Článek
Postavit kostel za socialismu bylo možné pouze z peněz věřících
„Uprostřed návsi je kaplička od roku 1855, ve které v zimě byla každou třetí neděli sloužena svatá mše.“ První zmínka v senetářovské kronice o původní kapličce je z roku 1919.
Senetářov, malá obec na hranicích okresu blanenského a vyškovského byla až do konce šedesátých let minulého století zcela neznámou vesnicí, kterých je nejen na Drahanské vrchovině plno. Řada domů po obou stranách hlavní silnice a tři vedlejší uličky, dvě hospody, smíšené zboží, základní škola, kravín, hřbitov a ta kaple. Na jejím průčelí kamenný kříž s tělem Krista, umístěný na podstavci, je podstatně starší než samotná stavba. Byl zhotoven roku 1799 Františkem Slaným v Hoštěnicích, což je od Senetářova 25 kilometrů jižním směrem. Kamenná socha svatého Josefa z roku 1800 pochází také z Hoštěnic.
Odkaz na svatého Josefa je již na prvním razítku vesnice z roku 1464. Jsou zde vyobrazeny lilie, znak svatého Josefa. Bylo tedy jasné, že nová kaple bude zasvěcena právě svatému Josefovi. Od té doby je křestní jméno Josef v Senetářově nejrozšířenější a oslavy svátku místního patrona 19. března bývaly velmi bujaré.
Památkově chráněný kříž, který stál u původní kaple
Následující desetiletí po výstavbě kaple byly relativně klidné časy. Každý věděl, kam patří, nejen pokud šlo o bydliště, ale i o zasedací pořádek v kapli. Ani Velká válka na tom nic moc nezměnila. Snad jen že v lavicích zůstala prázdná místa. Dvacet mužů se nevrátilo z jatek Velké války, ve které obětovali své životy za císaře pána a jeho rodinu. Můj dědeček se na svoje místo v kapli vrátil. Jeho čtyři bratranci ne.
Vypadalo to, že se vše zase vrátí ke starým pořádkům. Vypadalo to pouhých dvacet let. Zřízením protektorátu se začalo šuškat o potřebě vojenského prostoru pro německá vojska a tím pádem i o likvidaci několika vesnic. Týkalo se to celkem 33 vesnic, jejichž obyvatelé se měli vystěhovat. Kam bylo Oberlandrátu jedno. První to odnesla 31. března 1941 vesnice Rychtářov. Opustit své domovy muselo 851 obyvatel.
Senetářov dostal k vystěhování termín 30. června 1944 a odsun 708 osob znamenal pro další chod vesnice pohromu. Tehdy si také občané slíbili, že po návratu postaví novou kapli. Nevěděli, jestli se vůbec vrátí a byla to spíše prosba než slib.
„K tobě, svatý Josefe, přicházíme ve své tísni. Pro lásku, která tě pojila s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, a pro otcovskou lásku, kterou jsi obklopoval Ježíše, shlédni na nás a přimlouvej se za nás u Boha“.
Dne 19.3.1942 proběhlo zasvěcení Senetářova pod ochranu patrona sv. Josefa, během kterého byl vysloven a všemi obyvateli Senetářova potvrzen slib o výstavbě nové nebo alespoň opravě staré kaple. Slib byl slavnostně pronesen před sochou patrona v průčelí kaple a potvrzen společným svatým přijímáním. Během protektorátu byl slib v roce 1943 a 1944 obnoven.
A když ty hrůzy války přežijeme, postavíme ti kapli, větší a krásnější, než je ta dnešní. Jenže nikoho nemohlo napadnout ani ve snu, co takový slib bude znamenat. Válku i vystěhování přežili. Ne všichni, ale většina. Ne všichni se z různých důvodů vrátili. Ale většina ano.
Socha svatého Josefa je součástí nového kostela
Že komunisté, kteří se ujali vlády nad zemí, neměli církev v lásce, je samozřejmé. Napodobovali v tom jako i v jiném svého vůdce Stalina. Ti senetářovští se snažili, aby jejich náboženské období bylo zapomenuto stejně jako slib, který oni sami i jejich rodiny dali. Nově uvědomělí soudruzi a členové KSČ se samozřejmě zapojili podle moskevských instrukcí do boje s tmářstvím a opiem lidu. Bez ohledu na to, že sami v tom tmářství byli vychovaní a pod vlivem opia zůstávali jejich rodiče, manželky a mnozí členové rodiny. Na splnění slibu postavit za umožnění návratu do rodné obce novou kapli nebylo ani pomyšlení.
Jenže před Senetářovem byly ještě Jedovnice. Farní obec čtyři kilometry vzdálená od Senetářova. Kostel sv. Petra a Pavla a na starodávné faře od června roku 1947 páter František Vavříček. Vesnický kněz, který se nebál fyzické námahy a pomáhal, kde bylo potřeba. Uměl se ohánět jak zednickou lžící při opravě fary, tak vidlemi při práci v místním JZD. Ale na opravu červotoči prožraného svatostánku v jedovnickém kostele jeho manuální zručnosti nestačily.
Psal se rok 1962 a P. Vavříček měl dvě možnosti. Sehnat restaurátora a pokusit se svatostánek zachránit. Výsledek velmi nejistý. Nebo sehnat výrobce úplně nového svatostánku. Což v oné době bylo jako hledat jehlu v kupce sena. A pak se to stalo. V kostele byl instalován hlavní oltářní obraz od jakéhosi malíře Medka z Prahy. Ve venkovském kostele v dobách reálného socialismu to bylo něco jako zjevení. Nebo psycho. Možná i Matrix.
Navíc se podle II. Vatikánského koncilu s mírným zpožděním obrátilo kněžiště. Kněz a ministranti stáli čelem k věřícím. Byly to občas zmatky a mnohým se to nelíbilo. Říkali čelem k lidu, ale k Bohu a k oltáři zády. Popravdě používali jiné slovo. Rám, na rozdíl od barevného obrazu, byl celý bílý a mohutný. Autorem byl pražský sochař Jan Koblasa. P. Vavříček nikdy nedal najevo větší zájem o moderní umění. Žil na moravské vesnici, objížděl nemocné, jeho život tvořily mše svaté, křty, svatby a pohřby ve farnosti. Kromě jedné návštěvy Německa nikde jinde nebyl.
Muzeum perleťářství a tradičního bydlení
Možná umělce doporučil nebo se o nich alespoň zmínil P. Mixa, který do Jedovnic jezdil pravidelně. V letech 1968-1973 byl tajemníkem biskupa Tomáška, pozdějšího kardinála, a rektorem kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech. Poté byl dlouhých 46 let knězem ve Stanovicích, obci u Karlových Varů se šesti stovkami obyvatel. Tak ten jediný přicházel v úvahu jako muž znalý velké Prahy.
Poté, co si změny v jedovnickém kostele „sedly“ a starší věřící přestali brblat nad novotami, jako že na kříži má být tělo Krista, a ne nějaké slunce a na vánočních stromcích ozdoby a andílci, zatímco „fčil je tam … nic“, tak teprve poté bylo zaděláno na skutečný zázrak.
Tak zvané „pražské jaro“ začalo být v roce 1967 cítit i v Jedovnicích. Místní komunisté, kteří dvacet let drželi opratě lidu hodně zkrátka, začínali být usměvavější, povolnější a vtíravější. Nevěděli, jak to s nimi dopadne, pokud režim padne. Podle jejich metod, tedy po bolševicku, by po několika měsících mučení skončili na šibenici. Tak se snažili se skřípěním zubů být lidovými a moudrými vládci, kteří dbají na potřeby poddaného lidu.
Dne 2. 7. 1967 byly posvěceny dva nové zvony o váze 690 a 370 kg v ceně 120 000 Kč. Byla to veliká sláva a obrovské množství lidí ve svátečním oděvu sledovalo vytažení zvonů na věž, jejich ukotvení a první zvonění. Nikdo se už nedivil, že církevní akce se zúčastnili, až na několik stalinistických dinosaurů, i soudruzi z celé farnosti.
Téměř přesně za rok 30. 6. 1968 sloužil v Jedovnicích primici senetářovský rodák P. Josef Zouhar, který se stal od 1. 9. 1969 kaplanem v Jedovnicích. Na slavnost se dostavilo neuvěřitelných 8 000 lidí. V dnešních poměrech by tehdejší církevní akce vyprodávaly stadiony.
Nový kostel byl postaven za dva roky
Jiří Paukert byl moravský básník, monarchista a mimo jiné i historik umění. Měl zajímavý život a po roce 1989 se jeho domovem stal hrad Bítov kde dělal kastelána a psal básně. Možná to byl právě on, kdo přivedl P. Vavříčka k pražským umělcům a seznámil ho s další osobou osudově spjatou se Senetářovem. Byl jí výtvarník a architekt Ludvík Kolek, který sám s nadsázkou tvrdil, že se ke stavbě senetářovského kostela dostal jako slepý k houslím:
„To je nezapomenutelná chvíle v mém životě. V noci se ozval telefon a byl to otec Vavříček a že chce ode mě kostel. Já jsem říkal, otče, já jsem v životě neudělal ani chlívek… nebo něco takového jsem řekl. Smál jsem se tomu, že je to nedorozumění, že jsem malíř a sochař. Já jsem byl úplně strnulej. Ještě v tu chvíli se ve mně probudilo něco takového jako: A co když bys to přece jenom měl dělat? Zjistil jsem, že na mně je, abych do té role vstoupil.“
Svůj návrh předal Ludvík Kolek P. Vavříčkovi po dvou týdnech práce 19. března 1969, shodou okolností na den sv. Josefa. Následovaly stovky telefonátů, desítky schůzí, ale 8. května 1969 bylo na MNV v Senetářově schváleno povolení ke stavbě kostela. První podmínkou bylo zbourání kapličky po dokončení stavby kostela. Druhá podmínka se týkala financování. Výstavba bude zajištěna výhradně z vlastních zdrojů. Žádné obecní ani státní příspěvky nepřichází v úvahu. Podle plánu měla být stavba zahájena ve 2. čtvrtletí roku 1969 a dokončena v roce 1971. Protože se vojska spřátelených armád už na našem území zabydlela a staří bolševici se cítili opět silní v kramflecích, byl nejvyšší čas jednat, než soudruzi stavbu zastaví.
Vybrat v Senetářově vhodné místo pro nový kostel nebylo jednoduché. Obec je roztažená podél cesty a pak jsou jen pole a lesy. Místo u hřbitova je na kopci na jednom konci vesnice, takže pro většinu obyvatel obtížně přístupné. Tam kde je památník padlým ve Velké válce to také nešlo. Obyvatelé domů za ním by neviděli na silnici. Nakonec se místo našlo kousek dál od památníku. Pan Rudolf Kunc, který zde bydlel v domečku s doškovou střechou, vyhrál ve Sportce 70.000 Kč, za které si koupil v sousedním Lipovci moderní dům, a pozemek P. Vavříčkovi prodal. K tomu se přikoupilo ještě několik menších pozemků v sousedství, zhruba 1 624 m2.
Senetářovské zvony
Protože všechno bylo financováno z vlastních zdrojů, darů a příspěvků věřících, bylo účetnictví velice napjaté. Peníze se sháněly často i netradičním způsobem. Brožurku P. Vavříčka „Myšlenky z posledních cest“ prodával kaplan Zouhar, stejně jako Katolické noviny. Brožurka byla přepisována na stroji přes průklepové papíry a obsahovala kázání na téma děti, mladí lidé, maminky, náhlá smrt, tragická úmrtí, úmrtí po dlouhé nemoci apod. Dvakrát bylo o finanční příspěvek požádáno i brněnské biskupství, ale nic z toho nebylo, což se dalo čekat. Stavba měla rozpočet 2 miliony korun, celkové náklady ale přesáhly 2, 5 milionu korun. O těžkostech a problémech stavby kostela v socialismu nemá smysl psát. Tisíce brigádnických hodin zdarma, shánění materiálu po všech čertech (pardon), hledání známostí, kontaktů apod.
Mnohem větším strašákem než finance byla politická situace a počínající „normalizace“. Obava, že soudruzi přitvrdí a začnou dělat obstrukce, popř. výstavbu zastaví, byla namístě. Ta možnost byla docela reálná i přes to, že řada místních komunistů se na výstavbě brigádnicky podílela. Bylo třeba spěchat.
15. června 1971 byla stavba hotova a zkolaudována a 25. a 26. června byla zbourána stará kaplička. Začalo se plánovat slavnostní otevření a vysvěcení nového kostela. Datum bylo stanovené na 11. července 1971 a schváleno okresním církevním tajemníkem. Vesnice se připravovala na velkou slávu. Nový kostel se v socialismu neotvíral každý den. JZD posekalo pole, aby bylo místo na zaparkování aut hostů. Srovnala se cesta i rybník před kostelem. Slavnostní nálada zavládla nad Senetářovem. A pak to začalo. Soudruzi se probudili.
Několik dnů před slavnostním vysvěcením byl P. Vavříček předvolán na ONV do Blanska, kde chtěli celou slávu zakázat. Prý z důvodů bezpečnosti. Masové demonstrace před 2 roky měli stále v paměti. Poté se sešli soudruzi na kraji na popud samotného ÚV KSČ. To bylo zřejmě poprvé, kdy nejvyšší bolševici v Praze slyšeli o existenci vesnice Senetářov. Nějak jim zůstalo utajeno, že kdesi na Drahanské vrchovině se postavil kostel. Padaly první návrhy a začalo se smlouvat. Nakonec byl P. Vavříček postaven před dilema: Buď bude kostel slavnostně vysvěcen, ale bude zakázáno jeho užívání, nebo se kostel začne bez svěcení v tichosti užívat. Vybrána byla druhá možnost.
A začaly manévry. Pozice v okolí zaujala naše lidová armáda s technikou a vodními děly. Všechny silnice a vjezdy byly obsazeny příslušníky VB. Žádné auto nesmělo dovnitř, takže kolona aut hostů se táhla po obou stranách silnice několik kilometrů. Místní z okolí přicházeli pěšky polními cestami nebo lesem. P. Zouhar, který napodruhé vezl z Jedovnic nějaké věci k bohoslužbě včetně ornátů, měl smůlu. Příslušníci ho do obce nepustili. Samozřejmě tam kde se shromáždí více lidí, přijedou i světští s kolotoči, střelnicemi, poníky pro děti a stánky s občerstvením. Návštěvníků v obci, která měla 700 obyvatel, bylo podle různých údajů deset až patnáct tisíc. Tři tisíce věřících se zúčastnilo mše svaté. Čtyři až šest tisíc automobilů. Dokonce i několik osob se škapulíři očekávalo v ten den konec světa a začátek Božího království, nejen v Senetářově. Tajní agenti státní bezpečnosti se prodírali davem a bedlivě sledovali náladu občanů. V budově MNV byli s dalekohledy další příslušníci VB, a situaci měli jako na dlani, protože MNV byl přímo naproti novému kostelu.
Z předem dohodnutých dvou mší svatých byly čtyři. Tu poslední sloužilo deset kněží, rodáků ze Senetářova. Pro další hostie museli jet na motorce po polní cestě k JZD a potom přes les do Jedovnic, protože silnice byly uzavřené a hlídané VB. Z církevních představitelů nepřijel nikdo. Opět se ukázalo, jaká propast dělí církevní vrchnost od běžných věřících. Báli se o své prebendy, báli se konfrontace s vládní mocí, báli se kohokoliv a čehokoliv. Jenom Boha se nebáli. Dokonce ani brněnský biskup Skoupý nepřijel. Možná byl skutečně nemocný.
Jediný, kdo dorazil, byl papežský sekretář Mons. Pasquale Macchi, který přivezl od papeže Pavla VI. jako dar mešní kalich. Jenže v nenormální zemi, kterou tehdejší ČSSR byla, příjezd a přihlášení vatikánského posla na brněnské VB, což musel každý západní cizinec udělat, způsobilo paniku. Bylo mu zakázáno jeho kněžské působení, ale mohl přijet jako turista. Jestli šel Mons. Pasquale Macchi do Senetářova pěšky lesem v doprovodu místního občana znalého prostředí, nebo ho někdo svezl potají na motorce kolem JZD je už celkem jedno. Vyprávěly se různé varianty, často připomínající přesun partyzánů během povstání. Každopádně měl ve Vatikánu co vyprávět.
Slavnostním otevřením nového kostela ale nebylo zdaleka vyhráno, jak si většina obyvatel myslela. Soudruzi, kteří dostali z vyšších míst silně přes prsty za to, že umožnili, aby se v nějakém Senetářově dva roky stavěl kostel, předali P. Vavříčkovi seznam zákazů a požadavků, týkajících se dalšího provozu kostela. Kostel byl uzamčen a přístupný pouze na mši svatou jednou za tři týdny v půl sedmé ráno. Důvod byl všem jasný. Žádné křty, žádné svatby, ani pohřby. Klíč byl uložen na jedovnické faře a v Senetářově. Přesto přijížděli do obce návštěvníci nejen z kraje, ale i z ciziny, podívat se na moderní kostel, do kterého nesměli.
Aby se především kapitalističtí turisté nepromenádovali po vsi a nerušili klid na práci, dva občané Senetářova byli pověřeni službou v kostele. Byli to uvědomělí důchodci, jeden hluchý a druhý měl silné brýle. Ti měli turistům odemknout, vpustit je dovnitř a po krátké prohlídce je vyhodit a kostel zamknout. Jelikož neznali žádný cizí jazyk kromě několika německých slovíček z války, byli proškoleni, aby na každou zvídavou otázku odpovídali „jés“, v případě Čechů „ano“. Stačilo i mlčenlivé přitakání hlavou. Brzy se po vsi rozneslo, že na zvídavé dotazy cizinců typu: „Je u vás potlačována náboženská svoboda nebo je zakázáno kostel vysvětit odpovídali „jés“ a moudře pokyvovali hlavami.
Kostel byl vysvěcen až po pádu vlády jedné strany 7. července 1991, brněnským biskupem Mons. Vojtěchem Cikrlem.
Zdroje:
theses.cz/id/4l02jw/33428-617307221.pdf?zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dkostel%20v%20senet%C3%A1%C5%99ov%C4%9B%26start%3D1
