Článek
Epizoda z potulek po Polárním Uralu
Neturistický resort Poljarnyj
Ráno opět vstáváme na našem tábořišti mezi ruinami zaniklé obce Poljarnyj do horoucího afrického, pardon arktického dne. K snídani se podává tatarský beraní guláš smíchaný s čínskou nudlovou polévkou.
Pajpudyna / Poljarnyj
Právě když pijeme čaj, přijíždí k nám na návštěvu jakýsi traper na tundrové trojkolce zvané makaka, snad podle stejnojmenné opice, bůhví. Je to speciální terénní vozidlo pro cesty po mokřadlech, s koly o průměru cca 120 cm a obrovskými balonovými pneumatikami širokými zhruba 30 cm, vyztuženými ocelovými manžetami. Lepší představu si lze udělat jen z fotografie.
Chlapík se ptá po Iljovi, majiteli našeho „bungalovu“, popije s námi čaj a opět mizí v pustině.
Okolo desáté se sbíráme k odchodu, jelikož máme v plánu výlet do Medvědí doliny ležící na sever od Poljarného. Cestou se chceme zastavit též na místě někdejší raketové základny.
Zhruba tři kilometry za Poljarným odbočujeme z prašné cesty doprava a pokračujeme okolo jezera několik set metrů po vyjetých kolejích až k řece Bolšaja Pajpudyna, kde se v dobách studené války nacházela vojenská základna s raketovými odpalovacími rampami. Zřetelným orientačním bodem nám je pouze jedna polorozpadlá betonová budova, někdejší dispečink.
Hledáme jakékoliv pozůstatky někdejších zařízení, z nichž nakonec nacházíme – kromě výše zmíněné budovy, několika zborcených podzemních krytů a trouchnivých dřevěných základů dalších objektů – jen torzo odpalovací rampy, zrezavělý ocelový polygon o průměru cca 2 metrů zalitý do betonu a sem tam nějaký neidentifikovatelný zkorodovaný artefakt.
Pajpudyna / Poljarnyj
Pajpudyna / Poljarnyj
Pajpudyna / Poljarnyj
Vše, co zde bylo ze dřeva, dávno podlehlo zubu času a arktickému podnebí.
A navíc dnes lze už jen těžko rozlišit, který artefakt je po-zůstatkem oné zmíněné základny a co je asi pozůstatkem někdejšího vězeňského lágru GULAGu.
Důvodem mého zájmu o tuto lokalitu je, že se jednalo o tajnou sovětskou základnu, odkud byly 12. a 16. září 1961 vypuštěny v rámci testování nukleárních zbraní první sovětské zkušební rakety (R-12) s atomovými hlavicemi o síle 1 Mt, jejichž cílem byl polygon na ostrově Novaja Zemlja.[2]
Trasa testovací střely: Pajpudyna–Nová Země
Dopad testovací střely: Polygon Nová Země
Operace pod krycím názvem „Roza“ se tehdy zúčastnily dvě raketové baterie 181. pluku 50. raketové divize (který byl následně dislokován na Kubě a stal se příčinou tzv. Kubánské krize, jež málem vyústila ve III. světovou válkou), přesunuté sem ze Žytomyrské oblasti.
Že šlo o rozsáhlou operaci, svědčí skutečnost, že do ní bylo zapojeno více než tisíc lidí: důstojníků, vojáků, techniků a zástupců obranného průmyslu, jakož i sedmdesát kusů speciální vojenské techniky.
Místo bylo vybráno především s ohledem na jeho odlehlost uprostřed arktické tajgy a absenci místního obyvatelstva, skýtající ideální podmínky pro utajení. Svou roli zároveň hrála i existence železničního spojení, nedaleké Trati č. 501, vybudované vězni za stalinské éry.
Bezprostředním důvodem uvedené operace byla snaha sovětského vedení urychlit modernizaci strategických nukleárních zbraní, jelikož v té době – podle sovětských analýz – sovětské raketové síly (vyzbrojené dosud raketami R-7) výrazně zaostávaly za potenciálem USA. Ten až šestinásobně převyšoval potenciál sovětský, pokud jde o počet nukleárních hlavic, a padesátinásobně, pokud jde o počet odpalovacích ramp.[3]
Celému projektu pak zasadil smrtelnou ránu jistý plukovník Oleg Pěňkovskij, důstojník 3. (vědecko-technického) odboru GRU[4] a zástupce vedoucího odboru zahraničních vztahů Státního výboru pro koordinaci vědeckého výzkumu Nejvyššího sovětu SSSR, jenž byl ovšem zároveň plukovníkem CIA, které odevzdával všechny tajné dokumenty, jež mu přišly do ruky. Jeho zásluhou pak přestala být i tato tajná základna tajnou, což bylo příčinou jejího zániku a s ním i přeměny Poljarného v regionální centrum geologického výzkumu a civilní aglomeraci, obývanou ovšem nadále především geology a jejich rodinami.
Díky informacím o vývoji raket a jejich testech a plánům odpalovacích zařízení, dodaných Pěňkovským, věděli Američané, že sovětský raketový program není zdaleka na takové úrovni, jak se dosud domnívali, a zejména že raket schopných nést jadernou hlavici mají Sověti pouze 50, a nikoliv tisíc, jak USA původně předpokládaly. Stejně tak od něj CIA věděla zcela přesně, co chystají Sověti na Kubě a jak dlouho jim ještě potrvá, než budou jejich raketové baterie bojeschopné.
Jeho zásluhou tak např. nepřerostla tzv. Karibská krize v r. 1962 v otevřený jaderný konflikt.[5],[6]
Plukovník Oleg Vladimirovič Pěňkovskij (23. dubna 1919 – 16. května 1963) byl důstojník sovětské vojenské zpravodajské služby (GRU), který vstoupil do historie jako jeden z nejdůležitějších dvojitých agentů studené války. Pod kódovými jmény HERO (pro CIA) a YOGA (pro MI6) předal Západu klíčové informace, které pomohly odvrátit třetí světovou válku. [1, 2, 3, 4]
...
Život a kariéra
· Pěňkovskij měl za sebou úspěšnou kariéru v Rudé armádě. Bojoval v Zimní válce proti Finsku i ve II. světové válce, kde velel útvaru protitankového dělostřelectva a mj. se zúčastnil i osvobození Prahy. [1, 2, 3]
· Díky svým schopnostem a vlivným přátelům (včetně náčelníka GRU Ivana Serova) získal vysoké postavení ve vojenské rozvědce. Působil mimo jiné jako zástupce vedoucího zahraničního oddělení Státního výboru pro koordinaci vědeckovýzkumné práce. [1, 2]
Motivace ke zradě
Hlavním spouštěčem jeho rozčarování ze sovětského režimu byla uražená ješitnost a zablokovaný kariérní postup kvůli bizarnímu „kádrovému škraloupu“. KGB totiž zjistila, že jeho otec bojoval v občanské válce jako bělogvardějec, kvůli čemuž bylo Pěňkovskému odepřeno povýšení do generálské hodnosti. Hluboce také nesnášel tehdejšího vůdce Nikitu Chruščova a jeho buranskou náturu a agresivní politiku. [1, 2, 3]
Špionážní činnost pro Západ
V srpnu 1960 Pěňkovskij poprvé písemně kontaktoval americké diplomaty v Moskvě s nabídkou spolupráce. Následně ho začaly společně řídit britská zpravodajská služba MI6 a americká CIA. [1, 2, 3]
Hlavním spojovacím článkem se západními zpravodajskými službami se stal britský podnikatel Greville Wynne, který fungoval jako jeho manažer v Moskvě i při Pěňkovského zahraničních cestách do Londýna a Paříže. [1, 2]
Během zhruba 18 měsíců Pěňkovskij vyfotografoval pomocí miniaturní kamery Minox a předal Západu více než 5 000 stran přísně tajných dokumentů. [1, 2, 3] Mezi nimi i technické manuály k sovětským raketám a důkazy, že Chruščov zásadně lže o velikosti a připravenosti sovětského jaderného arzenálu. [1]
...
Jak fungovalo jeho předávání tajných materiálů v Moskvě
Předávání tajných materiálů v Moskvě bylo mistrovským dílem špionážního řemesla (tzv. tradecraftu). Vzhledem k tomu, že KGB nepřetržitě sledovala všechny západní diplomaty a cizince, musely CIA a MI6 vymyslet extrémně opatrné způsoby komunikace.
Pěňkovskij využíval tři hlavní metody předávání informací:
1. Osobního kurýra:
Britský podnikatel Greville Wynne byl pro Peňkovského nejbezpečnějším spojením, protože do Moskvy jezdil legálně v rámci obchodních delegací. Pěňkovskij jako vysoký úředník Výboru pro vědeckovýzkumnou práci měl oficiálně na starosti zahraniční obchodní delegace. S Wynnem se tak mohl legálně setkávat v moskevských hotelech (např. v hotelu Metropol). Během těchto schůzek, které probíhaly pod rouškou diskusí o obchodu, si muži nenápadně vyměňovali balíčky cigaret, zapalovače nebo dokumenty v kožených složkách. Wynne pak mikrofilmy vyvezl ze SSSR ve dvojitém dně svého kufru.
2. Mrtvé schránky (Dead Drops)
Když Wynne nebyl v Moskvě, využíval Pěňkovskij tajná úkrytová místa, kam materiál vkládal a odkud si ho západní agenti později vyzvedli. Tím se eliminoval jakýkoliv přímý kontakt. Byla to např. schránka „POCO“: Nacházela se v chodbě bytového domu na Puškinské ulici. Pěňkovskij zde vkládal špionážní materiály (filmy z kamery Minox a zprávy) do štěrbiny za radiátorem na schodišti. Když schránku naplnil, udělal černou značku uhlíkem na konkrétní pouliční lampu na bulváru v centru Moskvy. Zároveň zavolal z veřejného automatu na domluvené telefonní číslo amerického diplomata. Když diplomat zvedl sluchátko, Pěňkovskij třikrát foukl do mikrofonu a zavěsil. To byl signál, že materiál je na místě.
3. Letmé předávky (Brush Contacts)
Jednalo se o bleskové předání materiálu na veřejném místě, které trvalo pouhou sekundu a pro náhodného pozorovatele vypadalo jako nešťastná náhoda nebo pouhé vyhnutí se na ulici. Pěňkovského nejčastější spojkou pro takový účel v Moskvě byla Janet Chisholmová, manželka britského diplomata a špiona MI6 Ruperta Chisholma. Janet chodila na procházky po moskevských parcích a bulvárech se svými malými dětmi a kočárkem. KGB sice sledovala diplomaty, ale sledování matky s dětmi nemělo tak vysokou prioritu. Pěňkovskij obvykle prošel kolem Janet v parku (např. na Cvetném bulváru) nebo v přeplněném obchodním domě GUM. Při letmém kontaktu jí do ruky, do kapsy nebo přímo do kočárku vhodil krabičku od sirek nebo balíček bonbonů plný mikrofilmů. Janet mu naopak stejným způsobem předala nové filmy do minikamery a instrukce ze Západu.
· Pro příjem kódovaných zpráv z Londýna a Washingtonu (vysílaných na krátkých vlnách v podobě sérií čísel) používal běžný, komerčně dostupný švédský radiopřijímač Lafayette. Ten stál na polici jako běžný spotřebič, takže nevzbuzoval žádné podezření.
·
Jeho role v Karibské krizi (1962)
Pěňkovského zpravodajský přínos dosáhl vrcholu v říjnu 1962 během Karibské (Kubánské) krize, kdy byl svět nejblíž jaderné válce .
Když americké špionážní letouny U-2 vyfotografovaly raketová stanoviště na Kubě, dokázali analytici CIA právě díky Pěňkovského detailním manuálům přesně identifikovat typy raket, jejich dolet, ničivou sílu a fakt, že ještě nejsou plně operační. Americký prezident John F. Kennedy díky tomu získal neocenitelnou taktickou výhodu, zachoval chladnou hlavu a donutil Chruščova k ústupu. [1, 2, 3]
Proč systém selhal?
Pěňkovskij bydlel v bytovém domě v prominentním bloku na nábřeží v centru Moskvy. Jako vysoký důstojník GRU si mohl legálně nosit domů z práce stohy vojenských materiálů a technických manuálů ke studiu. Pro sousedy nebo případnou domovní kontrolu tak hromady papírů na jeho stole nevypadaly podezřele. Nikdo netušil, že mezi běžnými spisy má schované i ty nejvyšší stupně utajení o sovětských raketách.
Věděl však, že KGB může jeho byt kdykoliv tajně prohledat v době, kdy bude v práci. Používání miniaturní kamery Minox a utajení tisíců stran dokumentů v moskevském bytě vyžadovalo od Pěňkovského absolutní preciznost. Každá chyba mohla znamenat okamžité zatčení.
Proto musel mít všechny kompromitující materiály a pomůcky dokonale ukryté. Své špionážní vybavení – kameru Minox, náhradní filmy, šifrovací klíče a notesy s instrukcemi od CIA – ukrýval ve speciálně upravené dvojité stěně svého pracovního stolu a v tajné dutině za falešnou elektrickou zásuvkou (kterou díky elektrickému rozvodu nebylo možné běžným detektorem odhalit).
CIA a MI6 dodaly Pěňkovskému subminiaturní fotoaparát Minox B. Tento přístroj byl pro špionáž té doby naprostou legendou: byl menší než doutník, vážil jen okolo 90 gramů a snadno se schoval v dlani.
Pěňkovskij nefotil dokumenty na stole, kde by hrozil stín. Připevňoval tajné spisy na stěnu nebo je pokládal na parapet, aby měl co nejlepší přirozené denní světlo. Aby byly snímky textu ostré a čitelné, používal speciální korálkový řetízek připevněný k tělu kamery. Každý korálek odpovídal přesné vzdálenosti (např. 20 nebo 30 cm) od dokumentu. Pěňkovskij natáhl řetízek k papíru, čímž nastavil dokonalé zaostření, řetízek pustil a stiskl spoušť.
· Jedna rolička mikrofilmu dokázala zachytit 50 snímků. Pěňkovskij dokázal díky rychlému mechanickému natahování kamery (pouhým roztáhnutím a stlačením těla přístroje) nafotit desítky stran technických manuálů během několika minut.
· Použité filmy byly tak malé, že se daly snadno srolovat do válečku o tloušťce cigarety. Tyto válečky pak vkládal do dutých předmětů (např. do upravených plnicích per, baterií nebo krabiček od léků) předtím, než je předal kurýrům.
I přes veškerou opatrnost ho maskování nezachránilo, když KGB pojala podezření. Jeho propracovaný systém nakonec zkolaboval kvůli neopatrnosti a zradě. KGB si všimla, že se Pěňkovskij až příliš často pohybuje v blízkosti západních diplomatů a jejich manželek, mimo rámec svých pracovních povinností. Když na něj nasadili, víceméně preventivně, sledování[1], odhalili jeho schůzky s Janet Chisholmovou i jeho návštěvy činžáku s mrtvou schránkou.
Agenti kontrarozvědky vnikli během jeho nepřítomnosti do jeho bytu a instalovali do stropu a stěn mikrokamery a odposlechy.
Když pak Pěňkovskij jednoho dne v roce 1962 přišel k oknu, aby využil denní světlo k nafocení další série dokumentů kamerou Minox, skrytá kamera KGB ho vyfotografovala přímo při činu. Tento nezvratný důkaz vedl k jeho okamžitému zatčení.
Zatčení a tragický konec Pěňkovského
Byl zatčen 22. října 1962 přímo v Moskvě, paradoxně v den, kdy prezident Kennedy vystoupil v televizi s projevem o blokádě Kuby. Společně s ním byl zatčen i jeho kurýr Greville Wynne. [1, 2]
· V květnu 1963 se v Moskvě konal ostře sledovaný veřejný proces. Během něj byl Pěňkovskij uznán vinným z vlastizrady a následně 16. května 1963 popraven (podle oficiální verze zastřelen). [1, 2, 3]
· Mezi agenty GRU (např. podle přeběhlíka Vladimira Rezuna / Viktora Suvorova) se tradovala děsivá legenda, že Pěňkovskij byl za trest upálen zaživa v krematoriu, což mělo sloužit jako výstraha pro ostatní. [1, 2]
Oleg Pěňkovskij před soudem
Mediální obraz Olega Pěňkovského
Příběh plukovníka Olega Pěňkovského a jeho kurýra Grevilla Wynna patří k nejvděčnějším námětům špionážní literatury i kinematografie. Níže najdete výběr nejvýznamnějších filmů a knih, které se jeho osudem podrobně zabývají.
🎬 Filmová a televizní zpracování
· Hra špionů (The Courier, 2020) – Aktuálně nejznámější a divácky nejúspěšnější celovečerní film na toto téma. Grevilla Wynna si zahrál Benedict Cumberbatch a Pěňkovského skvěle ztvárnil gruzínský herec Merab Ninidze. Snímek se zaměřuje na výjimečné lidské pouto a přátelství mezi oběma muži a velmi emotivně zachycuje jejich konečné zatčení a pobyt v sovětském vězení. [1, 2, 3, 4]
· Nuclear Secrets (2007) – Britská dokumentárně dramatická série od BBC. Třetí epizoda s názvem The Spy from the Ashes(Špion z popela) rekonstruuje Pěňkovského případ kombinací dobových záběrů a hraných scén s velkým důrazem na historickou věrnost. [1]
· Wynne and Penkovsky (1985) – Starší, ale velmi detailní třídílná minisérie od BBC. Sleduje zmíněnou špionážní operaci krok za krokem od prvního kontaktu Pěňkovského se západními rozvědkami až po moskevský soudní proces. Na scénáři mimochodem spolupracovali lidé, kteří znali historické pozadí operace. [1]
📚 Knižní tituly (Literatura faktu)
· The Spy Who Saved the World (autoři: Jerrold L. Schecter a Peter S. Deriabin) – Tato kniha je považována za nejkomplexnější a historicky nejvěrnější biografii o Pěňkovském. Autoři pracovali s odtajněnými dokumenty CIA a podrobnými přepisy výslechů. Kniha vykresluje Pěňkovského bez hollywoodského patosu – jako geniálního špiona, ale zároveň jako egocentrického muže s komplikovanou povahou. [1, 2]
· The Penkovsky Papers (Pěňkovského deníky, 1965) – Kniha vydaná krátce po jeho smrti, která byla prezentována jako Pěňkovského osobní deníky tajně propašované na Západ. Přestože knihu pomáhala redigovat a pro propagační účely částečně sestavit CIA, nabízí fascinující dobový pohled na myšlení sovětské elity a strach z Chruščovovy politiky. [1, 2, 3, 4, 5, 6]
· Dead Drop (autor: Jeremy Duns) – Velmi čtivá kniha zaměřující se na samotnou operaci CIA a MI6 v Moskvě. Detailně popisuje riskantní schůzky, tajné schránky a špionážní techniku, kterou Pěňkovskij používal pod neustálým dohledem KGB. [1, 2]
· Cesta do nitra GRU (autor: Viktor Suvorov / Vladimir Rezun) – Kniha od bývalého sovětského vojenského rozvědčíka, který zběhl na Západ. Suvorov sice nepíše biografii přímo o Pěňkovském, ale detailně popisuje vnitřní fungování organizace GRU, její brutalitu, a právě v této knize rozebírá mrazivou legendu o Pěňkovského upálení v krematoriu.
· Man from Moscow (Muž z Moskvy, autor: Greville Wynne) – Autobiografická vzpomínková kniha samotného britského kurýra. Wynne v ní popisuje své mise do Moskvy, zatčení v Budapešti, brutální výslechy na Lubjance i to, jak se vyrovnával s psychickými následky po svém propuštění (byl v roce 1964 vyměněn za sovětského špiona Konona Molodého).
Po návštěvě pozůstatků základny a doplnění zásob vody z bystřiny se vracíme okolo druhé strany jezera nazpět na hlavní cestu vedoucí do hor. Po ní pokračujeme ještě zhruba 3 km, načež se vydáváme podél říčky Malá Pajpudyna, kterou po několika stech metrech čvachtání v mokřinách přecházíme, abychom na druhém břehu překročili nízký hřeben a spustili se do Medvědí doliny.
Pajpudyna / Poljarnyj
Cestou tu a tam míjíme pozůstatky někdejší těžební činnosti z dob, kdy se zde těžily molybdenové rudy, v podobě různých zrezivělých konstrukcí vyčuhujících z křoví.
Kdyby to odtud nebylo tak daleko do města, už by tu jistě dávno nezůstaly po železném šrotu ani stopy.
Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)
--------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Zvláštní tábory (rus. Osobyje lagerja / „osoblagy“) byly speciální tábory GULAGu pro politické vězně vytvořené usnesením Rady ministrů SSSR (č. 416-159 ss) ze dne 21. února 1948.
[2] Odpaly proběhly ve dvou fázích:
- 2 cvičné rakety: Vypáleny 3. a 4. září 1961 testovací rakety bez bojové hlavice (s maketami hlavic) pro výzkumné a zkušební účely.
- 2 ostré bojové rakety: Vypáleny 12. a 16. září 1961. Tyto rakety nesly skutečné termonukleární hlavice a byly úspěšně odpáleny na cílovou oblast na souostroví Nová země, což představovalo vůbec první sovětské ostré zkoušky raket s jadernou municí. [1, 2] .
[3] Zatímco Sověti poprvé úspěšně vyzkoušeli vlastní atomovou bombu teprve v srpnu 1949, atomový arzenál USA čítal na konci roku 1949 již 235 bomb. Koncem r. 1950 měli Američané 369 atomových bomb, zatímco Sověti jich v té době neměli více než 5. Na začátku r. 1951 již čítal americký arzenál na 640 atomových bomb a v r. 1952 už Spojené státy disponovaly dokonce více než tisícem atomových bomb (navíc v říjnu 1952 Američané úspěšně otestovali i termonukleární bomby). Kromě zaostávání sovětského nukleárního arzenálu, nedisponovali Sověti až do r. 1957, kdy SSSR vypustil první mezikontinentální balistickou řízenou střelu, žádným prostředkem, který by mohl atomovou bombu dopravit až na území Spojených států. Do této doby byly tudíž USA nezranitelné.
[5] Za to ovšem zaplatil plukovník Pěňkovskij životem. Po odhalení byl v r. 1963 odsouzen k trestu smrti. Oficiálně byl 16. května 1963 zastřelen, podle tvrzení uvedené v knize jiného přeběhlíka z GRU, Viktora Suvorova, byl však zaživa upálen v peci krematoria a tato zfilmovaná poprava následně sloužila jako instruktážní (varovný) film pro adepty špionážního řemesla.
[6] Viz Приказ № 0139 „О поощрении личного состава, участвовавшего в специальном учении «Роза» в августе-сентябре 1961“ in Operacija Roza ( Операция Роза )
-------------------------------------------------------
Doplňující informační prameny:
Mapa lokalizace JAMAL
========================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak, PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017,
Díl druhý – Západní Arktidou (ISBN 978-80-8236-016-8; strany 404+414)
Podrobnosti:
http://www.cadpress.sk/jamal2016obsah&vynatky.htm
=======================================
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy další rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm
........................................
Doporučuji i mé další články:
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
Ruská morbidní kontinuita - politická i mentální
Jelikož mě unavuje dokola opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se v elaborátu „EVANGELIUM DEZOLÁTA“ shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde neoháním ciframi a statistikami, které dezoláti stejně zpochybní (a ti ostatní si je najdou sami), ale zaměřím se na prostá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
Pro vcítění do ruské reality – mentality a historie – doporučuji rovněž níže uvedené originální ruské video-dokumenty:
