Článek
Smrt Josefa Toufara a tvář komunistického teroru
Setkání bez kancionálu
Páter Josef Zouhar
Když se kněz Josef Toufar ve svých 47 letech setkal s bývalým ministrantem a účastníkem poutí na Svatou Horu, o dvacet let mladším Ladislavem Máchou, nešlo o náboženskou diskusi. Setkání se nekonalo ani v kostele, ani na faře.
Mácha nedržel v rukou kancionál, ale bejkovec, obušek a pouta. Místem jejich setkání byla mučírna StB v nechvalně proslulých Valdicích.
Komunisté slavili druhé výročí únorového převratu, který obrátil život naruby celému národu. Gottwaldův režim potřeboval zdiskreditovat katolickou církev, a tak se – za podpory sovětských poradců – pustil do práce.
Bývalý ministrant, nyní vyšetřovatel StB Mácha, vedl vyšetřovací skupinu, která měla z čihošťského kněze vymlátit přiznání. Chtěli, aby potvrdil, že s křížkem v kostele manipuloval sám pomocí důmyslného zařízení. Údajně měl být součástí „vatikánské špionáže“.
Hlavní oltář
Týdny bití a ponížení
Nahého kněze zavěšeného na háku bili vším, co měli po ruce – bejkovcem, obušky i mokrým ručníkem. V betonové kobce trpěl zimou, hladem, žízní i nedostatkem spánku. Po celonočním týrání ho odhodili na betonovou podlahu samovazby, kde ležel tři až čtyři dny. Poté ho znovu vytáhli na hák.
Ministr spravedlnosti Alexej Čepička, Gottwaldův zeť, vydal rozkaz získat přiznání „všemi prostředky“. Výslechy provázely vulgarity a výhrůžky o nutnosti „zničit třídního nepřítele“.
Mácha dokázal bít kněze i tři hodiny v kuse. Trápil ho hladem a poté mu přinesl přesolenou polévku vyvolávající nesnesitelnou žízeň. Zároveň zakázal podat mu vodu.
Kazatelna
Svědectví o krutosti
V knize Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít mělivzpomíná bývalý příslušník StB Miloš Hrabina:
„Mácha byl rozohněn, vlasy měl rozcuchané, byl rudý v obličeji a mlátil hlava nehlava Toufara. V pravé ruce měl pendrek. Toufar ležel na lavici, se zavázanýma očima, byl vyzutý, nohy měl opuchlé…“
Po třech týdnech mučení už kněz nepřipomínal člověka. Týden před smrtí slyšel zatčený bohoslovec Jan Zmrhal z Toufarovy cely „skřek, který ani lidskému hlasu nebyl podobný“.
Propagandistické divadlo
Napůl živého kněze oblékli do sutany a s pomocí asistentů a léků ho dopravili do čihošťského kostela. Měl posloužit jako figura ve filmu, který měl „odhalit“ podvod katolické církve.
Jeho obličej byl plný modřin a otoků. Nebyl schopen stát – zezadu ho podpíral člen štábu. Estébáci mu předváděli, jak má zatahat za drátky připojené ke kříži. Nebyl už schopen zvednout ruku. Natáčení se nedařilo. Z plánovaného propagandistického filmu zůstaly pouhé minuty záběrů, z nichž použitelné byly jen vteřiny.
Poslední místo odpočinku pátera Josefa Toufara
Poslední dny
Když bylo zřejmé, že kněz umírá, odvezli ho ze valdické věznice do sanatoria v pražské Legerově ulici. Jeden z příslušníků později vypověděl, že „vůbec nebyl podoben člověku“.
Lékař MUDr. František Maurer uvedl:
„Pacient byl nahý… tělo bylo pokryto modřinami velikosti půl dlaně. Na prsou, na břiše, na nohách, na pažích – všude. Neostýchám se použít slova vražda.“
Dne 25. února 1950 kolem půl deváté večer Josef Toufar zemřel. Pod falešným jménem byl pohřben do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Rodina obdržela úmrtní list až po čtyřech letech.
Kariéra kata
A jak pokračovala kariéra Ladislava Máchy?
Podle služebního hodnocení StB byl „veselý a snášenlivý soudruh“ s dobrým společenským vystupováním. Jako vyučený automechanik v rychlokurzu „vystudoval“ a získal titul JUDr. Doktor obojího práva. Těžko vymyslet větší parodii na právnická studia a získání doktorátu.
Veselý soudruh dokázal umlátit muže o 20 let staršího k smrti. Kněz Toufar nebyl jediným, na kterém Mácha uspokojoval svoji temnou stránku.
Lidové přísloví, že na každého jednou dojde, zde neplatilo. Odpovědnost za smrt Josefa Toufara nepřišla včas.
Památník Josefa Toufara a Jana Palacha na budově bývalé nemocnice v Legerově ulici
Zlo jako možnost
Často se tvrdí, že brutální metody přinesli sovětští poradci. Možná. Ale zlo nepotřebuje import. Stačí příležitost, moc a beztrestnost.
Někteří lidé jsou stále krvelačné bestie a čekají jen na příležitost, kdy se urvou z řetězu. Zlo, které rozpoutal únor 1948, bylo i před únorem. Bylo vždycky. Pokud by se dnes nebo kdykoliv jindy dala dohromady banda úchylů, které režim potřebuje, stála by v přijímací kanceláři fronta. Moc nad životem jejich obětí s možností mučit, bít a vraždit jim koluje v žilách.
Závěrem stojí za zmínku zápis z kroniky obce Zahrádka, kde Toufar působil.
Kronikář nebyl estébák, jen obyčejný člen KSČ. Žil mezi lidmi, kněze potkával, jistě se zdravili, možná i pár přátelských slov si vyměnili. A přesto tento člověk dokázal do kroniky napsat:
„Jako nejzavilejší hlava místní reakce řádil v obci farář Josef Toufar. Přesto, že sám byl nejdříve dělníkem a farářem se stal až kolem své třicítky, pracoval jako poslušný sluha papežův a tím si vysloužil i nucený odchod ze Zahrádky.“
Tyto věty možná vypovídají o době stejně výmluvně jako modřiny na těle umučeného kněze.
Zdroje:
Miloš Doležal – Jako bychom dnes zemřít měli.
Kronika obce Zahrádky
