Článek
Epizoda z potulek po Polárním Uralu s doznívající ozvěnou Studené války
Mapa lokalizace Jamalu
Pajpudyna / Poljarnyj
Ráno opět vstáváme na našem tábořišti mezi ruinami zaniklé obce Poljarnyj do horoucího afrického, pardon arktického dne. K snídani se podává beraní guláš smíchaný s čínskou nudlovou polévkou.
Právě když pijeme čaj, přijíždí k nám na návštěvu jakýsi traper na tundrové trojkolce zvané makaka, snad podle stejnojmenné opice, bůhví. Je to speciální terénní vozidlo pro cesty po mokřadlech, s koly o průměru cca 120 cm a obrovskými balonovými pneumatikami širokými zhruba 30 cm, vyztuženými ocelovými manžetami. Lepší představu si lze udělat jen z fotografie.
Chlapík se ptá po Iljovi, majiteli našeho „bungalovu“, popije s námi čaj a opět mizí v pustině.
Zatímco děvčata uklízí boudu, já třídím barevné kamení, které jsem pod bedlivým dohledem svých společnic-geoložek cestou horami nasbíral. Díky jim už vím, že stáří pohoří Raj-iz na jih od řeky Sob je 400 milionů let, zatímco masiv Charbej, ležící severně za Poljarným, je starý až 600 milionů let.
Mohu jen tlumočit, že Charbej je hyperbazitový masiv a nacházejí se v něm ložiska dunitu, harcburgitu, chromitu, hematitu, serpentinitu a molybdenitu. Vyskytuje se zde však i jadeit, korund, lazulit, nefrit a uralská odrůda achátu. Především však unikátní rajizit, který se dosud nikde jinde nepodařilo najít. Odtud jeho název.
První ložiska chromových rud na Polárním Uralu objevila expedice akademika A. N. Zavarického během terénního výzkumu v r. 1925. Pod jeho vedením byla sestavena první geologická mapa masivu Raj-Iz. V letech 1936-1938 byla expedicí Arktického institutu v čele s A. V. Chabakovem na Polárním Uralu, v údolí řeky Nemur-Jugan objevena ložiska rudných skarnů s molybdenitem a vysokými obsahy cínu a wolframu. Od této chvíle nastaly na Polárním Uralu úžasné objevy ložisek wolframu a molybdenu.
Zvláštní pozornost si od počátku vysloužily právě chromity a molybdenit, na jejichž těžbě se do poloviny 50. let hlavní měrou podíleli trestanci stalinského GULAGu. Jmenovitě z tzv. lagpunktu OLP-57 neboli Zvláštního tábora[1] Vorkutlagu, který se rozkládal v těchto místech.
Poté, co ve válečném roce 1944 objevili zdejší vězni-geologové G. P. Sofronov a A. I. Blochin charbejské ložisko molybdenové rudy, v roce 1947 zde byla s nasazením vězňů zahájena těžba molybdenu. Předtím ovšem museli vězni ve zdejší pustině s minimálním zapojením technických prostředků zbudovat silnice, mosty, elektrické vedení a těžební zařízení. Důlní díla se razila prakticky ručně.
Rudný důl Charbejskoje byl vůbec prvním těžebním závodem nacházejícím se na území Polárního Uralu, je tak unikátní památkou Stalinovy éry. V roce 1954 byl ovšem důl uzavřen a dnes jsou jeho pozůstatky jen cílem milovníků urbexu.
Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)
Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)
Okolo desáté se sbíráme k odchodu, jelikož máme v plánu výlet do Medvědí doliny ležící na sever od Poljarného. Cestou se chceme zastavit též na místě někdejší raketové základny.
Zhruba tři kilometry za Poljarným odbočujeme z prašné cesty doprava a pokračujeme okolo jezera několik set metrů po vyjetých kolejích až k řece Bolšaja Pajpudyna, kde se v dobách studené války nacházela vojenská základna s raketovými odpalovacími rampami. Zřetelným orientačním bodem nám je pouze jedna polorozpadlá betonová budova, někdejší dispečink.
Hledáme jakékoliv pozůstatky někdejších zařízení, z nichž nakonec nacházíme – kromě výše zmíněné budovy, několika zborcených podzemních krytů a trouchnivých dřevěných základů dalších objektů – jen torzo odpalovací rampy, zrezavělý ocelový polygon o průměru cca 2 metrů zalitý do betonu a sem tam nějaký neidentifikovatelný zkorodovaný artefakt.
Pajpudyna / Poljarnyj
Pajpudyna / Poljarnyj
Pajpudyna / Poljarnyj
Vše, co zde bylo ze dřeva, dávno podlehlo zubu času a arktickému podnebí.
A navíc dnes lze už jen těžko rozlišit, který artefakt je po-zůstatkem oné zmíněné základny a co je asi pozůstatkem někdejšího vězeňského lágru GULAGu.
Důvodem mého zájmu o tuto lokalitu je, že se jednalo o tajnou sovětskou základnu, odkud byly 12. a 16. září 1961 vypuštěny v rámci testování nukleárních zbraní první sovětské zkušební rakety (R-12) s atomovými hlavicemi o síle 1 Mt, jejichž cílem byl polygon na ostrově Novaja Zemlja.[2]
Trasa testovací střely: Pajpudyna–Nová Země
Dopad testovací střely: Polygon Nová Země
Operace pod krycím názvem „Roza“ se tehdy zúčastnily dvě raketové baterie 181. pluku 50. raketové divize (který byl následně dislokován na Kubě (a stal se příčinou tzv. Kubánské krize, jež málem vyústila ve III. světovou válkou), přesunuté sem ze Žytomyrské oblasti.
Že šlo o rozsáhlou operaci, svědčí skutečnost, že do ní bylo zapojeno více než tisíc lidí: důstojníků, vojáků, techniků a zástupců obranného průmyslu, jakož i sedmdesát kusů speciální vojenské techniky.
Místo bylo vybráno především s ohledem na jeho odlehlost a absenci místního obyvatelstva, skýtající ideální podmínky pro utajení. Svou roli zároveň hrála i existence železničního spojení, trati č. 501, vybudované vězni za stalinské éry.
Bezprostředním důvodem uvedené operace byla snaha sovětského vedení urychlit modernizaci strategických nukleárních zbraní, jelikož v té době – podle sovětských analýz – sovětské raketové síly (vyzbrojené dosud raketami R-7) výrazně zaostávaly za potenciálem USA. Ten až šestinásobně převyšoval potenciál sovětský, pokud jde o počet nukleárních hlavic, a padesátinásobně, pokud jde o počet odpalovacích ramp.[3]
Celému projektu pak zasadil smrtelnou ránu jistý plukovník Oleg Pěňkovskij, důstojník 3. (vědecko-technického) odboru GRU[4] a zástupce vedoucího odboru zahraničních vztahů Státního výboru pro koordinaci vědeckého výzkumu Nejvyššího sovětu SSSR, jenž byl ovšem zároveň plukovníkem CIA, které odevzdával všechny tajné dokumenty, jež mu přišly do ruky. Jeho zásluhou pak přestala být i tato tajná základna tajnou, což bylo příčinou jejího zániku a s ním i přeměny Poljarného v regionální centrum geologického výzkumu a civilní aglomeraci, obývanou ovšem nadále především geology a jejich rodinami.
Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)
Díky informacím o vývoji raket a jejich testech a plánům odpalovacích zařízení, dodaných Pěňkovským, věděli Američané, že sovětský raketový program není zdaleka na takové úrovni, jak se dosud domnívali, a zejména že raket schopných nést jadernou hlavici mají Sověti pouze 50, a nikoliv tisíc, jak USA původně předpokládaly. Stejně tak od něj CIA věděla zcela přesně, co chystají Sověti na Kubě a jak dlouho jim ještě potrvá, než budou jejich raketové baterie bojeschopné.
Jeho zásluhou tak např. nepřerostla tzv. karibská krize v r. 1962 v otevřený jaderný konflikt.[5],[6]
Viz též článek O tajné arktické raketové základně a statečném vlastizrádci, který zachránil svět před jaderným Armageddonem.
Po návštěvě pozůstatků základny a doplnění zásob vody z bystřiny se vracíme okolo druhé strany jezera nazpět na hlavní cestu vedoucí do hor. Po ní pokračujeme ještě zhruba 3 km, načež se vydáváme podél říčky Malá Pajpudyna, kterou po několika stech metrech čvachtání v mokřinách přecházíme, abychom na druhém břehu překročili nízký hřeben a spustili se do Medvědí doliny.
Pajpudyna / Poljarnyj
Cestou tu a tam míjíme pozůstatky někdejší těžební činnosti z dob, kdy se zde těžily molybdenové rudy, v podobě různých zrezivělých konstrukcí vyčuhujících z křoví.
Kdyby to odtud nebylo tak daleko do města, už by tu jistě dávno nezůstaly po železném šrotu ani stopy.
Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)
--------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Zvláštní tábory (rus. Osobyje lagerja / „osoblagy“) byly speciální tábory GULAGu pro politické vězně vytvořené usnesením Rady ministrů SSSR (č. 416-159 ss) ze dne 21. února 1948.
[2] Odpaly proběhly ve dvou fázích:
- 2 cvičné rakety: Vypáleny 3. a 4. září 1961 testovací rakety bez bojové hlavice (s maketami hlavic) pro výzkumné a zkušební účely.
- 2 ostré bojové rakety: Vypáleny 12. a 16. září 1961. Tyto rakety nesly skutečné termonukleární hlavice a byly úspěšně odpáleny na cílovou oblast na souostroví Nová země, což představovalo vůbec první sovětské ostré zkoušky raket s jadernou municí. [1, 2] .
[3] Zatímco Sověti poprvé úspěšně vyzkoušeli vlastní atomovou bombu teprve v srpnu 1949, atomový arzenál USA čítal na konci roku 1949 již 235 bomb. Koncem r. 1950 měli Američané 369 atomových bomb, zatímco Sověti jich v té době neměli více než 5. Na začátku r. 1951 již čítal americký arzenál na 640 atomových bomb a v r. 1952 už Spojené státy disponovaly dokonce více než tisícem atomových bomb (navíc v říjnu 1952 Američané úspěšně otestovali i termonukleární bomby). Kromě zaostávání sovětského nukleárního arzenálu, nedisponovali Sověti až do r. 1957, kdy SSSR vypustil první mezikontinentální balistickou řízenou střelu, žádným prostředkem, který by mohl atomovou bombu dopravit až na území Spojených států. Do této doby byly tudíž USA nezranitelné.
[5] Za to ovšem zaplatil plukovník Pěňkovskij životem. Po odhalení byl v r. 1963 odsouzen k trestu smrti. Oficiálně byl 16. května 1963 zastřelen, podle tvrzení uvedené v knize jiného přeběhlíka z GRU, Viktora Suvorova, byl však zaživa upálen v peci krematoria a tato zfilmovaná poprava následně sloužila jako instruktážní (varovný) film pro adepty špionážního řemesla.
[6] Viz Приказ № 0139 „О поощрении личного состава, участвовавшего в специальном учении «Роза» в августе-сентябре 1961“ in Operacija Roza ( Операция Роза )
Mapa Jamalu / JANAO
-------------------------------------------------------
Doplňující informační prameny:
========================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak, PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017,
Díl druhý – Západní Arktidou (ISBN 978-80-8236-016-8; strany 404+414)
Podrobnosti:
=======================================
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy další rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
........................................
Doporučuji i mé další články:
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
Ruská morbidní kontinuita - politická i mentální
Jelikož mě unavuje dokola opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se v elaborátu „EVANGELIUM DEZOLÁTA“ shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde neoháním ciframi a statistikami, které dezoláti stejně zpochybní (a ti ostatní si je najdou sami), ale zaměřím se na prostá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
Pro vcítění do ruské reality – mentality a historie – doporučuji rovněž níže uvedené originální ruské video-dokumenty:
