Článek
Chruščov, nevzdělaný pasáček dobytka a notorický alkoholik, který přežil všechny Stalinovy čistky, byl zvolen nejvyšším představitelem SSSR
Baťa byl první, kdo předvedl své boty a jeho jméno se stalo známé po celém světě. Chruščovovi na to stačila bota jedna. Do všeobecné historie lidstva se zapsal jako buran kolchozník, který se dostal na vrchol moci přes množství mrtvol, aby skončil v opovržení a zapomnění.
Dokonce s ním opovrhovali i jeho vlastní soudruzi, když nafouklou mrtvolu bývalého prvního tajemníka KSSS pohřbili na hřbitově Novoděvičího kláštera. Všichni ostatní rudí vrazi hnijí v kremelské zdi. Jen Chručšov a alkoholik Jelcin na klášterním hřbitově.
Malý Nikita se narodil ruským rodičům v jihoruské vesnici Kalinovka, kde všichni třeli bídu s nouzí. Teprve v jeho čtrnácti letech se rodina přestěhovala na Ukrajinu do Juzovky. Tam byly doly a lepší pracovní příležitosti.
O svém dětství nechtěl mluvit, protože se nebylo čím chlubit. Ubohost ruského, později sovětského venkova, negramotnost a alkoholismus. On sám vychodil tři třídy základní školy. Pracoval jako pasáček skotu. Odtud možná pocházel jeho zápal pro zemědělství, o kterém kromě pasení dobytka nevěděl vůbec nic. Zvládl číst, psát a trochu počítat. To bylo celé vzdělání. Od čtrnácti dřel jako kovodělník na Donbasu.
Do carské armády v první světové válce nebyl odveden, ale když pochopil, odkud fouká vítr, během občanské války jako uvědomělý kádr vstoupil do Rudé armády. Samozřejmě ne jako voják, který nasazuje život na frontě, ale jako politický komisař. Soudruzi pologramotného mužíka posadili do lavic dělnické školy a Nikita pochopil, že mnohem lépe se bude mít jako bolševický aparátčík, než dělník nebo rolník. O té třetí kategorii, pracující inteligenci, nemohla být ani řeč.
Vetřel se do přízně vlivných a pomalu šplhal po žebříku až se dostal do okruhu Stalinových nejbližších. Stejně jako ostatní vůdci proletariátu, i on se podílel na všech zvěrstvech, která rudá soldateska páchala na vlastních lidech. On byl jedním z hlavních strůjců hladomoru a během Velkého teroru měl na svědomí desetitisíce obětí.
Za druhé světové války působil jako armádní politruk, hezky v závětří a bezpečí. Účastník všech velkých pitek nejvyšších soudruhů, Stalinův oblíbený šašek, který na povel velkého „vožďa“ tančil zpitý pod obraz kozáčka, jen aby pobavil největšího génia na světě.
Během Stalinova umírání se účastnil rvačky o moc a nadvládu nad Sovětským svazem. A také o svůj život, protože dobře věděl, jak by skončil, kdyby prohrál. Vyhrál a na popravišti stanul se svými lidmi jeho sok a soudruh ve zbrani Lavrentij Berija.
A tak se malý, tlustý, plešatý Nikita se třemi třídami základní školy stal nejvyšším vládcem v zemi Sovětů.
Tři roky poté pronesl na uzavřeném jednání nejvyšších soudruhů legendární projev s názvem „Kult osobnosti a jeho důsledky“. Svoji roli samozřejmě marginalizoval, on nic, to všechno Stalin.
A pak přišel rok 1960. Nikita Chruščov poprvé letěl do centra světového imperialismu. A rovnou do New Yorku. Při cestě limuzínou nechápal, jak to, že ti divní Amerikánci nemávají, nejásají a neprovolávají slávu tak, jak byl zvyklý ze své vlasti. Lidé sice sledovali kolonu vozů, ale spíše s podmračenými pohledy. I oni měli, zase podle své propagandy, možnost poprvé vidět tvář nepřítele.
Ale situace se brzy změnila. Chruščov nasadil masku klauna, jak byl zvyklý z kremelských pijatik. Mával on, kynul davům a na jeho holé, kulaté hlavě byl přilepený široký úsměv od ucha k uchu. Následovalo Los Angeles a recepce s desítkami osobností Hollywoodu včetně Marilyn Monroe nebo Walta Disneyho.
Spyras Skouras, prezident 20th Century Fox, velebil Ameriku jako zemi neomezených možností. Z chudého řeckého imigranta se vypracoval na šéfa filmové společnosti. To nic není, usadil ho Nikita. To já se stal z pasáčka krav hlavou Sovětského svazu. Sklidil smích a potlesk. Ledy byly prolomeny.
Také si postěžoval, že by se „chtěl podívat na to místo… jak tomu říkáte? Disneyland? A dozvěděl se, že to není možné z bezpečnostních důvodů. Řádí tam snad v tom Disneylandu cholera nebo bandité…“
Byla to všechno hra muže, který sice nebyl vzdělaný, ale dokázal hrát bravurně svoji roli šaška. Jinak by se nedostal na vrchol moci, a hlavně by jeho kosti dávno hnily ve společném hrobě s dalšími popravenými.
Tak ho nechali chodit mezi lid, fotit se s dětmi, potřásat si rukama a zase fotit. Vypadal jako dobrák strejda z Arizony, a ne jako rudý sekerník z Kremlu. Během několika dnů měl americkou veřejnost na své straně.
Devítisté druhé zasedání VS OSN ovšem poznalo skutečnou tvář Nikity Chruščova. Zástupce filipínské delegace připomenul skutečnost, že SSSR napadá Západ za jeho imperialismus, zatímco sám pohltil celou střední a východní Evropu, přičemž ji zbavil občanských i politických práv.
„Jseš chudej Filipíňák! Blbej poskok a lokaj imperialistů!“ zařval Chruščov. Poté vzal botu a začal jí bušit do řečnického stolku.
Všichni strnuli, protože nikdo z diplomatů dosud neměl čest s primitivním bolševikem typu Chruščova. První reakce byla, že je totálně opilý. Jeho vášeň pro alkohol byla známá. Kolovala historka o jakési recepci, na které zpitý pod obraz zvracel do klavíru.
Záběry prskajícího Chručšova s botou v ruce rázem obletěly celý svět. Noviny se předháněly ve spekulacích, zda bota byla skutečně představitele světové velmoci, protože prostor v lavicích byl dost těsný, a Chruščovovi v ohnutí se a zutí boty bránilo i obrovské břicho.
Jiní tvrdili, že botu někde ukradl a přišel už s ní. První tajemník komunistické strany Sovětského svazu krade boty. Vlastně jenom jednu. Další nesmysly přidal Andrej Gromyko, po několika letech i Chruščovova vnučka.
Ať to bylo tak nebo jinak, Chruščovova bota, prezentovaná 12. října 1960, udělala ševcovskému řemeslu větší publicitu než propagační filmy z Baťových továren.
Po dva týdny byl Nikita Chruščov v USA mediální hvězdou a miláčkem novinářů. Okouzlil Ameriku natolik, že uvěřila v novou éru v oblasti vztahů Východu a Západu.
Po dvou týdnech pochopili, jak je oklamal. Svým úsměvem od ucha k uchu, přirozeností, zemitostí a člověčenstvím. Neoklamal ovšem ty, kteří ho znali a kteří byli stejné krevní skupiny jako on. V Moskvě si už Leonid Brežněv a jeho lidé vyhrnuli rukávy a pustili se do díla. Jeviště s krvavým šaškem Nikitou Chruščovem se začalo povážlivě naklánět.
Zdroje:
