-23.6.41 a opatřeních k přípravě uvedení vojsk do omezené bojové pohotovosti, maskování vojsk, protiletecké obrany.“ Ve 23.30 hod ji maršál Timošenko nařídil odeslat.
Říšský kancléř Hitler se však Stalinovým přesvědčením neřídil, na nic již nečekal a vydal příslušný rozkaz. Dne 22. června 1941 ve 3.15 hod začala dělostřelecká příprava jednotek Wehrmachtu, ve 3.40 hod. přeletěly státní hranici SSSR bombardéry Luftwaffe a zahájily nálety na letiště v celé délce západního pohraničí SSSR. V Berlíně ve 4.00 hod ministr zahraničí von Ribbentrop povolal sovětského velvyslance V. G. Děkanozova a předal mu „Memorandum Ministerstva zahraničních věcí Německé říše sovětské vládě“ s přílohami o špionážních aktivitách Kominterny a sovětských zvláštních služeb na území Německé říše a dalších evropských států, včetně schémat dislokace součástí DRRA u západní hranice SSSR, téměř seskupených k ofenzivě na západ. Přiložil rovněž sdělení o přerušení diplomatických styků.
Z velvyslanectví v Moskvě W. von der Schulenburg připojil identické oznámení, takže v 6 hodin ráno má Stalin na stole dvojí vyhlášení války, přesto útoky Luftwaffe a Wehrmachtu stále považuje jen za příhraniční provokace. Proto odmítl jakékoli své veřejné vyhlášení. Dne 22. května ráno v 7.15 hod VR HVDRRA vydala „Direktivu č. 2“ s podpisy maršála Timošenka, představitele ÚV VKS(b) v DRRA Malenkova a náčelníka GŠRA, armádního generála Žukova:
Napadnout a zničit nepřátelská vojska tam, kde narušila státní hranice SSSR. Do zvláštního rozkazu nepřekračovat státní hranici pozemními vojsky … Mohutnými útoky bombardovacího a stíhacího letectva zničit letadla na letištích nepřítele a bombardováním zničit velká soustředění skupin jeho pozemních vojsk. Útoky letectva přenést do hloubky 100-150 km německého území. Bombardovat přístavy v Kőnigsbergu a Memelu. Do vydání zvláštního rozkazu nekonat letecké útoky na území Finska a Rumunska!
Aby nedošlo k degradaci vnitrosvazové prestiže „strany a vlády“, nelze obyvatelstvo sovětských republik otevřeně informovat o situaci na bojištích, a proto bude veřejné šíření zpráv o aktuální situaci podrobeno „třídní korekci“. Zprávy z neschválených zdrojů budou vyloučeny z oběhu, soukromé radiové přijímače povinně konfiskovány, předkládané písemné zdroje podrobeny přísné restrikci a šíření poplašných zpráv trestní odpovědnosti.
Podle usnesení ÚV VKS(b) a RLK „O ustavení a úkolech Sovětského informačního byra“ bude od 24. června Byro agentury TASS – „Sovinformbyro“ podřízeno RLK. V jeho redakční radě zasedají pod vedením kandidáta politbyra A. S. Ščerbakova agent kominterny M. M. Borodin, náměstek lidového komisaře zahraničí S. A. Lozovskij, náčelník Agentury TASS J. S. Chavinson, vedoucí lektorské skupiny Správy propagandy a agitace ÚV VKS(b) J. M. Jaroslavskij a další. Právě Jaroslavskij doporučil nazývat tuto válku variantou jedné floskule Molotovova projevu z 22. června 1941 v úpravě „velká vlastenecká válka“. Stalin však tento nápad poprvé použil až 1. května 1945.
Termíny a závazný obsah zpráv Ščerbakov předepsal takto: „Vydávat je dvakrát denně, zdůrazňovat v nich vlastenectví, bojové hrdinství jednotlivců i jednotek, zamlčovat zbabělost, dezerce a sebezraňování, tajit nebo snižovat vlastní ztráty, zvyšovat ztráty protivníka a vyzývat jeho vojáky k dezercím…“ Veřejnosti budou dostupné jen tyto „Svodky Sovinformbyra“ šířené pouličními tlampači rozhlasu po drátě a denní tisk.
Náčelník HSPP (Hlavní správy politické propagandy), armádní komisař Mechlis, nařídil jejich povinnou distribuci v součástech DRRA a dále uložil: „…systematicky fotografovat zajatce, zvláště výsadkáře v jejich uniformách, německé tanky, letadla a další bojové trofeje zničené a ukořistěné našimi jednotkami. Fotografie, nejzajímavější obsahy výslechů a ukořistěné dokumenty ihned posílat do HSPP…“
V Litevské a v Ukrajinské SSR již došlo k tankovým střetům, jejichž průběh a výsledek negoval fráze Mechlise a armádních propagandistů o neporazitelnosti nejlepšího světového vojska, Rudé armády.
Na počátku „Pobaltské strategické obranné operace“ se 22. června 1941 uskutečnila dvoudenní tanková bitva u města Alitus na řece Němen západně od Kaunasu v Litevské SSR. Na straně útočníka se jí účastnily 7. a 20. divize XXXIV. motorizovaného sboru III. tankové skupiny Skupiny armád „Mitte“ (generál polní maršál F. von Bock) vyzbrojené jen 480 kusy lehkých tanků Pz-II a zabraných lehkých českých tanků německého přeznačení Pz-38 (t) (rok vzniku 1938, t jako tschechisch) osazených děly ráže 37 mm. Na straně obránce bojovala 128. střelecká divize 16. střeleckého sboru a 5. tanková divize 3. mechanizovaného sboru 11. armády Severozápadního frontu (generálplukovník F. I. Kuzněcov) vyzbrojena 311 lehkými tanky a 50 středními tanky T-34 opatřenými dělem ráže 76,2 mm.
Čelo III. tankové skupiny Wehrmachtu, červen 1941 v osadě Pružany
V červnu 1941 byly obě divize obránců dislokovány ve vojenské osadě na západním břehu Němenu jižně od Alitusu. Po vyhlášení pohotovosti je 19. června rozkaz zahrnul do 3. mechanizovaného sboru 11. armády do lesů na zvýšený východní břeh Němenu. Kupodivu, západní přístupy k Alitusu nebyly vůbec bráněny!
Krátce po ukončení počátečních náletů eskader německého bombardovacího letectva na Alitus jednotky 7. a 20. divize XXXIV. motorizovaného sboru vyzbrojené jen lehkými tanky Pz-II a tanky Pz-38 (t) překonaly za podpory stíhačů 8. leteckého sboru generála letectva W. von Richthofena po třech nezničených mostech řeku Němen. Sovětské střední tanky typu T-34 zřejmě do boje nezasáhly! Na východním břehu Němenu byla hlavní část 5. tankové divize obklíčena. Po vyčerpání zásob munice a paliva zahájila neuspořádaný ústup na východ. Po rozehnání 128. střelecké divize její velitel generálmajor A. S. Zotov upadl do zajetí.
Až na ojedinělé výjimky rudoarmějci vojenskými komisaři deklarované nesmrtelné hrdinství neprojevili, naopak, důstojníci štábu 11. armády Severozápadního frontu společně s aparátníky bolševického ÚV Litevské SSR ujížděli z hlavního města Kaunas na východ.
Bitva skončila 23. června 1941, na východním břehu Němenu se divize Wehrmachtu rychle zformovaly, 24. června obsadily město Vilnjus a pokračovaly v postupu na území Běloruské SSR. Poslední hlášení o situaci v 5. divizi sdělilo na velitelské stanoviště Severozápadního frontu následující:
…5. tanková divize byla 24.6.1941 v okolí Vilnjusu obklíčena protivníkem a rozptýlila se. Zbývající rudoarmějci a velitelé se začali objevovat u Polocka až 26. června 1941 a v oblasti Pskova 30. června 1941. Výzbroj bojových vozidel byla zcela zničena nebo opuštěna na nepřátelském území…
Tyto pohromy nepostihly jen obě zmíněné divize, po útocích Luftwaffe a těžkého dělostřelectva k 26. červnu 1941 byl zničen 3. mechanizovaný sbor 11. armády vyzbrojený 672 tanky včetně 50 těžkých typů KV. I přes nevelké ztráty mužstva a výzbroje tento střet měl závažné důsledky jak strategické, tak na morálku velitelského sboru i mužstva DRRA.
Na trase mezi Lvovem a Kyjevem v USSR leží osady Lvov-Busk-Brody-Dubno s odbočkou na sever do Lucku, Rivne-Žitomir-Kyjev. Střetnutí v této oblasti bylo součástí „Lvovsko-Černovické strategické obranné operace“. Utkalo se zde 3 400 tanků 3 mechanizovaných sborů 4 střeleckých sborů a dalších součástí DRRA Jihozápadního frontu generálplukovníka F. I. Kuzněcova s 728 tanky 5 tankových divizí doprovázených 7 pěchotními divizemi a 2 mechanizovanými divizemi Wehrmachtu. Proběhlo v období 23. - 29. června 1941 a jednalo se o druhou největší tankovou bitvu ve velké vlastenecké válce.
Odpoledne 22. června se v Kremlu konala další schůze VR HVDRRA. Komunikace s vojenskými radami frontů je přerušeno, a proto ve Stalinovi klíčí podezření na další spiknutí v DRRA. Pro kontrolní výjezd k frontům určil náměstky lidového komisaře obrany. Náčelník GŠRA, armádní generál G. K. Žukov, časně ráno 23. června přijel na velitelské stanoviště Jihozápadního frontu do Tarnopolu. V intencích „Direktivy č. 3“ nařídil útok jeho armád na 1. tankovou skupinu generála polního maršála E. von Kleista, součást Armádní skupiny „Süd“ generála polního maršála G. Von Rundstedta, aby zastavil její postup na Kyjev. Boje se účastnil i velitel pluku 16. tankové divize - proslulý „Panzergraf“ - major H. Graf Strachwitz.
Svodka „Sovinformbyra“ z 24. června oznamuje: „Na Brodském směru pokračují úporné boje velkých tankových skupin, v nichž protivník utrpěl těžkou porážku.“ I přes „těžkou porážku“ jednotky Wehrmachtu již objely křídlo 8. mechanizovaného sboru, po krátkém boji 29. června obsadily města Busk a Brody. Přesto 29. června další svodka „Sovinformbyra“ jen opatrně sdělila: „Na Luckém směru pokračují úporné tankové boje, v nichž naše letectvo uskutečnilo řadu těžkých napadení tanků nepřítele. Výsledky bitvy se upřesňují.“ Nic upřesňovat nebylo třeba, bitva skončila krutou porážkou součástí Jihozápadního frontu.
Řada příčin způsobila, že unáhlené rozhodnutí generála Žukova nemělo úspěšné zakončení. Nemohly být využity ani operační bojové zkušenosti popraveného maršála Bljuchera z bojů s japonskou armádou u jezera Chasan, ani velitelů z „internacionální pomoci“ mongolskému a finskému lidu, neboť k obětem z okolí maršála Tuchačevského navíc Stalin nařídil od dubna do října 1941 v rámci „Spiknutí Hrdinů“ zlikvidovat dalších více než 300 vyšších a středních velitelů DRRA za neprokázanou antisovětskou agitaci a špionážní činnost pro Německou říši.
A tak nezkušenost nových velitelů, z níž vzešla slabá součinnost pěchoty s tankovými jednotkami, chybějící podpora Vojensko-vzdušných sil DRRA, rovněž zastaralé spojové vybavení sovětských armádních součástí ztěžující vzájemnou komunikaci, nedostatek munice, a služební nadřazenost vojenských komisařů, kteří jménem strany nekompetentně zasahovali do operačního řízení podřízených součástí DRRA, to vše dovedlo boj k tragickému konci.
Zatímco německé ztráty jsou uvedeny hodnotou 85 zcela zničených tanků, u DRRA zůstaly na bojišti ležet vraky 2 648 tanků. Uvážíme-li udávaný počet tanků v DRRA k 21. červnu, (15 687 tanků), ztráty dosáhly téměř 17 % stavu v jediném střetu, což muselo notně zkrušit velení sboru. Členovi vojenské rady Jihozápadního frontu, sborovému komisaři (armádní ekvivalent této vojenskopolitické hodnosti je generálporučík) N. N. Vašuginovi, tuto pohromu 28. června oznámili dva důstojníci 12. tankové divize 8. mechanizovaného sboru na velitelském stanovišti frontu. Vašugin viděl jediné východisko – zastřelil se.
Závěrečná svodka „Sovinformbyra“ k bitvě 1. července sdělila:
Na Luckém směru v oblasti Rovna naše armády zastavily postup tankových sil protivníka na východ. Po protiútocích našich tankových jednotek protivník utrpěl značné ztráty. Naše letectvo provedlo mocné údery tankovým a motorizovaným vojskům protivníka ve Dvinské, Slucké a Lucké oblasti.“
Jak vidíme, instrukce A. S. Ščerbakova k obsahu svodek vojenští korespondenti dodrželi.
Na závěr ještě doplníme, jak o této bitvě píší současní ruští autoři. Historik A. Antonov 21 června 2015 v časopise „Vojennoje obozrěnije“ ukončil svůj článek o této katastrofě nazvaný „Bitva pod Dubno: zabytyj podvig“ (Bitva o Dubno: Zapomenutý příběh) heroickou větou: „Právě bitva u Dubna za dva roky hřměla na polích u Kurska a Orla – a zaznívala v prvních salvách vítězných pozdravů…“ Proč tedy sovětští cenzoři utajili před pracujícími průběh a výsledky této bitvy, když měla takový význam pro konečné vítězství?
Zdroje:
Afanasjev, J.: Drugaja vojna. Rossijskij gossudastvěnnyj gumanitarnyj univěrsitět. M.-1996.
Bunič, I.: Operacija „groza“. Izdatělstvo „JAUZA“. M.-2004.
Carell, P.: Operace Barbarossa. „Mustang“. Plzeň-1996.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja běz grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. – 2010.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. Věče. M. 2000.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Politizdat“., M.-1968.
Měščerjakov, V.: Stalin i zagovorščiki 41 go goda. Poisk istiny. @ vojennaja litěratura (militera.lib.ru) 2012.
Mlěčin, L.: Odin děň běz Stalina. Moskva v okťabrje 41-go goda. „Cěntrolitograf“. M.-2012.
Mlěčin, L.: Zagovor poslov? „Novaya gazěta“ No55 ot 24 maja 2019.
Solonin, M.: 23. červen aneb opravdový den „M“. „Naše vojsko“. Praha 2010.
Soobščenija sovětskogo informbyro. 1. ijuň-děkabr 1941 goda. Izdanije Soviformbjuro. Moskva-1944.
Přehled užitých archivů: CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace) a RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v minulosti)).
