Článek
Na počátku 16. století už Osmanská říše dávno nebyla vzdálenou orientální mocností na okraji Evropy. Od dobytí Konstantinopole roku 1453 postupovali Osmané systematicky Balkánem a jejich armáda patřila k nejmodernějším vojenským silám své doby. Disponovala početným dělostřelectvem, disciplinovanou pěchotou včetně elitních janičářů i pohyblivou jízdou. S nástupem sultána Sulejmana I. roku 1520 dostala osmanská expanze nový impuls. Už následujícího roku padl Bělehrad, jedna z nejdůležitějších pevností chránících přístup do Uher. Obranný val, který po desetiletí zadržoval turecký postup na sever, byl vážně narušen.
Král Ludvík Jagellonský
Uherské království přitom nebylo na rozhodující střet připraveno. Po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 se za vlády Jagellonců oslabila královská moc, státní finance byly v neutěšeném stavu a mezi jednotlivými skupinami šlechty probíhaly vleklé mocenské zápasy. Tragickou předehrou byla také selská válka roku 1514, která společenské rozpory ještě prohloubila. Mladý Ludvík Jagellonský, který od roku 1516 vládl zároveň v Čechách a Uhrách, tak zdědil dvě koruny, ale jen omezené prostředky k jejich obraně. Když se roku 1526 Sulejman vydal s mohutnou armádou proti Uhrám, začal zoufalý závod s časem.
Ludvíkovi bylo pouhých dvacet let. Jeho protivník Sulejman byl jen o několik let starší, za sebou však měl nesrovnatelně mocnější státní a vojenský aparát. Uherské vojsko se shromažďovalo pomalu. Král čekal na posily z jednotlivých částí země i ze zahraničí, ty však přicházely pozdě nebo vůbec. Významné síly sedmihradského vévody Jana Zápolského se k hlavnímu vojsku před rozhodujícím střetem nepřipojily. Přesto se Uhři rozhodli přijmout bitvu. Místem se stala rovina nedaleko města Moháč na jihu dnešního Maďarska. Podle různých odhadů stálo proti několika desítkám tisíc Osmanů přibližně 25 až 30 tisíc mužů Ludvíkova vojska. Přesná čísla zůstávají předmětem diskusí, o početní i materiální převaze Osmanů však není pochyb. Odpoledne 29. srpna 1526 bylo rozhodnuto.
sultán Sulejman I.
Uherský plán nebyl od počátku beznadějný. Těžká jízda měla prudkým útokem rozvrátit osmanské řady dříve, než Sulejman dokáže naplno využít početní převahu svého vojska. První nápor skutečně přinesl dílčí úspěch a osmanské jednotky byly místy zatlačeny. Jenže útočící vojsko se postupně dostalo proti hlavním tureckým silám. Do boje zasáhli janičáři, a především osmanské dělostřelectvo. Útok ztratil sílu, uherské řady se rozpadly a z bitvy se rychle stala katastrofa. Střetnutí trvalo přibližně dvě hodiny. Na bojišti zůstala značná část uherské politické, církevní a vojenské elity. Padl mimo jiné ostřihomský arcibiskup a vrchní velitel Pál Tomori a řada dalších hodnostářů. Největší politickou tragédií však byla smrt samotného krále. Ludvík II. se pokusil z bojiště uniknout, při ústupu však zahynul poblíž potoka Csele, Tradičně se uvádí, že po pádu koně skončil ve vodě a v těžké zbroji se utopil. Bylo mu dvacet let a nezanechal dědice. S jeho smrtí skončila česko-uherská větev Jagellonců.
Sulejman mohl slavit drtivé vítězství. Jeho armáda následně vstoupila do Budína a vyplenila ho. Sultán však v roce 1526 ještě nevytvořil z celých Uher osmanskou provincii a hlavní vojsko se stáhlo. To, co následovalo, bylo téměř stejně důležité jako samotná bitva. O uherskou korunu se přihlásil mocný sedmihradský vévoda Jan Zápolský, jehož část uherských stavů zvolila králem. Proti němu vystoupil rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny Jagellonské. Začal dlouhý zápas, do něhož stále výrazněji zasahovala Osmanská říše.
Bitva u Moháče
Právě Uhry se postupně staly nárazníkovým pásmem a zároveň bojištěm dvou velmocí. Po osmanském obsazení Budína roku 1541 se někdejší království fakticky rozdělilo. Střední část ovládali přímo Osmané, západ a sever připadly pod vládu Habsburků a Sedmihradsko s východními oblastmi si uchovalo zvláštní postavení pod osmanskou svrchovaností. Na více než půldruhého století se Uhry staly jedním z hlavních bojišť mezi habsburskou a osmanskou mocí. Moháč tak nebyla pouze uherskou katastrofou. Znamenala zásadní posun celé evropské mocenské rovnováhy. Už o tři roky později, roku 1529, stanula Sulejmanova vojska poprvé před Vídní.
Z českého pohledu měla Ludvíkova smrt ještě jeden bezprostřední následek. Český trůn zůstal prázdný. Ferdinand Habsburský mohl svůj nárok opírat o dynastické dohody mezi Jagellonci a Habsburky i o sňatek s Annou Jagellonskou. České stavy však zdůrazňovaly své právo krále zvolit. V říjnu 1526 nakonec skutečně zvolily Ferdinanda českým králem a v únoru následujícího roku byl v Praze korunován. Nikdo tehdy nemohl tušit, jak dlouhou epochu toto rozhodnutí zahájilo. S výjimkou krátkých přerušení zůstaly země Koruny české spojeny s habsburskou dynastií až do roku 1918. Z potřeby společně čelit osmanskému nebezpečí se zároveň postupně formoval mnohonárodnostní habsburský státní celek zahrnující rakouské, české a část uherských zemí. Právě rok 1526 je proto jedním z nejvýznamnějších předělů českých dějin raného novověku.
Bitva u Moháče na turecké miniatuře
Moháč vstoupila do maďarské historické paměti jako synonymum národní katastrofy. Oprávněně. Během bitvy zahynul král, byla zničena podstatná část zemské armády a spolu s ní padla řada představitelů politických a církevních elit. Její skutečný význam však překračuje hranice Maďarska. Bitva urychlila rozpad středověkého Uherského království, otevřela Osmanům cestu do samotného srdce kontinentu a zahájila dlouhou epochu habsbursko-osmanského soupeření. Současně vytvořila podmínky pro nástup Habsburků na český trůn a tím i vznik nové středoevropské mocnosti.
Pět set let po bitvě je dobré si uvědomit, že o výsledku se nerozhodovalo jen mezi dvěma armádami na rozbahněné pláni u Dunaje. U Moháče se střetával středověký svět s nastupujícími mocnostmi raného novověku. Když se večer 29. srpna 1526 nad bojištěm setmělo, jedna politická epocha střední Evropy skončila. A nová právě začínala. Několik hodin rozhodlo o osudu střední Evropy na celá staletí. Středověké Uherské království se začalo rozpadat. Osmanům se otevřela cesta do střední Evropy a v Praze zanedlouho usedl na český trůn Ferdinand Habsburský. Před pěti sty lety se u Moháče začala rodit politická mapa, jejíž obrysy jsou ve střední Evropě patrné dodnes.
Památník bitvy u Moháče „Mohácsi Nemzeti Emlékhely“
Zdroje:
Zdeněk Vybíral. Bitva u Moháče. Havran, 2009
ČORNEJ, Petr; BĚLINA, Pavel, a kol. Slavné bitvy naší historie. 1. vyd. Praha: Marsyas, 1993
