Článek
Město, které čekalo na ďábla
Loudun v západní Francii nebyl na počátku 17. století poklidným místem. Katolíci zde žili vedle početné protestantské komunity a doznívaly konflikty francouzských náboženských válek. Nad městem navíc visela politika kardinála Richelieua, který nechával bourat opevnění míst schopných vzdorovat královské moci. Právě zde působil kněz Urbain Grandier.
Byl vzdělaný, výmluvný, charismatický a také mimořádně schopný vyrábět si nepřátele. Jeho milostný život vyvolával skandály, měl konflikty s místními hodnostáři a otevřeně hájil názory, které nebyly církevní vrchnosti příjemné. Historické prameny ukazují, že ještě dávno před vypuknutím „posednutí“ měl v Loudunu řadu mocných protivníků.
Jedna část jeho nepřátel pocházela z řad Církve. Jezuité ho do Loudunu dosadili jako hlavního kazatele zaměřeného proti hugenotům. Materiálně ho odměnili dvěma významnými obročími, což vzbudilo závist mnoha jiných kněží. Navíc jeho kázání přitahovala na jeho mše svaté množství farníků, což logicky dělalo mezi ostatními kněžími zlou krev.
kněz Urbain Grandier
Druhá část jeho nepřátel pocházela od místních mužů s jejichž ženami nebo dcerami kněz flirtoval, popřípadě měl sexuální vztah. Když jeden loudunský radní zjistil, že mu jezuita nasadil parohy byl vášnivý kněz přímo na ulici a v ornátu zmlácen do krve skupinkou stejně postižených otců a manželů, jako byla pan radní. To ovšem vášnivého jezuity neodradilo od dalších románků. Pouze se víc soustředil na dcery vlivných a bohatých otců než na jejich manželky. Mezi ty nejvznešenější patřila dcera královského prokurátora Trinquanta. Vrcholem jeho sexuálních eskapád byl vztah s dcerou radního Reného de Brou, kterou dokonce pojal za choť. Vtip byl v tom, že během oddavků hrál roli nejen ženicha, ale i oddávajícího.
Urbain Grandier byl tedy nejen úspěšný kazatel a bojovník proti reformaci, ale zároveň i místní don Juan. Finančně zabezpečený, ženami obletovaný, muži a klérem nenáviděný. Dnešní terminologií by se dalo říct, že byl místní celebritou.
Ve městě Loudun byl klášter voršilek, jehož představenou byla Jeanne de Belcier, řádovým jménem Jeanne des Anges, tedy Johana od Andělů. Třicetiletá dcera ze šlechtické rodiny se zřejmě s jezuitou Grandierem nikdy osobně nesetkala. Přesto jeho jméno a pověst pronikly za zdi kláštera. Sedm voršilek do té doby spravovalo chudý a mírně zanedbaný klášter jen díky podpoře od kardinála Richelieua, který byl známým jejího otce. Jeanne byla od dětství fyzicky postižená a díky svému původu byla už v mladém věku jmenována převorkou kláštera.
Po smrti klášterního zpovědníka požádala Jeanne Grandiéra, aby v klášteře nastoupil na uvolněné místo a stal se nejen zpovědníkem, ale i duchovním rádcem. Grandier odmítnul a za zpovědníka byl přijatý jeden z jeho nepřátel kanovník Mignon. Poté se začaly v klášteře dít věci nevídané. Nevysvětlitelným nočním hluk a rámusení rušily sestry na nočních vigiliích. Dveře i okenice třískaly jako by venku zuřila bouře. Jeptišky nacházely ráno své věci naházené na podlaze na jedné velké hromadě. Na chodbách kdosi po nocích dupal tak, že se nedalo spát. Později se zjistilo, že původcem těchto „nevysvětlitelných“ jevů byla mladá chovanka Marie Aubinová, která se jen tak bavila.
klášter v Loudunu
Když se podivné jevy začaly projevovat přímo na sestrách voršilkách, bylo všem jasné, že tady končí veškerá legrace. Některé ze sester začaly trpět záchvaty, vídaly přízraky, následovaly křeče, výkřiky, rouhání, sexuálně zabarvené výroky a bizarní pohyby těla. V náboženském světě 17. století nabízelo okolí děsivě jednoduché vysvětlení. Do kláštera se dostali démoni. Bylo nutné povolat exorcisty. Očitá svědkyně mnohem později napsala:
„Smutné bylo vidět, jak si drásala hruď, jak vyhazovala ruce a nohy a jak je náhle splétala za zády. Když se k ní přiblížil, svatý otec Lactantius a pronesl jméno Urbana Grandiera, vystoupila jí pěna z úst a ona promluvila latinsky. Urbanus magicus rosas diabolicas, což znamená, že čarodějník Urban ji uhranul růžemi, které dostal od ďábla“.
„A opravdu, v uších a na šíji se jí objevily ohnivé růže, které tak čpěly sírou, že soudce vykřikl, aby si všichni ucpali nosy a přivřeli oči, protože běsi každou chvíli přitáhnou!“ Zlí duchové se usídlili v každé, která se jen trochu nadechla vůně neblahých růží. Vzápětí za představenou postihl týž neduh další sestry.“
Ve zkušených rukách exorcistů byl Démon, donucený vypovídat. Řekl své jméno a prozradil svou hodnost v ďábelské legii, popsal svůj vzhled i onen skrytý koutek v lidském organismu, v němž se usadil. Matka představená Jeanne des Anges měla tu smůlu, že byla například postižena hned sedmi ďábly. Ovšem nejhůř na tom byla dcera markýze de Silli, protože v ní se zabydlela celá pekelná osma démonů. Konkrétně Zabulon, Neftali, Elimi, Nepřítel Panny, Pollution, Verrines, Chtíč a Nekonečný. Ten se usadil v místo pod druhým žebrem. Tento démon měl ještě jedno jméno Urban Grandier, což mělo později pro obžalovaného osudový význam.
Exorcisté neúnavně vyháněli z posedlých jeptišek zlé duchy. A démoni polevovali i když tvrdili, že svá oblíbená místečka do soudného dne neopustí. V protokolech jsou podrobně zapsány jejich plány, týkající se ústupu. Například Behemoth sliboval, že než opustí střevo představené, vymrští ji na znamení svého ústupu do vzduchu, což se také stalo. Isacaarum jí zase zanechal památku v podobě škrábance na palci levé ruky a Leviathan vyznačil stopu svého odchodu krvavým křížem. A tak se dělo s každou postiženou. Konvulzívní nadhozy, křeče, škrábance a krvácející stigmata.
Protože exorcismus byl konán veřejně, byl Abbé Mignon byl šťastný, že může hostům předvést. Sotva vešla skupina exorcistů s doprovodem k sestře Jeanne, dostala postižená záchvat. S neidentifikovatelnými zvuky se vrhla na lože, nato se celá zkroutila a schoulila do klubka, stiskla zuby a upadla do kataleptického stavu. Abbé Mignon jí s obtížemi strčil prsty do úst a začal pronášet exorcismy. Když démon v ní uhnízděný povolil a začal vydávat hlas, exorcista z něho dostal v církevní latině odpovědi na všechny své otázky. Jak do jeptišky vstoupil, proč, kdo ho vyslal a podobně. Odpověď na poslední otázku byla nasnadě. Poslal ho Urban Grandier, kněz a jezuita.
Všechna slova byla řádně zaznamenána a nad farářem Urbanem se začala stahovat temná mračna. Když pověst o loudunských obludnostech dospěla k uchu Ludvíka XIII., projevil král chvályhodnou ostražitost, ale Richelieu trval na nejpřísnějším prošetření celé záležitosti. Když se královský komisař v roce 1633 vrátil do Loudunu, uvalil nejdříve na podezřelého vazbu a poté začal shromažďovat svědecké výpovědi. Aby věc postupovala rychle kupředu, byl ke každé ďáblem posedlé jeptišce přidělen vlastní exorcista, soudní úředník a písař.
Vymítání ďábla bylo veřejnou podívanou
Osud duchovního Gardniera byl předem zpečetěn. Formální odsouzení nebylo ničím víc než technickou otázkou. Hřebíčkem do jeho rakve byla nadiktovaná smlouva démona Amodea s vyšetřovaným:
„Pane a vládče, uznávám vás za svého boha a slibuji, že vám budu sloužit, dokud budu žít. Od této chvíle se zříkám všech ostatních, jak Ježíše Krista a Panny Marie, tak všech svatých na nebesích a apoštolské římskokatolické církve i všech jejích skutků a modliteb, které mohou být konány kvůli mně, a slibuji, že vás budu vzývat a sloužit vám třikrát denně, že budu působit co největší zlo a každého k pácháni zla přivádět. Z upřímného srdce a zplna se odříkám pomazání i křtu a veškerého požehnání Ježíše Krista, a pro případ, že bych se chtěl obrátit, dávám vám moc nad svým tělem a duší, jako se mi jí dostalo od vás, a postupuji vám ji pro věčnost, nemaje v úmyslu se z toho kát.“
Podepsáno krví: Urban Grandier.
Soudce nařídili konfrontaci Urbana Grandiera se všemi pannami a démony v nich usazenými. Nastal neobyčejný rozruch. Démoni nutili voršilky k nestoudným pohybům a radostně vyřvávali směrem ke Grandierovi: „Pane náš, Pane!“ Tím byla vina obžalovaného potvrzena bez jakékoliv pochybnosti.
Po tomto představení odvedli kněze do vězení a dne 18. října 1634 byl vynesen rozsudek. Trest smrti upálením. Grandier odmítl zpověď a od kříže, který mu na popravišti podal kapucínský zpovědník, odvrátil tvář. Shořel na hranici ještě téhož dne. Zdálo by se, že smrt čaroděje musí znamenat konec démonů. Nestalo se tak.
Posednutí pokračovalo i po Grandierově smrti. Ďábel odmítal odejít. Veřejné exorcismy se dál konaly a Jeanne des Anges zůstávala ústřední postavou dramatu. Do Loudunu roku 1634 přišel jezuita Jean-Joseph Surin, který se stal jejím exorcistou. Příběh se postupně vyvíjel. Z ženy sužované démony se stávala kajícnice, a nakonec téměř živoucí důkaz vítězství víry nad ďáblem. Roku 1638 dokonce podnikla Jeanne cestu Francií jako známá „uzdravená“ žena. Zemřela až roku 1665. Loudun mezitím vstoupil do legend.
Obviněný kněz skončil na hranici
Současný psychiatr zřejmě nemůže Jeanne des Anges ani její společnice po čtyřech stoletích diagnostikovat. Není zdravotní dokumentace ani klinické rozhovory. Je pouze svědectví lidí, kteří jejich chování pozorovali přes filtr náboženství 17. století. Moderní psychologie však zná jevy, které mohou část událostí v Loudunu připomínat. Jedním z nich je disociace, stav, při němž může člověk prožívat narušení běžného pocitu vlastní identity, kontroly nad chováním, pamětí či tělem.
Další možností je skupinové šíření psychogenních příznaků. V silně uzavřeném kolektivu, vystaveném stresu a stejnému systému očekávání, se mohou neúmyslně šířit tělesné i psychické projevy. Člověk přitom nemusí nic předstírat. Prožitek může být naprosto skutečný, přestože jeho příčinou není jed, infekce ani démon. Klášter představoval pro podobný mechanismus vhodné prostředí. Izolovanou komunitu, přísnou hierarchii, intenzivní náboženskou imaginaci, potlačování sexuality a společné přesvědčení, že Satan není metafora, ale skutečná bytost schopná vstoupit do lidského těla. A k tomu se přidal ještě jeden impulz. Tím bylo publikum. Urbain Grandier zemřel v plamenech. Démoni však z Loudunu nezmizeli.
Zdroje:
